Česká máma classique style

Jak jsem doma na té mateřské, pardon rodičovské (za niž mimochodem denně děkuju do nebe prof. Matějčkovi, bez kterého bychom ji tady neměli) při brouzdání na netu mám tendenci rozklikávat články týkající se rodičovství. Celkem nepřekvapivě.

Občas se u nich trochu hněvám.

Onehdy jsem např. narazila na Punkovou mámu. Inu každý svého štěstí strůjcem. Zamrzela mě hláška: Možnost být 3 roky s dětmi doma mi přijde luxusní a neměla by být zničena pokračující ve smyslu, že by ale zároveň měly matky mít možnost se bez odsuzování společností vracet do práce kdykoli (rozuměj co nejdřív) po porodu. Musela jsem si povzdechnout - jestli naši skvělou rodičovskou zruší, tak právě kvůli těm, kteří to prezentují jako luxus. Přitom by to přece sakra mělo být o potřebách dítěte a ne matky! A pokud vím, vývojová psychologie nadále popisuje raný vývoj dítěte jako s matkou těsně spjatý (v prvních několika měsících dle všeobecně přijímané teorie Margaret Mahlerové dítě mezi sebou a matkou ani nerozlišuje, teprve kolem 5. měsíce se začíná diferencovat, pak od 9. experimentuje se vzdalováním se od matky, přičemž tato fáze končí až v roce a půl a až zhruba ve dvou letech dítě stabilně zvládá objektní stálost a separaci; další otázka pak je, odkdy je pro něj přínosný pobyt v nějakém kolektivním zařízení; v reálu je třeba samozřejmě se na každé dítě dívat individuálně).

Copak je opravdu takový problém být pár let s dítětem? Vždyť do práce budeme chodit po zbytek svého života! Nebo tam fakt zachraňujete svět? Já se možná někdy snažila, ale upřímně musím ve výsledku říct: Nezdařilo se...

Někdy mě nalezený webový obsah vytočí docela dost. Jako dneska Co je mi do vašich harantů od producenta Jakuba Horáka (úmyslně nejdu hledat, co krom obdobných článků produkuje, neb se o něj ostentativně nehodlám zajímat). Proč tak hrubiánský titulek? Tipla bych, že důvodem nebude jen touha po čtenosti, nýbrž že pán bude v rámci návrhu ministryně Marksové na rozlišení daní z příjmu podle toho, zda člověk má nebo nemá děti, potrefenou husou. A to husou se skvělou logikou - že prý, když bezdětní by měli platit vyšší daně kvůli tomu, že zde nezanechávají další generaci, tak by zase neměli platit tu část daní, ze kterého se hradí školství. Hahaha. Takže oni nebudou čerpat z práce (potažmo znalostí) těch lidí, co se narodí těm ostatním? Ach bože, copak někdo může být ostrovem? Sobeckost z toho ční na všechny strany...

A proč že prožívám tyhle pocity? Protože se to, co píší, dotýká něčeho, čemu hluboce věřím. Zde jsem zase já potrefenou husou. Jsem do hlubin své bytosti přesvědčená, že matka je pro malé dítě ta nejdůležitější osoba. Zejména v prvních dvou, možná i třech letech života. Ona ho uvádí do světa dalších lidí, v prvé řadě otce, širší rodiny, posléze komunity. Ona nese odpovědnost. Nejde to na někoho přehodit jako horký brambor. Ne bez následků (vzpomeňte, jak šestnáctiletá Julie Kapuletová běží v případě trablů za chůvou, ne matkou, kdo by to chtěl?).

A podpora rodin a matek? Je nezbytná a potřebná. Za to se budu rvát do posledního dechu. Poněvadž podpořená spokojená matka může vychovávat spokojené dítě.

Na závěr si díky vám, pisatelé výše zmíněných i jiných článků, tříbím, jak mateřství vlastně prožívám. A uvědomuju si, že kdybych byla v nějakým katalogu, tak mě asi pojmenujou jako máma classique style - nic úchvatného, žádné adrenalinové zážitky, jen snaha o dostatečně dobrou matku - žádná dokonalost, ale obecná a citová dostupnost a podpora spojená s vírou, že nějaké ty drobné nedostatky si dítě dřív nebo později zkoriguje. Jestli to bude dost, uvidíme za pár desítek let...

Kam dál?
Mateřství jako výzva k rozhodnosti
Výlet na Žítkovou - Tip pro uklidnění mysli