Kultura: Absence vzácnosti zabila zájem lidí i kvalitu

Na příkladu kulturních statků si můžeme hezky ukázat, co se děje s kvalitou a zájmem lidí, schází-li vzácnost. Je otázkou, zda lze podobné závěry pojmout univerzálně a použít třeba na dříve exkluzivní zboží, které se díky absenci tržních bariér v kombinaci se snadnou dopravou stalo cenově dostupnou součástí běžné nabídky našich obchodů.

Jak to bylo před rokem 1989

Osvícení soudruzi se snažili mít pod palcem celé naše životy. Kultura plnila krom funkce rekreační také funkci osvětovou, kdy měla šířit mezi lid ty jediné správné hodnoty.

Nepohodlní autoři nemohli publikovat či vystupovat. Nevhodné filmy se povalovaly v trezorech, protistátní knihy šly do sběru, nepovolená hudba nevycházela...

Kvalitní kultura byla vzácná. Oficiální kanály ji (téměř) nedistribuovaly.

Literatura se přepisovala pomocí psacích strojů a průklepových papírů, filmy se půjčovaly na videokazetách, písničky se kopírovaly přes magnetofon, hrálo se bytové divadlo, pořádaly se tajné koncerty.

To vše se dělo v přirozené symbióze nadšenců a kšeftařů.

Dostupnost pouze pro okruh zasvěcených zvyšovala požitek z konzumace kulturních statků sama o sobě. Když už někdo absolvoval martýrium spojené s pořízením, našel si pak čas na vychutnání.

Umělci tvořili mnohdy bez nároku na honorář. Totalitní režim generoval spoustu lákavých témat a příležitostí ke zviditelnění se.

Jak je to teď

Splnil se sen milovníků kultury. K dispozici je nepřeberné množství všeho. Ceny se mnohdy limitně blíží nule.

Logicky měl přijít prudký rozvoj uměleckých aktivit. Zvýšení konkurence mělo přinést růst kvality i rozmanitosti.

Co nastalo? Přesycení. Upřímný nezájem o kulturu. Nadšení umřelo.

Nikdo nejásá nad novým kulturním statkem. Nikdo se netěší. Nikdo si neudělá čas, aby mohl trávit čas s uměním.

Veřejné akce mají punc společenské události. To způsobuje jejich neutuchající oblibu. Otázkou je, nakolik jde o individuální prožitek konkrétního uměleckého díla a nakolik vítězí touha někam si zajít.

Tvůrci reagují mlácením stokrát vymlácené slámy. Přestože je každý (sebepitomější) pokus o vyjádření se k současnosti oceněn velkým zájmem publika, odvaha k hlubší výpovědi chybí.

Nedochází k propojování talentu s nepřekonatelným nutkáním cokoli sdělit. Bohužel.

Kam dál?
Egon Bondy: Hovno