Stužková 2. díl - Cesta domů

Pokud si už nevzpomínáte, kde jsme naše hrdiny opustili, podívejte se nejprve na 1. díl tohoto příběhu.

Začala cesta domů a my jsme se rozvláčným krokem ubírali směrem k vlakovému nádraží. V příjemném teple čekárny nesvítila kupodivu kasa, ale automat na pití, kde jsem si koupil polévku, což byl kámen úrazu. Mezitím, co Voldřich intenzivně ťukal na plexisklo pokladny, já vyjmul ze zdířky automatu naplněný kelímek a následně si popařil ruku.

Tento kelímek pak dopadl těsně vedle mne, přímo na lavičku, tedy spíše na nohy ležícího bezdomovce. V tu stejnou chvíli, kdy se rozlícený homeless posadil, vylezl do prostoru pokladny ospalý a mírně přiopilý zaměstnanec ČD, aby nám sdělil, že na vlak čekáme zbytečně. Onen bezprizorní jedinec se začal obšírně domáhat svých práv u pokladny a nádražák posléze vylétl bočním vchodem, aby jeho emoce pokrotil. Já mu říkal, že jsem mu nechtěl opařit haksny, ale on si to nedal vysvětlit a nakonec chytil pod krk onoho zaměstnance ČD. Chvilku jsme nevěřícně + opile civěli, pak přiložili ruce k dílu a vyhodili ho (nikoli nádražáka, ale muže bez domova) ven z čekárny.

U drah jsme tedy neuspěli a u ČSAD by to byla holá naivita. Tak jsme se posilněni alkoholem vydali na cestu k domovu pěšky. Marně jsme mávali na projíždějící automobily. Když si to všechno zpětně promítnu, tak se nedivím, že nám nikdo nestavil, já bych se zachoval stejně. Měli jsme asi dostat od osudu pořádně za vyučenou, abychom příště tak nechlastali. Po asi 5 kilometrech jsme zastavili na první ČSÁĎácké zastávce a zapálili cigáro. Teda já byl na tom tak dobře, že jakmile mě Voldřich chvějící a třesoucí se rukou odpálíl žváro, tak jsem sebou práskl na záda do rozbahněné kaluže. Rozpláclého naznak mě Voldřa zvedl a následně jsem proletěl skleněnou výplní zastávky. Paráda. Ani nevím jak.

Po dalším strastiplném pochodu jsme se dostali do prvního většího městečka (kde jsme shodou náhod chodili na střední) a zde již byla reálná možnost k využití MHD na cestu do města, odkud bylo přímé spojení domů. Voldřich tady, aby dokázal svou drsnost, zaútočil otevřenou dlaní na poštovní schránku. Nechtěl ji poškodit nebo tak, ale v návalu radosti, že jsme na zastávce skoro u cíle cesty, po ní jen tak pleskl a rozřízl si pazouru. Kdyby to někdo tenkrát točil na kameru, tak to mohl být Úder otevřenou dlaní II. Nic příjemného. Navíc se nám chtělo strašně chcát a tak jsme se před místní městskou fízlárnou vymočili do dveří. Byla to taková naše revolta. Vyjadřovalo to tenkrát náš názor na městskou policii, který zastáváme dodnes.

Přijela harmonika a vypotáceli jsme se po schůdkách k řidiči. Jenom převrátil oči a když jsem se snažil vytáhnout průkazku studenta, tak mě zahnal na sedadlo. Voldřich přikvačil hned za mnou. Vylezli jsme ve městě a bylo to už tak nějak na pohodu. Akorát Voldřa si porád stěžoval, že ho strašlivě pálí pořezaná pazoura. Nakonec jsme jeli chrápat ke mě na barák. My jsme totiž něco jako strašně vzdálená rodina. Taková rodina, která se ani nestýká. Něco jakože dědkova ségra si vzala někoho od nich.

No a jak jsme přijeli k nám, tak se mě ho strašlivě zželelo. Kňučel s pořezanou rukou jak pes, tak jsem se rozhodl zakročit. Zalezl jsem do lékárničky a vytáhl antiseptikum. Teda tenkrát jsem myslel, že je to desinfekce. Dodnes nevím, proč dělali desinfekční sprej na rány a šampon pro psy ve stejném obalu. Akorát jsem ráno zjistil, že je na tom jiný nápis. Voldřich ječel jak panna a já mu říkal: "Je to v pohodě, bolest je důkaz funkčnosti, dezinfikuje to." Dodnes má na pravé ruce prodouženou čáru života a ve zlých snech cítí pach orthosanu (šampon proti vším a blechám). Tak nějak končila naše stužkovací párty. Další příběh bude o městě jménem Čáslav, ale to až někdy jindy.

Stránky komiksu Vesnička