Mezinárodní ostuda aneb Co řeknou lidi?

V českých médiích a internetových diskusích napříč politickým i zájmovým spektrem patří k bontonu hrozit mezinárodní ostudou. Fenomén mezinárodní ostudy se stal strašákem, který neustále bdí nad naší malostí a v případě jakéhokoli pochybení informuje celosvětovou veřejnost.

Nechci zde rozebírat konkrétní kauzy. Raději se zamyslím nad obecnými důvody tohoto jevu a příčinami zvýšené české citlivosti na mezinárodní ostudu.

Na ostudu jsou třeba (alespoň) dva

Náš strach z mezinárodní ostudy do jisté míry vychází z neoprávněného pocitu globální důležitosti. Ostudu je třeba mít před někým. Před někým, komu nejste úplně ukradení. A toto naštěstí většina údajných ostud České republiky nesplňuje.

Rozsah ostudy nesouvisí s reálnou důležitostí události

Do zahraničních médií se o dění u nás dostávají pouze krátké zkazky. Pokud se nestane nic výjimečného, jsme někde v krátkém sloupečku na konci zpráv z ciziny. Všimněte si, že podobný prostor často zabírají zajímavosti a perličky.

O mezinárodní ostudě se v posledních letech nejvíce hovořilo v souvislosti s pádem vlády za předsednictví EU. Neoprávněně. Předsednictví je vždy zajímavé jen pro předsedající zemi. Malý kvíz: Kdo šéfuje teď?

Díky strachu z mezinárodní ostudy se potápí Sazka. Dluhy kvůli hokejové hale údajně přesahují 10 miliard korun. Aréna se musela nutně postavit, jinak hrozila obří ostuda. Jaká? Při zahajovacím zápase MS v hokeji by komentátoři jednou větou zmínili, že se hraje na starém zimáku.

Na druhé straně často stačí k mega ostudě velmi málo. Viz kleptomanie Václava Klause nebo (naštěstí již bývalý) ministr dopravy Bárta bez řidičáku.

Jak Ty mě, tak já Tobě

Zmiňovaná kauza propiska původně prošuměla českými médii bez velkého kraválu. Až zahraničí udělalo z malé domů pana prezidenta senzaci. Může to souviset s tím, že každý posuzuje ostatní především podle sebe. A krást je v ČR běžné. Kdysi mluvil tuším Petr Nárožný o tom, co by se stalo, kdyby všechno nakradené najednou zmizelo: domy, chaty, zavařeniny...

Co řeknou lidi?

Zvýšená citlivost na mezinárodní ostudu také souvisí s oblíbenou otázkou: "Co na to řeknou lidi?", která pořád ještě do značné míry determinuje osudy řady připosraných Čechů.

Nešťastní lidé s neuspořádanými životy sledují a pomlouvají ostatní, místo aby si vyřešili vlastní problémy. Dobře vědí (chytráci jedni), co dělají druzí špatně. Těší se na ostudu jiných, děsí se ostudy své.

Co kdybychom se (Česká republika jako celek i každý jednotlivec) přestali ptát, co kdo řekne a konečně začali stavět svůj svět podle sebe?

Související text:
Kdo vládne světu? Obyčejný člověk.