Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Děti a smrt

Mikroblog
V poslední době jsem se setkala s několika odbornými texty, které se nějak dotýkaly tématu dětí a smrti. Je to téma těžké a my dospělí bychom před ním nejraději strčili hlavu do písku jako pověstný pštros. Dětí by se přece smrt týkat neměla. Vnímáme to jako něco, co je téměř proti přírodě. Přesto je to však tvrdá realita. Děti jsou čas od času konfrontovány se smrtí - svých domácích mazlíčků, blízkých osob a někdy i se svou vlastní smrtelností. V dnešním článku bych Vám chtěla zprostředkovat něco z toho, co jsem se sama o tomto tématu dozvěděla. V tomhle nejistém světě je vždy přece lepší být připraven...

Psychologická literatura se liší v tom, odkdy jsou děti vůbec schopny porozumět smrti jako konceptu, jako něčemu konečnému, nevratnému. Záleží totiž na situaci. Za normálních okolností dítě k takovému pochopení smrti dojde kolem 10ti let. Předtím, v předškolním věku žije v magickém světě pohádek (kde je normální např. procitnout ze stoletého spánku - viz. šípková Růženka) a na začátku školní docházky údajně vnímá smrt jako osobu - lze před ní utéct, schovat se, přechytračit ji (asi ještě doznívají ty pohádky, je to jak vystřižené z Dařbujána a Pandrholy).

Jsou však případy, kdy se dítě bezprostředně setká se smrtí mnohem dříve, než je mu 9 nebo 10 let. Britští psychoanalytici Hessel Willemsen a Elizabeth Anscombe, kteří pracovali s dětmi, jejichž rodiče či ony samy byly infikovány HIV, na základě svých zkušeností říkají, že dítě je schopno porozumět nevratnosti smrti už okolo 2 let. V podstatě stejně se k této věci ve své knize Drž tátu za ruku staví švédská psychoterapeutka Elisabeth Cleveová, když popisuje svou terapeutickou práci s 2,5 letým Victorem, který při autonehodě ztratil matku a malého bratříčka.

Jak s dítětem mluvit o smrti


Po krátkém teoretickém úvodu teď ale pojďme být praktičtí a odpovědět si na pár základních otázek, které je třeba řešit, pokud se v našem okolí nějaké dítě setká se smrtí blízké osoby.

1. Máme mu to vůbec říkat? A co mu máme říct?

Zde platí být citlivý, ale říkat pravdu. Fakt, že někdo zemřel, nelze před dítětem dlouhodobě utajit. Proto platí, že čím dříve se o úmrtí dozví, tím lépe. Může pak truchlit s ostatními a v silných emocích se netopí samo. Tím, že jsou smutní všichni okolo, jsou jeho pocity "normalizovány" - tzn. dítě si při projevech emocí nemusí připadat divně. (A stejně tak dospělí nejsou omezování nějakým tutláním.) Samozřejmě dítě nemusí znát všechny detaily, zvláště pokud by mohly být traumatizující. Dejte ale svému vyprávění pravdivý základ, ať v případě, že se dítě třeba za několik let bude na něco doptávat, nemusíte nic podstatného měnit. Navíc vždycky hrozí, že by se dítě ten pravdivý základ mohlo dozvědět od někoho jiného (cizího), k čemuž by rozhodně nemělo dojít. Ať je pravda jakákoli, lépe se s ní srovná, pokud ji uslyší od někoho, s kým má hluboký vztah, komu důvěřuje a kdo k němu bude přistupovat jemně.

2. Máme vzít dítě na pohřeb?

Rituály jsou důležité, proto jsme si je ostatně jako lidstvo vyvinuli. Pokud dítěti zemřel někdo blízký, mělo by se zúčastnit pohřbu. Argumenty jako, že je moc malé, stejně to nepochopí nebo že bude příliš brečet a "rušit ostatní", neobstojí. Dítě potřebuje stejně jako všichni ostatní příležitost ztrátu odžít a alespoň symbolicky se rozloučit. Z psychoterapeutické praxe vyplývá, že pokud tuto možnost nedostane, může se časem objevit silná potřeba zažít alespoň nějaký "náhražkový" rituál, kde by tuto příležitost mělo. Navíc v dospívání, když dítě přemýšlí o spoustě věcí, by mohlo litovat, že "tam tehdy nebylo"...

