Režisér Radu Mihaileanu - Neobvyklý pohled na Židy
Bohužel v poslední době začala spousta tvůrců používat toto téma jako berličku. Místo originálních nápadů osvědčená jistota, na kterou se peníze najdou a diváci přijdou. To naštěstí není případ režiséra, jehož kořeny jsou v Rumunsku a od 90. let tvoří v rámci evropských koprodukcí. Radu Mihaileanu prokazuje neobvyklou odvahu tnout do živého. Ta je ve spojení s velkým talentem základem mimořádné působivosti jeho filmů. Zatím jsem od něj viděl dva, které bych Vám zde chtěl stručně představit. Nebojte, o ději toho moc neprozradím :) Vlak života Zuří 2. světová válka. V židovské vesnici sílí obavy z deportace do koncentračního tábora. Místní rázovití obyvatelé se rozhodnout Němce přečůrat a vytvoří falešný transport do Palestiny. Část z nich se převlékne za dozorce, jiní jsou v roli vězňů. Děj popisuje přípravy (šití uniforem, opatření si vlaku, němčina...) i samotnou cestu. Vše se odehrává v poetickém, odlehčeném a trošku pohádkovém duchu. Naprosto kouzelná je scéna, kdy se vlak setkává s deportovanými Cikány. Asi nejlépe vystihl kvality filmu uživatel Dexx na csfd.cz: Komedie, která je vlastně nesmírnou tragédií. U žádného filmu jsem neviděl, aby CELÉ plné kino zaraženě a ztichle sedělo po celé závěrečné titulky a ještě chvíli potom. Mrazivost tohoto filmu to dokázala a kdo jej uvidí, pochopí proč. Jdi, žij a někým se staň V osmdesátých letech se rozhodl stát Izrael poskytnout azyl pro černé Židy z Etiopie. Když v rámci přesunu zemře chlapec, jeho matka propašuje do transportu místo něj malého křesťana. Osudy hlavního hrdiny začínají selekcí v přijímacím lágru, kde oklame komisi a proto není odeslán zpět. Dále příběh vypráví jeho zážitky, trable s tajením identity, školou... Film je neobvyklý tím, jak naplno zobrazuje pocit nadřazenosti, který mají mnozí Židé vůči lidem jiné národnosti a barvy pleti. Demonstrace proti černochům, deportace (i po letech) do Afriky, určování toho, kdo je či není dostatečný Žid. I tak vypadala realita Izraele. Dějiny jsou holt plné paradoxů a lidé se nepoučí nikdy z ničeho. Kam dál? Moji oblíbení režiséři 1 - Pedro Almodóvar Moji oblíbení režiséři 2 - Emir Kusturica Štítky: Kultura |
Autor: Holden Caulfield, 1. 9. 2011 ↓ Diskutujte 
Tak jsem si říkal, co bych dělal já na místě židovského patriota v Izraeli, abych vůbec přežil já i můj národ v zemi, zaslíbené Jahvem mým (fiktivním) předkům, obklopené mnohem početnějšími semitskými příbuznými národy arabskými, které nás nemají rády od těch dob, co praotec Abrahám vypudil svého nemanželského syna Ismaele, od něhož arabové odvozují svůj historický původ. Příbuzní jsou tradičně chudobnější a o to populačně zdatnější, navíc se netají přáním na likvidaci všech židů. Totální válka (např.jaderná) by byla sebevražedná - tak zbývá jediné možné řešení - obrátit zájem i zášť milých příbuzných jiným směrem, třeba do bohaté Evropy, plné „nevěřících psů“, ostatně už tam jednou muslimové byli, (Maurové ve Španělsku, Turci v jihovýchodní Evropě), takže tam trefí. Naší baštou jsou Spojené státy, tak tou jejich zas může být Evropa. Gojové nás podpoří všechny. K tomu jim musíme trochu napomoci - zastavit politickou, vojenskou i kulturní integraci Evropy, rozložit NATO, zapojit Rusko. To si vezme se svými soudruhy na starost náš člověk Pružinskij, křesťanský husitský našinec, který navíc obličejem žida ani trochu nepřipomíná (bohužel o to víc jeho výrazný syn). Také pár jiných politiků a novinářů nám pomůže žabomyšími hádkami o politické korektnosti, toleranci a nacionalizmu. Němci už k tomu významně (byť i možná nezáměrně) přispěli holocaustem našich předků a jejich vypuzením z Evropy. Tím vytvořili životní prostor a podmínky pro imigraci muslimů, a to i na místa Němců, „hrdinsky“ padlých v jejich boji proti židobolševizmu. Dobře jim tak! Muslimové si tam mezitím s předstihem postaví mešity a minarety, třeba i ve Vatikánu (aspoň je nebudou muset stavět v Jeruzalémě). Až slavnostně (spolu) založíme Palestinský stát, bude už jenom potřeba zřídit konzuláty, obchodníci už tam dávno jsou. My pak papeži přátelsky poradíme, jak mají křesťané (mimochodem u nás vzniklí a založení), co nejlépe s muslimy vycházet. Za to se přestaneme tolik kamarádit s protestanty, kalvinisty a husity, aby na nás katolíci vzpomínali v dobrém. No, a kdyby snad chtěli němečtí neonacisté v budoucnosti antisemitský holocaust reprízovat (tentokrát proti našim semitským bratrancům) - tak aspoň arabové na vlastní kůži poznají, co to doopravdy je – a Němci budou vzpomínat: „zlatí židi, proč jsme se jich tehdy zbavovali“.
Šalom, salam aleikum, pochválen (žid) Ježíš Kristus.
Poslat komentář
<<< Zpět na titulní stránku