Tři mýty o hospodářské krizi

Mýtus první: Kvůli krizi zadlužujeme své děti a vnuky.

Můj vnuk bude ekonomicky aktivní za 50 let. Ani první světová válka, ani velká hospodářská krize, ani druhá světová válka nezadlužila žádný stát na 50 roků dopředu. Netuším, na základě čeho si "experti" myslí, že je nyní situace horší.

Jak se dluhy zaplatí? Jednoduše. Klesne hodnota peněz. Ostatně klesá pořád. Nezaměstnanost půjde po skončení krize dolů, inflace nahoru (viz středoškolská ekonomie). Je evidentní, že splácet 1000,- korun dnes je pohodovější než před 20 lety a můžete vsadit trenýrky, že za 20 let to bude ještě snazší. Za litr (či ekvivalent v eurech) totiž koupíte 3 bochníky chleba :)

Nemilá bude v této souvislosti situace lidí, kteří si po desítkách roků našetří na důchod pár průměrných platů. Ale to už je život. Po zkušenostech s dějinami 20. století může spořit v delším časovém horizontu než 10 let jen naprostý pitoma.

Závěrem k tomuto mýtu doporučuji sledovat, jak se ze zotaví Řecko. Roky pohodového života, brzké odchody do důchodů, štědrý sociální systém, nízká pracovní morálka, lživé statistiky. Co si teď na nich kdo vezme? Nikdo nic. Chvilku budou skuhrat, udělají "reformy" a pokračují v krasojízdě.

Mýtus druhý: Za krizi může chamtivost.

Nehaňme chamtivost. Za krizi nemůže. Chamtivost je motorem kapitalismu, jen kvůli hrabivosti se točí kola obchodu. Bez sobectví, chamtivosti, hrabivosti a lakoty bychom ještě lezli po stromech.

Pro podávání vynikajících výkonu v jakémkoli oboru nestačí hlad po penězích, člověka musí to, co dělá, bavit. Sportovní příklad: Jarda Jágr je superhokejista kvůli dřině, talentu, štěstí, ale zejména proto, že hokej miluje, přidává si dávky v tréninku, má rád i přípravu na suchu. Ale taky je na prachy. Ačkoli je do konce života zajištěný, nežije si luxusně v USA. Raději poletuje z jednoho konce Ruska na druhý, užívá si příjemné počasí, úroveň ruských služeb a pohostinnost lidí.

Bez extrémní touhy po penězích bychom neměli úspěšné podnikatele a sportovce, stejně jako bychom neměli zloděje. Vliv na krizi? Nulový.

Mýtus třetí: Někdo ví, jak z krize.

Neexistuje politik, novinář, ekonom či analytik, který ze sebe neudělal v souvislosti s krizi úplného blba. Přesto se pořád vyskytují jedinci přicházející s originálními radami a řešeními.

U velké krize ve 30. letech se dodnes historici přou, které kroky politiků byly správné a které ne. Rooseveltův New Deal je zbožňován, stejně jako zatracován, jak by se situace vyvíjela nebýt války, těžko říct.

Nikdo neví nic. Jakékoli opatření může hospodářství pomoci či ublížit. A komu se poštěstí, že za jeho vlády půjdeme zase nahoru, ten bude king.

Co tedy můžeme dělat?

Kupujme české produkty od výrobců, kteří se nebojí uvést na obalu název své firmy. Dáme tím práci našim lidem, z jejich mezd se odvedou daně do předluženého státního rozpočtu, zaplatí se zdravotní pojištění a odejdou peníze pro důchodce.

Nakupovat neznačkové sračky vyrobené v cizině pro obchodní řetězce + brečet, že je v ČR vysoká nezaměstnanost a velký deficit veřejných financí, může jen český trouba.

Chtělo by to základní ekonomickou výchovu pro masy. Něco jako: "Paninko, když si nepořídíte jogurt z mlékárny ve Vašem městě, ale dáte přednost Lidláčku, pak Vy můžete za to, že mlékárnu zavřou a vyhodí Vaši nejlepší kamarádku, která tam pracuje 30 let. Ne politici, ale Vy milá paní o těchto věcech rozhodujete."