Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Čtenářský deník - Albert Camus: Cizinec

Mikroblog
Moje toulky českou a světovou literaturou mě zavedly k dalšímu mně doposud neznámému autorovi, tentokrát do vod existencialismu. V dnešním článku se budu věnovat jednomu z nejslavnějších děl francouzského spisovatele Alberta Camuse, románu Cizinec.

Albert Camus se narodil roku 1913 v Alžíru, kde také strávil své dětství a mládí. Vystudoval klasickou literaturu a filosofii. Když byl z této země kvůli své novinářské činnosti vyhoštěn (v roce 1940), přestěhoval se do Paříže. Tam se zapojil do odporového hnutí. Po válce se začal naplno věnovat literatuře, byl nekompromisním kritikem totalitních systémů a jako "filosof absurdního" patřil k francouzským intelektuálům. Po vydání eseje Člověk revoltující (1951) se s ostatními levicovými intelektuály rozkmotřil. V roce 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu. Zahynul při dopravní nehodě v roce 1960.

Vydání

Moje kniha je opět dvojjazyčná (čemuž zřejmě vděčím za to, že je z knihovny filosofické fakulty), tentokrát je vždy levá strana francouzsky, pravá česky. Je na tom hezky vidět, jak je francouzština oproti češtině složitá, kolikrát je francouzský text delší o pět i více řádků. Vydalo nakladatelství Garamond v roce 2009.

Kompozice

Román se skládá ze dvou celků nazvaných Část 1 a Část 2.

První část

Hrdinou románu je mladý alžírský úředník Mersault. Příběh začíná v okamžiku, kdy odjíždí do útulku pro staré lidi (dnes bychom řekli seniory) na pohřeb svojí matky. Útulek v Marengu je vzdálený asi 2 hodiny cesty autobusem od města, kde žije. Mersault po příjezdu hovoří s ředitelem i správcem ústavu a noc stráví bděním u rakve mrtvé společně s jejími známými z útulku. Druhý den se odehraje skromný pohřeb za účasti ředitele ústavu, správce, jedné ze zdravotních sester, Mersaulta a nejbližšího přítele mrtvé. Po pohřbu Mersault odjíždí. Čtenáře udiví, že celá tato situace v hlavním hrdinovi nevyvolává téměř žádné pocity. Pořád jen zdůrazňuje horko, které to léto panuje. Žádný smutek, lítost, stesk. Jen sugestivní popisy potu a pálícího slunce. A to je vlastně klíčem k celému příběhu.

Po návratu domů se Mersault setkává s Marií, kterou zná z dřívějška z práce. Dívka se mu líbí, a tak s ní zajde plavat a do kina, večer skončí spolu v jeho bytě. Posléze spolu začínají chodit. Mezitím pomalu uplývá Mersaultův celkem nudný život. Během všedních dní v monotónní práci, o víkendech s Marií. Důležitý moment nastává, když Mersaulta požádá o laskavost jeho soused Raymond. Má nevyřízené účty se svou bývalou dívkou a chce jí poslat dopis. Neumí ho však nastylizovat, a tak o to poprosí Mersaulta. Ten svolí a dopis napíše, což vede k počátku osudového přátelství mezi ním a Raymondem. O několik týdnů později se bývalá Raymondova přítelkyně objeví v domě a Raymond ji zbije. Od té doby mají na Raymonda spadeno arabští přátelé této dívky. On se jim vyhýbá. O víkendu pozve Raymond Mersaulta s Marií k moři na chatu svého přítele Massona. Už ráno cestou k autobusu zahlédne naše trojice Araby, kteří po Raymondovi jdou. Setkají se s nimi ale až posléze u vody při procházce. Strhne se rvačka, při ní je Raymond lehce zraněn. Zatímco Masson pak zůstává s ním v chatě, Mersault se jde znovu projít. S sebou bere i pistoli, kterou mu Raymond půjčil pro nutnost sebeobrany. Na skalisku, ke kterému dojde, nachází Mersault jednoho z Arabů. Chvíli se na sebe dívají. Pak Arab zablýská nožem. Mersault vystřelí. Do jeho bezvládného těla pak vypálí ještě další čtyři rány.

Druhá část

Začíná zatčením Mersaulta. Navazují výslechy, které vede přidělený soudce. Několik měsíců čeká Mersault ve vazbě na soudní proces. Marie stále ještě věří, že její milý v pořádku vyjde z vězení a navštěvuje ho. Když dojde k procesu, chytnou se ho krvelační novináři. Veřejnost touží po smrti vraha. Vypovídají snad všichni, kdo se s Mersaultem během jeho života setkali. Ne jeden skutek, celý jeho život je tu souzen. Vypovídá majitel restaurace, do které chodil, Marie, Raymond i ředitel a správce ústavu, v němž zemřela Mersaultova matka. Příliš se neřeší okolnosti vraždy jako takové. Soudce zajímají pohnutky a osobnost pachatele. Po několikadenním líčení je vynesen rozsudek. Obžalovaný není schopen projevit lítost. I jeho chování na pohřbu matky bylo vnímáno jako necitlivé. Je tedy vynesen trest smrti.

Mersault se znovu ocitá v cele. Prázdno, žádné podněty. Žije nadějí na omilostnění, o které požádal a zároveň se děsí smrti, která může každým dnem přijít. Setkává se s farářem, který mu chce ulevit, ale on není víře v Boha sebeméně nakloněn, ke konci delší rozmluvy se na kaplana rozkřičí a agresivně ho napadne. Následně vysílen usíná s myšlenkou, že je se vším smířen. Uvědomuje si, že byl v životě šťastný, že šťastný stále je.

To, zda je nakonec omilostněn či popraven se čtenář nedozví. Tady totiž kniha končí.

Postavy

Mersault - mladý nemajetný úředník. Rozhoduje se zcela racionálně, jako by ani neměl emoce. Vnímá jen svoji tělesnost (horko, spánek, sexuální potřeby) a tu se snaží uspokojovat. Jeho vztahy k lidem jsou povrchní, vznikají na základě náhod. Dívá se na svět jinak, než jsme zvyklí. Říká například: "Co na tom, že odsouzený na smrt bude popraven proto, že neplakal na pohřbu svojí matky?" a na jiném místě "Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat." Jeho jinakost a odcizenost na čtenáře přímo čiší. Na druhou stranu se jeho myšlenkám nedá upřít jistá zajímavost.

Marie - krásná svobodná dívka toužící se za Mersaulta provdat

Raymod - Mersaultův soused a přítel

majitel restaurace Celeste, ředitel a správce útulku pro staré lidi aj.

Místo

Alžírsko

Čas

Není přesně určen, zřejmě první polovina 20. století

Vlastní názor

Číst tuhle knížku pro mě bylo skutečně zajímavé. Zpočátku se mi nelíbila. Ne a ne se ztotožnit s hlavním hrdninou, ne a ne ho pochopit a porozumět mu. Na tento cíl jsem postupně rezignovala. To mi umožnilo si četbu docela užít, zaregistrovat některé netypické a inspirativní poznámky hrdiny. Byla jsem skutečně napnutá, jak příběh skončí. A docela mě zklamalo, že jsem se to nedozvěděla, ať už je to od autora jak chce elegantní. Román Cizinec se sice rozhodně nestane mou oblíbenou knihou, ale jsem ráda, že jsem se s ním seznámila. Rozšířilo mi to obzory a utvrdilo mě to v tom, že tahle část literatury asi nebude zrovna pro mě...

PS: Nejzajímavější mi připadaly poslední stránky. Ocituji vám tu z nich kousek na ochutnání: "Po dlouhé době jsem zase myslel na Marii. Už dávno mi přestala psát. Na tohle právě jsem ten večer myslel a řekl jsem si, že už ji asi přestalo bavit být milenkou odsouzence na smrt. Taky mě napadlo, že by mohla být nemocná nebo mrtvá. Na tom by přece nebylo nic zvláštního. Beztak bych se to nedověděl, vždyť nám nic toho druhého nepřipomínalo, nic nás k sobě nepoutalo než naše těla, teď už stejně odloučená. Ostatně by mi od toho momentu byla Mariina památka lhostejná. Mrtvá mě přestávala zajímat. Neviděl jsem v tom nic nenormálního, stejně jako mi bylo naprosto pochopitelné, že po mé smrti zapomenou lidé na mě. Pak už se mnou nebudou mít nic společného. Nedalo se ani tvrdit, že jsem se s touto myšlenkou jen těžko smiřoval." (s. 255)

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Blog Zrcadlo aktuálně: Jsem moc rád, že jsem byl mladý v 90. letech

Diskuse o článku Čtenářský deník - Albert Camus: Cizinec

Anonymous Anonymní:

Text není zřejmě napsán, aby lidé pátrali po konci. Snaží se obsáhnout složité téma v několika málo stranách. Kromě ffie se zde krásně ukazují znaky existencialismu, absurdno hrdiny i společnosti.

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku