Čtenářský deník - Jan Werich: Deoduši

Milí čtenáři, po delší odmlce se Vám zase hlásím s novým článkem. Tentokrát bych ho chtěla věnovat jednomu z krásných vánočních dárků, které jsem letos dostala, a to knize Deoduši s podtitulem Dospělé pohádky.

Základní údaje o knize

Tuto sbírku pohádek Jana Wericha sestavil Ondřej Müller a vydalo ji loni nakladatelství Albatros. Přináší celkem 15 Werichových krátkých próz, z nichž některé jsou skutečně typickými pohádkami s nadpřirozenými postavami a dobrým koncem (např. Žluté mužátko, Rumplcimprcampr, Čekanka, Hrášková princezna), jiné spíše povídkami či bajkami (např. Povaha, Lev a notes nebo O orlech a hovniválech). Poslední otištěná pohádka – novodobá variace na Alibabu a 40 loupežníků - nebyla dokončena. Knížka má celkem 165 stránek včetně bibliografické poznámky, kde se dozvíme, ve kterých letech byly jednotlivé pohádky napsány a kdy byly případně jinde vydány (pocházejí převážně z próz Povídky nejen o psech, Lincoln 1933 a Úsměv klauna, dále sbírka obsahuje 2 strojopisy a jednu pohádku vydanou v Magazínu Dikobrazu). Deoduši ilustroval Peter Uchnár.

Můj dojem z knížky

Pro tvorbu Jana Wericha mám už léta slabost. Jeho laskavý humor, nadhled a tolerance, se kterými se dívá na svět, moudrost a také neopakovatelná hra s češtinou jsou pro mě prakticky neodolatelnými lákadly. Nejinak je tomu i v téhle knížce. Bylo pro mě moc příjemné nechat se ve vlaku vtáhnout do příběhu o žlutém mužátku, znovu si přečíst, jak že to bylo s princeznou na hrášku a obdivovat se veliké lásce bas. Knížka nepřináší ale jen roztomilé příběhy. Některé nutí k zamyšlení a na patře vyvolávají určitou hořkost. To když v Povaze čtete o tom, jak někdo raději umře, než aby se choval laskavě či alespoň slušně, nebo ve Vejci Pčchá vidíte, jak idealismus, snaha a ochota mohou být krutě potrestány. Knížka ve mně zanechala takový lidský dojem, že ani Werichův optimismus nebyl nekonečný. Možná nejvýstižnější by bylo popsat ten pocit Werichovými slovy (z O orlech a hovniválech) „Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.“ Tedy že určité věci jsou prostě dány – jsi-li zajíc, nedá se dělat nic, zatímco jsi-li chrobák, máš alespoň určité možnosti, jsi-li orel, pak buď spokojený. To, čím jsme, si ale vybrat nemůžeme a jsme-li holt zajícem... Pokud Vás láká zjistit, na čem metafora se zajícem a ostatními stojí, nalistujte si v Deoduši stranu 70 (nebo případně mrkněte do Úsměvu klauna).

Mně osobně se asi nejvíc líbily pohádky Čekanka, Chytrá Marjána a Za šťastnou lásku bas. Ani jednu z nich jsem totiž dříve neznala. Zajímavý dojem ve mně zanechal taky příběh Vejce pčchá, který dlouhou dobu působí jako klasická pohádka, jeho vyústění je ale více než překvapivé.

Pro koho a komu?

Co se týká určenosti díla dospělému nebo dětskému čtenáři, lze říci, že ač knížka nese podtitul Dospělé pohádky, řada z příběhů se může líbit i malým dětem. Třeba právě Čekanka, Chytrá Marjána, Moudrý Honza, Rumplcimprcampr nebo Hrášková princezna jsou dle mého názoru zcela neproblematické. Já osobně podtitul Dospělé pohádky vnímám spíše jako upozornění, které má zvýšit rodičovskou ostražitost. A je dobře, že tam byl přidán, poněvadž některé věci skutečně nemusí být dětskému čtenáři pochopitelné - například Trest, Povaha nebo Vejce Pčchá bych asi jako rodič při předčítání vynechala - už jen proto, že jaksi postrádají klasický pohádkový šťastný konec. I některé jiné kousky (O kybernetické babičce, Za šťastnou lásku bas, Lev a notes) mohou vyvolat sérii dětských překvapených otázek, neboť prostřednictvím různých náznaků obsahují kritiku státu a jeho byrokracie, popřípadě příliš materialistického a málo umělecky lehkého pohledu na život, což pro zvědavé dětské hlavičky může být pěkný oříšek. Takže moje doporučení zní: Přečtěte si, milí rodičové, knížku jako první někde v soukromí. Dobře se u ní pobavíte a zároveň si uděláte jasno v tom, co zrovna Vašemu potomkovi číst.

Závěrem...

...mohu konstatovat, že jsem moc ráda, že tuhle sbírku Werichových příběhů mohu mít ve své knihovně. Budu se k ní určitě vracet. Ať už budu mít zrovna chuť si připomenout naději ve zdravý rozum nebo si v duši nechat rezonovat nějaký z Werichových kritičtějších postřehů vůči lidství a životě vůbec. Poněvadž v životě holt Deoduši.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jan Werich: Všechno je jinak