Osobnost pracovníka

Pro efektivní řízení lidských zdrojů je dle mého názoru nezbytné poznání osobností zaměstnanců, jejich vlastností, zvláštností a priorit.

Pracovník není jen pracovní silou, je to celistvá, nedělitelná jednotka. Pracovní zařazení přispívá k tvorbě profilu jeho osobnosti, orientaci zájmů, společenskému postavení. Významný vliv na jednání člověka v práci má rodina, média, politická a ekonomická situace, "duch doby" atd.

Vedoucí pracovník musí sledovat především tyto znaky ve struktuře osobnosti zaměstnanců:

- složitost osobnostní stavby,
- míra integrovanosti osobnosti,
- míra osobní zralosti,
- míra osobní autonomie (schopnost prosadit se),
- míra relativní normality osobnosti.

Tyto znaky se projevují i v pracovním zařazení. Mimo jiné také spoluurčují celkovou úroveň spokojenosti člověka. Souvisí také s aktivitou a činorodostí pracovníka. Určují postavení jedince v pracovní skupině a jeho jednání ve vztazích k jiným lidem. Ovlivňují přístup k řešení náročných pracovních a osobních problémů a situací.

Poznání osobností zaměstnanců umožňuje:

- předvídat nebo dodatečně vysvětlovat jejich chování v různých situacích,
- hledat pro ně adekvátní způsob motivace,
- odhadovat jejich profesionální úspěšnost v různých funkcích.

Na základě znalosti potřeb, postojů a hodnot zaměstnanců by měl vedoucí pracovník umět poznat jejich motivy. Nestačí pouze rozdat dotazníky nebo se se zaměstnanci občas sejít a promluvit. Vedoucí pracovník musí být samozřejmou součástí i neformálního pracovního kolektivu, musí věnovat hodně času poznávání svých podřízených. Nesmí podlehnout jistému elitářství.

Občas to vypadá, že manažeři žijí ve "zlaté kleci". Sice chodí do zaměstnání stejnou branou jako dělníci a sdílejí s nimi stejnou budovu, ale jejich styl života, starosti i trávení volného času se od běžných zaměstnanců často velmi liší(a to nejen z důvodu rozdílů v příjmech). Proto mají řadoví pracovníci často pocit, že jim vedení nerozumí a ani nemůže rozumět. A to je jistě chyba.

Čerpáno z těchto zdrojů.