Tammie Ronenová: Psychologická pomoc dětem v nesnázích

Pro svoji dnešní recenzi jsem si zvolila knihu Psychologická pomoc dětem v nesnázích s podtitulem Kognitivně-behaviorální přístupy při práci s dětmi. Její autorkou je izraelská psychoterapeutka Tammie Ronenová. Kniha vyšla v českém jazyce v překladu Petra Možného v roce 2010, vydalo ji nakladatelství Portál.

Procházka knihou

Velmi příjemným úvodem ke čtení tohoto textu je předmluva napsaná přímo zakladatelem kognitivní terapie Aaronem T. Beckem, která čtenáře na samotné čtení naladí. Kniha sama je pak rozčleněna do tří částí: I. Rozhodování při vyšetření v rámci psychoterapie dětí, II. Kognitivně-behaviorální terapie s dětmi a III. Praktické provádění kognitivně-behaviorální terapie s dětmi. Je nutno podotknout, že dané názvy jsou velmi vystižné a při čtení knihy čtenář skutečně sezná, že autorka postupně přechází od teorie k praxi a příkladům. Je v tomto směru velmi systematická.

V první části knihy uvádí specifika terapie s dětmi a dospělými, poskytuje shrnutí základních a podstatných informací při práci s dětmi, nepřináší však příliš nového či objevného. Určitým osvěžením je využití ilustrativních příkladů z její vlastní praxe. Pozitivně hodnotím také upozornění na rizika při plánování terapie a některé z podnětů na otázky, které je možné v diagnostické fázi kontaktu využít. V některých momentech se však autorka pohybuje na příliš obecné úrovni a její tvrzení mi znějí až triviálně. Její přístup je v některých oblastech také až příliš zjednodušující (např. když systematizuje příčiny problému dítěte a dělí je do pouhých tří kategorií), ospravedlnit to lze snad didaktickými důvody, které ji k tomu mohly vést. Tuto interpretaci podporuje také fakt, že ve třetí části díla uvažuje z konstruktivistického hlediska a hovoří o tom, v jak rozličných realitách žijeme. Při čtení knihy mě v této její části napadaly také myšlenky o tom, že text není příliš čtivý, zarazilo mě také citování velmi starých pramenů – z 50. let, kterými dokumentuje údaje o prevalenci potíží určitého typu v celkové populaci dětí. Zároveň však odkazuje i na zajímavé výsledky výzkumů uskutečněných v 90. letech, což mě vede k úvaze o jisté nevyváženosti textu v tomto směru.

Druhá část knihy již pro mě byla zajímavější. Zde se Ronenová věnuje konkrétním metodám, které je možné při práci s dětmi v rámci kognitivně-behaviorálního přístupu využít. Sympatické mi je, že zdůrazňuje práci na generalizaci změn, tedy zajištění dlouhodobého efektu terapie posléze v přirozeném prostředí dítěte. Místy se objevují vodítka pro terapeuty, která mi připadají velmi užitečná, líbí se mi zvláště ta zaměřená na vývojovou úroveň dítěte a rozhodování ohledně volby terapeutické metody. Jako dobře zpracované jsem vnímala také jednotlivé techniky, které se v rámci kognitivně-behaviorální terapie u dětí používají (konkrétně nácvik sebeinstruktáže, sebesledování, sebeoceňování, kognitivní restrukturalizace a dalších).

Ve třetí části knihy autorka opakuje některá již dříve řečená tvrzení. Navazuje však na ně nanejvýš zajímavými poznatky a podněty. Velmi názorné pro mě bylo, že vývoj dítěte nazírá jako proces nabývání schopnosti sebeovládání. Tuto představu samu o sobě vnímám jako nápomocnou při uvažování o tom, jak dětem lze v rámci tohoto přístupu pomoci. V textu autorka pro dětský věk dále adaptuje Rosenbaumův teoretický model sebeovládání u dospělých. Bylo sice pro mě náročné zprvu se v něm zorientovat, ale zpětně, poté, co jsem si jej pro sebe dokázala uchopit, jej velmi oceňuji. Ronenová následně velice podrobně rozebírá, jak lze jí adaptovaný model v práci s dětmi využít. Přichází s několika podrobnými a značně strukturovanými příklady, jak s tímto modelem efektivně nakládat v praxi. Zde je jasně patrná vlastní klinická zkušenost autorky. V poslední kapitole knihy na mě čekalo příjemné překvapení v podobě několika konkrétních nápadů pro práci s traumatem.

Závěr

Knihu Tammie Ronenové jsem si vybrala pro její zaměření na kognitivně-behaviorální terapii s dětmi. Musím se přiznat, že při čtení její první části jsem byla zklamaná z toho, na jak obecné rovině se text pohybuje. Zároveň chci ale říci, že zbylé dvě části knihy mi toto zklamání jednoznačně vynahradily. Zvláště ve třetím oddílu knihy lze nalézt mnoho užitečných inspirací. A tak i přesto, že autorka mnohdy používá dlouhé věty a málo osobní, téměř technický jazyk, bych knihu doporučila dalším zájemcům o tuto oblast. Najdou v ní pěkně popsané vývojové záležitosti, srozumitelné ilustrace i dobré tipy pro praxi.

Kam dál?
Psychoterapie 1 - co nám může dát
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích