Tipy na čtení: M. S. Peck, Květa Legátová a Irving Stone

Vážení a milí čtenáři,

je to děs, ale jak tak koukám do archivu, naposledy jsem si tu vylévala srdéčko zhruba před půl rokem. Článek zabývající se mou milovanou literaturou jsem navíc naposledy publikovala loni touhle dobou. Tématem tehdy byl vánoční dárek - Werichovo Deoduši.

Dnes se nebudu věnovat knížkám z pod stromečku, neb ty jsem ještě nestihla ani otevřít. Představím Vám místo toho tři tituly, které jsem četla v poslední době, zaujaly mě a ráda bych je dál doporučila.

Morgan Scott Peck: Postel u okna

Morgan Scott Peck (1936 - 2005) byl americký uznávaný psychoterapeut a zároveň autor mnoha bestsellerů. Proslavila jej zejména kniha s názvem Nevyšlapanou cestou vydaná v roce 1978. Titul Postel u okna podle řady jeho obdivovatelů ne tak úplně zapadá mezi jeho ostatní tvorbu.

Jedná se totiž o detektivní román, do kterého se spíše promítají jeho myšlenky a filosofické úvahy explicitně vyjadřované v jeho ostatních dílech. Já osobně se přiznám, že mě tento román fascinoval, a to i přes určitou počáteční nedůvěru, s níž jsem k němu - i přes doporučení - původně přistupovala. Jeho slavnou "sestru" Nevyšlapanou cestou jsem se totiž snažila číst před několika lety a skončilo to neúspěchem. Nějak jsme se prostě s autorem nepotkali.

Tento druhý pokus však vyšel a původní zklamání mi vynahradil. Nechci Vám prozrazovat příliš s děje, pokusím se proto spíše charakterizovat atmosféru, která v knize panuje.

Představte si sanatorium, ani gigantické ani malé, nacházející se v půvabné krajině klidného amerického venkova. Na oddělení C tam pracuje třiadvacetiletá sestra, kterou všichni považují za anděla pro její milou povahu a vstřícné vystupování. Je v něčem jiná než dívky jejího věku, snad citlivější, vnímavější. Proto si ji k sobě také volají umírající - chtějí do náruči smrti vstoupit právě v její přítomnosti. Sanatorium řídí rozumná, zkušená ředitelka, která ví o lidech a lidských povahách více, než se může na první pohled zdát. Je tu také řada pacientů a pacientek, rázovitých a pestře vykreslených. Při čtení o jejich osudech a jednání se setkáváme s celou škálou lidských emocí, jemných i vyeskalovaných až téměř k parodii na sebe sama.

Střih. Do městečka blízko sanatoria nastupuje nový policista. Najednou se okolo sanatoria začínají dít podivné věci. Jednou z nich je i záhadná smrt - a začínající ambiciozní poručík má případ. Z pozice diváků už pak jen uchváceni sledujeme děj a také vývoj charakterů postav. Ty tu totiž nejsou zachyceny staticky, ale na základě svých zkušeností zažívají také osobnostní růst. Každá postava je psychologicky vystižena tak, že snad ani nelze popsat, jak dobře do sebe jednotlivé její motivy zapadají. Dialogy jsou přirozené, uvěřitelné. Jedná se o skutečnou "mňamku", kterou jsem zhltla během pár dní. Doporučení znělo pročíst tuto knížku nejméně dvakrát. Na repete se proto chystám a jsem přesvědčená, že i to si náležitě užiju.

Květa Legátová: Želary

Film Želary jsem viděla ostudně pozdě, někdy loni. A velice se mi líbil. Když jsem pátrala po další inspiraci k tomu, co si přečíst, vzpomněla jsem si na autorku předlohy Květu Legátovou (vlastním jménem, jak jsem se později dozvěděla, Věru Hofmanovou nar. 1919) a projela seznam knih v knihovně pod jejím jménem. Překvapilo mě, že Želary jsou souborem povídek. Film je totiž - ač název s tím nesouzní - údajně natočený podle její novely Jozova Hanule odehrávající se ve stejném prostředí. K filmu i knize mi v hlavě nejčastěji vyskakuje slovo "poetický". Skutečně nádherná příroda, líčená ve filmu až idylicky, mi sice v knize připadala o něco méně bezpečná (stejně jako životní styl obyvatel), ale stejně čarokrásná. Postavy stejně, místy ještě více zajímavé. Blízké, milé i kruté - a hlavně: nic lidského jim, jak se říká, není cizí.

Kniha je koncipována jako soubor povídek, které se odehrávají v různých časových (od sebe nepříliš vzdálených) obdobích. Místně jsou provázané, souvislosti nacházíme také mezi postavami. Tak si vlastně během čtení stále zpřesňujeme porozumění jednotlivým jejich příběhům a osobnostem...

...a na konci knihy jsme (tedy alespoň v mém případě) smutní, že už končí a více se o načrtnutých charakterech nedozvíme. Závěrem už jen naznačím, že Želary jsou pro mě holdem statečnosti, s níž se běžní, obyčejní lidé perou a vyrovnávají se svým životním údělem či posláním a doporučím je každému, kdo ztrácí víru ve smysluplnost života. Legátová mi svým způsobem psaní, který k člověku proniká nebezpečně blízko, učarovala. A její Jozovu Hanuli si v budoucnu (stejně jako ostatní její knížky) ráda přečtu také.

Irving Stone: Žízeň po životě

O téhle knize jsem v mírné opilosti básnila na pracovním vánočním večírku. Jeden ze starších kolegů pozvolna se blížící důchodovému věku k ní poznamenal: "Tak to byla za našich mladých let klasika!" Inu, měli jste skutečně krásnou klasiku, pane kolego.

Román amerického spisovatele Irvinga Stonea (1903 - 1989), autora zejména beletrizovaných životopisů, je věnován životnímu příběhu holandského malíře Vincenta van Gogha - tvůrce slavných Slunečnic, Kavárny v Arles nebo Žluté židle. Běžně o něm víme asi tolik, že šlo o člena skupiny post-impresionistů, přítele Gaugina, finančně jej podporoval bratr. K tomu snad každý, kdyby se jej někdo ptal, přidá historku o tom, jak si tento malíř sám uřízl ucho. Tam někde však často naše povědomí o životě tohoto malířského génia končí.

Já osobně už na střední škole na jeho obrazy v hodinách estetiky hleděla s údivem - vyvolávaly ve mně intenzivní emoce. V knize Irvinga Stonea jsem měla příležitost zjistit proč. Život plný zvratů, poctivého, až do morku kostí jdoucího hledání vlastní identity, letitého budování malířského stylu v podmínkách místy až hrozící smrti (chladem, hladem a podobnými "veselostmi") podle mého názoru musí "dostat" snad úplně každého. A logicky se promítnout i v autorské tvorbě. Je těžké odhadnout, co Stone o životě van Gogha skutečně dopátral a co je jeho spisovatelská licence.

Navíc se v poslední době objevila informace o tom, že se smrtí van Gogha to podle jeho nových, detailně záležitost zkoumajících životopisců proběhlo jinak, než jak ji doposud líčil právě Stone (odkaz zde: http://bit.ly/A6CWgo).

Ať už je tomu tak a nebo tak, knížka stojí za přečtení. Najdete v ní lásku, přátelství, zklamání, zoufalství, naději i intenzivní potřebu seberealizace. Je psána neuvěřitelně čtivě a rozhodně vám u ní nebude kolísat pozornost. Stoneův styl psaní je strhující, stejně tak děj příběhu. Zvláště pokud máte rádi umění a hledáte knihu na volnou neděli, je tohle čtení přesně pro vás. Já jsem si už opatřila další Stoneovo dílo: v češtině teprve loni vydanou tisícistránkovou "bichli" o Freudovi s názvem Vášně mysli. Ale o té zase až někdy jindy.

Kam dál?
Tipy na čtení: Yoram Yovell, Irvin Yalom a Alberto Moravia