Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Integrace dětí se specifickými vzdělávacími potřebami

Mikroblog
Úvodem

Otázka integrace dětí se specifickými potřebami ve společnosti je u nás stále aktuálním problémem, který má své historické kořeny. Zatímco před rokem 1989 byl celý systém nastaven k podpoře segregace a běžnou praxí byla izolace řady dětí v ústavech a léčebnách (často v málo obydlených místech), dnes většina z nás stojí na téměř opačném pólu. Osobně mám pocit, jako by daná problematika byla ještě jaksi neukotvená, jako bychom (jednotlivci a snad i některé instituce) se svými názory lavírovali mezi dvěma extrémy. Mezi jednoznačným "ano" a "ne". Nic ale není černobílé, a tak bychom se i zde (jako při řešení jiných problémů) měli pokusit odlišovat i ty "stupně šedé" a pracovat s tím, že různých variant je mnoho a my bychom se měli snažit vybrat pro každého tu nejlepší. Danou problematiku z mého pohledu přibližuje následující článek vzniklý z jedné seminární práce.

Kdo jsou děti se specifickými vzdělávacími potřebami?


Termín "žák se speciálními vzdělávacími potřebami" zahrnuje žáky s tělesným nebo mentálním postižením a dále žáky se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Podle vyhlášky o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (Vyhláška č. 73/2005, MŠMT, 2005) existuje několik forem vzdělávání těchto žáků, a to: individuální integrace, skupinová integrace (studijní skupiny, oddělení, třídy v běžné škole), škola samostatně zřízená pro žáky se zdravotním postižením (speciální škola) a kombinace výše uvedených forem.

Nejdřív práce, potom zábava?

S tím, že každému dítěti by se mělo dostat takového přístupu, aby se mohlo dále rozvíjet a, řečeno s humanisticky orientovanými psychology, dosahovat realizace svého potenciálu, by asi leckdo souhlasil. Více názorů však najdeme u otázky s tímto těsně spjaté: co vlastně znamená to slovo "rozvoj"? A nakolik bychom měli dítě poskytnout dítěti podněty k rozvoji po stránce intelektové a nakolik zohlednit stránku sociální a citovou? Různí odborníci se ve svém přístupu k problému právě v tomto bodě liší. Pokusím se dále nabídnout svůj vlastní pohled na danou věc a podložit ho argumenty.

Individuální integrace jako módní vlna versus skutečně individuální přístup


Poslední dobou často slýchám o více či méně úspěšných integracích žáků ve školách. Občas mám velkou radost z toho, jak se to někde daří. Velmi mě potěšil např. příspěvek učitelky malotřídky Jany Mrvové, kde zdárně integrovali dívku s Downovým syndromem a která se sdělením o této integraci vystoupila na konferenci Poradenské dny 2009. Jindy se ale zamýšlím nad skutečnou hodnotou takzvané integrace a to zvláště ve dvou případech.

Za prvé v případě, kdy do běžné základní školy integrujeme dítě s asistentem, přičemž asistent je celou dobu ve škole vedle dítěte, probírá s ním jinou učební látku, jiným tempem a ani k sociálním kontaktům mezi daným žákem se speciálními vzdělávacími potřebami a ostatními dětmi téměř nedochází (např. u některých autistů). Podobnou situaci jsem zažila například na praxi v jedné základní škole v Brně. Jednalo se o běžnou 1. třídu sídlištní spádové základní školy, kde byly integrovány hned 2 děti. Holčička s diagnostikovanou lehkou mentální retardací a chlapec s diagnostikovaným autismem. Zatímco dívka byla schopna účastnit se programu spolu se zbytkem třídy, chlapec se svou asistentkou strávili celou hodinu, kdy jsem byla přítomna, vedle v pracovně. Nerozumím pak tomu, jaký má dítě (např. tento chlapec) z této formy integrace profit. Co získávají děti v takových případech individuální integrací se neptám jenom já, ale ve svém konferenčním příspěvku na Poradenských dnech 2009 se toho dotkl i Miroslav Procházka, který je ředitelem brněnského SPC, tedy je to člověk z praxe a problematiky velmi dobře znalý. Kdyby bylo takové dítě integrováno např. skupinově, dovedu si představit, že by to pro něj mělo vyšší přínos. Ideálně si to představuji tak, že všechny děti v takové skupině či speciální třídě by potřebovaly zhruba stejné metody práce (např. u autismu – strukturovanost, důraz na rituály, důraz na přesné plnění pracovního plánu apod.) Vzhledem k malému počtu dětí ve třídě by pak bylo daleko lépe možné vycházet vstříc jejich potřebám.

Již jsem zde zmiňovala konferenci Poradenské dny 2009. Byla pro mě informačně velmi nabitá, a tak se k ní vrátím ještě několikrát. Zaujala mě na ní také prezentace na pohled velmi zdařilé skupinové integrace dětí s poruchami chování v brněnské základní škole pro děti se specifickými poruchami chování (ADHD) Palackého 68. Škola a její personál poskytují činnosti nad běžný rámec, které mohou skutečně pomoci: zajišťují terapeutickou práci s dětmi, podpůrné skupiny pro rodiče, žákům vycházejí vstříc např. i přehledností dokumentů vztahujících se k jejich školní docházce (školní řád je psán, na rozdíl od jiných školních řádů, velmi srozumitelnými slovy a ilustrován velmi konkrétními příklady prohřešků a případných postihů).

