Povídání o povídkách: Maupassant, Poe, Saroyan, Moravia

Po delší době jsem se vrátila k četbě beletrie a protože jsem naši domácí knihovnu řádně prolustrovala už jako dítě, mnoho mi tam toho nezbylo. A tak se stalo, že se mi do ruky dostala knížka Příběhy plné lásky od Guy de Maupassanta. Je to dílo tvořené 46 povídkami, které zaplňují rovných 354 stran.

Tuhle knihu jsem při výběru vždy opomíjela, protože jsem nemívala povídky příliš v lásce. Zdály se mi tehdy krátké a mrzelo mě, že se s hrdiny, kteří mi často přirostou k srdci, musím už po pár stránkách loučit. Nicméně v dnešní době věčného "stresu a nestíhání" jsem povídku vyhodnotila jako věc velmi milou a účelnou. Proto bych Vám v následujícím textu ráda doporučila pár autorů, jejichž povídky se mi - přes můj rezervovaný postoj k danému literárnímu žánru - během let dostaly do ruky a zdály se mi příjemné či přínosné. :)

Nejprve ale uvedu krátkou definici povídky, ať víme, o čem se to vlastně bavíme. Co si tak pamatuju ze školy, povídka je kratší epický prozaický útvar s jednoduchým dějem a menším počtem hrdinů, jejichž charaktery se během ní nijak zvlášť nevyvíjejí. Na konci bývá - a nebo by snad měla být - pointa.

A teď už zmiňovaní autoři. Na začátek nelze opomenout "otce zakladatele" žánru - tedy amerického spisovatele Edgara Allana Poa.

Krom toho, že měl tento pán velmi zajímavý život (dnes by si na něm bulvár pochutnal, protože se tuším oženil se svou o mnoho mladší sestřenicí) psal také velmi dramatické a hrůzyplné příběhy. Klasika je Jáma a kyvadlo, Maska červené smrti nebo Zánik domu Usherů. Mně v hlavě uvízl také Předčasný pohřeb, v kterém autor velmi sugestivně líčí obavu hlavního hrdiny z toho, že bude pohřben zaživa. Zda se mu to doopravdy splní, vám schválně neřeknu, ale každopádně doporučuji k přečtení - pokud se tedy chcete opravdu bát.

William Saroyan

Saroyan je autor, který u nás není tak moc známý, protože se o něm ve škole moc neučí. Pro mě je to ale Pan Spisovatel. Zatím jsem snad u nikoho nenašla propracovanější větnou skladbu a bohatší slovní zásobu (ač je otázkou, nakolik je toto dílem překladu). Jeho příběhy přetékají hluboce lidskými city a jsou protkány velkou spoustou obyčejných i méně obyčejných, až k samotnému základu lidství směřujících myšlenek. Z díla tohoto autora narozeného na počátku 20. století v severní Americe poté, co se tam jeho rodina přestěhovala z Arménie, bych kromě jeho nejslavnější povídky Mladý muž na létající hrazdě, chtěla zmínit např. také povídku Ach, holčičko, o stárnoucím boxerovi a jeho životní lásce. Je to tak dobře napsané, že mám tendenci se k tomu znovu a znovu vracet. Už ji budu číst snad popáté. Na závěr ale ještě malé varování: tenhle člověk má na kontě povídek opravdu mnoho, což logicky znamená, že ne všechny jsou takhle dobré. Když vám zrovna první dvě tři nesednou, zkuste hledat dál. Opravdu je z čeho vybírat. (A nemusíte se držet jen povídek, třeba novela Tracyho tygr je také skvělá).

Alberto Moravia

...aneb moje fascinace letošního léta. Ital s nejpodstatnějšími životními milníky v letech 1907 a 1990 napsal kromě svých u nás poměrně populárních a také zfilmovaných románů Horalka, Římanka a Konformista také řadu kratších prozaických útvarů z mého hlediska hodně různé kvality. Nemohu sloužit znalostí Římských nebo Nových římských povídek, ale doporučit vám mohu např. Konec jedné známosti. Znovu bych si ale nepůjčila Lásku manželskou. Obecně na díle Moravii oceňuji především velmi prokresklené líčení v té době aktuálního - dnes již historického - období - ať už si vezmeme Itálii před druhou světovou válkou, v jejím průběhu či po ní.

Závěrem

Dnešní článek uzavřu stejně jak začal, tedy Guyem de Maupassantem. Z hlediska dat narození a úmrtí můžeme s jistou nadsázkou říct, že tady na světě vystřídal Poa, neboť ten zemřel v roce 1849, zatímco Maupassant se narodil v roce 1850. Za svých 43 let napsal 6 románů a desítky novel a povídek. Jeho vypravěčský talent je nesporný. Ve svých povídkách vám nejdříve velmi přesně vylíčí, kde se příběh odehrává, živě popíše jednající postavy a pak jde rovnou k věci. Pointa je většinou záležitostí několika posledních řádků - či snad spíše dokonce slov. Najednou otočíte stránku a vidíte, že ta krátká povídka už je zase u konce... a přesto není neukončená. Během těch posledních vět do Vás autor zasadí semínko určité nálady, kterou si, pokud si dopřejete ten komfort, v sobě můžete nechat doznívat třeba i několik minut. Kdybych měla ještě zmínit nějaké konkrétní tituly, vybrala bych například Dědictví po otci, Výlet na venkov, Novoroční dárek nebo Vrak. Všechny je najdete v již zmiňované knize Příběhy plné lásky. Celkově je na téhle knížce zajímavé, v jak rozmanitých podobách čtenáři lásku ukazuje a kde všude ji nachází. V předvánočním čase je velmi příjemné se tím nechat unést...

Zdroje: cs.wikipedia.org

Čtenářský deník - W. Saroyan: Krátká projížďka v nebeském kočáře
Čtenářský deník - W. Saroyan: Tracyho tygr


Stránky komiksu Vesnička