Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 01/2014 - Stránka z Archívu

Suďte se! Jen tak bude líp

Úvodem musím zdůraznit, že rozhodně nevyzývám k tomu, abyste spáry české justice protáhli souseda, jehož pes Vám údajně zakousl slepici, či k podobným sporům.

Vyzývám, aby se každý z nás začal bránit zvůli firem, jejichž vlastníci a manažeři porušují zákony, čímž zvyšují své osobní bohatství. Nejde o neznalost. Jde o vědomé protiprávní jednání.

Soud = Martýrium, které se vyplatí

Před časem se jeden můj známý pustil do soudního sporu v případě, u kterého by 99 procent lidí mávlo rukou a nechalo to být.

Byl v právu.

Soud se táhl jako smrad, protistrana se odvolávala, dokud to bylo možné. Ostatně odvolávání je českým národním sportem. Co takhle přidělit mimořádné odměny soudcům, jejichž rozsudky jsou napadány odvoláním méně než u kolegů?

Spravedlnost nakonec zvítězila, známý dostal náhradu škody, protistrana musela jako bonus zaplatit výlohy.

Amerika versus Česká republika

V USA se firmy třesou strachy, že je někdo zažaluje.

Mnohdy jejich právní systém generuje kuriozity, kterými se bavíme v bulvárním tisku.

V České republice se smějí darebáci poškozeným přímo do očí.

"Klidně mě zažalujte," říkají s vítězoslavným výrazem ve tváři.

Suďte se! Jen tak bude líp

Média neustále informují o pochybných rozhodnutích naší justice. Zveřejňují obří počty případů, kterými jsou soudy zavaleny. Brečí nad průměrnou délkou sporu. Vypočítávají obří náklady na soudní řízení.

Snaží se lidi přesvědčit, že nemá smysl soudit se.

Má to obrovský smysl.

Rozsudek postihující zlouna vysílá signál všem, kdo vědomě škodí, aby si dobře rozmysleli porušování zákona.

K tomu, aby bylo líp, nepomůže nová vláda. Pomůže, když bude výhodné chovat se v souladu s právem.

Kam dál?
Listopad 1989: Co jsme chtěli a co z toho zbylo

Štítky:

Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě

Tak se dá s trochou nadsázky bohužel popsat postoj mnoha lidí, kteří se živí ochranou dětí. Pokrevní spřízněnost je pro tyto odborníky posvátným totemem, biologičtí rodiče představují božstvo.

Dítě trpí nemocemi a špatnou výživou, je zamořeno parazity, citově strádá. Ale to nevadí. Důležité je, že přebývá u těch, kteří si jej během pár chvilek vášně vyrobili.

Láska versus lhostejnost

Wikipedie uvádí k rodičovské lásce, že jde o lásku bez sexuálního podtextu vyznačující se pečováním o druhého a plněním jeho potřeb.

Nechává-li někdo své dítě dlouhodobě strádat, nepečuje-li o něj a nenaplňuje jeho základní potřeby, tak ho (navzdory emočním výlevům před těmi správnými lidmi) prostě nemá rád.

Nejde o nedostatek peněz. Jde o nezájem.

Hustá síť sociálních služeb nabízí bezplatnou pomoc každému, komu nejsou jeho děti lhostejné.

Putovní děti

Každé dítě potřebuje stabilní, bezpečné a láskyplné prostředí od nejútlejšího věku.

Co je dnes moderní?

Dítě putuje. Špatní rodiče totiž musí dostat druhou šanci, třetí šanci...

Dojde-li k definitivnímu odebrání, nepostupuje se u nově narozených rychle a efektivně. Na 5 předchozích potomků jste kašlali, u šestého bude změna, předpokládají profesionální ochránci pokrevní spřízněnosti. Zvrácená logika.

Nekonečný příběh

Dítě přivleče díky nezájmu rodičů do školy během 1 pololetí žloutenku, vši i svrab. Divíte se, že s ním nechce nikdo sedět a hrát si? Zazlíváte učitelům, kteří vyčerpali veškeré své možnosti, jak situaci zlepšit, touhu zbavit se jej?

Pokud ano, jděte příkladem. Pořiďte svým ratolestem kamarády, od kterých se mohou něčím hezkým nakazit.

Od útlého věku vzniká v zanedbávaných dětech odpor ke společnosti a jejím nejzákladnějším hodnotám. Pochopitelně. Až dospějí, předají ho další generaci.

Jak ze začarovaného kruhu ven?

Je-li něco pro stát prioritou, lze to (i v podmínkách České republiky) obvykle vymoci.

Příkladem je třeba školní docházka. Hrozba kriminálem funguje, málokdo si dovolí neposílat potomka do školy. Hrozba odebráním evidentně nemá stejný efekt.

Hrubé zanedbávání péče o dítě je týráním, za které hrozí dle § 198 trestního zákoníku rok až osm let vězení.

Je nejvyšší čas začít tento paragraf, pokud selžou snahy o pomoc a pozitivní motivaci, hojněji využívat. Jinou cestu nevidím.

Související text:
Cikáni a jejich zanedbané děti - Determinismus vs. svobodná vůle

Štítky: ,

Bezpečnostní opatření na olympiádě v Soči = Marná snaha

Ke zvláštnostem třetího tisíciletí patří, že před významnými sportovními událostmi nehýbou médii témata jako, kdo vyhraje nebo jaký rekord padne.

Prim hrají bezpečnostní opatření. Nabízí se vysvětlení, dle kterého jsou nově kvůli vyšším zájmům volena místa konání, kde lze očekávat problémy. Ovšem třeba Dakar Rally opustila velmi nerada Afriku, která prý konečně spěje ke světlým zítřkům.

Sportovní události jako olympiáda umožňují případným útočníkům zviditelnit se.

Na druhé straně ovšem podobná akce vyvolá masový odpor u umírněnějších příznivců myšlenek, kvůli nimž se zabíjí.

Podivné cíle teroristů

Teroristé nového věku vybírají své cíle podle prapodivných klíčů.

Existují tisíce lidí, kteří mají reálnou politickou moc.

Na ně útoky nesměřují.

Existují ozbrojené složky.

Na ně útoky nesměřují.

Stojí stovky státních budov.

Na ně útoky nesměřují.

Útoky jsou (v Rusku, v Iráku, USA...) směřovány téměř výhradně na bezvýznamné civilisty, ideálem jsou chudáci jezdící hromadnou dopravou.

Jako by šlo pouze o zdůvodnění zátahů proti teroristům. Neškodí mocným, dávají jim hůl do ruky.

Přihlouplí teroristé?

Lidi, kteří fanaticky propadnou jakékoli ideologii, spojuje ne zrovna vysoký intelekt. Kritické myšlení se někam zatoulalo.

Moderní technologie podpořené balíkem peněz umožňují obejít jakákoli bezpečnostní opatření. Když nás navštívil prezident Obama, JXD z Reflexu špekuloval nad dálkově řízeným letadélkem. Vypadalo to proveditelně.

Pro teroristy zřejmě vyšší dívčí.

Raději se vyhodí do vzduchu na nádraží plném obyčejných lidí.

Marná snaha

Pokud se vyskytne někdo s kouskem mozku v hlavě, kdo bude chtít v Soči zaútočit, uspěje. Manévry ruského střihu sice zmobilizují policii a armádu na 110%, ale jsou-li potřebné zdroje, způsob, jak je obejít, se najde.

Já věřím, že na celé planetě Zemi není ani jediný člověk, který touží zabíjet na olympiádě a zároveň má aspoň kousek mozku v hlavě.

Kam dál?
Víra v člověka = Omyl komunistů i demokratů

Štítky: ,

Proč platí jídlo v nemocnicích zdravotní pojišťovny? Bůh ví

Brzy se dočkáme nové vlády. Více než kterákoli předchozí staví do svého štítu opravdovou změnu.

Snad konečně přijde zastavení obřího plýtvání s veřejnými penězi. A to nikoli cestou tupých škrtů, ale dobrým hospodařením.

Krásným příkladem dlouholetého vyhazování miliard bez sebemenšího prospěchu pro kohokoli je hrazení jídla v nemocnicích ze zdravotního pojištění.

Jediným přínosem tohoto řešení je nekvalita dosahující nadpozemských rozměrů.

Vedoucí pracovníci ve zdravotnictví narozdíl od těch v sociálních službách a školství se, ačkoli na jejich výplatních páskách přistávají mnohem tučnější sumy, nemusejí obávat přísné inspekce.

