Mateřství jako výzva k rozhodnosti

Ve svém minulém článku jsem se vznášela na obláčku krás spokojeného rodinného života. Dnes bych ráda posdílela také další pocity a dojmy, které mé aktuální životní období provázejí.

Tentokrát trošku z druhé strany.

Ve čtení ať pokračuje jen ten, komu libo sondu do úzkostné duše a koho zajímá, co všechno můžete prožívat na vysněné mateřské, ostatní přeskočte třeba do čtenářských deníků :-)

Za prvé... zodpovědnost, zodpovědnost, zodpovědnost - s vykřičníkem! Až před pár dny jsem si s plnou razancí uvědomila, jak ráda ji na někoho přehazuju. V práci, když si nejste jistí, se to vždycky dá nějak udělat. Zkonzultujete se zkušenějším kolegou, proberete s nadřízeným, nejlépe z toho vyhotovit zápis, shromáždit odůvodnění, proč jste se tak a tak rozhodli, abyste byli s to vysvětlit inspekci či komukoliv.

Důsledky jsou obvykle v takové rovině, řekla bych ne tak citově zasahující. Zato na mateřské jste to vy, kdo je s dítětem 24 hodin, nikdo prostě nemůže vědět lépe.

Jak ale poznáte, které věci jsou relevantní? Zvlášť v situaci, kdy se lékařské autority ve svých názorech rozcházejí, nakonec stejně musíte udělat to nejlepší podle svého vědomí a svědomí – a máte to prostě na triku vy. Ne otec, ne babičky, ne internetová fóra, vy...

S tím souvisí strach, že něco uděláte špatně. Přirozeně chcete pro své dítě to nejlepší. Zároveň si někdy nemusíte být úplně jistí, co to vlastně je. Zvažujete krátkodobé a dlouhodobé efekty...

Co je o potřebách dítěte, manžela nebo ruku na srdce - vašich? Jak to sladit? Pozorujete, vyhodnocujete, snažíte se... někdy s pocitem, že by možná bylo nejlepší dát se na modlení. Nebo intuici? Dá se na ni spolehnout? Když v očích dítěte se zračí ta nekonečná důvěra, kterou nesmíte a nechcete zklamat...

Snad v tom trochu zažíváte určitou osamělost... Kdo by vás mohl pochopit? Jiné matky? A nebo to tak nemají? Vyjádřete se mi pod článkem, čte-li někdo z vás ;)

Jen pro doplnění – nemluvím o žádných otázkách života a smrti, klidně stačí věci typu ne/kojení a užívání různých preparátů např. na drobné zdravotní problémy.

Souhrnem chci konstatovat – mateřství je pro mě zatím v životě tou největší výzvou, jak se poprat se svou úzkostností. Unést to.

A závěrem už jenom malá vzpomínka na Říčanovu knihu Cesta životem, kde mluví o mladém člověku v metafoře, že dospělost je to jako by měl řídit kosmickou loď – říká si opravdu mohu, já? Že by konečně moment, kdy se dospělosti (a odpovědnosti) nedá vyhnout?

Také vás zajímá:
Dítě mi zničilo život - O pomýleném TV dokumentu
Láska rodičovská a láska dětská