Nespokojenost v kultuře - 21. století

Po delší době Vás, milí čtenáři, srdečně zdravím. Možná právě proto, že už jsem hodně dlouho nepsala (a zanedbávala blog zvláště na základě nově vzniklých pracovních povinností), bude tento článek takovým mixem toho, co se mi v poslední době odehrává v hlavě. V jeho názvu parafrázuji titul spisu Sigmunda Freuda Nespokojenost v kultuře, který napsal v první polovině 20. století. Ne že bych se chtěla srovnávat s tímto géniem a mistrem. To ani náhodou. V poslední době prostě jen přemýšlím nad tím, kde jsou kořeny nepříjemných pocitů nespokojenosti a neuspokojení, které zažívají lidé, se kterými se setkávám, i já sama.

Freud ve své době poukazoval na svázanost moderního člověka velmi strnulými a zkostnatělými pravidly, které mu zabraňují chovat se podle jeho přirozenosti. Bráněno bylo zvláště projevům sexuálního pudu. Od jeho časů došlo k mnoho změnám a zbortilo se x různých společenských úzů. Dnes si můžete dovolit skoro cokoli. Rozvádět se, navazovat nové vztahy, veřejně se vodit se svým partnerem stejného pohlaví po Václaváku i zaplatit si porno kanál a strávit u něj klidně veškerý volný čas sledováním více či méně typických pohlavních aktů.

Kde je tedy problém? Proč jsme tak nespokojení? Teď možná trochu myšlenkově přeskočím. Domnívám se, že pramenem dnešní nespokojenosti je přesvědčení (či možná výstižněji řečeno zblbnutí) lidí do myšlenky, že existuje jakýsi dokonalý svět, v němž všichni žijí, jenom jim samým se to pořád nedaří. Svět maminek nosících sladkosti svým dětem do na stromě zbudovaného "hnízda", svět otců projíždějících se v nablýskaných autech po louce a čekajících jen na to, až jejich nádherné malé holčičky budou po té louce běhat s věncem pampelišek na hlavě. Svět lidí zcela bezproblémově zvládajících všechny nároky, krásných, milujících, výkonných, dokonalých.

Tento drásavý pocit indukovaný fikanou reklamou je podivuhodně odolný vůči konfrontaci s naší žitou realitou. Je nám úplně jedno, jak žijí naši sousedi, přátelé, známí. A když už se nad tím zamyslíme a objevíme nesrovnalost, vždycky si dokážeme zdůvodnit, proč tam či onde to prostě není tak, jak by "mělo" být. Většinou dovodíme, že je to kvůli neschopnosti daných přátel či známých. Prostě kdybychom se všichni více snažili, kdybychom byli lepší, chytřejší, měli více energie, tak bychom to dokázali. Věříme tomu, protože chceme žít naše sny. Kdo by se nechtěl pohybovat v tom krásném, nablýskaném světě?

Když jsem byla "malá" a nadšená a přecházela z gymplu na vysokou, naprosto jsem věřila tomu (jak idiotsky a naivně, vím až teď), že díky tomu, že si nepamatuji názvy všech těch úžasných věcí, které mi nabízí reklama, jsem nad ní zvítězila. Jenomže ono vůbec nejde o to, jestli si pamatujete, zda reklama, kterou jste zhlédli, byla na Citroen nebo Peugeot. Jestli ten úžasný deodorant byl Dove a nebo Adidas. Reklama útočící na nás zprava zleva (podél cest, v hromadných dopravních prostředcích, v rádiu, televizi, na internetu a všude jinde) nenabízí pouze konkrétní produkty, ale celkovou životní úroveň. Vždyť co je to za konkurenci či soutěž, když je ve světě dohromady jen několik gigantů produkujících zboží, které pak designéři obléknou do mnoha různých značek tak, aby se co nejvíce zavděčili spotřebitelům? Proto není až tak důležité, co koupíte, ale že koupíte. Že budete vést ten správný a pravý životní styl. A na základě vší té propagační masáže a mnoha verzí "amerického snu", který se v různých obměnách a formách vyskytuje v kapitalistických zemích, pak toužíte tento sen zrealizovat a snad dokonce věříte, že na to máte. Dříve možná tvůrci oslovovali potřeby zákazníků. Dnes je vytvářejí a pak uspokojují, což je samozřejmě skvělé pro fungování ekonomiky postavené na principech, které jsou dnes platné, ovšem méně skvělé pro obyčejné lidi. Necháte-li si někým jiným vytvářet potřeby a pak trpíte, abyste sehnali finanční prostředky na to moci je uspokojovat, nikdy nebudete moci dosáhnout bájné spokojenosti. Jde o to umět najít své skutečné potřeby a odlišit je od těch, které se vám někdo snaží vnutit.

Věřím, že kdybychom se naučili stát víc nohama na zemi a dokázali se odpoutat od představ o superlidech z reklam a o dokonalém životě, který "přece lze" vést, pomohlo by to opravdu silně našim vztahům i našemu vlastnímu sebepojetí. Přestaly bychom kritizovat partnery za to, že nás po náročném pracovním týdnu nehodlají vzít o víkendu na bombastický výlet, ale místo toho se chtějí vyvalit na divan a spát. Přestaly bychom samy sobě vyčítat, že se nám v sobotu nechce péct koláč a možná se lépe srovnaly s tím, že prostě nebudeme mít tu kuchyň vždycky tak blyštivou, jako kdyby si tam zrovna zařádil Mr. Proper. Díky času a energii strávené nad snahou rozlišit, co skutečně potřebujeme, a co ne, bychom ušetřili čas a energii nutnou pro to vydělat peníze na realizaci všech vnucovaných blbostí.

No jo. Tak takhle uvažuji. A tohle možná i "vím". Škoda jen, že racionální úvahy se tak často rozcházejí s pocitovou rovinou. Skutečnost, že síla reklamy působí právě na emoce, je starou známou pravdou. Tak o tom píšu a snažím se najít recept, který by mi pomohl převést moje názory z úrovně rozumu právě do roviny pocitů. Kde najít protiváhu proti tak silné manipulaci, jakou na nás působí reklama? Jak se na to dokázat vykašlat? Jak odolat všem těm nádhernostem, které nám nabízejí a které se nám všemi možnými cestami snaží prodat? (Zvláště, když kdesi podprahově vnímáte sdělení, že pakliže nebudete žít podle tohoto diktátu, budete úplně vyčleněni ze společnosti a nikdo si o vás neopře ani pomyslné kolo).

Zatím vidím jen možnost co nejčastěji si připomínat, o čem jsem psala v tomto článku. Snažit se si to uvědomovat a spojit to se "silou vůle". Přijdete-li na něco dalšího, podělte se. Ráda se v tomhle boji, který zatím pořád nevzdávám, nechám inspirovat. :)

Kam dál?
Vztahy a stres včera a dnes