3.Máme o tom s dítětem mluvit?

Ač to může být pro samotné dospělé mnohdy velmi těžké, měli by s dítětem sdílet pocity. Dítě by se rozhodně ve svém zármutku nemělo cítit osamocené a mělo by mít za kým si jít popovídat i o tomto těžkém tématu. Svůj smutek nebo pláč před dítětem nemusíte schovávat. Naopak otevřené sdílení může pomoci. A pokud chce o svých pocitech s vámi mluvit dítě, rozhodně ho nebrzděte, naopak ho vyslechněte a i s jeho zármutkem ho přijměte.

4. Potřebuje dítě odbornou pomoc?

Tohle je také zásadní věc a rozhodně na ni neexistuje univerzální odpověď. Elizabeth Cleveová píše, že ji potřebují některé děti. Ne tedy každé dítě, které někoho blízkého ztratí. Odborníky na své dítě jsou jeho nejbližší lidé, rodiče. Pokud se těmto lidem zdá chování dítěte po smrti blízké osoby neadekvátní (dítě např. začne dělat kašpárky - je jen a pouze veselé, událost zcela popírá apod.) bylo by vhodné poradit se s psychologem. Není třeba se bát. Pokud jde o rozumného odborníka, návštěva u něj nebude pro dítě žádným dalším traumatem. Pravděpodobně si s ním popovídá, nechá ho něco nakreslit nebo postavit z hraček a na základě toho a rozhovoru s vámi získá přehled o tom, zda, na čem a jak by bylo třeba s dítětem pracovat. Pokud máte obavy, můžete se po telefonu zeptat předem, jak zhruba bude návštěva probíhat.

5. Kde takovou pomoc hledat?

To je zapeklitá otázka. Pomoc bezplatně můžete najít hlavně u dětských klinických psychologů. V některých městech existují také krizová centra, která spadají buď pod sociální služby nebo jsou to neziskové organizace (např. v Brně Dětské krizové centrum Hapalova 4). Informace týkající se Vašeho bydliště můžete zkusit hledat na internetu, poradit by mohli pracovníci krizových linek nebo lékaři. Řada psychoterapeutů funguje samozřejmě také soukromě, zde se ale připravte, že jim budete muset zaplatit.

Tolik jen jako základní povědomí o této smutné problematice. Pokud byste se o ní chtěli dozvědět více, vřele Vám mohu doporučit například výše zmíněnou knihu psychoanalyticky orientované autorky Elizabeth Cleveové. Drž tátu za ruku je zprávou o tom, jak terapeutka pomáhá malému chlapci krok za krokem a pomocí hry porozumět ztrátě matky, která je pro dítě přirozeně osobou zvlášť významnou. Kniha je psána velmi citlivě a s velkým porozuměním dětem. V našem kontextu pak máme k dispozici knihu nestora české dětské psychologie profesora Matějčka Krizové situace očima dětí. Tam najdete základní informace o řadě různých obtížných životních situací, o tom, jak je dítě vnímá a jak mu být oporou. Velmi informačně hodnotný je také článek Mgr. Závory Jak děti prožívají smrt někoho blízkého, který najdete tady.

Zdroje:
Zdeněk Matějček: Krizové situace očima dětí
Elizabeth Cleveová: Drž tátu za ruku
Hessel Willemsen and Elizabeth Anscombe: Art and Play Group Therapy for Pre-School Children Infected and Affected by HIV/AIDS

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Jsem moc rád, že jsem byl mladý v 90. letech

Diskuse o článku Děti a smrt


Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku