Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí

Kdysi v prváku se nás na jednom cvičení ptali, co nám nejčastěji říkali lidé v našem okolí, když jsme byli děti. Měli jsme se zamyslet nad tím, jestli nás ty "hlášky" nějak výrazněji ovlivnily. Tehdy na té hodině jsem si nemohla vzpomenout na nic takového častého. Až později mi v mysli vytanulo na babiččino "hlavně musíš mít rozum".

A to se mi asi fakt vypálilo do hlavy hodně hluboko a zlatými písmeny. K dokreslení lze například dodat, že před pár lety měl jeden můj kamarád snahu pojmenovat lidi ve svém okolí jedním slovem. Asi tipnete, které slovíčko mi přidělil.

A takových věcí se mi stalo víc. Dokonce i můj táta si dle svých slov myslel, že mám rozum - a to je co říct. ;D

Rozum. V lidové slovesnosti oblíbené slůvko. Lze o něj přijít, ztratit ho, zpochybnit, zda ten, s kým mluvíte, ho má, či někoho vyzývat k tomu, aby ho měl. O rozumovém poznání hovoří už nejstarší antická filosofie.

Rozumný život byl také ideálem v mé oblíbené helénistické filosofii a to jak u stoiků, tak u epikurejců.

Co nám to vlastně přináší, když děláme věci, které jsou "rozumné"? Nejvíce asi to, že se vyhneme nebezpečí. Rozum je ukazatelem, který nás drží v určitých "rozumných" mantinelech a nepouští nás do extrémů. Hezky nám umetá cestičku a umožňuje nám vyvarovat se karambolů a v zásadě bez problémů přežít.

To všechno je krásné.

Jenže touhou řady dnešních lidí /a snad i mou?/ je štěstí.

A to jakožto stav, který se vymyká pohodlnému klidu, nám rozum přinést nemůže. Může nám snad dát spokojenost. Může zaopatřit podstatnou část našich potřeb. Ale štěstí je vzlet a vzlety a pády nejsou záležitostí rozumu. Spíše tak emocí a z nich vyplývajících - nerozumných - činů.

Co tedy zbývá?

V mém případě jediné. Vzpomenout si taky na dědečka a nejenom na babičku. Ten moudrý pán mi totiž do památníku před lety napsal citát od Louise Armstronga: "Život je jako trubka. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde." Dokonce připsal "to si pamatuj". No, vzpomněla jsem si po letech a až dneska ráno. Ale pokusím se to mít na paměti, dědo.

A budu foukat.

Třeba možná někdy i trochu nerozumně...