Co je to sobectví? Praktický příklad

Před časem jsem zase doma našla pohozenou Marianne. Tentokrát tuším proto, že k ní byla přiložena praktická taška. Při snídani jsem časopisem zalistovala. A jedno z jeho hlavních témat mě docela dorazilo. O tom proč, bude tento článek. A začnu ho citací, ať si uděláte představu, o co jde.

"S dcerou jsem sama, protože jsem sólový hráč. Tenhle model mi prostě vyhovuje. Nikdy jsem neměla dlouhodobé vztahy - dost času věnuji své práci a ráda si žiju po svém. Jsem spokojená a neměnila bych. Nejtěžší pro mě bylo vyrovnat se s reakcí rodičů, kteří jsou ze staré školy." Říká v časopise údajná Jana, 39 let, Praha. "Jsem divná. Příští rok mi bude třicet pět a chci dítě. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale já ho chci bez partnera." Doplňuje ji autorka článku Petra Hlaváčová. V originálním článku najdete více takových citátů. Na Internetu jsem zase objevila ženu, která se svěřuje s již promyšleným plánem, jak dítě počít a jeho otci o tom nic neříct.

Tak jsem to četla a na hlavě mi vstávaly vlasy hrůzou. Jak někdo může říct, že na tom, že má dítě a naschvál neúplnou rodinu pro něj byla nejtěžší reakce jeho rodičů? Copak vůbec nemyslí na to dítě? Na jeho pocity? Na to, že třeba ono nebude zrovna nadšené z toho, že nemá tátu? Že ho to zraní? Že ho to celoživotně poznamená?

Ano, rodin, kde žije dítě nebo děti pouze s jedním rodičem přibývá. Je tomu tak z různých příčin. Je velmi smutné, když se rodina rozpadne. Je to tragédie. A někdy tomu prostě nejde zabránit. Ale copak musíme trend "samorodičovství" ještě přikrmovat tím, že si řekneme "S nikým nevyjdu, nedejbože by po mně mohl ještě něco chtít, pořídím si dítě sama" ???! Dítě není panenka na hraní.

Ačkoli rodiče běžně mají děti proto, že mít dítě uspokojí určité jejich potřeby (pokračování rodu, genů, sebepřesažení, touha po sobě něco zanechat, udělat něco dobrého, postarat se o někoho apod.), musí přece také myslet na to, jak co nejlépe oni uspokojí potřeby toho dítěte! Kde pak bude takové dítě hledat vzory rodinného fungování, když se nebudeme snažit mu je dát? Jak porozumí světu obou pohlaví, když bude doma mít zástupce jen toho jednoho? Kde najde oporu, když se tomu jednomu rodiči něco stane nebo se s ním prostě jenom jednou pořádně rozhádá?

Nerada lidi odsuzuji. A věřím tomu, že ženy z článku (pokud skutečně existují) mají dost svých problémů a neštěstí. To, co chtějí a dělají, je jistě z jejich perspektivy pochopitelné. Z mého úhlu pohledu to však rozhodně není správné.

Jsem velmi nerada, že média legitimizují způsob, jakým tyto ženy myslí, místo aby se je pokusily přivést k postoji, který by dětem neubližoval... (to by ovšem na sobě asi čtenářky musely zapracovat, aby vůbec byly schopné žít v nějakých plus mínus fungujících vztazích).

S rodinou je to podle mě podobné jako s demokracií. Nemusí být zcela ideální. A skoro každá má občas nějaké ty problémy. Ale rozhodně zatím nikdo nepřišel na způsob, který by pro výchovu dětí byl lepší než tento... Nebo snad jo?

Tak jsem si dnes na blogu vyventilovala trošku svého naštvání. Snad z toho teď nejste rozladění. V příštím článku se určitě budu zabývat něčím milejším. :))

Kam dál?
Deprivace a subdeprivace