Večírek doma versus hospoda: Co vítězí?

Českým hospodám zvoní umíráček.

Stávají se z nich pseudonóbl restaurace, západem načichlé bary, kavárny pro celou rodinu, sportbary...

Míst, kde by mohl člověk v klidu posedět u škopku, povážlivě ubývá.

Do toho se nám pomalu (ale jistě) blíží plošný zákaz kouření a elektronická evidence tržeb.

Každý sám

Hospody byly odjakživa místem setkávání.

Pokud se sejde více lidí, mohou kout pikle až takových rozměrů, že si politická garnitura nemusí být jistá svými korýtky.

Zavzpomínejme třeba na disidenty za komárů, kteří měli k putyce vždycky blízko.

Nebo na Adolfa Hitlera, který rozjížděl svou kariéru v knajpách.

Pomalu to vypadá, jako by vládnoucí garnitura chtěla předejít otevřeným projevům naštvanosti občanů a proto vytváří ideální podmínky pro čučení doma.

Blíží se doba pochlastávání v garážích nebo skončí každý sám?

Večírek doma na střídačku

Pokud si vezmeme pozitiva pořádání večírku doma, jasně převažují. Výrazně se ušetří, odpadají starosti se všemožnými zákazy, volba programu je jen na zúčastněných.

Soudek s pípou jde zajistit, ostatní občerstvení přinesou návštěvníci dle své chuti.

Akorát hostitel to má těžké. Záchod v permanenci a druhý den krutý úklid.

Řešením je rotující pořadatel.

Hospoda jen kvůli atmosféře

Putyka může uspět, má-li dobrou atmosféru.

Další výhodou je možnost potkat lidi, které by si domů nikdo nepozval. Občas jsou oživením akce.

Plus se ochmelkové nemusejí o nic starat, což je ale vykoupeno obřími přirážkami na vše.

Klub s korkovným - Nový hit?

Třeba se Češi vydají jinou cestou.

Třeba začnou vznikat kuřácké kluby, kam si budou moci hosté přinést své nápoje. Za korkovné je obsluha vychladí a otevře.

Také Vás zajímá:
Je restaurace soukromý nebo veřejný prostor?
7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Jak podpořit regionální potraviny? Zkraťme dobu trvanlivosti

Nejen vlivem Bruselu je dnes regulováno kdeco.

Mnoho těchto regulací nejenže nepřináší nic pozitivního, ale navíc stojí spoustu peněz. Někdo se musí podle pravidel draze zařídit, někdo jiný musí (opět za draho) kontrolovat dodržování.

Proč tedy nové nařízení o nejvýše 14 denní trvanlivosti potravin?

Regionální potraviny se přes snahu Ministerstva zemědělství krom místních trhů pořád příliš neprosazují. Reklamní kampaně těžko přesvědčí obchodní řetězce, že zákazník ocení i jiné jídlo než od velkých nadnárodních dodavatelů.

Doba trvanlivosti = Klíčový nákladový faktor

Náklady na dopravu jsou v rámci konečné ceny naprosto zanedbatelné. Obvykle se jedná o méně než 2 procenta.

Producenti a obchodníci proto natahují doby trvanlivosti, aby mohli bez problémů zajišťovat výrobu a distribuci v rámci více států.

Pomocí nepřirozených postupů dosahují toho, že je možné třeba mléčné výrobky spotřebovávat staré i více než 1 měsíc.

Vše živé je v těchto produktech zabito. Jedná se o téměř sterilní materiál, který cestuje často stovky (tisíce) kilometrů nejprve jako levně vykoupená surovina a pak jako výrobek.

14 dní na téměř vše

Pokud stanovíme dobu minimální trvanlivosti u téměř všech potravin na nejdéle 14 dní od data výroby, mají nadnárodní hráči problém.

Samozřejmě konzervy, zavařeniny nebo uheráky by podléhaly jinému režimu.

Ale třeba u běžných mléčných výrobků a uzenin by dostali místní výrobci velký trumf.

Mohli by konkurovat přirozeným jídlem, přestože by umělohmotné podivnosti nikdo nezakázal, jen by prostě podražily a nemohly by jako jednu ze svých výhod deklarovat, jak dlouho vydrží.

Nulové náklady pro stát, pozitivní dopad na lidi

Náklady na kontroly by byly nulové. Stačilo by informaci dobře rozšířit, zákazníci by bonzovali sami. Na pokutách by se určitě vybralo víc než pár drobných.

Zákazníci by měli přirozenější potraviny, regionální výrobci by vzkvétali, zaměstnanost rostla...

Jedinou nevýhodou tohoto super nápadu je, že by Babiš ještě víc zbohatl.

Kam dál?
Obchodní řetězce uvádějí: Pohádka o selhání jednotlivců

Česko vaří s Pohlreichem - Neboj se zajít dál, Zdendo!

Zdeněk Pohlreich včera v 5. dílu Už dost, šéfe! ocenil svým doporučením a jednou hvězdičkou restauraci, jejíž kuchyni zdobilo stádo much, které jako by se urvalo z prasečího chlívku.

Pohlreicha inspekční cesty po českých hospodách v posledních letech viditelně serou. Snad ho hrabivost nedonutí k dalším sériím.

Škola vaření byla nudná. Na nože sklouzávalo k Vyvoleným.

Prázdninovému pořadu Šéf na grilu by slušelo spíše pojmenování Šéf na uhel.

Zdálo se, že dny Zdendovy mediální slávy končí.

Vaření živě = Trefa do černého

Televize Prima se rozhodla nasadit Pohlreichovu živou kuchařskou šou proti těžkému kalibru taneční soutěže StarDance. Málokdo jí dával šanci na úspěch.

Výřečný vařečka to zvládnul.

Napětí přímého přenosu ho baví. Užívá si stres. Dodržováním časů strká do kapsy prověřená moderátorská esa.

Publikum jej nabíjí.

Pořad má tah na branku, Pohlreich hláškuje, host se potí, nakonec všechno dobře dopadá a všichni vidí, že vaření je zábava.

Odstraňte neviditelné sluhy

Vytknout by se dala snad jen potřeba mít sluhu, který zvládne udělat vývar, nažhavit troubu, omýt salát a spoustu dalších drobností, které mají televizní kuchaři připraveny, aby, jak Zdenda opakovaně vyřvává, zvládli tříchodové menu během jediné hodiny.

Škoda.

Vaření bohužel kvůli těmto podvůdkům získává pachuť virtuální reality.

Přitom by stačilo zvolit vhodnější recepty, míň kecat a víc makat.

Další level: Konečně konfrontace

Zatím žádný z českých mediálně provařených kuchtíků nenašel odvahu jít do přímě konfrontace se svými konkurenty.

V zahraničí je tento formát velice oblíbený.

U nás občas zaslechneme rádobyvtipné rýpnutí. Ale do soutěže, kde hrozí prohra, se nikomu nechce.

Sledovanost duelů (Pecháčková x Pohlreich x Babica x Paulus...) by byla obří, fandové všech tvoří mocnou základnu.

Jenom se nebát.

Kam dál?
Jak dobře jíst za pár korun - 7 rad, 4 recepty

Test másla a test párků - Proč vítězí neznačkové produkty?

Zákazník předpokládá, že vyšší cena znamená lepší kvalitu. Když si chce udělat občas radost, utratí o pár korun navíc a doufá v nadstandardní produkt.

Bohužel si praktiky renomovaných obchodníků téměř nic nezadají se šmejdy, kteří vychvalují předražený šunt na předváděcích akcích.

Proč taková silná slova?

Ilustrujme si na nezávislých testech tří obyčejných potravin reálnou souvislost kvality s cenou.

Test pomazánkového másla
(Zdroj: VŠCHT, MF Dnes)

Na stupních vítězů se umístila neznačková pomazánková másla (Lidl, Interspar, Albert). Některá z nich stojí jenom polovinu toho než hůře hodnocená konkurence.

Jednu z posledních příček okupuje BIO Amálka Pomazánkové máslo, za kterou dáte téměř 2,5 násobek ceny vítěze.

Test obyčejného másla
(Zdroj: iDNES.cz)

Slavně vítězí cenově silně podprůměrný Doktor Halíř - chuť lahodná, výrazně máslová.

Absolutně nejhůř dopadlo Milko BIO máslo. Dle ochutnávačů si za trojnásobek ceny Halíře užijete lojovitou chuť na hranici poživatelnosti.

Test párků
(Zdroj: tn.cz)

Tady dopadly nejlépe neznačkové Delikatesní vídeňské párky z Lidlu. Zkoušeli jsme je, jsou dobré, jen by mohly být šťavnatější.

Konkurenti na bedně stojí skoro dvojnásobek.

Poslední skončily párky od českého výrobce MP Krásno. Krom nepříjemného zápachu zdobí tento zázrak také nejmenší podíl masa.

BIO postřehy

Možná jste si někdy všimli, že lidé, kteří se snaží jíst podle současných trendů a konzumují údajně zdravou stravu, obvykle nejsou právě velcí gurmáni.

Potvrzují to výše zmiňovaná BIO másla, která ač předražená a hnusná (dle testu nejhorší na trhu) úspěšně konkurují neBIO produktům.

Když si představím skvělou výchozí surovinu, mám cukání výrobcům za její zkažení nafackovat. Zatím jim holt k zisku stačí jen nápis BIO, kvalitu neřeší.

Proč vítězí neznačkové produkty

Kdybych byl paranoidní, psal bych o souvislosti s vědomým matením lidí. Jak z mediálního ohňostroje zblbnutí občané neumí ani rámcově odhadnout férovou cenu a jak jsou oškubáváni.

Místo toho skončím pozitivně.

Třeba je důvodem úspěchu neznačkových potravin prostě to, že jsou majitelé obchodních řetězců hodnější než majitelé našich tradičních výrobců.

Kam dál?
Škrob: Potravináři milovaná vysokokalorická náhražka

Cappy od The Coca-Cola Company: Džus nečekejte

Kdo jsme?

My u Cappy věříme, že příroda nabízí mnoho možností jak můžeme, udělat něco dobrého pro sebe a svou rodinu. Proto spolupracujeme s experty, kteří se důkladně zabývají výživovou hodnotou, kterou nám ovoce může poskytnout.

Tohle se můžete dočíst (včetně té hrubky) na litrové krabici s Cappy Multivitamin.

Co asi experti radí?

Snižte množství ovocného podílu, doslaďte, přidejte aromata. Zvýšíte tím kalorickou hodnotu a umenšíte náklady na výrobu.

Investujte obří peníze do reklamy. Udělejte hezký obal s maminkou a malým capartem.

Doplňte kecy o přírodě a rodině.

Lidi nečtou, nevšimnou si, že nejde o džus, ale o ovocný nápoj nebo nektar.

100% pomerančový džus a dál? Dál už nic

Nejsem takovým expertem jako ti od Cappy.

Ale když jsem procházel jejich produkty, narazil jsem na pouhopouhý jeden opravdový džus. Šlo o pomeranč.

Ovšem pozor! Nabízejí i pomeranč naředěný.

Značka = prázdná slupka

Je zarážející, s jakou samozřejmostí výrobci džusů (nejen Cappy) matou zákazníka.

Pod stejnou značkou a v téměř zaměnitelných obalech prodávají džusy, nápoje s 50 procentním podílem ovoce, vodu s 25 procenty ovoce.

Jsou i větší sračky

Abych zbytečně nedémonizoval Cappy (vybral jsem si je kvůli výše zmíněným kecům o přírodě, rodině a expertech), musím napsat, že lze koupit i daleko větší hnůj tvářící se jako ovocná šťáva.

Mým favoritem je Caprio. Shit, jehož obalu obvykle dominuje nápis 50% GRATIS. Obsahuje pouhá 4 procenta ovoce, tzn. jednoho panáka na téměř litr vody.

Jistě si dokážete představit, čím se podobné zázraky musí vyhonit, aby alespoň nějak chutnaly a vypadaly.

Kam dál?
7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Farma Bolka Polívky - Restaurace U klauna: Recenze večeře

Po několika měsících jsem se vydal s přítelkyní na večeři. Vybrali jsme restauraci U klauna, která je součástí areálu Farmy Bolka Polívky.

Navštívil jsem ji už před lety. Kolem roku 2000 jsem tam byl třikrát. Poprvé jsme byli nadšení, podruhé už to nebylo hi-fi. Třetí posezení mě na více než jednu dekádu odradilo: Odporné pivo, otrávená obsluha, hnusný přemaštěný bramborák.

Ostatně i sám Bolek Polívka si byl vědom kolísání kvality služeb. V jednom rozhovoru mluvil o tom, že se všechno (logicky) odvíjí od šéfa hospody a není snadné najít někoho schopného.

Farma Bolka Polívky - Prostředí

Farma Bolka Polívky vzkvétá. Je sympatické, když bohatý člověk investuje do něčeho, co zvelebí krajinu a dělá radost obyčejným lidem.

Areál je čistý, velmi dobře udržovaný. Oproti přelomu tisíciletí došlo ke značnému rozšíření kapacity, nabízených aktivit i lákadel pro děti.

Restaurace U klauna - Příjemné překvapení

Hospoda byla obsazena tak akorát. Když jsme přišli, zrovna se pro nás na zahrádce uvolnil stůl.

Starobrno nepatří mezi moje oblíbená piva, s vínem je to v českých restauracích loterie. Proto jsme si každý nechali od příjemné servírky přinést 2 deci bílého (Veltlín) do půllitru a minerálku, abychom se mohli případně zachránit střikem. Naše obavy byly zbytečné, víno za 30,-/2 deci šlo bez problémů pít samotné.

K jídlu jsme si oba dali Grilovaného candáta s restovanou zeleninou za 169,- a navíc jedny Fazolové lusky na slanině (55,-). Cena za porci se zastavila zlehka pod bankovkou s učitelem národů.

Candát se zeleninou byl zdařilý. Pachy a chutě jednotlivých ingrediencí se nesmíchaly, což je důkazem opravdového grilování. Maso bylo šťavnaté a okořeněné tak, že neztratilo svá specifika.

Co se dá vytknout

Co chybělo k úplné dokonalosti?

1) Součástí grilované zeleniny byly houby, na což nás nikdo předem neupozornil.
2) Fazolky byly zlehka přemaštěné.
3) Papriky byly téměř syrové. Chtělo to je trošku přismahnout a stáhnout kůžičku.

Kdo si nepřečte na Internetu, že restaurace U klauna nebere vůbec žádné stravenky, může být na místě nemile překvapený.

Hlavně vytrvat

V současné době mohu posezení U klauna doporučit. Snad udrží laťku a vyhnou se výkyvům v kvalitě služeb, které kazily pověst hospody v minulosti.

Závěrem pro milovníky celebrit

Ano, Bolek tam byl. A ano, byl na plech :)

Kam dál?
Restaurace Thalie v Brně: Recenze večeře pro dva

I v Rousínově se dá najít dobré řeznictví

Téměř před rokem jsem si v článku Proč krachují malí obchodníci? Často kvůli vlastní tuposti stěžoval na úroveň řeznictví v Rousínově:

V prvním z nich jsem poprosil o nakrájení 10 deka slaninky. Plátky totiž doma z takového malého kousku neuděláte, kdybyste se na hlavu stavěli. Prodavačka odmítla použít kráječ. Požádal jsem tedy, zda by to šlo nožem. Kyselý obličej mi měl být varováním. Šokovaně jsem přihlížel, jak paní ze špalíku upižlala 1 kus o šířce cca půl centimetru a chystá se na další. Chvilku jsem s otevřenou pusou nevěřícně zíral, pak jsem řekl, že to stačí a odnášel si přibližně polovinu množství, pro které jsem přišel.

Ve druhém jsem chtěl 40 deka kuřecích prsíček. Řeznice je vzala, kydla rovnou na váhu a pak do igelitového sáčku. Váhu setřela hnusným suchým hadrem. Doma jsem dal vařit rýži a začal omývat prsíčka. Přes nos mě praštil neuvěřitelný smrad. Nezbylo než maso vyhodit, bylo zkažené.

Třetí do party

Další řeznictví jsem nezmínil. Při mých návštěvách to tam vypadalo jako u snědeného krámu, téměř nikdy jsem si nevybral. Zavírají totiž už v 16:30 a já chodil pozdě.

Polepšil jsem se. Přicházím už před 14:00.

Skvělé produkty vlastní výroby a maso

Odměnou jsou mi perfektní klobásky, trampská cigára a uzená masa. Vepřové i hovězí nabízejí v širokém sortimentu, na všem je vidět naprostá čerstvost.

Onehdy jsem si tam koupil s trochou obav zamraženou panenku, nemám příliš důvěry v poctivost tohoto způsobu uchovávání masa v obchodech. Bál jsem se zbytečně.

Profesionální obsluha

Bez jakýchkoli připomínek nebo útrpných pohledů vykostí i nakrájejí, co zákazník chce.

Stalo se mi, že jsem měl plnou kapsu drobných. Nechtěl jsem rozměňovat, jen se zbavit se kovu. Požádal jsem paní, aby mi nakrájela za 30,- vepřového a za 40,- hovězího. Výsledek? Obojí zlehka přestřelila, ale platil jsem rovných 72 korun.

Kde v Rousínově řeznictví najdete

Půjdete-li od autobusového nádraží, je hned na začátku Sušilova náměstí vlevo:

Zdroj: Mapy.cz

Doufám, že nepodlehnou obchodnímu řetězci

Před časem otevřeli v Rousínově nový Penny Market s vlastním řeznictvím. Nebyl jsem tam, ale nepředpokládám nic jiného než u jiných poboček tohoto řetězce, tj. standardizovanou nudu nejasného původu.

Na první pohled je v malém krámku stejně zákazníků jako dřív. Snad jsou i tržby obdobné. A snad to tak zůstane. Držím palce.

Kam dál?
Škrob: Potravináři milovaná vysokokalorická náhražka

Jak dobře jíst za pár korun - 7 rad, 4 recepty

Český národ je dokonale oblbnut mýtem, dle kterého je dobré jídlo drahé a chce-li člověk ušetřit, musí kupovat jen ty nejhorší sračky. V tomto článku bych Vás chtěl přesvědčit o tom, že pokud začnete používat při nákupech a manipulaci s potravinami zdravý rozum, opravdu si pošušňáte za pár korun.

Jakých zásad se musíte držet?

1) Obří zásoby vedou k plýtvání

Pokud bankovky spálíte, alespoň se ohřejete u ohníčku. Vyhazujete-li jídlo, používáte své peníze daleko horším způsobem, nemáte z nich lautr nic. Racionalizujte tok zásob, pořizujte potraviny s konkrétním záměrem. Zběsilé nákupy bez rozmyslu končí chaosem v ledničce. Chaos v ledničce = nevím, co mám = nesleduju data trvanlivosti = jídlo končí v koši.

2) Bez kvalitního tuku to nejde

Tuk je nositelem chuti, hnusný olej nebo margarín místo másla dokáže spolehlivě zkazit i tu největší laskominu. Na celkové ceně jídla se tuk obvykle podílí v řádech jednotek procent. Pokud si opatříte například litr slunečnicového Vegetolu za 60 korun a na smažení použijete malého panáka oleje (neděláte-li zrovna řízky, jde o množství více než dostatečné) prodraží to Váš oběd oproti neznačkovému shitu o 1 korunu.

3) Příloha je základ

Základem dobrého a levného stravování jsou přílohy. Určitě víte z vlastní zkušenosti, že si lze debužírovat třeba na chlebu nebo obyčejných bramborách, jedná-li se o pěkně vypečený chleba a dobré brambory. Tak na to myslete.

4) Vařte jednoduše

Skutečně není nezbytné kombinovat v každém jídle co možná nejvíc součástí. Výsledkem podobných pokusů bývá šílený tanec chutí, který zabíjí přednosti za draho nakoupených ingrediencí.

5) Kupujte menší gramáže

Věřte mi, že Vám nijak neublíží, pokud snížíte množství konzumovaných salámů, šunek, sýrů, masa atd. o třetinu. Utrácejte ty samé peníze za menší gramáže lepšího jídla.

6) Kouzelné doplňky

Pepř v mlýnku, omáčka z (nefalšovaných) chilli papriček, pravá dijonská hořčice... Ve výčtu doplňků, které mohou udělat z nudného oběda skvělý zážitek, bych mohl pokračovat téměř do nekonečna. Jednu porci prodraží o desítky haléřů.

7) Vykašlete se na konzervy

O většině z nich se dá říct: za spoustu peněz málo muziky.

Recepty + kalkulace ceny jídel

Nejde mi o vysokou gastronomii. Chci jen na příkladech velmi jednoduchých jídel ukázat, kolik za ně zaplatíte. Ceny jsou kalkulovány pro 2 osoby.

Čínské nudle na cibulce

Silnější čínské nudle (10,-) dáte vařit. Mezi tím osmahnete na dobrém oleji (1,50) cibulku (2,-). Přidáte hotové nudle, sójovku (0,50) a chilli omáčku (0,50). Ještě chvilku posmažíte.

Cena: 14,50

Chleba se šunkou a dijonskou hořčicí

4 krajíce chleba (8,-), 15 deka vepřové šunky (26,-), máslo (2,-), dijonská hořčice (1,-).

Cena: 37,-

Hovězí na pepři s rýží

Na oleji (1,50) osmahnete 2 cibule (4,-), přidáte 20 deka hovězího (34,-) nakrájeného na kostičky, sůl, pepř obyčejný i z mlýnku (1,-). Podlijete a dusíte, dokud se kousky cibulky nerozvaří na omáčku. Doplníte 1 sáčkem rýže (6,-).

Cena: 46,50

Omeleta s pepřem potřená dijonskou hořčicí

4 krajíce chleba (8,-), 4 vajíčka (20,-), olej (1,50), pepř z mlýnku (0,50), dijonská hořčice (1,-), sůl.

Cena: 31,-

Za kolik se dá takto jíst celý měsíc

Pokud by dva lidé jedli obdobným způsobem a nestravovali se nikde jinde, kolik zaplatí během měsíce za obědy a večeře?

Průměrná cena 1 jídla pro oba je 32,25 Kč.
2 jídla/den = 64,50 Kč
30 dní x 62,50 = 1935,-
Tj. 967,50 Kč na osobu/měsíc

Zdá se Vám to moc?

Související text:
Proč Češi milují hnusné jídlo

Je restaurace soukromý nebo veřejný prostor?

Poslední dobou se vedou plamenné diskuse o tom, zda plošně zakázat kouření v restauracích. Majitelé se děsí odlivu zákazníků, štamgasti už teď vymýšlejí finty, jak budoucí omezení obcházet.

Situace připomíná dávné spory, zda má provozovatel hospody povinnost obsloužit každého nebo jestli si může svobodně vybrat, koho ve svém podniku chce a koho ne. Mnohdy se tento rébus vyřešil zřízením tzv. soukromého klubu.

Klíčovou otázkou je: Musíme restauraci považovat za veřejný prostor? Podívejme se na argumenty pro i proti.

Restaurace je soukromý majetek, jeho užívání nesmí nikdo omezovat

Každý se může rozhodnout, koho pozve k sobě domů. Hospoda je soukromým majetkem konkrétní osoby (či osob), není žádný důvod, proč by měla být jejich vlastnická práva zbytečně omezována.

Stát by měl zajistit kontrolu dodržování hygienických předpisů a zamezit šizení zákazníků, jinak by neměl do provozu zasahovat.

Restauratéři na svých tržbách poznají, zda obsluhovat všechny a povolit kouření. Sami pak na základě svobodné volby hostů upraví služby tak, aby byly v souladu tím, co je očekáváno.

Restaurace je veřejný prostor, stát musí zasahovat

Stát má jako jednu ze svých základních funkcí povinnost chránit bezpečí svých obyvatel.

Provozování hospod, kde je zakouřeno, ohrožuje návštěvníky i zaměstnance. Proto je nezbytné učinit opatření směřující k tomu, aby se nevyskytovali v těchto podmínkách.

Svoboda jednotlivce ustupuje do pozadí před obecně prospěšným zájmem. Je to podobné, jako když červená na semaforu omezí volnost pohybu, ale zabrání nehodě.

Jde o obecné principy

Možná Vám přijde, že máme k řešení závažnější problémy než, zda jsou restaurace soukromým či veřejným prostorem.

Ano, tato drobnost životy lidí nijak výrazně neovlivňuje. Ale zavzpomínejte na devadesátá léta a porovnejte množství různých omezení, která nás limitují, s dneškem.

Ono se to nasčítá. Tam se něco zakáže, jinde trochu zreguluje, onde zase upřesní. Brzy můžeme zjistit, že se nám dýchá hůř než před rokem 1989.

Také Vás zajímá:
Zavřeli kvůli EET hospodu? Zřiďte klubovnu s korkovným
Boj proti kouření - Cesta do ráje nebo do pekla?

Restaurace Thalie v Brně: Recenze večeře pro dva

Poslední dobou se zrovna netopíme v penězích, marně bych lovil v paměti, kdy jsme naposled jedli v restauraci. Ovšem svého času jsem se stravoval po hospodách a hotelech kvůli pracovním povinnostem více než často, proto (ač nejsem žádný Pohlreich) dokážu posoudit, co je standard, a troufám si na napsání této amatérské recenze.

Restaurace Thalie se nachází v úplném centru Brna poblíž Malinovského náměstí. Původně nebyla naší volbou. Ovšem podnik, kam jsme mířili, zrovna okupovali fanoušci hokejové Komety. Rozhodli jsme se tudíž stravenky, které usyslila moje přítelkyně, uplatnit v Thalii.

Prostředí restaurace Thalie

Restaurace sídlí ve sklepních prostorách, je rozdělena na kuřáckou a nekuřáckou část, interiér zlehka navozuje atmosféru retra (cihly, model starého motocyklu...).

Co se týká čistoty, nedá se nic moc vytknout.

Nepříjemně nás překvapila absence papírových ručníků na záchodech.

Kvalita, cena a množství jídla

Jídelní lístek je příliš rozsáhlý, což většinou nevěstí nic dobrého. Ovšem obsazenost restaurace se ani neblížila polovině, proto jsme si řekli, že to kuchař musí zvládnout.

Já si objednal Dozlatova smaženou kuřecí kapsu v sezamové strouhance (150,- Kč). Jako přílohu jsem zvolil Brambory pečené v alobalu s jogurtovo-pepřovým přelivem (40,- Kč). Přítelkyně si dala Steak z lososa ve vinném těstíčku zdobený broskví (180,- Kč) a k tomu Kořeněné brambory (40,- Kč).

Čekání na vyřízení objednávky nebylo nikterak dlouhé.

Přineseny nám byly obří porce bez (zbytečné) oblohy.

Ač nerad, tady musím začít s kritikou. Sezamová semínka na mém hlavním jídle šly spočítal na prstech pracovníka pily. Jogurtovo-pepřový přeliv bych spíše nazval koprovou omáčkou, pepř neviděl ani z rychlíku. Lososový steak mé přítelkyně zapomněl kuchař dozdobit broskví, kořeněné bramborové kousky smažené ve friťáku byly bez koření a na první pohled děsily tmavě hnědou barvou (hořké naštěstí nebyly).

Vady na kráse nebyly tak velké, abychom jídlo vraceli, inu pustili jsme se do konzumace. Chuťový zážitek jsme si užili veskrze průměrný, nejvíc se povedl losos, který nebyl vysušený, jak bývá v mnohých českých restauracích zvykem. Pečené brambory byly zajímavé.

Obsluha v restauraci Thalie

S obsluhou jsme byli relativně spokojení. Jen jsem měl celou dobu pocit, že by se číšník choval trošku jinak, pokud bychom patřili mezi stálé hosty nebo brněnskou smetánku.

Mé podezření se potvrdilo, když jsme dojedli. Číšník se zeptal, zda bylo vše v pořádku. Přítelkyně se k výtkám neuchýlila. Já jsem zmínil výše popsané vady svého jídla. Očekával jsem omluvu nebo (jak bývá v seriózních podnicích zvykem) nabídku na slevu či drink zdarma. Místo toho mi číšník vesele sdělil, že si chybějícího sezamu sám všimnul, že kopr je součástí všech přelivů a na pepř kuchař zapomněl. Jinými slovy: Jste vidláci, nikdy jste tu nebyli, asi už nikdy nepřijdete, proč bych se z vás měl posrat.

Hodnocení restaurace Thalie Brno

Pepř musí v kuchyni mít, broskve taky, sezam také (vyskytuje se na lístku víckrát). Proč se tyto ingredience neocitly na talířích? Proč nám číšník přinesl jídlo, o kterém věděl, že není v pořádku? Proč se pak neomluvil?

Kdo ví. Ale jsem přesvědčen, že pokud bychom byli ne dva nýmandi, ale druhořadý herec Mahenova divadla s přítelkyní, tak by se to nestalo.

Dokud se nenaučí v restauraci Thalie přistupovat ke všem hostům stejně, zajděte raději jinam. Průměrné jídlo za tyto peníze (i levněji) pořídíte kdekoli. Ve většině restaurací Vám navíc přinesou přesně, co si objednáte.

Olivový olej místo pomazánkového i klasického másla?

Nevím, zda je to originální. Také nevím, co by na to řekli znalci jídla. Pravdou je, že poslední dobou používám na pečivo a pod nějakou tu dobrotu velice často místo másla olivový olej. Neděste se, samozřejmě jen na slano, chleba s medem si dávám s klasickým (nikoli polským) máslem.

Podařený dárek

Jak jsem přišel na nápad s olivovým olejem? Může za to dárek od maminky mé přítelkyně. Jde o lahvinku s touto etiketou:


Na obalu sice píší, že lze použít na těstoviny i marinování masa, ale za tepla se nám (krom zapékání s toustem) tento olej moc neosvědčil. Salátové typy nejsme, olej je mňamózní. Co s tím?

Zkušenosti s olivovým olejem místo másla

Nejdřív jsem olej používal opatrně. Občas jsem si ho kápl na chlebíka, když jsme něco pozobávali.

Byla to dobrůtka. Tak jsem ho začal valit na chleba i tmavé rohlíky pod suché salámy a tvrdé sýry. Výhodou je, že díky velice zajímavému (není zbytečně výrazný, žádná exhibice) šmaku oleje už není potřeba jídlo dál dochucovat, žádné koření, kečup, hořčice...

Chtělo trošku cviku, než jsem se naučil utrefit to správné množství, kdy není pečivo moc suché ani mastné.

Zdravější a levnější varianta

Množství olivového oleje je oproti namazanému máslu minimální. Proto se olej i při relativně vysoké ceně vyplatí.

Navíc kvalita pomazánkového a klasické másla kolísá. Mezi jednotlivými výrobci jsou velké rozdíly, to co se sem doveze ze zahraničí se občas nedá žrat.

Závěrem nesmím zapomenout na to, jak je olivový olej (dle všech možných zdrojů) zdravý.

Kam dál?

Recept: Špenátová pizza se smetanou

Škrob: Potravináři milovaná vysokokalorická náhražka

Onehdy jsem se v rámci jedné diskuse dozvěděl, jak moc kalorický je škrob. Teď asi kroutíte hlavou a říkáte si, že je to fuk. Škrob Vám může být ukradený, jíte ho přece minimální množství. Omyl.

Škrob milují (nejen) naši superpoctiví výrobci potravin. Všude tam, kde je potřeba něco zahustit, nalézáme tento zázrak. Je to vlastně univerzální jídlo, něco jako Amarouny z legendárního seriálu Návštěvníci.

Co je to škrob

Wikipedie o škrobu (kráceno):

Škrob je směs polysacharidů glukanů syntetizovaná rostlinami. Je to bílý prášek bez chuti a vůně, nerozpustný ve studené vodě. Jedná se o konečný produkt fotosyntézy rostlin, jde o polysacharid s funkcí zásobní látky. Není alkoholicky zkvasitelný, teprve enzymaticky (v trávicí soustavě živočichů včetně člověka) se odbourává na zkvasitelné sacharidy (cukry).

Nejvíce používanými škroby v potravinářství jsou bramborový a kukuřičný.

Jak se vyrábí (bramborový) škrob

Brambory se rozstrouhají na jemnou kaši, pak se oddělí vláknina (použije se na krmivo) a hlízová šťáva (z ní se dělá hnojivo). Co zbude (tzv. škrobové mléko), se čistí a odstřeďuje. Potom dochází k sušení. Celý proces výroby končí proséváním. Vše samozřejmě probíhá v obřích objemech. (čerpáno z Foodnet.cz)

Tuto dobrotu pak můžete najít například ve svém oblíbeném nízkotučném jogurtu.

Kam cpou škrob

Předesílám, že následující výčet není ani zdaleka úplný. Škrob straší všude tam, kde původně plnila funkci zahušťovadla dražší (a hodnotnější) surovina. Namátkou:

- Kečup: K dokonalosti to šizuňkové dotáhli u takových těch červených velkých pixlí, které stojí kolem 20,- Kč. Několik málo procent rajčat nemůže udržet potřebnou konzistenci. Tu zajišťuje škrob. Poloprůhledné sladké cosi zbožňují čeští kuchaři i strávníci.

- Nízkotučné jogurty: Zde bývá škrobem (nebo želatinou) nahrazován tuk. Obdobně i u jiných mléčných výrobků, např. zakysaná smetana, pomazánkové máslo...

- Tzv. uzeniny. Tam samozřejmě dávají škrob místo masa.

Stejně jako v mléčných výrobcích, tak ani v uzeninách by neměly být (krom přírodních ochucovadel) žádné součásti rostlinného původu. Ať se to prodává, ale pod jinými názvy než poctivé produkty. Současný stav se nedá nazvat jinak než jako megapodvod.

Kolik má škrob kilojoulů?

Máslo (82% mléčného tuku) má přibližně 3 000 kilojoulů na 100 gramů, čokoláda cca 2 000, maso (dle druhu) 500 - 1 300 kilojoulů, škrob kolem 1 500 kilojoulů na 100 gramů.

Podtrženo a sečteno

Krom toho, že dostáváme méně hodnotnou surovinu, konzumujeme vysokokalorické nic bez chuti a zápachu. Gastronomický zážitek umocňuje radost z přesunu našich peněz do rukou chemiků, kteří tyto pančované lahůdky produkují.

Kam dál?
Proč Češi milují hnusné jídlo

7 nejhnusnějších jídel, které jsem kdy ochutnal

Na cizí jazyky a jména paměť nemám. Zato si i po spoustě let dokážu vybavit, jak co chutnalo, obzvláště pokud jde o extrém (něco skvělého nebo naopak odporného). Proto můžu s klidným svědomím napsat, že u výrobců tak oblíbené zaklínání se tradiční recepturou je ve velké většině bohapustou lží (příklady výjimek: Fernet, Ledové kaštany).

A proto Vám dnes můžu nabídnout tento žebříček 7 nejhnusnějších jídel, které jsem zatím měl tu čest ochutnat.

7) Nanukový dort (vlastní výroba)

Abych jen neplival na ostatní, zařazuji i jeden svůj výtvor. Odhaduji, že mi mohlo být přibližně 6 let, když jsem se rozhodl stát nezávislým na centrálně plánované ekonomice a udělat si nanukáč. Postup byl jednoduchý: Dal jsem zamrazit mléko smíchané s cukrem. Výsledkem jsem si byl 100% jistý, proto jsem, aniž bych ochutnal, rovnou nechal servírovat rodině. Asi je zbytečné popisovat, jakým byl tento kus ledu gurmánským zážitkem.

6) Buchtičky s krémem (jídelna na ZŠ)

Dokážu ocenit i u jídel, které nemám rád, jsou-li udělána poctivě. Dokážu pochopit, že někomu chutnají. Buchtičky s krémem nebyly (asi nikdy nebudou) mým šálkem kávy. Viděl jsem je od té doby mockrát, dokonce jsem si párkrát líznul krému. To, co produkovala (v žebříčku vícekrát zastoupená) jídelna na ZŠ, bylo naprostým unikátem: Zdrclý a smradlavý krém, který měl nejlepší šmak v létě, kdy míval teplotu nižší než vzduch v místnosti.

5) Biftek (restaurace u Václavského náměstí v Praze)

Tento zázrak byl přinesen bez ptaní téměř syrový. Chvilku jsem se hrdinně pokoušel (stylem neurochirurg) bojovat se záplavou šlach a krve, pak jsem odmítl zaplatit. Bylo mi vyhrožováno kuchařem, policií, násilím... Nezaplatil jsem.

4) Čevabčiči s vařeným bramborem (jídelna na ZŠ)

Těžko říct, co bylo horší. Smradlavý mletý šulánek čehosi nebo odporné (nasládlé, převařené, místy šedivé) brambory. Tehdy jsem si kladl otázku: To neumí udělat ani brambory? Stejnou otázku si kupodivu kladu ve většině dnešních restaurací.

3) Halušky (jídelna na lyžařském výcviku)

Střední škola mi krom jiných zážitků dala také možnost okusit slovenské národní jídlo v zemi jeho vzniku. Výsledek byl naprosto tristní, tmel prapodivného zápachu mi otrávil tuto pochutinu (zřejmě) na celý život. Pokud si správně vzpomínám, kdo pozřel, ten vyblil.

2) Kuřecí rizoto (ubytovna ve Vřesovicích)

Když jsem pořádal vzdělávací akce, měl jsem situaci se stravováním pevně v ruce. Bohužel v jednom případě zařizovali tyto služby účastníci po známosti sami. Ubytovna naprosto příšerné úrovně, kde jako by se zastavil čas, nabízela krom otráveného personálu (byla to tuším pobočka nějaké příspěvkové organizace) také skvělé kulinářské speciality. Například na sračku rozvařené rizoto s kuřecími vnitřnostmi. Ideální materiál pro studenty veteriny, ze šlichty se na mě smálo srdíčko, ledvinky, jatýrka, žaludek... Abych jim nekřivdil, byly tam také kuřecí kůže. Hustota připomínala tmel, už jen kvůli zvuku po kydnutí velkou naběračkou na talíř si zaslouží být tento skvost v mém žebříčku.

1) Segedínský guláš s knedlíkem (jídelna na ZŠ)

Zlato bere zástupce školní jídelny z dob minulého režimu. Byla situace se zásobováním opravdu tak tragická? Nebo se prostě vše jedlé rozkradlo už za syrova a pak bylo potřeba dohánět gramáž? Těžko říct. Faktem je, že šlachovité cosi umístěné v guláši místo hovězího masa obsahovalo úžasný bonus ve formě červů.

Související text:
Proč Češi milují hnusné jídlo

COOP Premium 74% - Opravdu hnusná čokoláda

Už ani nevím, jestli jsem čokoládu COOP Premium 74% dostal nebo sprostě uzmul ze zásob mých rodičů. Ovšem určitě vím, že z této kategorie cukrovinek jsem nic horšího (krom kakaových pochoutek, které si na čokoládu jen hrají) ve svém životě nejedl.

Abych Vás varoval, pozřu tento hnůj znovu a popíšu, jaké chutě přináší.

Co zarazí ihned po vložení do úst, je prapodivná konzistence. Krémovou se tato čokoláda skutečně nazvat nedá. Jakmile se začne rozpouštět, ucítíte takové malinké kousíčky, které se podobají syrové mouce. Slinám naštěstí neodolají.

Následně se po puse rozlije naprosto nekultivovaná hořká chuť.

Když si myslíte, že máte nejhorší za sebou, dostaví se obzvláště vypečený ocas. Ačkoli jsem nikdy nežral hlínu, přirovnal bych tuto pachuť právě k ní.

Obecně působí čokoláda dojmem, že do ní bylo velejemně pomleto naprosto všechno, co se kolem během výroby ochomítlo. Krom standardních součástí tipuji režné pytle a bahno.

Kdo a kde tento zázrak dělá, se z obalu (jak bývá u podobných sraček zvykem) samozřejmě nedozvíte. Jisté je, že v prodejnách COOP stojí 20 - 30,- Kč za 100 gramů.

Ilustrační foto:


Pokud máte hluboko do kapsy, musíte nakoupit v COOPu a rádi byste si dali čokoládu, nenechejte se zlákat 74% kakaa. Raději utraťte stejné (nebo menší) peníze za Orion hořkou. Pochutnáte si víc.

Aktualizováno:
Uplynulo 6 let a musím napsat, že se dá COOP Premium 70% (zlehka změněna voltáž) jíst. Každopádně gramáž snížena na 80 gramů. Ale když nic jiné není...

Recept: Špenátová pizza se smetanou

Několikrát jsem si zkoušel dát pizzu postavenou na smetaně. Výsledek byl pokaždé uspokojivý, ale vychucení nebylo nikdy stoprocentně podle mých představ. Proto jsme se dnes rozhodli vyzkoušet vlastní recept.

Suroviny na špenátovou pizzu se smetanou (3 porce)

Na těsto budeme potřebovat:

- 225 g poctivého bílého jogurtu,
- 1 vejce,
- 275 g polohrubé mouky,
- 3/4 prášku do pečiva,
- sůl,
- bazalka.

Co dáme nahoru?

- 300 g čerstvého špenátu,
- 200 g zakysané smetany (20%),
- 75 g pancetty,
- 2 cibule,
- 70 g goudy,
- 1 vejce,
- 15 kuliček zavařeného zeleného pepře,
- mletý černý pepř,
- sůl,
- olivový olej.

Špenátová pizza se smetanou: Postup

Uhněteme těsto, rozprostřeme na plech (nejlépe na pečící papír).

Zesklovatíme nakrájenou cibulku na olivovém oleji, ke konci k ní nakrátko přidáme pancettu, aby se nám hezky zpotila. Mezitím zbavíme umytý špenát stopek. Pancettu vyndáme z pánve a rozmístíme na těsto. Potom necháme na cibulce zavadnout špenát, ke konci osolíme.

Smícháme smetanu, vajíčko, nakrájený zelený pepř, černý pepř a sůl. Zlehka podušený špenát pak citlivě přecedíme a rozprostřeme na těsto. Pizza v této fázi vypadá takto:


Zalejeme a nahoru přidáme nastrouhanou goudu. Pečeme na 225 stupňů 15-20 minut. Věřte, že výsledek chutná daleko lépe, než by se mohlo zdát z této fotky:

Proč Češi milují hnusné jídlo

Z televizní kuchařské šou v USA

Dobrý večer Ameriko! Jak se všichni máte? Já skvěle! Dnes si uvaříme krajovou specialitu z Evropy: Moravského vrabce. Budeme potřebovat tyto ingredience:
- Vepřovou plec, pokud chcete zdravější a levnější variantu, použijte vykostěné kuřecí stehno,
- cibuli,
- hlávkové zelí,
- pravý český knedlík, ten je těžko k sehnání, můžete nahradit třeba bagetou nakrájenou na kolečka...

Jsou to ti Američani ale hovada, co? Delikátní kuře se zelím a bagetkou prezentují jako Moravského vrabce.

Ale kdeže. O gurmánech za velkou louží si nedělám iluze. Jak bystřejší čtenáři určitě postřehli, šlo o fiktivní příklad. Takhle totiž vaříme zahraniční speciality u nás v České republice.

Úžasný byznysplán

Vezměte prasečí sračky a řepný cukr. Slisujte, zabalte jako čokoládu a nazvěte "Tmavá pochoutka". Složení poctivě napište na obal. Navezte do marketů, označte jako "Akce". Výdělek jistý.

Velké části našich spotřebitelů totiž záleží jen na 4 věcech: Ceně, konzistenci, barvě a obalu. Vypadá-li něco jako čokoláda, nezkoumají, zda je to čokoláda. Zaslepeni úsporou finančních prostředků berou plné vozíky.

Tupí čeští výrobci

Bohužel člověk, který vyžaduje alespoň elementární kvalitu, často nemá v běžné obchodní síti jinou volbu než koupit zahraniční výrobek. Několik příkladů:

- kečup bez zahušťovadel s přijatelným obsahem rajčat,
- paštika, která má alespoň tolik součástí živočišného původu, aby se člověku při čtení složení nezvedl kufr,
- grilovací klobásy z masa...

Pokud vidím srovnatelné produkty za dobrou cenu, vždycky se snažím vybírat dle země původu a upřednostnit ten od nás. Čeští výrobci mě ale nutí nakupovat od zahraniční konkurence. Netěší mě to, byl bych rád, kdyby mé peníze zůstaly doma.

Proč Češi milují hnusné jídlo

1) Češi žijí v přesvědčení, že jsou sociálně slabí. V rámci svých pracovních zkušeností jsem se opakovaně setkával s chudými lidmi. Garantuju Vám, že to nejsou skuhralové vykupující diskonty. Život je otázkou priorit. Kdybych do sebe cpal odpad, ušetřím cca 1 000,- Kč za měsíc. Každý rok bych si mohl koupit pár kousků značkového oblečení nebo zajet na skromnou zahraniční dovolenou. Za 20 let bych si našetřil na auto nižší střední třídy. Je to dostatečná odměna za takové strádání? Pro mě ne. Pro velkou část obyvatel ČR ano.

2) Komáři zvládli lidi nasytit. Jezdit jakýmkoli novým auťákem, koupit si zahraniční elektroniku (i shitovou), podívat se ven (kamkoli na západ), to bylo něco. Jídlo nemělo tuto exkluzivitu, alespoň nějaké bylo k dispozici pořád. Samozřejmě výběr pokulhával, školní jídelna mě děsí ve snech do dnešních dnů. Na druhou stranu se některé potraviny dělaly poctivěji.

3) Za komárů byla spousta věcí k mání pouze nárazově. Lidi proto měli tendenci, vyskytl-li se požadovaný výrobek, nakoupit obrovské množství bez nějakých větších úvah. Báli se, že to v budoucnu nebude. Z toho dle mého názoru plyne bezmyšlenkovité skupování všeho, co se tváří jako časově omezená nabídka.

4) Češi jsou mistři improvizace. Mají tendenci nedržet se osvědčených postupů, přidávat něco ze sebe. V případě mimořádné situace úžasná vlastnost. V běžném provozu cesta do průseru.

5) Češi rádi někoho přechytračí. "Ta Máňa je úplně blbá. Bere párky u řezníka. Já je kupuju v Lidlu za polovic." S tím souvisí neschopnost uvědomit si, že stejně jako jsou propastné rozdíly ve kvalitě např. aut, jsou i propastné rozdíly v potravinách. Koupili byste káru, u které neznáte jméno a adresu výrobce? Ne. Ale dávat takto tajemné jídlo dětem, to jo.

Blýská se na lepší časy

Jsem optimistou. Lidé se pomalu učí rozlišovat, co je hnusné a co dobré. Čím dál častěji vidím v marketech nakupující, kteří pečlivě zkoumají složení toho, co budou jíst. Roste množství spotřebitelů vyhledávajících kvalitní produkty mimo obchodní řetězce. Snad se jejich počet zvýší natolik, že bude dobré jídlo za rozumnou cenu brzy dostupné pro všechny. A když píšu dostupné, myslím při ruce. Bez nutnosti absolvovat okružní jízdu po kraji.