Proč velmoci prohrávají války

Kdo je mocnější? Jsou případy, kdy je to sporné. Při tažení Wehrmachtu do SSSR nebylo zpočátku jasné, kdo má více prostředků pro prosazení své vůle. Šance byly takřka jedna ku jedné (možná by se dalo vsadit spíše na Německo). V jiných případech (USA ve Vietnamu nebo SSSR v Afghánistánu) se zdá být na začátku konfliktu jasnější strana s převahou. Přesto se předpokládané vítězství nekoná.

Proč? Teď se dopustím velkého zjednodušení. Pominu totiž zcela vliv stran nepřímo zapojených (poradci, dodávky zbraní…) a geografická specifika těchto zemí. Vím, že tím dosáhnu značného zkreslení, ale komplexní analýza není na tomto prostoru možná. Silnějším stranám v těchto konfliktech něco důležitého chybělo: podpora doma, morálka vojáků a souhlas většiny "osvobozovaného" obyvatelstva. U těchto tří faktorů se nyní podrobněji zastavím.

Podpora doma

Podpora doma sehrála velkou roli hlavně u války ve Vietnamu. Nejdůležitějším faktorem bylo samozřejmě protiválečné hnutí (do jaké míry jej ovlivňoval SSSR?). Trošku se zapomíná na negativní přijetí veteránů. To nemělo vliv jenom na pozdější problémy těchto lidí, ale také na vojáky ve válce. Chybělo tady to jisté "očištění" od válečných útrap.

Morálka vojáků

Morálka vojáků je důležitější než vše ostatní. Jinými slovy: může být armáda velmi dobře materiálně zajištěná se schopným velením, pokud ale má nedisciplinované řadové vojáky, kterým se nechce bojovat a už vůbec ne položit život, nemá tato armáda šanci na úspěch. Konkrétně u Vietnamu se nepodařilo Spojeným státům dokázat vojákům ani Američanům, že jsou ohroženi. Neviditelné strašidlo postupujícího komunismu nikoho nebralo a vlastní záminka k vyslání početnějšího kontingentu (incident v Tonkinském zálivu) taky nikoho příliš nepobouřil. A to byl začátek konfliktu. Ztráty na životech a další komplikace udělaly své. Válka se vlekla, slibované rychlé vítězství se nekonalo. Svůj vliv měly i životní podmínky vojáků: déšť, vlhko, hmyz. Američané na to nebyli zvyklí, Vietnamci ano. Posledním hřebíčkem do rakve byla nepříliš úspěšná severovietnamská TET ofenzíva v noci z 30. na 31.ledna 1968. Neznamenala průlom vojenský, ale morální. Američané se ptali: Jak nás mohl tak oslabený a takřka poražený nepřítel zaskočit? Morálka šla opět dolů. Americká armáda se začala stahovat, od r.1969 začala tzv. Vietnamizace konfliktu. 27.ledna 1973 byla podepsána Dohoda o ukončení války a obnově míru ve Vietnamu. Pak už to byl předem jasný konflikt Severního a Jižního Vietnamu. Spojené státy, de facto vojensky neporažené, prohrály (někdy se mluví o remíze, ale to bych si nedovolil tvrdit). Při konfliktu SSSR a Afghánistánu na morálku vojáků zapůsobily mimo jiné rakety Stinger (ztratili iluzi o nezranitelnosti) a také jiná zbraň: heroin. Zjednodušeně: Afghánci prodávali heroin (nejen Sovětům) a za utržené peníze kupovali zbraně. Rozklad ze dvou stran: demoralizovaní na drogách závislí vojáci a účinné zbraně (Stinger) v rukou Afghánců.

Podpora obyvatel zemí, jimž se "pomáhá"

Podporu obyvatel neměl SSSR v Afghánistánu takřka žádnou. Mimo sovětské tu působila ještě armáda afghánská, té však sověti krajně nedůvěřovali - kvůli rostoucímu počtu sabotáží měli dokonce její příslušníci zakázán vstup do sovětských objektů. Odhaduje se, že téměř polovina této armády během konfliktu přeběhla k mudžáhidům. Američané ve Vietnamu na tom byli podobně. Civilní obyvatelé je moc rádi neměli (kromě těch, kteří na nich vydělávali), jihovietnamská armáda byla spíše papírovým pojmem.

Pro vítězství nestačí jen, aby byla jedna strana silnější a materiálně lépe vybavená. Troufám si říct, že pokud by Spojené státy měly pro své současné tažení v Afghánistánu stejnou domácí podporu jako při válce ve Vietnamu a pokud by neměly podporu velké části afgánského obyvatelstva, nastal by dlouhotrvající konflikt s velkou řadou obětí. Ani dnešní supermoderní zbraňové systémy by nepomohly.

Aktualizováno: Koncept tohoto textu vznikl již v roce 2002. Bohužel moje obava z posledního odstavce se vyplnila, v Afghánistánu není ani po 16 letech klid.