Tlachání o mužských ambicích a ženské svobodě

Hormonální antikoncepce ženské osvobodila.

I když ne všechny zobou, všechny si užívají nebývalé svobody. Po celou historii lidstva byly otrokyněmi biologie. Rodily, byly těhotné nebo měly na krku mrňavé děti.

Posledních 50 (u nás 30) let jsou volné a neumějí si s tím poradit.

Nabývá to trapných rozměrů, kdy si jedny nepřechylují příjmení, jiné nastupují do práce 3 měsíce po porodu, další budují tzv. kariéru a na děti se úplně vykašlou.

Muž je prý v krizi.

Kecy.

Ráno do práce, večer z práce. Muž před stovkami let, muž teď. Změnilo se akorát to, že i ženy makají, tzn. část starosti o domácnost jde za chlapama.

Zatímco chlapi jsou na tom furt stejně, ženské v nové roli tápou.

Společenské tlaky na ženy jsou obrovské.

Muži stačí, když podá výkon jako zaměstnanec, umělec, sportovec atp. a je oceňován. Nejen oceňován, také jemu samotnému to stačí.

Ženská musí být vdaná, mít dokonalé děti, dokonalého manžela, musí skvěle vypadat, mít uklizíno, musí zvládat práci, jezdit na drahé dovolené, utrácet za kraviny a ještě musí být furt dobře naladěná.

Jen tak dojde uznání v soutěživém ženském kolektivu.

Chlap má výhodu také v tom, že může být okolím dočasně poplácáván po ramenou, chová-li se jako ambiciózní velkohubý snílek, který nakonec sem či tam něco opravdu zrealizuje.

O svobodu jsem přišel, když jsem propadl konzumu a nenašel způsob, jak plus minus eticky zbohatnout.

Profesní ambice jsem zahodil, když jsem poznal, že bych musel pracovat s lidmi, kteří nemají nikdy hotovo.

Zůstávají tudíž ambice osobní.

O nich možná jindy.