Kontrola téměř neexistuje, zřizovatelé jsou pasivní, pojišťovny kvalitu neřeší. Podrobněji viz Poplatky ve zdravotnictví nezlepšily nic. Chce to bič.

Jídlo nemá (krom zlomku pacientů s dietou) s léčením absolutně nic společného.

Přesto při koncipování již zrušeného poplatku za pobyt nikoho nenapadlo stanovit, že nejde o poplatek regulační, nýbrž za stravu.

Představíme-li si 100 korun za den, dá se za to relativně normálně uvařit.

Pacient by věděl, co platí.

Nemocnice by věděla, jak musí peníze použít.

Výrazně nepohodlné by to ovšem bylo pro nemocniční kuchyně. Rázem by na ně vznikl obří tlak. Nešlo by nekvalitu dál omlouvat nízkým rozpočtem na konkrétní jídlo.

Internetem probleskují zprávy o zpoplatnění tzv. hotelových služeb v nemocnicích. Těžko říct, co si pod tím krom stravování a případných nadstandardů představit. Převlékání prostěradel? Topení? Uklízení?

Zbývá jen doufat, že opět nevznikne netransparentní poplatek.

Těchto 100 korun je za jídlo. Ideální řešení. Hotovo.

Mám-li konec článku trochu odlehčit, zmíním, že by mnozí pacienti určitě ocenili pikolíka, který by (podobně jako ve vlaku) rozvážel tisk a občerstvení. Ale chtít po zkostnatělém managementu nemocnic takové novoty samozřejmě nejde.

Kam dál?
Jak dobře jíst za pár korun - 7 rad, 4 recepty

Štítky:

Novináři, přestaňte nám konečně lhát o nezávislosti médií!

Umím si představit, jak taková nezávislost vypadá u veřejnoprávního rozhlasu a televize. Novináři pracují podle svého svědomí, nepřizpůsobují se tlakům z prostředí politiky a byznysu. Nad nimi dlí dohledový orgán.

U soukromých médií netuším.

Je zřejmé, že manažerské posty obsazuje vlastník lidmi, kteří jsou mu blízcí. Těžko bude zaměstnávat někoho, kdo mu jde po krku nebo koho osobně nesnáší.

Manažeři následně ovlivňují složení týmu novinářů.

Kdysi zelený Respekt

Andrej Babiš krátce zkoušel diktovat svým médiím přímo. Dostal po papuli.

Musíme si počkat, kam se jeho majeteček pomaloučku polehoučku posune.

Napovědět může osud kdysi velmi zeleného týdeníku Respekt. Před lety se stal jeho majitelem uhlobaron Zdeněk Bakala.

Personální zemětřesení nenastalo. Nepřišly žádné rychlé změny.

Ekologických témat začalo ubývat. Dříve výrazná část obsahu živoří na okraji zájmu.

Kdo bude vynakládat zdroje na své vlastní pošpinění?

Novináři by měli jít nepravostem po krku.

Často jde o mravenčí práci. Trvá týdny (někdy i měsíce), než se podaří rozkrýt velkou kauzu.

Žurnalisté, kteří jsou součástí širšího týmu, k tomu potřebují svolení svých nadřízených.

Nadřízených, jež jsou dosazeni vlastníkem nebo jeho blízkými.

Zavřu oči a vidím redakční poradu třeba v Mladé Frontě Dnes:

"Šéfe, narazil jsem na hroznou špínu o Babišovi. Potřebuju se do toho zakousnout. Dej mi 14 dní, zajisti podporu kolegů. Já Ti garantuju, že zboříme vládu a Andrej půjde sedět."

"Podle toho, co jsi mi ukázal, máš v ruce opravdovou bombu. Jdi po něm!"


Věříte, že je tohle možné?

Pokud ano, stavíte novináře do role nadlidí.

Ať přiznají barvu

Hra na nezávislá média mě unavuje, faleš a pokrytectví štve.

Novináři, přestaňte dělat Zagorku. Přiznejte, že proti vlastníkovi firmy, která vám dává peníze na živobytí, nikdy nepůjdete. Jste přece obyčejní pracující, hypotéka nepočká, dovolená se sama nezaplatí.

Kam dál?
3 vzkazy pro novináře z Prahy

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů