Co nejvíc bolí, pustíte-li se zničehonic do fyzické práce

Čtenářům a čtenářkám z města to možná nebude připadat jako taková zvláštnost. Ale mít ve 32 letech první zkušenost s výpomocí na stavbě Vás zdobí v prostředí vesnice stejně jako panictví v podobném věku.

Jistě, už od střední školy jsem byl nucen pilně brigádničit. Ovšem vyhledával jsem spíše sedavé a intelektuálně náročnější pozice jako například dělník v elektrotechnice, recepční nebo vrátný.

V poslední době se mi naskytly dvě příležitosti k účasti na stavebních pracech: Zdění a výměna podlahy. Nedalo se odolat.

S fyzickou kondicí jsem na tom obdobně jako se zkušenostmi.

Naštěstí nešlo o komerční záležitosti, proto mě nikdo nikam nehonil. Jakmile jsem pocítil nepohodlí, dal jsem si pauzu. Mou čistou pracovní dobu to značně zredukovalo.

Jednoduché činnosti na úrovni přidavače nebo kopáče (zřejmě) nevyžadují žádné zvláštní nadání. Ovšem rutina je k nezaplacení.

Nemáte-li rutinu, víc se nadřete.

Nemáte-li fyzickou kondici a víc se nadřete, rychleji Vám docházejí síly.

Nabízí se přirovnání k tomu, když jsem si po prázdninách strávených výše zmíněnými brigádami a pohodovou rekreací poprvé zahrál se svými spolužáky fotbal. Naprosto tristní výkon, druhý den rozlámaný celý člověk. Obvykle trvalo 3-4 zápasy, než jsem se vrátil ke svému tradičnímu podprůměru a přestal cítit následky.

Abych se dostal k tomu, co Vás zajímá.

Pokud jste na sebe hodní, přímo při práci nebolí téměř nic.

Jakmile se prospíte, možná zažijete stejné překvapení jako já. Záda trochu ucítíte. Ruce jsou příjemně unavené.

V obou případech to nejvíc odnesly nohy. Konkrétně lýtka a stehna.

První zkušenost (zdění) jsem navíc okořenil kvůli obavám ze špíny nekvalitní obuví určenou na odpis. Fatal mistake.

Poslanci na stavbu, poslankyně do lesa!

Navrhuji, aby jeden jediný den v roce:

1) Odmakal každý poslanec jako přidavač na stavbě.
2) Odpracovala každá poslankyně jako lesní dělnice.

Proč? Naši politici by se aspoň na chvilku vrátili ze svého pohádkového světa do toho skutečného. Třeba by si potom začali trošku víc vážit obyčejných lidí a přestali by řešit pi...iny.

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize