Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem

Téměř celý rok 2008 jsem pracoval v romském středisku, které poskytuje sociální služby ve vyloučených lokalitách. Na úvod musím napsat: je třeba poděkovat všem lidem pomáhajícím přímo v terénu. Za mzdu blížící se té minimální odvádějí záslužnou a velmi obtížnou práci. V rámci současného systému dělají maximum.

Je evidentní, že to, jak stát nastavil mechanismy pomoci, nefunguje. 20 let od revoluce je dost dlouhá doba k tomu, aby i ti nejzabedněnější pochopili, že tudy cesta nevede. Bohužel politici umanutě stojí na svém, čímž způsobují kromě neřešení problematiky nárůst extrémismu, s nímž pak hrdinně bojují.

Systém hází všechny do jednoho pytle

V současné době pomoc směřuje do tzv. sociálně vyloučených lokalit. To samo o sobě není špatná myšlenka. Zádrhel je v tom, že obyvatelé těchto lokalit nejsou jednolitou masou. Vím, že každé rozdělení pokulhává, přesto se pokusím na základě svých zkušeností o klasifikaci do 3 skupin:

a) Ti, kteří jsou motivovaní, snaží se vědomě zlepšit svou situaci a potřebují jen popostrčit.
b) Lidé nekvalifikovaní, ztracení v našem složitém světě. Potřebují získat základní znalosti, dovednosti a návyky k uplatnění ve společnosti (omlouvám se za vulgární příklad: je to, jako kdyby se k nám přesunul negramotný člověk z roku 1800).
c) Ti, kteří cíleně zneužívají pomoci od státu + neziskového sektoru, se svou situací jsou dlouhodobě spokojeni a kriminální činností (lichva, drogy...) srážejí na kolena ostatní.

Naprostou nezbytností je neřešit problémovou lokalitu, ale služby poskytovat individuálně konkrétním lidem s tím, že ne každý obyvatel lokality si zaslouží být uživatelem sociálních služeb a příjemcem dávek.

Návrh opatření

1) Je třeba, aby byla pomoc směřována výhradně skupinám a) a b). Lidé se často pohybují po lokalitách, stěhují, mají mezi sebou složité příbuzenské vazby, proto je problematické rozlišit, kdo patří ke které skupině. Problematické a obtížné ano, nemožné ne.

2) Je lehké zjistit, kdo přispíval do systému (platil daně, sociální, zdravotní) a kdo ne. Lidé, kteří do systému nepřispěli, nemohou mít nárok na dávky automaticky.

3) Obyvatelům sociálně vyloučených lokalit pomáhá spousta subjektů, pro nepoctivce je nadlidským úkolem lhát všem stejnou lež. Tyto subjekty by měly společně pod záštitou státu vytvořit databázi žadatelů (těch, kteří do systému nepřispěli nebo přispěli málo), v níž by se daly dohromady údaje ze sociálky, od policie, od lékařů (nic intimního - např. zdali jsou děti naočkované atp.), zdravotně sociálních pomocnic, terénních pracovníků, ze školy. Mozaika poskládaná z těchto střípků by byla důležitým vodítkem pro určení komu a jak pomáhat. Pochopitelně by záleželo na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce, zda v takové databázi být a pomoc přijímat.

4) Dále je třeba pečlivě zkoumat reálné majetkové poměry. Novou plazmovou televizi si nekoupíte, pokud jste chudí. Dávky nejsou tak vysoké, aby to stačilo na rozmařilý životní styl, kdo si žije na vysoké noze, ten by neměl brát nic, pravděpodobně patří do c).

5) Je potřeba udělat rázný konec zadlužování, ať už u legálních nebo nelegálních lichvářů (preventivní programy, změny legislativy...) a realizovat racionální program oddlužení u těch, kteří se snaží zlepšovat svou situaci.

6) Pečlivě sledovat individuální rozvoj člověka, akcelerovat pomoc v případech, kdy jsou pokroky, naopak radikálně ubrat tam, kde dochází ke zhoršení. A hlavně reagovat pružně. Dítě má neomluvené hodiny? Příští měsíc dávky na polovinu. Dítě se dostalo na střední školu? Okamžitě navýšit pomoc (mluvím-li o pomoci, nemyslím samozřejmě jen peníze).

7) Žádoucí chování u dětí odměňovat, nežádoucí trestat. Je třeba motivovat obyvatele sociálně vyloučených lokalit k přísnější výchově dětí. Setkal jsem se např. s tím, že pracovnicím nízkoprahového zařízení pro děti tito andílci nadávali opakovaně do pičí. Nejsou-li rodiče ochotni takové situace radikálně řešit a děti trestat, měl by systém potrestat rodiče. Pokud se všichni tváří, že se nic neděje, děti získávají naprostý pocit beztrestnosti. Pravděpodobnost, že je něco osvítí a v dospělosti se začnou chovat slušně, se limitně blíží nule.

Cíl opatření: Dobré příklady

Záměrem je vytvořit dobré příklady akcelerací pomoci u těch, kteří se snaží a jejím snížením (až k nule) u lidí neplnících požadovaná kritéria. Tím, že se ze systému vyřadí ti, kteří jej pouze mazaně zneužívají a hodlají zneužívat celý život, logicky zůstane daleko více peněz a volných kapacit služeb pro ty, kteří chtějí se svou situací něco dělat nebo alespoň okatě nesabotují jakékoli snahy o pomoc.

Současný stav, kdy pracující obyvatel sociálně vyloučené lokality je na tom stejně jako nepracující a všem se směje do očí romská galerka, která jim vždycky před dávkami dobrosrdečně půjčí na nějaký ten superúrok (případně nezištně poskytne pervitin dětem), je naprosto neudržitelný.

Problém: sociální mobilita

Bohužel je tady zásadní brzda: Nízká sociální mobilita. Po revoluci stačilo začít tahat vysavače z Rakouska a během pár týdnů jste měli slušně rozjeté podnikání. Dnes je situace radikálně jiná. Onehdy jsem přemýšlel (je mi skoro 30 let), kdo se z mých spolužáků (ZŠ, SŠ, VŠ), známých, příbuzných, sousedů atp. nějak vyšvihnul, kdo si prožil americký sen. Z cca 200 lidí nikdo. Pár lidí má bohaté rodiče, ale že by někdo neměl nic a zažil v posledních 10 letech raketový vzestup, o tom nevím. Jak se tedy má dostat nahoru člověk z úplného dna?

Netvrdím, že by se mělo každé slovo z tohoto textu tesat do kamene. Článek má za cíl donutit Vás k přemýšlení a případně inspirovat odpovědné osoby k úvahám o změně přístupu k sociálně vyloučeným Romům.