Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač - Psycholog v Pardubicích

Drogy a náhražky

Mikroblog
V dnešním článku se nepodíváme do šokujícího prostředí narkomanů závislých na tvrdých drogách ani do duší bezdomovců alkoholiků. Žádné extrémy nečekejte. Zaměříme se na běžnou českou populaci, kde má téměř každý nějaký legální a společností tolerovaný "kouzelný plášť", který ho přenese pryč z moře všedních starostí do přístavu, kde je lépe.

Občany si rozdělíme na tři kategorie: klasiky, zobálky a margaríny, nikdo samozřejmě nepatří pouze do jedné, dochází ke kombinacím. U každé z těchto skupin hrají velmi důležitou roli pohodáři a trosky. A na závěr se zkusíme zamyslet nad tím, jestli vůbec existují lidé, kteří zvládají žít bez úniků z reality.

Pivíčko a kafíčko

Nejdříve zabrousíme do království klasiků. Klasikové mají rádi klasické drogy: alkohol, cigarety, kávu, čaj, čokoládu, marihuanu. Tyto látky se staly široce dostupným relaxantem, těžko říci, zda je důležitější samotné požívání nebo obecný konsensus v tom, že při konzumaci je "klídek". I v tom největším shonu je kafíčko či cigárko důvodem pro krátkou pauzu, pro výlet někam jinam.

Pohodáři se na klasiky řítí ze všech stran. Ve filmu, televizi, rádiu je spousta "dobře míněných rad" a spousta šťastných lidí, kteří propagují tyto látky. Ale nejvíc samozřejmě táhnou osobní příklady, např. J. X. Doležal z Reflexu, který prý již 20 let kouří takřka každý den trávu. Pohodář se stává troskou nikoli proto, že užívání přehání, ale proto, že si svůj problém uvědomí a jde se léčit (to je jasným signálem pro okolí, že není v pohodě). Pobyt v "odmašťovně" člověka spolehlivě posune na nejnižší stupínky společenského žebříčku.

Já nemůžu, beru léky

Tak tímhle výrokem se často brání zobálkové. Nezaměňovat, prosím, s lidmi nemocnými, kteří berou léky oprávněně. Zobálkové objevili, že pokud jim není dobře, pomůže prášek. O rizicích nadměrného a zbytečného užívání léků se takřka nemluví, závislí na tabletkách se nám nepovalují na nádraží. Samotné uživatele ani ve snu nenapadne, že jsou "feťáci". O lékařích, kteří předepisují mnoho let přípravky, jež se mají užívat týdny, škoda psát.

Pohodáři jsou často považováni za odborníky z lidu. Rozdávají nejen rady, co si na co vzít, ale často i přímo tabletky. Trosky, jak už jsem psal výše, moc nevidno. Proč? Nevybuřují, umírají věkem (hodně zobou starší lidé, u kterých často "pomáhá" fet urychlovat přirozený úbytek tělesných i duševních sil), případně si zlikvidují vnitřní orgány a pak už berou léky oprávněně.

Náhražky


Margaríni velmi často plivou na klasiky. Mají něco jiného než chemické látky k únikům z reality. Obecně by se to dalo nazvat "vyšší pravdou" nebo "alternativní vlnou". Pokud nezachází jejich relaxační aktivity do extrémů, jsou na tom (už jen kvůli zdraví) lépe než předchozí 2 kategorie.

Utíkají od každodenních starostí k víře v nadpřirozeno (náboženství, převtělování, psychotronika, astrologie), alternativnímu životnímu stylu (ekologičtí fanatici, vegani atp.) nebo zabíjejí své úzkosti v následování módních vln (nejen hadříky, ale všechno, co letí a za rok letět nebude, aby pak bylo in něco jiného, do čehož se opět zblázní ti, jež nazývám margaríny).

Pohodářem je spokojený konzument-lídr. Lidé kolem něj ho mají rádi a respektují jej, pomáhá jim při rozhodování, kam se dál ubírat, odpovídá na otázky. Troskou je obvykle ten, kdo by se rád stal pohodářem, ale nemá na to intelekt ani charisma, většinou nevypadá upřímně, ač to upřímně myslí. Společnost takové lidi bere za neškodné pomatence.

Jde žít bez úniků?

Pokud vezmeme běžnou českou dospělou populaci a odečteme klasiky, zobálky i margaríny, kolik nám zůstane lidí, kteří zvládají žít v realitě bez úniků? Mám obavu, že se toto číslo bude limitně blížit nule.

Proč? Ačkoli se každý svobodně může rozhodnout, co dělat, kam patřit, s kým se stýkat a všichni oslavují toleranci, slušné chování + upřímnost, lidé žijí za maskami. Legální drogy a jejich náhražky jim poskytují společensky tolerovanou možnost tuto masku aspoň na chvíli shodit, uniknout někam, kde je lépe, být na stejné vlně s ostatními, někam se zařadit. Odborník by možná doplnil něco o kolektivní neuróze.

Proč takřka každý na něčem ujíždí? Máte ve svém okolí někoho, kdo nemá potřebu utíkat? Nebo jste Vy sám (sama) natolik silnou osobností?

Štítky: ,

 Místo pro Vaše hodnocení:
Zrcadlo aktuálně: Zajišťovací příkazy: Novinářská stupidita nebo ovlivnění voleb?

Diskuse o článku Drogy a náhražky

Blogger pizi:

Jak známo vyrábí si lidský mozek své vlastní drogy, zvané endorfiny. Tlumí bolest, zlepšují náladu. Vyplavují se hlavně ve stresu, při zamilovanosti, při fyzickém vykonu, apod.
Tyhle endorfiny jsou takové růžové brýle. Ubírají ze světa bolest. A tyhle endorfiny se vylučují pořád. Není to tak, že normálně se neprodukují a jen když přijde událost, mozek je vyrobí. Ne, jsou v mozku pořád a když přijde událost, vyrobí se jich víc. Takže my všichni máme růžové brýle, všichni jsme pod drogami. Někteří lidé mohou mít poruchu a endorfiny neprodukovat. Vidí svět bez růžových brýlí, takový jaký skutečně je. A mají deprese, páchají sebevraždy. Spekuluje se, že je to výsledek evolučních tlaků, kdy lépe přežívali ti, kdo viděli skutečnost trochu růžověji. Syrová skutečnost je příliš depresivní. Takže bacha, všichni jsme na drogách, sama moudrá příroda to tak zařídila. Myslí si, že skutečnost bez příkras psychicky nezvládáme.

 
Blogger Holden Caulfield:

Pizi: Díky za jiný pohled, zaujal mě. Já se zabýval dobrovolnými a pravidelnými úniky, Ty jsi popsal příčinu.

 
Anonymous Anonymní:

Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

 
Blogger Holden Caulfield:

Stupidita autora předchozího komentáře překročila veškeré hranice. Proto jsem jeho příspěvek smazal.

 

Tady může být Váš názor.

Poslat komentář




<<<  Zpět na titulní stránku