Liberální demokracie: Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Neutopme se v definicích. Liberální demokracie je politický systém, který funguje ve většině Evropy (od roku 1989 i u nás), v USA, Kanadě, Austrálii... Myslíme si, že občané států, kterým se nedostalo tohoto výdobytku, velice trpí, a proto se snažíme exportovat liberální demokracii do zemí, kde ji zatím nemají.

Zajímavé je, že ani současná hospodářská krize, která přímo souvisí s tím, jak je naše společnost nastavena, nic nezměnila na namyšlenosti euroamerických elit.

Iluze o ráji plném šťastných a svobodných lidí

Onehdy jsem viděl velice zdařilý íránský film Rozchod Nadera a Simin. Mimochodem: Z íránské kinematografie toho rozhodně stojí za shlédnutí víc.

Uvědomil jsem si, jak málo zasahuje stát do životů obyčejných občanů v tzv. totalitních zemích. Každodenní starosti jsou jinde, řešení běžných konfliktů probíhá na nepolitické bází. Ostatně ani u nás za komárů lidé nevstávali a neusínali s myšlenkou na vládu jedné strany.

Svoboda či nesvoboda slova, možnost volit a kandidovat, političtí vězni, to vše trápilo jen zanedbatelnou část populace. Ovšem ekonomická realita dopadala neúprosně na všechny. Každý chtěl volněji dýchat, nemuset lhát a přetvařovat se.

Jak jsme na tom v roce 2012? Stát se stal parazitem, který bere a nic nedává. Peníze z daní přesouvá těm nejbohatším, od nichž si půjčuje na principu revolvingového úvěru. Kdo se ve svém volném čase neprojevuje dostatečně loajálně, dopadne jako pomatený Ladislav Bátora. Kdyby se to samé stalo v Číně, mohl by obrážet svět jako disident. Kdo si dovolí obléci něco jiného než ostatní (např. u mužů kalhoty a košile), sežene jen podřadnou práci a všichni jím budou opovrhovat (porovnejte s ženami v Íránu).

Základní životní potřeby (bydlení, jídlo...) zdražily na takovou úroveň, že se ze svobodných občanů stávají otroci těch samých institucí, kterým cpou biliony státy. Pod kotlem přitápí všudypřítomný marketing a nalévá nám do hlavy pohádku o štěstí založeném na konzumu.

Já si uvědomuji nadbytek. Užívám si ho. Mám co jíst, kde spát. Navíc jsem zdravý a všichni kolem mě (klep, klep na dřevo) také. Na druhé straně chápu permanentní frustraci lidí, kteří se chtějí mít (ať už jsou na tom jakkoli) lépe. A vadí mi zbožštění údajné svobody.

Peklo relativizace

Relativizace hodnot pohřbila jakoukoli pravdu. Političtí vůdcové se vzdali myšlenek na hlásání ideálů, zaměřují se na nejnižší pudy. Stali se z kormidelníků pouhými pozorovateli, popřípadě je jim dovoleno čerpat vodu z podpalubí.

Včera jsem se díval na Otázky Václava Moravce, Petra Nečase mi bylo skoro líto. Působil dojmem zoufalého člověka, na něhož se valí události, které může jen stěží ovlivnit. Obdobně vypadají i jeho zahraniční kolegové.

Běžní lidé nemají kam se obrátit, zbývá jim jen doufat v elementární spravedlnost a to, že kapitáni světové ekonomiky nějak ukočírují svoje hrátky s penězi.

Když změna, tak radikální

Bylo by naivní očekávat zlepšení od stávajících elit. Často se dostaly do popředí kvůli podivným praktikám, jsou navzájem provázány a nemají motivaci k jakýmkoli podstatným změnám.

Něco visí ve vzduchu...

Kam dál?
VÍME, jak EU a USA vybruslí z dluhové pasti