7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Na cizí jazyky a jména paměť nemám. Zato si i po spoustě let dokážu vybavit, jak co chutnalo, obzvláště pokud jde o extrém (něco skvělého nebo naopak odporného). Proto můžu s klidným svědomím napsat, že u výrobců tak oblíbené zaklínání se tradiční recepturou je ve velké většině bohapustou lží (příklady výjimek: Fernet, Ledové kaštany).

A proto Vám dnes můžu nabídnout tento žebříček 7 nejhnusnějších jídel, které jsem zatím měl tu čest ochutnat.

7) Nanukový dort (vlastní výroba)

Abych jen neplival na ostatní, zařazuji i jeden svůj výtvor. Odhaduji, že mi mohlo být přibližně 6 let, když jsem se rozhodl stát nezávislým na centrálně plánované ekonomice a udělat si nanukáč. Postup byl jednoduchý: Dal jsem zamrazit mléko smíchané s cukrem. Výsledkem jsem si byl 100% jistý, proto jsem, aniž bych ochutnal, rovnou nechal servírovat rodině. Asi je zbytečné popisovat, jakým byl tento kus ledu gurmánským zážitkem.

6) Buchtičky s krémem (jídelna na ZŠ)

Dokážu ocenit i u jídel, které nemám rád, jsou-li udělána poctivě. Dokážu pochopit, že někomu chutnají. Buchtičky s krémem nebyly (asi nikdy nebudou) mým šálkem kávy. Viděl jsem je od té doby mockrát, dokonce jsem si párkrát líznul krému. To, co produkovala (v žebříčku vícekrát zastoupená) jídelna na ZŠ, bylo naprostým unikátem: Zdrclý a smradlavý krém, který měl nejlepší šmak v létě, kdy míval teplotu nižší než vzduch v místnosti.

5) Biftek (restaurace u Václavského náměstí v Praze)

Tento zázrak byl přinesen bez ptaní téměř syrový. Chvilku jsem se hrdinně pokoušel (stylem neurochirurg) bojovat se záplavou šlach a krve, pak jsem odmítl zaplatit. Bylo mi vyhrožováno kuchařem, policií, násilím... Nezaplatil jsem.

4) Čevabčiči s vařeným bramborem (jídelna na ZŠ)

Těžko říct, co bylo horší. Smradlavý mletý šulánek čehosi nebo odporné (nasládlé, převařené, místy šedivé) brambory. Tehdy jsem si kladl otázku: To neumí udělat ani brambory? Stejnou otázku si kupodivu kladu ve většině dnešních restaurací.

3) Halušky (jídelna na lyžařském výcviku)

Střední škola mi krom jiných zážitků dala také možnost okusit slovenské národní jídlo v zemi jeho vzniku. Výsledek byl naprosto tristní, tmel prapodivného zápachu mi otrávil tuto pochutinu (zřejmě) na celý život. Pokud si správně vzpomínám, kdo pozřel, ten vyblil.

2) Kuřecí rizoto (ubytovna ve Vřesovicích)

Když jsem pořádal vzdělávací akce, měl jsem situaci se stravováním pevně v ruce. Bohužel v jednom případě zařizovali tyto služby účastníci po známosti sami. Ubytovna naprosto příšerné úrovně, kde jako by se zastavil čas, nabízela krom otráveného personálu (byla to tuším pobočka nějaké příspěvkové organizace) také skvělé kulinářské speciality. Například na sračku rozvařené rizoto s kuřecími vnitřnostmi. Ideální materiál pro studenty veteriny, ze šlichty se na mě smálo srdíčko, ledvinky, jatýrka, žaludek... Abych jim nekřivdil, byly tam také kuřecí kůže. Hustota připomínala tmel, už jen kvůli zvuku po kydnutí velkou naběračkou na talíř si zaslouží být tento skvost v mém žebříčku.

1) Segedínský guláš s knedlíkem (jídelna na ZŠ)

Zlato bere zástupce školní jídelny z dob minulého režimu. Byla situace se zásobováním opravdu tak tragická? Nebo se prostě vše jedlé rozkradlo už za syrova a pak bylo potřeba dohánět gramáž? Těžko říct. Faktem je, že šlachovité cosi umístěné v guláši místo hovězího masa obsahovalo úžasný bonus ve formě červů.

Související text:
Proč Češi milují hnusné jídlo