Knížky z letošních prázdnin: Brycz, Maurois a Herriot

Stejně jako v předchozích letech, ráda bych vám i letos nabídla pár tipů na čtení. Termín článku potvrzuje slova skupiny Chinaski, že nic není jako dřív (loni jsem článěk s obdobnou tematikou zvládla asi o 3 týdny dříve). Času je (alespoň subjektivně pro mě) stále méně, škoda, že ho nelze tisknout. :-) A tak třeba využijete někdy jindy než o dovče. A nebo to ještě letos stihnete? :-)

Pavel Brycz – Patriarchátu dávno zašlá sláva

V poslední době jsem se při výběru knížek zaměřila z velké části na naši krásnou českou aktuální literaturu. Jedna z věcí, jež mě zaujaly nejvíce, je právě tento Bryczův román. Nejde o první záležitost, kterou jsem si od autora v knihovně vypůjčila (směle doporučit mohu také knihy Malá domů a Mé ztracené město), nicméně mě ze zmíněných dějově vtáhla nejvíce. Potěší zejména milovníky velkých příběhů a ság (při čtení jsem často vzpomínala na Marquézových Sto roků samoty). Splavné plynutí děje zajišťuje pozoruhodná postava Jefima Berezinka, starce na konci románu více než stoletého. Název díla zaměřuje pozornost čtenáře na proměny mužsko-ženských vztahů napříč minulými cca deseti dekádami. Není to však pouze toto téma, které se vyplatí sledovat. Mě osobně nejvíce oslovily dějinné zvraty a výzvy, jimž jednotlivé postavy musely čelit, a způsoby, jakými tak činily – jejich pestrost a různorodost, ať už šlo o cesty slavné a nebo zničující. Na závěr ještě upozornění: nenechte se vylekat autorovou su/syrovostí v jedné z prvních kapitol. To se mi málem stalo – a nyní vím, že celkově by to byla škoda.

André Maurois – Životopis lorda Byrona

Tato knížka pro mě byla jakýmsi nedokončeným úkolem. Myslím na ni už od dob vysoké školy, je to vlastně poslední z beletristických titulů, který jsem vedla v patrnosti, že nám některý z vyučujících doporučoval, a který jsem si chtěla přečíst. A? Spokojenost. Maurois je známý jako kvalitní životopisec. Zde si rozhodně nekazí jméno. Někdy jsem pociťovala až údiv nad tím, jak podrobné informace se mu podařilo sesbírat. Portrét Byrona zde vyvstává plasticky a psychologické prokreslení jednotlivých postav vyvolává ve čtenáři pocit, že celému lordovu osudu, jenž rozhodně nebyl prost různých dramat a zlomů, lze porozumět. Není to tedy jen schopnost získávání dat, ale také schopnost syntézy a srozumitelného podání, které je nutné pozitivně ohodnotit. Příběh je plynulý. Musím říct, že přes trochu pomalejší rozjezd (na můj vkus až příliš rozvláčný popis zázemí jednotlivých hrdinových předků) to byla jedna z knížek, jež se čtou jedním dechem. Pěkně by se u ní pohovělo i v zimě v křesílku u krbu. :-) A pokud by se Vám líbila, můžete zabrousit i do jiných autorových děl. Něco málo o Dvou láskách Filipa Marcenata, jež jednoznačně také stojí za přečtení (možná jsou ještě chytlavější) najdete třeba tady.

James Herriot –Zvěrolékař v chomoutu

Zatímco dvě výše zmíněná literární díla jsou, řekněme, trošku těžšího kalibru, u příhod vesnického veterináře vykonávajícího své řemeslo v anglickém hrabství Yorkshire před 2. světovou válkou si zaručeně oddechnete a pobavíte se. A možná také, stejně jako já, budete chválit svůj úděl na světě – třeba proto, že nemusíte uprostřed mrazivé ranně jarní noci vstávat a jít pomáhat rodit vícečetně těhotné ovci. :-) Hrdina románu Jim je jednoznačně sympatickou postavou, kterážto však není líčená nikterak jednostranně. Autor nám dává nahlédnout na jeho slabůstky i libůstky, což působí tak nějak člověčensky a blízce. Alespoň já jsem se neubránila tomu, abych si jej neoblíbila a netěšila se, až si zas jednou udělám radost tím, že si přečtu něco o jeho dalších patáliích. Jo, a proč že jsem si zvolila letos z dostupných dílů jeho příhod právě Zvěrolékaře v chomoutu? Vysvětlení je jednoduché, také jsem letos titul slečna vyměnila za paní...

Kam dál?

20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku