Psychoterapie 2 - její omezení a rizika

Minulý článek o psychoterapii jsem končila konstatováním, že není všemocná. V tom dnešním bych chtěla poukázat na pár míst, na kterých je to vidět. Zahájím ho opět citátem od Yorama Yovella: „Každý člověk má sice z psychologické léčby nějaký užitek, ne každý ji však potřebuje. Obdobné je to i v chirurgii: téměř každý člověk může plastickou operací vylepšit svůj vzhled – vždy je co zkrášlovat. Většinou se však lidé přijímají takoví, jací jsou. A je to tak dobře. Proč? Protože jinak by byl konec v nedohlednu. Lidé z masa a kostí jsou od přírody nedokonalí na těle i na duši. Žijeme ve světě, v němž je budoucnost nejistá, naděje bývají zklamány, sny se nevyplňují. Ani ta nejlepší terapie nemůže ze světa tuto hořkou pravdu odstranit.“

Ano, na to nesmíme zapomínat. Terapie je dobrý nástroj. Ale nelze s ní léčit všechny a vše. Existencialisté by asi poznamenali, že my lidé jsme vrženi do světa a odsouzeni ke svobodě – a s tím se prostě musíme nějak vyrovnat. Ostatně, pokud bychom terapii vystavili „všechny a vše“ objevuje se zde pak i další riziko, aneb: může být někdy terapie příliš? Americký psychoterapeut Frank Pittman by zcela jistě odpověděl, že ano. V rámci popisu jednoho svého případu říká: „Cítil se prostě špatně takovým způsobem, jak se cítí špatně lidé, kteří prodělali příliš mnoho terapie. Jaksi se jim nelíbí skutečnost, že se celý svět netočí kolem jejich bolesti, a tak zvyšují svou existenční bolest nad vším, nad čím my všichni ostatní ani nemáme čas přemýšlet.“ Je tedy někdy možné, aby se „pomoc“ terapie obrátila ve svůj protiklad a místo, aby člověka posílila, jej oslabila? Zdá se, že toto nebezpečí je reálné, i když v našich (zvláště klinických) podmínkách zřejmě ne příliš časté. Nicméně o každém riziku je dobré vědět.

Důležitou otázkou také je, co psychoterapie bere? Je něco takového?

Co například svoboda? Asi se shodneme v tom, že by ji (alespoň vyjma krizových situací) terapie usurpovat neměla. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? Nakolik manipulativní ve skutečnosti terapie je? A nakolik manipulativní by být měla? Na odpovědi na tuto otázku se různí terapeuti příliš neshodnou. Souvisí to s tím, jak si kdo vymezuje pojem svoboda a pojem manipulace a také s otázkou direktivity v terapii. Kupříkladu vezmete-li si do ruky některou z publikací dvojice amerických psychoterapeutů Jeffrey Kottler a Jon Carlson, kteří ve svých knihách dávají prostor desítkám ostatních, rozvine se před vámi pestrý koberec, kde málem „co terapeut, to názor“. Zde tedy velice záleží na tom, na jakého terapeuta klient „narazí“. V rámci etického přístupu je ale klíčové dodržování zásady, že žádný pacient by se neměl stát předmětem uspokojení terapeutových vlastních potřeb. (Snad kromě případného příjemného pocitu z dobře vykonané práce a určitého finančního ohodnocení.)

Dalším trošku sporným místem je očekávání psychoterapeutů od klientů. Aneb nebere terapie klientům autenticitu? Co znamená, pokud terapeut řekne „rád bych, aby se (klienti) změnili, aby to udělali rychle a pak aby byli vděční (ale ne příliš vděční)? (viz. kniha Nezdařená terapie od výše zmíněné dvojice) Odkazuje to k určitým požadavkům, které psychoterapeuti na klienty mají. Nelze jim to zazlívat, jsou ostatně jen lidé (a to – jak doufám a věřím – alespoň ve většině případů lidé s dobrými úmysly), nicméně je to přesto limitující. Co snaha „být dobrým pacientem“ a zavděčit se terapeutovi na úkor vlastní léčby? „Dobrý“ terapeut ji nedovolí, mohli by říci někteří... nicméně, je každý terapeut u každého svého případu „dobrý“? Pokud bychom tvrdili, že ano, zahráváme si v podstatě s dokonalostí. Další otázka, již mi toto téma asociuje, se týká toho, že terapeuti se často dostávají do situace, kdy mají navodit změnu v systému, který se jí brání či u klienta, který ji otevřeně odmítá. Jak se s tou situací mají poprat, když chtějí pomoci? Je velká škoda, že řada laiků, kteří jednou mohou zavítat do psychologické péče, neví dvě základní věci, a to, že velkou část práce budou muset udělat sami a že změna (nějaká a často jejich vlastní) je k dosažení zlepšení často nutná.

Přejděme ale k dalšímu bodu – k soukromí. A bezesporu je to soukromí, které terapie bere, respektive, kterého se klient dobrovolně vzdává. V řadě případů to může být léčivý prvek. Moci říci někomu o svých nejčernějších představách, o svých nejhorších vlastnostech a nejhlubších touhách může být pro toho, kdo vypráví, velmi osvobozující. Pro toho, kdo poslouchá, to ale znamená dvě věci. Přesouvá se k němu obrovská moc a s ní ruku v ruce jdoucí zodpovědnost. Druhý člověk je vydán na milost a nemilost. Dostane se mu přijetí a povzbuzení nebo odsouzení a zostuzení? A budou u posluchače informace bezpečné? V běžných případech (když lidé nedělají nic, co by druhým zásadně ubližovalo) je velmi snadné říci, že dostat by se jim samozřejmě mělo přijetí a informace by neměly putovat nikam dál. Pokud si ale na místě klienta představíme masového vraha, situace se dosti změní. Svým způsobem obdivuji terapeuty, kteří je (jak o sobě říká Kottler) dokáží neodsoudit (a to ani ve svém vnitřním světě). Já takto daleko rozhodně nejsem. A myslím si, že to, jak „daleko“ je vhodné se dostat je z hlediska hodnocení skoro sporné. Ale to už bychom přecházeli k otázce, kde končí psychologie a začíná morálka, potažmo, kde končí povinnost terapeuta a začíná právo člověka. A to už je poměrně vzdálené od našeho původního tématu.

Závěrem...

...si pojďme ve stručnosti odpovědět na otázku, co je tedy potřeba k tomu, aby terapie byla účinná a zároveň etická – k tomu, abychom ji mohli chválit. Řada lidí jistě na první místo staví odbornost postavenou na teoretických znalostech, vlastních prožitcích z výcviku, vlastní terapie, supervize a práce s klienty. S tím nelze nesouhlasit. Bylo by nebezpečné pouštět se do tak hluboké práce s lidmi bez dostatečného penza znalostí a zkušeností. Nicméně si myslím, že je zde i další klíčová věc, a tou je „dobrá vůle“. Bez toho, abychom to s lidmi „mysleli dobře“ a bez toho, abychom jim chtěli pomoci, to podle mého názoru nemůže fungovat. Tento druhý podpěrný sloup „dobré terapie“ také souvisí s v poslední době často diskutovaným vyhořením. Ačkoli sama ještě nemám terapeutickou zkušenost, věřím tomu, že prostá snaha a něco, co bychom snad mohli nazvat „zápalem pro věc“, je prostě potřeba. Proto je „syndrom vyhoření“ takovou hrozbou nejen pro terapeuty směrem k jejich osobnímu životu, ale i pro jejich klienty.

PS: V tomto článku (ani v kombinaci s předchozím :) ) jsem si nekladla za cíl pojmout světlá a temnější místa psychoterapie zcela komplexně. Vyzdvihla jsem v něm jen některé body, které mi z hlediska daného tématu připadaly důležité. Aspektů, o nichž by se dalo uvažovat, je rozhodně více...

Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích


Stránky komiksu Vesnička