Je tady jaro!

Tak už to vypadá, že se nám po zimě zase vrací jaro. Začíná se krátit noc a postupně přibývá dne. Sluníčko nám vykukuje čím dál častěji a roztápí haldy na krajnice a k chodníkům nahrnutého sněhu. Ledové zmrazky už to taky vzdávají a sic se drží zuby nehty, jistě cítí, že jim zvoní hrana. Je trošku plískanice, ale člověku poskočí srdíčko, když cítí, jak se začíná oteplovat a do těla vchází nová síla. Pod již potrhanou bílou peřinou se nám začíná objevovat zesláblá zeleň, která postupně nabude na síle.

Barvy jara

Sluníčko a zeleň sice vykukují, ale zároveň s nimi ze zimní přikrývky začínají vykukovat taky hovna. Fekálie domácích mazlíčků, které nám tady zanechali po zimní procházce a jejich majitelé si toho čistě náhodou nevšimli. Takhle jdu po ulici a vidím malého pejska narvaného v nějakém přehozu a jeho páníčka, který je ohnutý k zadní části psa. S ustaraným výrazem ve tváři a papírovým kapesníčkem v ruce žaluje, že si jeho pejsek osral přehoz. Pak se sebral a odešel i s pejskem, ale kapesníček, asi víte s čím, nechal bez mrknutí oka na místě. Pozdě litovat, že jsem toho dědka, když byl tak v předklonu, nenakopal do prdele.

Čistota půl života

Na psa se člověk zlobit nemůže. To je normální, že má potřebu, ale tupost majitelů těchto němých tváří mě vskutku zaráží. Někteří pejskaři, jak se jim všeobecně začalo přezdívat, si totiž neuvědomují, že neuklízí pro ostatní, ale hlavně pro sebe. Když vidím ten bordel, vždycky si vybavím letní výjev, ve kterém vidím hrající si děti v parku na trávě, kde opodál leží na dece parta studentů nebo lidí, kteří si šli odpočinout a chvilku relaxovat od městské šedi. Kdyby jen věděli, v čem vlastně odpočívají.

Zákaz vstupu?

Nejde všechny pejskaře pranýřovat, je mezi nimi spousta slušných lidí, kteří po svých čtyřnohých mazlíčcích uklízí. Na druhou stranu se snažím vžít i do situace majitele zvířete, které vykoná potřebu a kolem dokola žádná popelnice, sáček ani lopatka. Osobně si nedovedu představit poskakovat se psím výkalem několik kilometrů v tašce, než narazím na popelnici. Jistě nic příjemného. Velkým problémem je nepřipravenost měst a obcí. Zákaz vstupu se psem přece nic neřeší. Každopádně kdyby bylo před každým parkem nebo alejí, možnost odebrat nástroje na očištění zaneřáděných prostor (papírový sáček a papírová lopatka), jistě by se víc lidí uráčilo uklízet. Taky by bylo rozumné pouvažovat nad efektivnějším rozmístěním odpadkových košů kolem cest. Pokud by to chovatel nerespektoval, doporučil bych městské policii vyválet ho v exkrementech.

Rozum do hrsti

Na rozdíl od zvířat máme dar myšlení, a proto si můžeme v klidu rozmyslet trasu plánované procházky tak, abychom nemuseli složitě hledat odpadkové koše nebo se s hovnem vláčet několik kilometrů po městě.

Příklady táhnou

Taky si myslím, že člověka hodně ovlivní to, co vidí kolem sebe. Stalo se před lety: je krásný letní den (mám volno) a po lehké snídani a kafi, ještě ne úplně probuzený, co noha nohu mine se ubírám k poštovní schránce. Mám spoustu času a nespěchám. Ležérně probírám haldu letáků. Našel jsem dopis. Trhám obálku a začítám se do textu. Téměř jsem nevnímal auto, které zastavilo naproti silnice. Protírám si oči a pozoruju, že sousedovi vedle příkopu stojí podezřelé bílé BMW. Najednou se za kufrem motoru mihne postava, která jako by něco vlekla. Pak zahlédnu polonahé dítě a ženu, která ho drží za podpaží a nese nad zemí. Nevěřícně civím na ten kriminální výjev. Náhle se ke mě ona žena otočí a praví, víte ono Domiškovi se chtělo. Docvaklo mně to a prásknu bránou. Takže Domišek udělal potřebu na sousedův pozemek. Snad to mluví za všechno.