Agrese v našich životech

...aneb "jen si tu pěkně stůjte, já si tu taky musím stát, paní!"

Impulzů k sepsání tohoto článku bylo víc. Tím posledním se pro mě stal dnešní incident v samoobsluze. Někdy jen zírám, jak lidem chybí nejen dobrá vůle, ale i elementární slušnost. /Pro představu: důchodkyně s půlkou chleba v ruce prosí, ať ji v dlouhé frontě pustím před sebe. Nemám nic proti tomu. Ženská za mnou se z toho ale může zbláznit a je na tu starou paní až sprostá (a pohrdlivě se ptá "a kam spěcháte, když jste v důchodu???") /.

Nicméně to není jediná věc, která se mi v souvislosti s agresí honí hlavou. V poslední době jsem trochu přemýšlela o tom, jak to já sama s ní mám a jak se ji u sebe snažím "řešit". A mimo jiné právě o možnostech, co dělat s agresí, bude tento článek.

Agrese a agresivita rozhodně patří do našich životů. Lze konstatovat, že agresivní způsob reagování patří do naší základní výbavy k cestě životem. Je to jedna z možností už ve starém známém dilematu "útok nebo útěk". O agresi se často mluví jako o něčem nežádoucím. Něčem zvířecím, čemu bychom se měli bránit a umět vyhnout. A je fakt, že mě nenapadá moc věcí, co by nějaké otevřené projevy agrese pomohly vyřešit. Na celospolečenské úrovni možná právě tento náš na odiv stavěný odpor k agresi souvisí s tím, jak se postupem času zjemňují naše projevy v sociálních interakcích. (Představte si např. způsob řešení konfliktu nebo vyrovnání se se sexuálním pnutím ve středověku ;) ) Naše dřívější zjevně agresivní projevy se tak stávají méně dobře rozpoznatelnými, skrytějšími. I věci jako ironie nebo jízlivost jsou ve své podstatě projevy agrese. Lépe zaobalené, ale přece. Z výše naznačené logiky pak vyplývá, že i jim bychom se měli umět vyhnout, neb i jimi ostatní můžeme zranit.

Na druhou stranu jednoduché potlačení agrese a dlouhodobé vyhýbání se jejímu vyjádření může ve svém důsledku podle některých odborníků vést k psychosomatickým onemocněním. V rámci psychologie zdraví existují i úvahy o tom, zda např. rakovina není (alespoň částečně) zapřičiněna tím, jak se daná osoba chová ke svým emocím a jaké jsou její způsoby zacházení s agresí. Hovoří se o tzv. osobnostním typu C (z anglického cancer - rakovina). Jako charakteristiky tohoto typu jsou uváděny věci jako emoční závislost, vyhýbání se konfliktům, tendence obětovat se pro druhé, zapomínat na uspokojování vlastních potřeb apod. .

Máme tu tedy zásadní rozpor postavený na třech skutečnostech.:
Agrese je nám vlastní.
Vyjadřovat ji je nebezpečné. (může to vést k porážce, ztrátě důležitých vztahů apod.).
Nevyjadřovat ji je také nebezpečné (zdravotní důsledky) a samozřejmě taky nepříjemné (a v rámci vztahů to může vést nakonec např. i k tomu, že někdo mohl začít nějakým způsobem zneužívat naší "dobroty").

Co tedy s tím? V knize Stanislava Kratochvíla Manželská a rodinná terapie jsem narazila na několik poměrně dobrých cest, co lze dělat, přepadne-li nás afekt. Zaměřené jsou, jak vyplývá již z názvu knihy, na soužití v manželství a rodině, ale řada z nich je dle mého názoru aplikovatelná i v jiných situacích. Dá se nad nimi také dobře popřemýšlet o tom, jaké způsoby práce s tímto fenoménem jsou nám vlastní a jaké bychom třeba ještě mohli vyzkoušet.

1. Přesun afektu. Jde o staré dobré odreagování se fyzickou prací aneb naštve-li vás partnerka, jděte sekat dřevo (pozor ale, ať si neufiknete prst).

2. Rozpuštění afektu pomocí relaxace. Nevýhodou je, že je třeba na tom pracovat dlouhodobě. (Nějakou dobu trvá, než se člověk naučí navodit si relaxovaný stav - zvláště v emočně vypjaté situaci).

3. Selektivní autentičnost. Jedná se o způsob komunikace, při kterém sdělujeme (např. partnerovi, který nás naštval) své pocity - ovšem ne všechny, nýbrž výběrově na základě zhodnocení toho, co je v dané situaci vhodné danému člověku říci (s ohledem na naše budoucí vztahy apod.).

4. Sdělení o afektu nebo pocitech. Místo toho, abychom druhého označili nějakým nelichotivým výrazem a dodali "to mi snad děláš naschvál" se mu snažíme sdělit, co v nás vyvolává, když danou věc dělá, např. slovy "když říkáš XY, cítím se pod psa a mám pocit, že pro Tebe nebudu nikdy dost dobrý/á. Že Tvůj/Tvoje bývalá/ý byl(a) lepší..."

5. Kombinace negativního s pozitivním. Současně s negativním hodnocením jedné věci nějakou jinou hodnotíme pozitivně, čímž dáváme najevo, že víme a jsme přesvědčeni, že partner má i dobré vlastnosti, dělá i dobré věci atd .

6. Řízené odreagování podle pravidel. Jde o předem dohodnutý a třeba i pravidelný rituál či "hru". Manželé si vymezí prostor, kdy mohou bezpečně druhému sdělit, co je na něm štve. K tomu bych dodala poznámku prof. Křivohlavého z jedné jeho přednášky - a to, že dle jeho zkušenosti nikdo nesnese více než tři výtky za sebou (aneb - všeho moc škodí).

Tak co, našli jste se? Co z těchto možností je vám sympatické? Co méně? A nebo máte nějaký úplně jiný způsob? Určitě budeme rádi, když se o svou zkušenost s námi podělíte v diskuzi. Jinak vám přeju hezký den a co nejméně důvodů být naštvaní. ;-)

Stránky komiksu Vesnička