Druhý případ, kdy si lámu hlavu s tím "proč individuální integrace?" se vztahuje k dětem, které jsou skutečnou hrozbou pro zdraví ostatních žáků. Na konferenci Poradenské dny 2009 referovala např. zástupkyně ředitele školy Alena Čiháková o chlapci, který byl individuálně integrován a jeho ADHD a poruchy chování byly natolik výrazné, že když vedle něj asistentka sedí, nesmí ani na pár vteřin polevit v pozornosti: jednou jí takto bez sebemenší vnější příčiny málem nůžkami připravil o oko. Dovedu si pak představit reálný a odůvodnitelný strach rodičů ostatních dětí o jejich bezpečnost a nerada bych byla v jejich kůži. Je pravdou, že je skutečně těžkou otázkou, co si s takovým dítětem počít. Jasné ale je, že jedna učitelka ve třídě s třiceti dětmi nemůže takovou situaci zvládnout. Dostane-li škola asistenta, je to určitě zvládnutelnější, ale vzhledem k tomu, že pedagogický asistent by měl být asistentem učitele a ne konkrétního žáka, také toto řešení není zcela ideální. Osobně bych se asi opět přikláněla ke skupinové integraci doplněné psychoterapeutickou prací se žákem a případně i jeho rodinou či v odůvodněném případě i spolu s medikací.

Výše uvedenými příklady bych chtěla ilustrovat svůj názor, že naše ministerstvo školství ve výše zmíněné vyhlášce koná moudře, když navrhuje několik možných forem práce s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Skutečný individuální přístup dle mého názoru spočívá ve správné diagnostice a hledání toho skutečně nejvhodnějšího řešení pro každé dítě při zvažování jeho potřeb intelektových, sociálních i citových. A zapomínat nemůžeme ani na ostatní ("běžné") děti ve třídách. I jim musíme poskytnout možnost bezpečného a osobnost žáka rozvíjejícího průchodu vzdělávacím systémem.

Nerada bych, aby tento text vyzněl jako nějaké brojení proti individuální integraci. Chtěla jsem v něm jen upozornit na fakt, že žádná věc na světě není všelékem. A proto ani dnes tolik populární individuální integrace jím nemůže být.

Co tedy v péči o děti se specifickými potřebami v rámci vzdělávacího systému potřebujeme?

- Angažované a poučené pedagogy, kteří budou schopni a ochotni přistupovat v rámci standardní výuky individuálně k žákům, u nichž je možná docházka do běžné základní školy.

- Pedagogické asistenty, kteří budou k dispozici učiteli v případě problémů řešitelných v rámci běžné třídy jako druhá dospělá autorita při výuce a budou napomáhat rozvoji zvláště těch dětí, které během výuky nejvíce potřebují nějakou formu asistence či pomoci.

- Školní psychology nebo školní speciální pedagogy, kteří budou první instancí, na niž se mohou obracet učitelé nebo pedagogičtí asistenti o radu či pomoc přímo ve škole s tím, že mohou nabídnout svou bezprostřední intervenci.

- Rozumný a skutečně individuální přístup ze strany poradenského zařízení, které společně s rodiči rozhoduje o způsobu, jakým dítě plní povinnou školní docházku.

- Rodiče, kteří budou poctiví v hodnocení schopností a možností svého dítěte, budou mu chtít opravdu porozumět a budou hledat pro své dítě tu nejvhodnější formu školní docházky a to i v případě, že to na základě stavu dítěte nebude běžná základní škola.

A jak integrovat děti se specifickými potřebami nejen do vzdělávacího systému, nýbrž skutečně i do společnosti?

Zde jako poměrně schůdnou cestu vnímám neziskové organizace a jejich činnost, která přináší stále více osvěty. Celkově se dá říci, že informace o různých formách postižení a potřebných opatření pro práci s nimi jsou čím dál více dostupné (už jen kvůli změnám v oblasti ICT). Také skutečně vhodné a pro dítě správné individuální integrace ve školách mohou přispět k tomu, že se obrázek, který si lidé již v dětském věku formují o lidech s různým postižením, bude vyvíjet pozitivním směrem (tím myslím k větší vzájemné toleranci, schopnosti pomoci apod.). Jako velmi důležitou vidím také pomoc lidem s postižením/zdravotním znevýhodněním, která následuje po jejich průchodu vzdělávacím systémem, tedy různé možnosti chráněného bydlení, práce ve chráněné dílně, pomoc s hledáním zaměstnání a jiné asistenční služby. Aby děti a z nich vyrůstající dospělí jedinci s postižením mohli být do naší společnosti skutečně vřazeni, musíme pro to nastavit podmínky nejen ve vzdělávacích institucích, ale i v ostatních společenských institucích, které lze z pozice státu ovlivňovat.

Zdroje:

Vyhláška č. 73/2005 o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, MŠMT, 2005

Konference Poradenské dny 2009 realizovaná ve Žďáru nad Sázavou 23.-25. 9.2009 s názvem Poradenství školní, školské a celoživotní – konferenční příspěvky (ústní sdělení ):
a) Alena Čiháková: ADHD, hyperaktivita na základní škole a co dál?
b) Jana Mrvová: Individuální integrace žákyně s Downovým syndromem v málotřídní ZŠ
c) Miroslav Procházka: Integrace dětí s mentální retardací z pohledu našeho SPC
d) Věra Piňosová, Tereza Vlčková: poster Výhody a nástrahy skupinové integrace žáků s ADHD


Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Jsem moc rád, že jsem byl mladý v 90. letech

Diskuse o článku Integrace dětí se specifickými vzdělávacími potřebami


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku