Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 12/2008 - Stránka z Archívu

Vánoce, Lennon a Internetový archív

Vážení a milí přátelé, jak vidíte všude kolem sebe, Vánoce se nám přibližují a přibližují. A 22.12. už poznamenaly i náš blog.

Dá se o nich dělat cokoli. Odpočívat, dohánět věci do školy či práce, jet na hory, odcestovat do teplých krajů, piplat se s cukrovím, uklízet, prozpěvovat a poslouchat koledy, sledovat pohádky v televizi, navštěvovat příbuzné, pořádat třídní srazy, smutnit, bilancovat, popíjet, přemýšlet a ještě veeeliká řada dalších věcí...

Holden Caulfield:
"Kdyby Vás omrzely pohádky a rodinka začala prudit, doporučuju pro ukrácení dlouhé chvíle, pro pobavení i poučení navštívit Archive.org. Do políčka Wayback Machine zadáte jakoukoli adresu, klepnete na Enter a máte přístup k tomu, jak dané stránky vypadaly od roku 1996 až do dnešních dnů. Takhle třeba vypadal Seznam v roce 1996."
Co budete dělat Vy je jen na Vás. My Vám k tomu každopádně přejeme ty co nejlepší podmínky a ať si to pěkně užijete. Takže: mějte Vánoce krásné a pohádkové (v tom Vašem smyslu.:) )! Tady se potkáme asi až v novém roce, protože spoustu z těch vyjmenovaných (a i některé z nejmenovaných věcí :) ) chceme provádět i my.

Na závěr tohoto superdojemného přání jen dvě věci:

1) bylo by málo dojemné, kdyby tu scházel text písně Johna Lennona So this is Christmas, takže tady je:

So this is Christmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun
Ans so this is Christmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young

A very merry Christmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear
And so this is Christmas
For weak and for strong
For rich and the poor ones
The world is so wrong
And so happy Christmas
For black and for white
For yellow and red ones
Let's stop all the fight
A very merry Christmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear
And so this is Christmas
And what have we done
Another year over
And a new one just begun
Ans so this is Christmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young
A very merry Christmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear
War is over over
If you want it
War is over
Now...

Komu by se písnička líbila, může se podívat na hodně různé klipy k ní, například na tento:
(ještě poznámka: já vím, že to "war is over" je naivní... jenže myšlenka je to správná, takže to berte třeba jako Kingovo "I had a dream").

2) vzhledem k tomu, že Vánoce jsou fine doba na potkávání se s s lidma, doporučím jednu elektronickou cestu k tomu - aneb kdo ještě nezná facebook, ať na něj jukne. Od včerejška tam naleznete i mě. :)

Tak pá a mějte se krásně! :)
Komiks Vesnička - Zlý skřítek Emil a Marika
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Generátory komiksů

Určitě mnozí z vás znají a mají rádi malinké komiksy, tzv. stripy. Mezi celosvětově nejznámější patří (odkazy jsou na české překlady) nenažraný kocour Garfield, horlivý pracovník Dilbert a můj favorit černohumorný Red Meat. Z naší tvorby můžu doporučit holčičí dvojku Hana a Hana.

Tato dílka se obvykle vyznačují velmi jednoduchou grafikou, proto není divu, že se na Internetu objevuje spousta generátorů komiksů, pomocí kterých si může každý vytvořit svůj vlastní strip. Z českých stojí určitě za pozornost Expres Jarda a hornický generátor firmy OKD.

A kdo je mým favoritem? Jsou to stránky Stripgenerator.com. Na rozdíl od jiných je zde obrovská galerie postaviček (více než 100), věcí a grafických prvků (desítky). Ovládání je velmi jednoduché, intuitivní, ani takovému jazykovému nedoukovi jako já nevadí (možná dočasná) absence češtiny. Jedinou nevýhodou jsou občasné výpadky na serveru, kdy se uživatelům, kteří nejsou registrováni, může stát, že jejich dílko zůstane neuloženo. Proto je dobré se zaregistrovat. Nebojte se, chtějí jen přezdívku a e-mail. Po registraci se Vám automaticky vytvoří blog, kam se budou Vaše stripy ukládat a budete-li chtít, tak i archivovat.

Všechny příští články se budeme snažit zpestřit originálním komiksem vyrobeným pomocí Stripgeneratoru. Už teď se můžete seznámit s některými obyvateli naší Vesničky.

Komiks Vesnička - Prase Rudolf
Komiks Vesnička - Starosta Králík
Komiks Vesnička - Sexy Marika
Komiks Vesnička - Zlý skřítek Emil
Pokud se chcete podělit o nějaké svoje dílko, připojte odkaz pod článek.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Video: Legendy českého popu 80. let

80. léta v ČSSR byly zlatou dobou pro ten největší hudební odpad. Ovšem slovy Jiřího Zmožka: "Čas otupí i ostrý břit." A dnes bychom obtížně hledali lepší zdroj pobavení, než videoklipy a tzv. živá vystoupení tehdejších "legend". To, co se nejen kolem milovníka kláves Františka Janečka sešlo, není možné popsat slovy, to je nutné vidět a slyšet. Kdybyste měli chuť, tak většina interpretů z tohoto výkvětu stále umělecky působí, za pár tisícovek (Sagi a Ivetka jsou dražší) + cesťák Vám rádi zazpívají na večírku, svatbě, pohřbu, zkrátka kdekoli. Výběr to není ani zdaleka vyčerpávající, klidně pod článek přidejte svoje favority.

Poznámka na okraj: všimněte si, že čím víc byl někdo před 25 lety in, tím víc vypadá dnes na archivních záběrech jako idiot.

Teď již vytáhněte ze svého archívu Ostravský kahan, Pražský výběr nebo alespoň Jarošovskou desítku a vzhůru na retro večírek. Varování ministerstva zdravotnictví: Osobám neposilněným alkoholem hrozí vážná psychická újma.

Pavel Horňák: Kotě (po revoluci zkoušel prorazit jako punker)


Turbo: Hráč (tady na pódiu citelně chybí kopka hnoje a vidle)


Víťa Vávra: Citrónová holka (zpívající bubeník už trošku za zenitem)


Iveta Bartošová: Dva roky prázdnin (pro mladší: nikoli prázdniny, ale vojna)


Gottwald a Vložek: Holky z naší školky (víte, že Kotvald a Hložek jsou pseudonymy?) :o)

Štítky: ,

Tipy na čtení: Yoram Yovell, Irvin Yalom a Alberto Moravia

...aneb budete-li se přes Vánoce nudit.

Kdo mě zná, ví, že jsem poměrně veliká (až náruživá :-) ) milovnice literatury. A vzhledem k tomu, že se mi za poslední dobu dostalo do ruky pár skutečně moc dobrých knížek, chtěla bych se o nadšení z nich s Vámi podělit. Třeba Vás některá zaujme a zpříjemníte si s ní nevlídnou zimu nebo ji třeba někomu věnujete jako vánoční dárek. Předem ale upozorňuji, že výběr děl zaujme asi hlavně lidi, které alespoň kapánek zajímá psychologie a psychologická beletrie. Tolik tedy k tomu, o čem to dnes bude. Teď už ale k obsahu. :-)

Za prvé: Yoram Yovell aneb…


„Neexistuje nic, každopádně nic vnějšího, co by člověka mohlo učinit šťastným. I ten, kdo má všechno, může být hrozně nešťastný.“ Dle mého mínění taky neexistuje lepší doba, kdy si toto uvědomit, než nadcházející Vánoce, kdy se média snad ještě více než jindy snaží nás přimět ke koupi všech těch báječných materiálních věcí… Knížka Yorama Yovella Nepřítel v mém pokoji, z níž jsem si daný citát vypůjčila, ale za koupi /či alespoň za zapůjčení z knihovny/ rozhodně stojí. Stejně jako druhá jeho kniha, která nese název Láska a jiné nemoci.

Kdo ale je Yoram Yovell?

Yoram Yovell: Láska a jiné nemociStručně řečeno, stále ještě poměrně nové zjevení na poli psychologické a psychoterapeutické literatury určené odborníkům i laikům. Izraelský psychoterapeut, který má kromě svých rozsáhlých teoretických znalostí psychologie, psychiatrie a neurologie také velkou řadu praktických zkušeností z práce s klienty, skvělý všeobecný přehled a taky úžasně čtivý styl. Je autorem knížek obsahujících příběhy lidí, jimž se dostalo jeho odborné pomoci. Nespokojuje se však s vylíčením jejich trablů a společné práce terapeuta a klienta na jejich překonání. Jeho práce obsahuje také řadu odkazů na aktuální vědecké výzkumy související s danou problematikou a zamyšlení nad nimi. Čtení jeho knih je poutavou výpravou za hranice běžně známého, a to jak pro laika, tak i pro lidi, kteří se psychologií či příbuznými obory zabývají. Jinak, abych na závěr obě knihy krátce zhodnotila: Nepřítel v mém pokoji je starší, delší a možná i trošku náročnější (zvláště díky tomu, že se zabývá i výzkumem mozku). Lze se na něj dívat i jako na pomůcku při pronikání do hlubin klinické psychologie, protože jsou zde případy vybírány tak, aby korespondovaly s jednotlivými diagnostickými kategoriemi. Láska je z mého pohledu více čtivá a také o něco aktuálnější (vyšla loni) a více by se mohla líbit také laikům… už jen kvůli předmětu zkoumání… :o)

Za druhé… Irvin Yalom aneb od fakt k fikci


Irvin Yalom: Když Nietzsche PlakalKdyž Nietzsche Plakal je název jednoho z bestsellerů úspěšného amerického autora, také psychoterapeuta (a to slavnějšího nežli Yovell), Irvina Yaloma. Vyjádříme-li to stručně a jasně, jde o jakousi představu, jak by asi mohla začít psychoanalýza, kdyby nezačala úplně tak, jak začala. Jedná se o fiktivní příběh odehrávající se v prostředí Vídně 19. století, tedy v době, kdy byla Vídeň velkým centrem kulturního dění a kdy se v ní pohybovali lidé jako byl slavný lékař Josef Breuer, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud a nebo právě filozof Fridrich Nietzsche. Tito tři jmenovaní jsou také hlavními hrdiny románu. Nietzsche se svými sebevražednými tendencemi hledá pomoc u Breuera, což nabere nečekaný spád, jak pro lékaře, tak pro jeho pacienta. Čtenář je v rámci jejich bouřlivých diskusí unášen na vlně jejich společného hledání smyslu života a málem až nucen k hledání vlastnímu… Skutečně krásný intelektuální i citový zážitek. A pokud jsem Vás ještě nenalákala, vězte, že kniha v roce 1993 získala ocenění jako nejlepší fiktivní příběh roku 1992. (Ačkoli spousta fakt je pravých, jak se dozvíte na konci knihy v autorské poznámce :o) )

Do třetice všeho dobrého aneb vzpomínka na neorealismus

Albert Moravia: Horalka, Sophia LorenKe knihám Alberta Moravii jsem se dostala čirou náhodou, když jsem ještě v létě o prázninách v naší staré knihovně na chalupě pátrala po něčem vhodném k přečtení. Narazila jsem na román Nuda, velmi ceněnou (a z mého hlediska právem) práci tohoto italského spisovatele. Kniha sugestivně líčí příběh mladého zbohatlického synka - malíře, který je spalující vášní poután k jedné mladé modelce, s níž se v rámci své práce seznámí. Skutečně nádherná psychologická sonda – ostatně stejně jako další Moraviovy knihy. Já zatím měla tu čest ještě se dvěma: s Římankou a Horalkou. Ta je také (ze zmiňovaných knih) jedinou, kterou lze běžně objevit na stránkách českých internetových knihkupectvích. (Nudu jsem našla jen v jednom a Římanku bohužel vůbec). To mě sice trošku zklamalo, ale každopádně lepší něco, nežli nic. Próza Horalka odehrávající se v Itálii zmítané druhou světovou válkou líčí osudy matky a dcery, které se snaží v tehdejších krušných podmínkách přežít. Vylíčení charakterů a pocitů postav je z mého pohledu zase na Nobelovku. Takže si nechte chutnat, vážení přátelé. Protože je co vychutnávat.

Inu, a na závěr zbývá jen popřát příjemné Vánoce, ať už s knížkami a nebo bez nich… :o)

Štítky: ,

Pirátství 3. díl - Důsledky a budoucnost

Je zbytečné se rozepisovat o důsledcích porušování autorských práv pro uživatele: Trestní postihy, pokuty, propadnutí věci. Jaké má ale pirátství reálné dopady na vydavatele a autory? A jaká je budoucnost tohoto fenoménu? Budeme na pirátství za pár let se slzou v oku jenom vzpomínat?

Software

Abychom si uvědomili důsledky nelegálního užívání programů např. na softwarového giganta Microsoft, stačí zavřít oči a představit, jaké by to bylo, nebylo-li by nikdy žádné pirátství. Je evidentní, že zisky by byly o několik řádů nižší. Pirátství rozšířilo Windows tak, že takřka každý od úřadů po malé živnostníky používá PC a platí. Navíc podpora platícím zákazníkům této firmy se limitně blíží nule. Osobní zkušenost: Když jsem vytvořil a dal k dispozici na Internet 3 hry na principu puzzle, při pokusu o stažení vyskočila varovná hláška "upozornění zabezpečení". Zaslal jsem tedy dotaz na Microsoft, co dělat, aby jejich program Windows takto neodrazoval milovníky skládaček. V odpovědi mi bylo napsáno, že řeší jen záležitosti týkající se licencí. Jinými slovy: Zaplatili jste a my na vás kašlem.

Filmy

K tomu, aby si udělal průměrně inteligentní člověk skutečný obrázek, jaké důsledky má pirátství (zejména internetové) pro filmový průmysl, stačí žebříček (červenec 2008) komerčně nejúspěšnějších filmů všech dob a hlavně údaj s rokem jejich premiéry:

Titanic (1997)
Pán Prstenů: Návrat krále (2003)
Piráti z Karibiku: Truhla mrtvého muže (2006)
Harry Potter: Kámen mudrců (2001)
Piráti z Karibiku: Na konci světa (2007)
Harry Potter: Fénixův řád (2007)
Pán Prstenů: Dvě věže (2002)
Star Wars:Skrytá hrozba (1999)
Shrek2 (2004)
Jurský park (1993)

Hudba

U hudby je situace jiná. Tady je opravdu v posledních letech velký pokles prodeje. Interpretů a autorů se to zas tak moc netýká, dostávají z každého prodaného kusu částku v řádu desetikorun, příjmy z živých vystoupení (nelegální kopie propagují koncerty) a od OSY rostou. Ale vydavatelé úpí. Je otázkou, na kolik si tyto ztráty způsobili sami svou neschopností vyhledat talenty + lpěním na braku a produktech na jedno použití.

10 koncertů s největší návštěvností - O2 arena
Madonna 18 628
Madonna 17 798
Depeche Mode 16 407
Roger Waters 16 279
Ozzy Osbourne 15 681
Red Hot Chili Peppers 15 548
Queen 15 527
Eric Clapton 15 268
R. E. M. 14 563
Phil Collins 14 392

Copak nám říkají tyto údaje? Že díky "osvícené" politice vydavatelských firem nejsou žádné hvězdy pod 40 let věku a velká většina z nich má těžce přes 50. Kariéra těchto interpretů začala před více než 20(!) lety, masivnější výskyt stahování začal před zhruba 9 lety. To, že hvězdy nevznikají kvůli pirátství (nevyplatí se do nového interpereta investovat, když se hudba málo prodává), je naprosto lichý argument. Je cosi shnilého ve státě vydavatelském.

Budoucnost

Jak jsem naznačil již v minulém díle: Cesty, jak snížit internetové pirátství na minimum už v dnešní době existují. Ale nejsou využívány, válka je vyhlášena, občas padne náhodný výstřel, který někoho zasáhne, velká ofenzíva se nekoná. Proč? Zatím je to všechno taková "ochutnávka zdarma". Jakmile si ani ten nejprostší člověk nebude umět představit svůj život bez počítače (či jiného zařízení) připojeného na Net a naběhnou nové obchodní modely, všichni budou platit, platit a platit. A i s úroky zaplatí všechno, o co nyní vydavatelé a autoři přicházejí.

Přečtěte si také článek Autorské právo: Spravedlnost nebo absurdita?

Štítky: ,

Stužková 1. díl - Pasování

"Můj odhad je tak dvěstě." spolužák Karel Voldřich vyprskl. "Let ne, kilo, ty vole!" "No vždyť jo!" Takhle jsme ohodnotili generálního ředitele naší soukromé střední školy, když přišel a rozplácl se do židliček na stužkovacím večírku. Oba zašití za paravánem, který odděloval šatnu od sálu, kde měla celá akce proběhnout. Škvírou v paravánu jsme sledovali příchozí třídní učitelky a usrkávali docela dobré domácí víno. Jo, třídní učitelky, ty jsme měli čtyři a jednoho třídního učitele. Naše třída byla fakt kouzelná. Nikdo s náma nevydržel déle než rok. Co dodat, na to, že nás bylo z celkového počtu dvacetidevíti žáků jen devět kluků, jsme uměli dělat obstojné peklo.

Zprvu rozpačitá nálada slavnostního okamžiku po společné večeři postupně opadala a večírek se dostával do varu. Volná zábava se šířila jako lavina a rozjaření studentíci se už na svět dívali všelijak. Zrovna jsem dopíjel první láhev vína, když v tom prostorem zazvonilo ťukání na skleničku. Upocený říďa s vlasy tak mastnými, že by se z nich dalo získávat mazivo, měl proslov. Ten jsem úspěšně promrhal tím, že sem se nenápadně vypařil, zapálil si cigáro a šel na terasu. Za chvilku se domotal Karel, který byl tak zhruba ve stejném rozpoložení jako já. Chvilku jsme mlčky pokuřovali a popíjeli z další láhve. Povídám: "Jestli budem pokračovat takovým tempem, tak tady budou kolem půlnoci všichni chrnět na stole." Nereagoval. Přimhuřoval oči a zaostřoval přes okno směrem do sálu a nahlas přemýšlel o tom, kam se všichni poděli. Nakoukl jsem tam taky a napadlo mě, že se asi přesunuli na taneční parket.
"Probíhá pasování, tak pojďte," zařval někdo ze dveří, které vedly na terasu. Zamáčkl jsem cigáro do květináče a zbytek dýmu vyfoukl až na místě, abych učitele co nejvíc popudil. "Jako vždy poslední!" křikla babice, která nás měla jako třídní učitelka někdy v prváku. Jak příznačné, pomyslel jsem si. V abecedním seznamu třídní knihy jsme byli totiž fakt poslední. Teda já úplně poslední a Voldřich předposlední.

Akt pasování probíhal následovně: Každý z nás přistoupil k současné třídní učitelce, ta nám připevnila stužku, na které byl nápis nebo snad motto, které jsme si vymysleli. Stálo tam: "Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem." Pak vyslovila větu: "Pasuju tě do řad maturantů." No a potom jsme jako pitomci museli pokleknout před ředitele a ten nás jako rytíře pasoval dřevěným, ne příliš umělecky vyrobeným mečem. No spíš mě to připadlo, jako kdyby ten meč ufušovali někde po cestě z neohoblovaných špryclíků. Po ukončení této procedury někdo odpálil litr a půl flašky sektu. Obsah láhve se nalil do velké sklenice připomínající akvárium. Tu sklenici nám pak předal sám generální ředitel a nechal ji dle abecedního seznamu kolovat. Připomínám, že někteří tenkráte ještě nedosáhli dospělosti. Každý jen tak usrkl. Hlavně holky. No a než sklenice doputovala nakonec, na mě a Voldřicha zbyl tak litr nápoje, který se nutně musel dopít, protože poslední musel láhev roztříštit o podlahu parketu. V pití jsme se rozdělili bratrsky. Každý tak zhruba půl litr, s tím, že jsme si to tam tak pět minut předávali, abychom udělali trochu divadlo. Pak začalo skandování a já rozprskl ono akvárko o podlahu tak mistrně, že střepy byly po celém parketu. A pak na kolena, všichni sbírali střípky, které jim prej přinesou štěstí u maturitní zkoušky. Přiznávám, že v tu chvíli jsem na vteřinu zaváhal, jestli se taky nemám pro nějaký větší střep ohnout a na místě si podřezat žíly, jelikož moje studium uvázlo někdy po půlce prváku na bodě mrazu.

Chvilku jsem pozoroval spolužáky, jak se smýkají po zemi, a pak jsem odešel zpět na terasu. Když jsem se vrátil, byla zábava tak akorát. Zněla ryčná hudba a mně lezl do hlavy ten narychlo vypitý sekt s kombinací předešlého vína. Mrknu na parket, kde pár spolužáků a skupinka spolužaček dělá ladné pohyby v rytmu posledních hitů. V příšeří parketu vidím postavu. Najednou DJ začal hrát trošku tak nějak od podlahy a ona postava se ke mě začíná s poskakováním připomínajícím tanec Pogo přisouvat. Byl to Karel Voldřich. Otáčím se a chystám se k odchodu. Najednou cítím, že mě někdo odchytil za krk, jako by se mně snažil dát nelsona. Karel mě chytl kolem krku a začalo pekelné Pogo, při kterém jsme opilí chytili takový vangl, že jsme skončili ve stolech, které tvořily velkou společnou tabuli. Oba dva jsme přistáli v prostoru stolů těsně vedle generálního, který si nás měřil zádumčivým pohledem. Pak jsme se odmotali zpátky na parket a Karlos se rozhodl, že do tance zapojí další lidi. Chvilku to klapalo. Někteří se na pár sekund přidali. Najednou odchytl jednoho spolužáka tak nešikovně, že mu urval celou zbrusu novou vestu a oba přitahování zákonem gravitační síly letěli směrem k zemi. Já se snažil onoho nešťastníka s urvanou vestou nějak zachránit. Bohužel jsem ho instinktivně uchopil za límec košile a urval mu límec kompletně ve švu. Vzpomínám, že pěkně prskal.

Nám to bylo jedno. V poklidu jsem se odmotal k baru. Zapálil jsem si a dal panáka a na nějaký čas zabředl do hovoru se spolužačkama, které si v dobré náladě objednávaly drinky jak na běžícím pásu. Kolem půlnoci zpitý pod obraz. Pak pamatuju, že jsme s sebou +JA+ a Karel Voldřich vzali nějaké víno, zaklaply za námi dveře, rozprostřela se noční ulice a začala cesta domů, ale o tom až příště…

Výživné pokračování tohoto předojemného příběhu najdete tady.

Štítky: ,

Jak jsem otvírala víno

...aneb proč ženská potřebuje chlapa.

Náhoda tomu chtěla, že jsem jeden sobotní večer trávila v klidném prostředí našeho domova, a to jen s mým otcem skrzeva bolest zad úředně zdravotně (krátkodobě) zneschopněným. Vize toho večera byla jednoznačná: prostě POHODA. Dám si nějaké dobré vínko a s otcem, zdatně mi sekundujícím popíjením piva, shlédnu několik perel české kultury. Nejprve Šakalí léta, film, kterýžto jsem viděla naposled v 8 letech, a tak by bylo vhodné si ho oživit, a následně jednu z her Járy Cimrmana, které teď vychází na DVD s nejmenovaným periodikem.

Pro své účely jsem již v pátek v Intersparu v akci zakoupila jednu lahev růžového vína značky Chenet (odrůda Cinsault Grenache), která se mi pěkně chladila v ledničce. Těšíc se a mnouc si ruce, jak si na vínku pochutnám, jsem se chvíli před půl osmou vydala k ledničce s jasným cílem – víno vyjmout a následně ho otevřít. První úkol proběhl bez problémů. Druhý už ale tak snadný nebyl.

Já totiž víno běžně neotvírám. Jak říkávám, mám na to lidi. Což je prima, když kolem vás nějací využitelní lidi jsou. To ovšem tentokrát nebyl můj případ. Akci jsem započala sebevědomě se vzpomínkou na asi jedinou úspěšnou zkušenost tohoto druhu, kdy se mi asi po čtvrt hodině a s vypětím všech sil zdařilo rozdělat bílé Canti. Chenet půjde taky, říkala jsem si, a vytáhla z šuplíku jedinou dostupnou vývrtku, kterážto vypadala dosti „jetě“. V mé mysli se začaly vynořovat lehké pochybnosti – jen abych ji nezdestruovala (v horším případě bez otevření vína), proletělo mi hlavou. Nicméně zavedení vývrtky do špuntu (nikoli korkového, ale jakéhosi gumového) proběhlo bez problémů.

Mohla jsem tedy začít tahat. Běžná poloha – víno na stole - se neosvědčila. Strčila jsem tedy flašku klasicky mezi kotníky, jednou rukou přidržovala a jala se tahat takto. Nic. Maximalizace síly. Nic. Špunt se ani nepohnul. Přesouvám se do obýváku a na lahev si klekám. Opět nic. Otec nabízí, že pravou rukou nemůže, ale levou by to zkusil. Hrdě odmítám slovy „máš kontrolku, to musím zvládnout sama“. Po několika minutách hledám jiné řešení než silové. Otec radí trochu na špunt ťuknout, hnout s ním směrem dolů, využít rozvolnění a vytáhnout ho nahoru. Vyšlo to první – aneb dolů jsem ho trochu dostala. Nahoru s vypětím všech sil, ovšem opět jen do původní polohy.

Přichází klasické a pijáky oblíbené řešení č. 2: když špunt nejde ven, půjde snad dovnitř. Jako nejšikovnější náčiní k tomuto účelu jsme objevili kvedlačku a kladivo. Já držela flašku, zatímco papá ťukal kladívkem do vršku kvedlačky. Pak přišel průlom: bohužel však ne v kýženém otevření flašky, ale - kvedlačka to nevydržela a „hlavička“ se jí rozpadla! No, to bude mít maminka radost.

Chvíli jsme ještě ťukali na dřívko od kvedlačky, nicméně efekt byl jen ten, že ve špuntu začala vznikat jakási prohlubeň. Trochu vína vyplavalo nad něj. Rozradostněni tímto úspěchem jsme byli přesvědčeni, že je to v suchu. Teď už to rozhodně půjde! Jenže hrdlo je u Cheneta hrozně dlouhé. Takže to nešlo. Otec to začal fyzikálně zdůvodňovat s využitím jakýchsi mně nedostupných znalostí o tlaku. Cesta tudy prý nepovede. Inu, zkusíme opět vývrtku. Po navrtání z ní ven sice čouhal jen kousíček, ale otec mě povzbuzoval slovy: teď, když už se hnul, když už se uvolnil, tak to půjde. A šlo to. Ovšem opět jen do původního stavu. A toho ještě dosáhl otec tou svou levačkou, neb hrdost i lítost vůči němu už jsem vzdala a místo ní si celou svou vahou lehla na flašku, abych mu ji držela.

Je krásných za deset osm a situace nás začíná pomaličku točit. Přemýšlíme nad tím, který ze sousedů by nám mohl pomoci. Ten odvedle je křivák a svůdce bůhvíkolika žen. Takže, abych tam lezla s flaškou vína v ruce, nepřipadá v úvahu. Odnaproti odjeli na víkend pryč a Havlíček nad náma je zas dost slušný tatík od rodiny… a přece nechceme vypadat jako ochlastové, že. Ani důchodci z ostatních bytů asi nebudou to pravé ořechové. Co tedy dělat? Po x dalších svépomocných pokusech nám svítá, že dostat špunt ven ani dovnitř není v našich silách. Vzdát se ale také nelze, neb sobotní večer bez vína? To by si mohl myslet jen někdo, kdo mě fakt špatně zná.

Láhev vína s provrtaným špuntemKdyž to nejde nahoru ani dolů, musí to tedy jít jedině... skrz. No, a tak ke slovu přišel náš Black and Decker. Takhle se snad k obsahu dostaneme. „Najdi nejširší vrták“, zavelel otec. Po zapojení vrtačky jsem se už jen spokojeně dívala, jak se ve špuntu tvoří dírka, kterou víno přes sítko přelijeme do skleničky. Bordelu ale za špuntu vůbec nebylo tolik, kolik bychom očekávali. V zásadě všechen jsme stihli odsypat, tak se na hladině pohybovaly jen dva kousky gumy. Haleluuuuja! Happyend byl korunován nápadem nacpat do flašky dírou brčko, kterým jsem následně veškerý obsah spokojeně vylokala, a to dokonce bez oněch dvou gumových kousků. Názorný obrázek a důkaz, že nekecám, vidíte zde napravo.:))

Na závěr postačí konstatování, že večer byl krásný. Fakt jsme si ho užili. A jaké z toho plyne poučení? Inu, snad jen ta stará pravda, že ve dvou se to lépe táhne. Protože je mi jasné, že kdybych měla zůstat single, musela bych si kupovat jen víno s odšroubovatelným zavíráním. A těch je na trhu zoufale málo! (Takže můj přítel si může být jist, že se mě nijak snadno nezbaví.:)) )

Štítky: , ,

Zrcadlo - přehled textů