Čtenářský deník - Johann Wolfgang Goethe: Faust

Vracím se ke čtení mé oblíbené klasiky, a tak na našem blogu budete nyní nacházet mé "poznámky z cest" po různých slavných i méně slavných knížkách. Začala jsem Goethovým Faustem. Přijměte tedy prosím mé pozvání a pojďte se mnou vstoupit do prapodivností tohoto starého, silného a stále aktuálního příběhu...

Vydání

Na začátek ale pár ryze formálních náležitostí. Vydání, o kterém budu psát, je z roku 1965, a překladatelem díla byl Otokar Fischer, jehož překlad je dnes v našich podmínkách považován za již klasický.

Kompozice

Drama je členěno do 2 dílů. Před prvním z nich najdeme také Věnování, Předehru na divadle a Prolog v nebi.

Historie vzniku díla

Děj vychází ze starších "faustovských legend", které Goetha k sepsání celého díla inspirovaly. Za zmínku stojí také to, že autor na něm pracoval celý život. Některé pasáže pocházejí z tzv. Urfausta, kterého Goethe vytvořil již kolem svých 20 let, jiné zase až ze sklonku jeho života. Goethe zemřel v 83 letech. Traduje se historka, že se tak stalo nedlouho poté, co Fausta jakožto své životní dílo dokončil a dopracoval ke své spokojenosti.

Děj

Teď už ale k samotnému ději díla. První zásadní částí pro pochopení děje je Prolog v nebi, v němž Mefistofeles uzavírá sázku s Hospodinem o Faustovu duši.

1. díl

Poté se ocitáme ve Faustově pracovně, kde máme možnost nahlédnout do rozpoložení hlavní postavy díky jejímu monologu, z nějž krátce zacituji :

"Ach, s právy filosofii
a medicínu jsem studoval
a také teologií
já po hříchu se prokousal
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Titul majstra, ba doktora mám,
vodím křížem sem a tam
své žáky za nos po deset let -
a dovedu jen jedno povědět:
je nemožné bychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí..."

Faust o sobě hovoří dále a vysvětluje tak, proč se dává na cestu magie. Následuje procházka a rozhovor se studentem Wagnerem, z níž se s Faustem vrací černý pudl. V této podobě se Faust setkává s Mefistofelem, s nímž později uzavře smlouvu, podle níž Mefisto bude Faustovi sloužit a vyjeví mu magii i poklady po Faustově libosti. Mefistova služba však skončí v momentě, kdy Faust bude šťasten a se sebou spokojen.

"Když okamžik mne zvábí k slovu:
´jsi tolik krásný, prodli jen!´-
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen!"

Putování Fausta a Mefista začíná velmi hezkou scénkou v hospodě v Lipsku, kde Mefisto ukazuje některá ze svých kouzel. Pokračuje zastavením u čarodějky, která namíchá Faustovi lektvar, jež ho omladí. Následuje asi nejznámější a nejsilnější moment tragédie, kterým je Faustova láska k Markétce. Mladá nevinná a zbožná dívka je svedena šperky opatřenými Mefistem a Faustovým šarmem. Milostná avantýra vyústí v její těhotenství, o kterém Faust neví (on i Mefisto opouštějí město poté, co Faust zabil Markétčina bratra - přičemž mu samozřejmě vedl ruku Mefisto). Markétka pak své dítě v zoufalství ze své hanby zabije stejně jako svou matku. Skončí ve vězení a má být popravena. V té době se o všem dozvídá Faust, který se mezitím s Mefistem účastnil Valuržiny noci - sabatu, a nyní ji chce zachránit. S Mefistovou pomocí se dostává do vězení, ale Markétka blouzní a odmítá s ním jít. Když už se rozednívá, Mefistofeles Fausta odvádí pryč. Markétka se modlí k Bohu a sbor andělů na Mefistovo "Je odsouzena!" odpovídá "Je zachráněna!". Zde první díl tragédie končí.

2. díl

Druhý díl je rozdělen do 5 pěti dějství.

První dějství

Faust s Mefistem se dostávají na dvůr mladého císaře, který se topí v dluzích. Poradí mu, aby vydal směnky, které budou kryté "všemi poklady, které leží pod zemí", čímž se jim na chvilku podaří vzbudit radost a "nastartovat ekonomiku". Velkou část času na císařském dvoře zabere ples plný různých alegorických postav. Faust také slíbí císaři magické vystoupení a díky jeho odvážné pouti k velkým Matkám se mu podaří přivolat trojskou Helenu a Parida. Do Heleny se Faust zamiluje, ale ve chvíli, kdy se pokusí se jí dotknout, ona i s Paridem mizí.

Druhé dějství

Druhé dějství začíná návratem do staré Faustovy pracovny. Faust poblázněný Heleninou krásou letargicky leží na posteli, zatímco Mefisto vymýšlí další plány. Setká se s bývalým studentem Wagnerem, který je nyní již vědcem, a asistuje při jeho pokusu o stvoření umělého člověka - Homunkula. Pokus je, snad i díky Mefistovi, úspěšný a skutečně se zdaří vytvořit jakéhosi titěrného človíčka. Není ale zcela hotov, ke svému životu potřebuje skleněnou skořápku - zkumavku. Homunkulus posléze přivede Mefista na nápad vydat se i s Faustem do Řecka. Všichni tři Wagnera opouštějí. V Řecku se odehrává tzv. Valpuržina noc klasická, která je antickou obdobou sabatu z první části knihy. V jejím rámci se hrdinové setkávají s řadou antických příšer, stvoření a dokonce i s filosofy Thaletem a Anaxágorou. Homunkulus ve snaze o získání fyzického těla po radě Thaleta končí svou existenci tím, že se rozplyne v moři. Faust v Řecku samozřejmě hledá trojskou Helenu.

Třetí dějství

Helena, kdysi unesena svému manželovi králi Meneláovi Paridem, se nyní na lodi vrací do Meneláova paláce. Meneláos má přijet krátce po ní. Helena má od něho pokyny, co má připravit. Zjišťuje však, že v paláci není žádné služebnictvo, s kterým by se měla přivítat. Má také nachystat věci pro obřadnou oběť bohům, nikde však není žádné obětní zvíře. V paláci nachází Helena se svou družinou jen Forkyadu (věštkyni), která jí radí, aby utekla, neboť Meneláos chce obětovat ji. Za Meneláovy nepřítomnosti (10 let obléhal Tróju) se prý v kraji mnoho změnilo. Přišli cizí mužové, kteří zbudovali tvrz, kam by se Helena dle Forkyas (převlečeného Mefista)měla uchýlit, aby si zachránila život. Helena se tedy vydává na cestu k tomuto novému hradu, jehož pánem není nikdo jiný než Faust. Ten ji vítá jako svou královnu a po vítězném boji s Meneláovými vojsky se s ní uchyluje do nadpozemsky krásného údolí. Tam spolu nějakou dobu šťastně žijí, načež se jim narodí syn. Hošík je velmi obratný, statečný a zvídavý a téměř okamžitě je z něho mladý muž. Neposlouchá však dobrých rad, chce příliš, příliš si věří a létá až příliš vysoko (odkaz na báji o Daidalovi a Ikarovi) a jednoho dne pádem z výšky umírá. Po jeho zavolání: "Matko, kéž v podsvětí, kéž nejsem sám!" umírá i Helena. Faustovi v náručí zůstává jen její šat.

Čtvrté dějství

Faust zde mění cíl své touhy z lásky na vlastnictví. Seznamuje Mefista se svým plánem získat mořské pobřeží, vystavět hráze a od moře vydobýt další půdu:
"od břehu zahnat panovačné vlny;
hranici zúžit širé mořské pláně,
kus pevniny jí urvat odhodlaně.
Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval:
a chci, abys mé přání podporoval."

Za účelem získat od císaře v léno mořské pobřeží, mu Mefisto s Faustem pomohou vyhrát důležitou bitvu o moc v zemi.

Páté dějství

Uskutečnění Faustova plánu. Sídlem Fausta je nyní zámek, z jehož věží lze shlížet do kraje. Trnem v oku při tomto pohledu je Faustovi chaloupka stařečků Filemona a Baukis (opět odkaz na jednu z antických bájí). Chce je přesídlit jinam a nabízí jim překrásný statek, ale oni nesouhlasí. Vydá tedy Mefistovi příkaz unést je a přemístit je násilím. Stařečkové se však brání a ve zmatku vznikne požár, v němž uhoří. Fausta pak trápí výčitky svědomí. Přicházejí k němu alegorické postavy Bída, Hlad, Strast a Starost. První tři nad ním nemohou mít moc, neboť je bohatý a mocný, ale Starost se nedá vyhnat jen tak. Před svým odchodem Fausta oslepí. Faust vydává příkazy k rychlejší práci na svém díle, Mefistofeles však místo příkopů na odvodnění dá kopat hrob. Následuje zásadní Faustův monolog:

"Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci miliónů mnoho usídliti,
ne v bezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda... Jak v domovině,
člověk i zvěř se tam ciť na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž, kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. -
Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám."

Jak bylo stanoveno ve smlouvě s ďáblem, po tomto monologu, který obsahuje přesně smluvené "jsi tolik krásný, prodli jen!", Faust umírá. Lemuři jej kladou do hrobu. Mefisto čeká, až jeho duše vyjde ven z těla. Je velmi obezřetný a povolává si z pekla zástup čertů na pomoc, aby se ujistil, že mu duše neunikne. Z nebe však přilétají andělé, kteří chtějí Faustovu duši zachránit. Házejí po pekelnících lístky růží, které je pálí a ničí. Čerti ustupují a zůstává jen Mefistofeles, kterého samotného zasáhne láska, a o Faustovu duši přijde. Následuje scéna, kdy se mezi sebou baví důležité postavy v dějinách církve (panna Marie, František s Assisi aj.) o osudu Faustovy duše. Faust se po díky milosrdenství panny Marie stává učněm své lásky z prvního dílu knihy, Markétky, která již smí být účastna nebeské milosti. Celé drama má tedy šťastný konec. V poslední větě díla "Za věčným ženstvím jsme neseni výš" lze najít oslavu ženského principu, způsobu existence a snad i lásky.

Postavy

Hlavní: Faust - učenec, hledač pravdy
a Mefistofeles - ďábel, svůdce, pokušitel
Ostatní: Markétka, studenti, Hospodin, andělé, čerti, čarodějnice...

Místo
Není jednotné. Část se odehrává v Německu, část v Řecku, místy se čtenář podívá i do pekla a nebe.

Čas
Cca 17. století.

Vlastní názor
Já osobně musím říci, že jsem dramatem Faust byla překvapena a to ve dvou věcech. Nejprve se zmíním o formě, poté o obsahu. Velmi příjemná a nečekaná pro mě byla především čtivost prvního dílu knihy (srozumitelné, jasné, zvučné verše, komická hospodská scéna, citlivé a přesvědčivé líčení Markétčiny a Faustovy lásky atd. ...). Nedivím se, že byl tento díl několikrát vydán i samostatně. Druhý díl jsem vnímala jako méně záživný a to hlavně kvůli tomu, že je doslova přeplněn různými bájnými antickými postavami, z nichž řada nepatří mezi ty úplně všeobecně známé, což vede k horší orientaci dnešního čtenáře v textu. Navíc tyto postavy dostávají z mého hlediska až příliš prostoru na vlastní monology a dialogy, které nejsou nezbytné pro posun v ději, čímž ho spíše zdržují. Každému, kdo se do Fausta začte, bych rozhodně doporučila sledovat paralelně se čtením poznámky překladatele, které jsou uvedené vzadu. Pomohly mi mnohé pochopit.
Z obsahového hlediska mě překvapil především závěr celého dramatu. Vzhledem k tomu, že v knize samotné najdeme několik zmínek, které o ní hovoří jako o tragédii, očekávala jsem ve finále Faustovo zatracení a to, že propadne peklu, jak bylo s ďáblem dojednáno. Závěrečné scény jsou ale naproti tomu naopak popisem boží milosti a milosrdenství, které dává naději snad každému hříšníkovi (vzpomeňme na to, že Faust se věnoval magii, účastnil se čarodějnických sabatů apod., za což by ho např. v době španělské inkvizice mohli s radostí upálit). Celkově pro mě Goethův Faust byl příjemným a rozvíjejícím zážitkem. Doporučila bych ho ale spíše náročnějším čtenářům, kteří jsou ochotni číst ve verších. Bon Appetit.:)

Kam dál?
Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera