Chceš slevu? Vzdej se soukromí

Od státních podniků po obchodní řetězce, všichni se předhánějí v nabídkách slevových karet.

Prý chtějí odměnit věrné zákazníky.

Velká většina těchto karet má společné, že nejsou anonymní. A pouze v naprosto minimálním počtu případů (třeba měsíční jízdenka na hromadnou dopravu) je opravdu nezbytné propojit výhody s osobními údaji konkrétního člověka.

Hodíme ohlodanou kost, vy se vzdáte soukromí

Skutečná motivace k poskytování slevových karet je úplně jinde než ve snaze darovat něco navíc těm, kdo pravidelně nakupují.

Za naprosto zanedbatelné peníze (mnohdy jde např. o šikovně kamuflovanou slevu ve výši 1%) se lze jejich prostřednictvím dostat k datům, která jsou k nezaplacení.

Navíc bývají podmínky (především ty psané malým písmem nebo ukryté v hloubi firemního webu) koncipovány tak, že lze získané údaje dále přeprodávat a bez problémů obtěžovat telefonním či mailovým spamem.

Co všechno na nás vědí

Popustíme-li uzdu (více či méně) paranoidní představě o propojení všech slevových databází, dostáváme se ke světu, kde o nás hrstka nejbohatších ví opravdu vše.

Kam cestujeme, jaké nás trápí nemoci, kolik máme dětí a v jakém věku, kdo chlastá nebo kouří, komu zbývá před výplatou pár drobných, co kupujeme a za kolik...

Zůstaneme-li při zemi, dospějeme k závěru, že vydavatelé slevových karet sice vědí všechno, ale každý jenom něco.

Proč lidi nutit, když se soukromí rádi vzdají sami

Ztráta soukromí je jedním z charakteristických rysů totalitních režimů.

Umělci před ní varují dlouhodobě, namátkou zmíním třeba legendární román 1984 nebo zdařilý seriál Poslední nepřítel.

Vždy bylo předpokládáno, že budou lidé ke ztrátě soukromí donuceni represivním aparátem pod pláštíkem obecného dobra.

Omyl. Stačilo nabídnout slevy a národ je jako urvaný ze řetězu. Málokdo se dobrovolně nezapojil.

Málokdo má totiž peníze na rozhazování.

Kam dál?
Hříchy našich politiků