Proč bych chtěl zpět do školy? Chybí mi úspěchy

Asi nejsem jediný, kdo nostalgicky vzpomíná na dobu studií. Byli jsme mladší, bezstarostnější, měli jsme všechny zuby. Prostě idylka.

Výkonové situace byly daleko přehlednější než v zaměstnání.

Učitelé (na rozdíl od spousty manažerů) přesně věděli, co požadují. Termíny plnění úkolů byly předem dané.

Pokud člověk udělal, co měl, nedbalo se na opičky okolo.

Nikoho nezajímalo, kolik studentík strávil učením na zkoušku (písemku, maturitu...) času. Šlo čistě o výkon.

Mladým lidem se hodně odpouští, co se týká názorů i třeba excesů ve zjevu. Důchodci jsou na tom naštěstí obdobně, pokud se dožiju, určitě toho budu využívat.

Hlavní výhoda školy: Nepřetržitá série úspěchů

Pokud jste se nenechali ze školy vyhodit (respektive pokud jste neodešli, jak je dnes moderní říkat), víte, o čem mluvím.

Na základce a střední snad nebyl jediný týden, kdy by i ti nejméně schopní nedosáhli alespoň jednoho úspěchu. Tehdy si toho mnozí nevážili. Zdálo se jim běžné, že se v něčem zlepšili. Pochvaly přijímali téměř automaticky.

Vysoká zajišťovala pravidelný přísun náročných zkoušek, které generovaly minimálně 10 velkých vítězství za rok.

Studium mělo svůj začátek, prostředek i konec. Profesní kariéra má také začátek a prostředek. Ovšem konce nebývají slavné. Smrt nebo odchod do důchodu s podlomeným zdravím nejsou metami, o něž by se dalo usilovat.

Jde o paradox. Vždycky jsem se těšil, až budu mít zkoušku za sebou. Ovšem s každou další úspěšně absolvovanou se blížil závěr studia, na který jsem se brutálně netěšil.

Za více než 9 let od skončení školy bych spočítal pracovní úspěchy srovnatelné se zvládnutím zkoušky na prstech pracovníka pily.

Je to o nastavení lidí.

Jako by se styděli za dobrý výkon. Jako by jim chyběla energie k oslavování úspěchů. Jako by měli raději rozplizlé bezčasí než jasné ohraničení činností. Jako by se báli říct: "Teď jsme něčeho dosáhli, pojďme si ten slastný pocit užít."

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize