Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 07/2008 - Stránka z Archívu

Video: Tancující kakadu na YouTube

Samozřejmě mi také vadí lidé, kteří dělají příspěvky na blog tím stylem, že vloží jedno video a je hotovo. Ale tady tohohle ptáka jsem prostě musel uveřejnit :) Kromě ministra vnitra Ivánka Langera v klipu od Mňágy v našich více než 300 článcích už nic takového nenajdete.

Štítky:

Láska v průběhu staletí

Láska jako cit či prožitek se v dějinách pravděpodobně příliš nemění. Co se ale mění jsou okolnosti, v nichž milujeme a také ideál lásky. Pojďme se nyní stručně podívat na to, jakými proměnami v průběhu staletí lidský pohled na lásku (v našem kulturním okruhu) procházel. Ten dnešní totiž není tak samozřejmý, jak by se mohlo zdát.

Jako snad v každé exkurzi do historie, začněme u antiky. Ve starém Řecku vedle sebe existovalo několik různých pojetí, která se doplňovala. Vášnivá láska byla považována za něco šíleného, zamilovaný pak za blázna. Tento druh lásky neměl co dělat s manželstvím a rodinným životem. Kdo viděl seriál Řím, domyslí si k tomu detaily ohledně morálky. Dalším příspěvkem antiky k chápání lásky je obdiv k platonické lásce a také myšlenka, že nejlepší láska vzniká mezi lidmi stejného pohlaví. Rozvíjení této myšlenky pak můžeme zaznamenat v renesanci, v jejímž rámci píše Shakespeare své slavné sonety... co ale s tím, že nikoli dívce...?

Křesťanství bylo přesvědčeno, že pro lásku není nutný sexuální kontakt. Z této tradice pak také vyrůstá středověký ideál lásky: vdaná žena a rytíř, takzvaná dvorská láska. Zde se na lásku pohlíželo jako na vznešený čin. Krásná urozená paní byla obdivována a milována někým, kdo nedosahoval její společenské úrovně, přičemž naděje na vztah mezi nimi byla minimální. Jinak ve středověku zaznamenáváme pojetí vztahu mezi mužem a ženou jako prostého obchodu. Láska (braná jako pomatení) je zničující a mezi manželi nemá co dělat. Manželství je nejlogičtější a nepohodlnější způsob, jak zaopatřit ženu i muže, přičemž každý nabízí tomu druhému něco jiného - něco, co ten druhý potřebuje a sám si neumí/nemůže zajistit.

Teprve v 17. století se začíná objevovat idea, že láska může být naplňující a šťastná. Přesto není myšlenka, že by člověk "měl milovat" svého manžela/manželku, příliš rozšířena. A do doby, kdy si lidé budou svobodně volit své protějšky, také uplyne ještě hodně vody... po malých krůčcích, které vedly k postupné proměně rodiny - její struktury a funkce, se dostáváme k současnému trendu, kdy je láska vnímana v podstatě jako předpoklad manželství. Muset si vzít si někoho, koho nemilujeme, pociťujeme jako životní tragédii. Nemoci být s někým, koho milujeme, také. A přitom, láska je tak křehká...

Ono to totiž není tak jednoduché

Odpověď na otázku, zda s člověkem, do něhož jsme zamilovaní, prožijeme šťastnější život než s někým, do koho jsme zamilovaní nebyli, není totiž tak jednoznačná, jak bychom možná chtěli. Domluvené sňatky (které dominovaly většinu historie a v některých částech světa stále fungují) mají výhodu v několika věcech: nevěsta a ženich pocházejí většinou ze zhruba stejného socioekonomického prostředí, což znamená, že i modely fungování rodiny u nich bývají podobné a mohou se dobře doplňovat - nevzniká zde tedy tolik třecích ploch mezi manželi. Při výběru partnera bývají zvažovány objektivní skutečnosti, jež budou mít na chod manželství vliv, emocionální poblouznění nic nepřemalovává narůžovo ani načerno - může být dosaženo lepší shody v povaze, zájmech apod. Navíc ve společenstvích, které používají domluvené sňatky, bývá role muže a ženy vcelku přesně stanovena, přičemž se tradičně předává z generace na generaci a mladí manželé ji většinou bez problémů akceptují díky vzorům, jež mají kolem sebe. A navíc: pokud rodiče skutečně sledovali štěstí svých dětí a vybrali jim vhodného partnera, existuje nemalá pravděpodobnost, že se muž a žena ve vztahu sblíží a třeba i zamilují. Proto můžeme hovořit o tom, že vztahy mají v různých kulturách různou dynamiku.

Zatímco v euro-americkém prostoru je to posloupnost: zamilování (podle Sternberga milenecká láska) - utváření vztahu (podle Sternberga naplněná láska), vznik manželství - postupný úbytek vášně (podle Sternberga přátelská láska), v jiných kulturách může docházet ke vzorci: neznalost partnera - domluvené manželství - zamilování a utváření intimního vztahu v průběhu soužití. A možná právě to vysvětluje, že výzkum manželské spokojenosti provedený v Indii u párů z "domluvených sňatků" a v Anglii u manželských párů "zamilovaných" dopadl mírně ve prospěch Indie. Podobné výsledky přinesl výzkum manželské spokojenosti uskutečněný u nás u párů, které se "vzaly z lásky" a které se "musely brát". Prvotní zamilovanost nehrála roli. Daleko více šlo o to, jak se dál ti lidé chovali ve vztahu a jak o něj pečovali. Takže to tu máme zas. Ani ty vztahy nejsou sranda, pořád aby člověk pracoval... :)

Kam dál?
Láska a erotika: Co je normální?


Pozn. místy čerpáno z Miller, Perlman, Brehm: Love and intimate relationships.

Štítky:

Světová náboženství na Internetu - přehled

Cílem tohoto přehledu je nabídnout přístup k informačním zdrojům o světových náboženstvích. V případě, že některý odkaz přestal být funkční, upozorněte nás v diskusi pod článkem.

Obecně o náboženství

Přehled náboženství na Wikipedii
Společnost pro církevní právo
Nová náboženská hnutí a sekty

Křešťanství

Křesťanství na Wikipedii
Bible on-line
Vyhledávání v bibli
Katolická církev na Wikipedii
Oficiální stránky Katolické církve v ČR
Protestanství na Wikipedii
Církev československá husitská
Českobratrská církev evangelická
Pravoslaví na Wikipedii
Oficiální stránka Pravoslavné církve v ČR

Judaismus

Judaismus na Wikipedii
Židé u nás na Wikipedii
Encyklopedie Judaica
Federace židovských obcí

Islám

Islám v ČR na Wikipedii
Korán on-line
Oficiální stránky islámské nadace v Praze a Brně

Buddhismus

Buddhismus na Wikipedii
Rozcestník Buddha.cz
Česká škola tibetského buddhismu
Česká zenová škola

Hinduismus

Hinduismus na Wikipedii
Česká hinduistická náboženská společnost
Hnutí Hare Krišna

Štítky:

Teorie lásky

Pár poznámek do začátku

Když mi poprvé blesklo hlavou, že bych mohla psát o lásce, chtěla jsem to zavrhnout, neb mi to přišlo dosti laciné. Láska je přece obyčejná, každý ji v nějaké z jejích podob sám zná, tak co o ní vyprávět... Zároveň je nedefinovatelná a nesdělitelná, jak o ní tedy psát? Jenže jak se mi ten nápad tak převracel v hlavě, říkala jsem si zároveň – láska je tím nejvnitřnějším hnacím motorem Tebe, tak o čem jiném chceš psát? Čím jiným chceš začít? A je to pravda, začínám. A tak začínám láskou, protože láska je tématem, které je mi aktuálně nejbližší. Tolik k tomu, proč já to píšu. Ale proč vy byste to měli číst? Cílem je nabídnout inspiraci ve vlastním uvažování nad láskou, kapku osvětlit pohled, jakým se na lásku dívá současná psychologie a třebas mým brainstormingem taky spustit Váš brainstorming. Ale teď už k opravdovému začátku.

Teorie lásky

Otázka, co je podstatou lásky a co slovo láska vlastně zahrnuje, je stará snad jak lidstvo samo. Odpovědět se na ni pokoušela řada spisovatelů, dramatiků a umělců vůbec, stejně jako řada filosofů. Každý k něčemu dospěl a každý si lásku nějak vydefinoval stejně jako si ji sám pro sebe definuje každý z nás. Cílem tohoto článku je nabídnout pohled na lásku tak, jak se na ni dívá současná psychologie, kterážto sama ve svém pohledu zdaleka není jednotná. Proto několik nadpisů a několik různých perspektiv. Nechť si laskavý čtenář vybere, co je mu nejbližší, zkompiluje si vlastní verzi a nebo přijde s něčím úplně jiným. A ať klidně prezentuje svůj názor v diskuzi pod článkem, budu se na něj těšit a už teď jsem na něj zvědavá.

Láska jako trojúhelník

V roce 1986 přišel badatel Robert Sternberg s tzv. trojkomponentovým pojetím lásky. Láska sama o sobě podle něj zahrnuje tři stavební kameny, a to intimitu, závazek a vášeň. Intimita je ve své podstatě blízkost, sdílení a taky radost z něj. Závazek znamená naše rozhodnutí „být a zůstat ve vztahu“, nějak ho utvářet a neopustit ho, vášeň je pak dynamickou složkou plnou přitažlivosti a touhy. Sternberg má za to, že k tomu, aby láska byla skutečně naplněná, je třeba všech těchto komponent. Ve skutečnosti se ale přirozeně vyskytují i vztahy, v nichž některá nebo některé z nich chybí. Pokud si pohrajeme s kombinacemi, může se vyskytnout láska „milenecká“ - zde máme intimitu a vášeň; vzpomeňme na začátky vztahů, zamilovanost... jak často se ale chceme hned brát nebo spolu bydlet? Další láska je řekněme „přátelská“, zahrnuje intimitu a závazek, není v ní však vášeň. Obecně se soudí, že v naší kultuře je právě tato láska tím, co drží pohromadě dlouholetá manželství. Byl právě tohle cit, který prožívali starší manželé, co se chytli za ruku a před pár lety společně vyskočili z okna? Dalším „typem lásky“ je láska „osudová“ - zde máme závazek a vášeň, chybí ale intimita. Tohle se stane kupříkladu, když se ve Vegas vezmou dva lidé, kteří po sobě sice moc touží a rozhodnou se spolu být, ale potkali se teprve včera v noci. Tím jsme vyčerpali dvojice, zbývají jednokomponentové možnosti – vášeň či snad dokonce žádost, kterou cítíme při pohledu na atraktivního možného partnera, intimita, kterou zažíváme v přátelství, a závazek, který může být posledním, co zůstává v manželství, když už se nám ztratí i ta intimita... Je otázkou a záleží na konkrétní situaci, zda je nejsmutnější možnou „láskou“ tahle a nebo je to její úplná neexistence, láska prakticky nulová...

Láska z pohledu sociobiologů a evolučních psychologů


Sociální vědci, kteří se na svět dívají svýma biologickýma a biologizujícíma očima, si myslí, že u lidí se řada věcí děje stejně jako u ostatních živočichů. Používají termíny jako „přírozený výběr“ a předpokládají poměrně jednoduché motivy a vzorce chování, jimž já osobně nejsem příliš nakloněna. Ze sociobiologického pohledu jsme spolu proto, že je to výhodné. Tomu bych se ani tak nebránila, neb je to věc, kterou je – v určité míře - dle mého názoru třeba si přiznat. Problém mám ale s dalšími jejich předpoklady. Sociobiologie je dnes velmi populární, tak Vám to možná bude znít jako stará písnička, nicméně: ženy hledají silného schopného muže, který je má ochránit, splodit s nimi zdravé potomstvo a chránit a vyživovat i to. Muži hledají po všech stránkách zdravé ženy (a to co nejvíce takových žen), jimž by do lůna zasévali své sémě, aby jednak rozšířili genofond a taky, aby lidí bylo co nejvíce a měli tedy co nejvyšší pravděpodobnost přežít. Pokud přijmeme tuto argumentaci, podle níž mají ženy a muži zcela odlišné cíle, není se pak co divit, že musíme konstatovat, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše... že si nerozumí a rozumět ani nemohou... Jak jste si možná povšimli, v tomto odstavci termín „láska“ ještě nezazněl. Je tomu tak proto, že z tohoto hlediska tu pro ni není místo. Můžeme hovořit o pojmech jako je přitažlivost nebo (mimochodem již prokázané) chemické pobláznění mozku při zamilovanosti, ale to je tak všechno. Osobně mi připadá moc smutné na to, abych tomu mohla věřit.

Láska z pohledu ekonomického: Zisky a ztráty


Další zajímavý pohled na lásku nabízejí Thibaut a Kelley, autoři tzv. teorie sociální směny. Také poměrně jednoduché, nicméně ne už tak Darwinem poznamenané. Ovšem podobně nelichotivé. Každý z nás má určité atributy: majetek, vzhled, schopnosti, povahové vlastnosti atd., které podle této teorie může volně směňovat s ostatními, přičemž vždy jedná v zájmu toho, aby jeho zisky byly větší než jeho ztráty a byl tedy „v plusu“. Jsme tu jenom proto, abychom maximalizovali zisky a minimalizovali ztráty? Ve vztazích se tato tendence pak projevuje tím, že neustále srovnáváme možnosti, které máme. Pokud vztah aktuálně nemáme, hledáme nejvýhodnější možnost. Pokud jej máme, srovnáváme také, přičemž pokud se nějaký vztah zdá o příliš moc výhodnější než ten aktuální, holt ze stávajícího vztahu odcházíme. Zajímavá je zde poznámka o dlouhodobých vztazích. Čím déle jsme ve vztahu, tím více jsme do něj (zpravidla) již investovali. Takový vztah se nám pak chce méně opouštět, protože je nám líto již investovaného. I z tohoto důvodu mohou vztahy „vydržet“. Vcelku zajímavé pojetí, nicméně, pořád tu zůstává jedna ošemetná otázka: proč někteří lidé zůstávají ve vztazích, které jsou pro ně zcela jasně nevýhodné?

Láska jako připoutání

Právě tento pohled nám na tuto otázku může pomoci odpovědět. Konečně totiž začínáme hovořit o něčem, co překračuje biologickou podmíněnost i ekonomičnost minulých modelů. Zde je konečně prostor pro skutečný vztah dvou lidí, citové připoutání či přilnutí. Lásku, chceme-li. Citové připoutání člověka k člověku bylo nejprve zkoumáno u malých dětí a jejich matek. Matka jakožto hlavní „pečující osoba“ je (typicky) prvním člověkem, s kterým dítě přichází do styku, navíc je naprosto klíčová pro uspokojení jeho potřeb. Je to tedy právě ona, k níž si dítě vytváří první specifický vztah. Tento vztah může být plný jistoty, porozumění a blízkosti, může být ale charakterizovaný také odmítáním dítěte, neuspokojováním jeho potřeb, "kašláním" na něj nebo dokonce aktivním ubližováním dítěti. Někteří badatelé (např. Hazan, Shaverová, Bartholomew) se domnívají, že právě to, jaký vztah dítě zažilo od své matky (či případně jiné "hlavní pečující osoby") je klíčové pro to, jaké vztahy vytváří v dospělosti k ostatním lidem a svým partnerům, případně posléze vlastním dětem. Proč si to myslí? Vycházejí z toho, že naše prvotní připoutání ovlivňuje dvě zásadní věci: jak vnímáme sami sebe a jak vnímáme ostatní lidi. Sebe i je můžeme logicky brát pozitivně nebo negativně, a to v různé intenzitě. Pokud jsme v raném dětství zažili láskyplný vztah od našeho pečovatele, je pravděpodobné, že i ve svých pozdějších vztazích budeme "v pohodě" - sebe i ostatní lidi bereme kladně, což je základ pro spokojený vztah.

Pokud nám ale láska scházela, můžeme mít negativní postoj k sobě, k ostatním nebo k sobě i k ostatním, což se může projevovat několika způsoby:

a) bereme negativně sebe a máme pocit, že ostatní nás nechtějí mít tak blízko jako my je, cítíme se osamělí, hladově hledáme přijetí a lásku;
b) bereme negativně ostatní, lidem nevěříme, jsme nezávislí, vyhýbáme se intimitě;
c) bereme negativně ostatní i sebe, ostatním nevěříme a zároveň máme strach z odmítnutí, jsme nejistí a nesmělí, intimitu bychom si přáli, ale nevíme "jak na ni".

Obecně se na základě výzkumů dá říci, že lidé, kteří v dětství zažili přijetí a láskyplný vztah, mají ve svém partnerském životě posléze méně problémů než ti, kteří takový vztah nezažili. Vytvářejí stabilnější (a delší) partnerské svazky, jsou v nich také spokojenější a snadněji přijímají slabé stránky svého partnera. Lásce, kterou zažívají v dospělosti, připisují více přátelství a důvěry, méně žárlí a zažívají méně emocionálních zvratů.Ale je to skutečně tak jednoduché? Máme to, jak milujeme, jednou provždy dané? Zodpovězení otázky, jestli jsme skutečně jen loutky toho, zda nás v dětství měl někdo rád a jak, a případně nakolik takovými loutkami jsme, je na nás samých. Někdo si to myslet může, já si to nemyslím. Věřím, že s tím, kdo jsme, můžeme hýbat dost a dost. Jenže teprve vědět znamená moci a právě proto je tato koncepce tak inspirativní. Uvědomění a pochopení vlastních pocitů nás může vést dál tam, kam chceme my. A v tomto případě nejen co se týče vztahů partnerských, ale také co se týče vztahů rodičovsko-dětských, neb kdo nechce dát svému dítěti jednou to nejlepší...

Kam dál?
Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Štítky:

Život začíná aneb Co po maturitě

Osoby, události a místa v tomto příběhu jsou smyšlené. Všechno se doopravdy stalo.

Život začíná

Po ukončení střední školy jsme já a spolužák uvažovali nad sklenicí piva o smyslu života. Dodnes jsme nenašli jeho podstatu, ale tenkrát jsme měli asi dvě možnosti. První byla požádat o statut utečence v některé ze západních zemí. Tak to by nám nesežrali. Druhá byla práce. Fakt nechutné, ale nakonec jsme se po dlouhém uvažování, které končilo ranní kocovinou, rozhodli právě pro tuto alternativu.

Abychom se předvedli v pravém světle jako pracovníci, kteří umí časně vstávat, budil nás krákor budíku již v 5:30. Těžké vstávat asi po dvou hodinách spánku. Jak to? Před dvěma hodinami jsme byli přece tak free a v pohodě. Po překonání vzdálenosti několika málo kilometrů začal spolužák v přeplněném autobuse tiše zvracet. Možná byste se divili, kolik je při takovém výstupu v autobuse ihned místa. Směs žaludečních šťáv a kousků střídmé snídaně se povalovala asi všude, ale především na jeho triku a mé nohavici.

Na první zastávce, která byla na vlakovém nádraží, jsme vystoupili. Na nádražním WC jsem si s nohou v umyvadle čistil nohavice. Vedle přepíral kolega své tričínko. Z kabinky, ve které se vybírají peníze za jednotlivé úkony, se vyřítila obsluha. Asi čtyřicetikilový asociál, kterému chyběl přední chrup. Ihned jsem si vzpomněl na příběh svého kamaráda, kterému podobná fosílie nabízela v obdobném zařízení erotické hrátky. Zbystřil jsem. Očekával jsem, že se při podobném návrhu budu muset prokopat ven. Naštěstí následovaly jen kecy o ceně vody.

Na personální oddělení ve vysněné fabrice jsme se přimotali asi v 10:00. Po vyplnění dotazníků a exkurzi továrny, při které nás vozili výtahem z patra do patra, jsme byli úspěšně přijati do pracovního poměru. Jediným vysvětlením proč nás tenkrát vzali je to, že tunová paní, která byla na personálním, měla díky tuku vnímání v hajzlu. Jinak není možné, aby necítila zápach zvratků ve výtahu a nepovšimla si, v jakém zuboženém stavu se oba nacházíme. Následující den v práci jsme se školili, pak jen tak pokuřovali a poflakovali se po továrně. Seznámili jsme se s ostrahou, díky tomu jsme byli vždy vykrytí, když po nás byla sháňka. Po práci jsme se večer sešli v hospodě a opili se.

Druhý den byl tedy ve znamení kocoviny a nečinnosti. Našeho pracovního nasazení si však povšimla paní mistrová. Třetí den jsme byli opět opilí. Svou nechuť k práci jsme již nijak nezastírali. Leželi jsme na lavicích na šatně a sem tam si zapálili cígo. Na konci tohoto dne nás vyhodili z pracovního poměru. Tyhle velké firmy si nedovedou vážit člověka. Sprosťáci. Vyváděl nás mistr. Nechtěli jsme se nechat jen tak bezdůvodně odstavit. Na bráně jsem zajistil kamarádovi práci v bezpečnostní agentuře u naší známé ostrahy. Byl tam jen měsíc, než nastoupil na vysokou školu, přesto však dovedl našim bývalým nadřízeným pěkně znepříjemnit život každodenním dýcháním do balonku a prohledáváním osobních věcí. Několikrát se stalo to, že měl pan mistr cholerický výstup, díky důsledné prohlídce mu ujel autobus. Pořádek však musí být.

Na druhé straně, neplatili tak špatně. Dostali jsme každý asi 350,- Kč. Kdybych propočetl čas, který jsme doopravdy pracovali vyšlo by číslo 1. Pracovali jsme asi 1 hodinu. Kdo Vám dneska dá 350,- Kč na hodinu?

Kam dál?
Morytáty nezaměstnaného

Štítky: ,

Ivan Langer ve videoklipu skupiny Mňága a Žďorp

Ivan Langer měl asi hodně divoké mládí. Škoda, že teď působí tak upjatě a nudně. I když za jeho plat by se asi tvářil seriózně i Josef Náhlovský :o)

Ivan Langer dnes

Zdroj: www.langer.cz

Ivan Langer ve videoklipu skupiny Mňága a Ždorp

Štítky: ,

Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna

Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna: tip pro zvídavé a třebas i pro učitele :)

Při svém brouzdání internetem jsem narazila na unikátní projekt českého a slovenského parlamentu, a to na společnou parlamentní knihovnu. Člověk by si mohl myslet, že poměrně jednoduchý design stránek nic zajímavého neskrývá, ale to by se dosti pletl. Tentokrát se totiž parlamenty skutečně vyznamenaly – a to jen v tom dobrém slova smyslu.

Digitální knihovna totiž poskytuje záznamy o všech zdokumentovaných jednáních nejenom českého a slovenského parlamentu od rozdělení republiky roku 1993 dále, ale dokonce i stenografické přepisy jednání parlamentu prvorepublikového, Snemu Slovenské republiky 1939-1945 nebo Sněmu království Českého 1908 - 1911. V tomto kontextu jsou jednání parlamentu z komunistického období samozřejmostí; třešničku na dortu pak tvoří zápisy pocházející ještě z dob Rakouska – Uherska. Učitelům dějepisu by se mohla líbit i Digitální knihovna České sněmy, která se pyšní třeba texty Zlaté buly sicilské nebo Majestátem Rudolfa II. Na náboženské svobody.

Co všechno Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna poskytuje


Projekt jako celek dává nahlédnout do téměř všech uchovaných spisů (některé jsou ještě v procesu digitalizace) týkajících se české státnosti a je v tomto ohledu vyčerpávající. Obsahuje i galerii audiozáznamů (především slibů prezidentů republiky, ale i dalších významných projevů). Co se týče využití v praxi, kromě toho, že může být knihovna dobrým pomocníkem občanovi zajímajícímu se o aktuální politické dění, je dle mého skromného názoru velmi dobře využitelná i jako učební pomůcka. Co jen tak pro ilustraci použít originální dokumenty pocházející z Habsburské monarchie? (jsou samozřejmě v němčině) Proč žákům nepustit prezidentský slib T. G. Masaryka z roku 1934? Nebo projev Klementa Gottwalda k Ústavodárnému národnímu shromáždění 1948? Sama patřím ke generaci mladší (ročník 1986) a vím, že přesné představy žákům chybí i o komunistické éře. Ukázky dobových dokumentů mohou sloužit jako dobrý nestranný průvodce obdobím, které je pro výuku dosti problematické a školy často příliš neví, co s ním.

Co všechno knihovna obsahuje?

Zde je stručný přehled období, jejichž záznamy jsou kompletní:
  • Rakouský ústavodárný říšský sněm 1848 - 1849 (Vídeň, Kroměříž)
  • Sněm království Českého 1861 - 1913
  • Národní shromáždění ČSR a ČSSR (Poslanecká sněmovna a Senát) 1918 - 1968
  • Sněm Slovenské republiky 1939 - 1945
  • Slovenská národní rada 1944 - 1960
  • Česká národní rada 1969 - 1992
  • Usnesení předsednictva Slovenské národní rady 1970 - 1987
  • Federální shromáždění ČSSR a ČSFR (Sněmovna lidu a Sněmovna národů) 1969 - 1992
  • Parlament České republiky (Poslanecká sněmovna) 1993 - 2006
  • Národní rada Slovenské republiky 1993 - 2006
Mezi nevýhody tohoto internetového díla tedy řadím jen dvě věci:

Jednak malou publicitu – jak je možné, že se o něm neví? I přes dvě ocenění Český zavináč (v letech 2000 a 2003) je projekt veřejnosti prakticky neznámý. A jednak lehkou nepřehlednost stránek, s kterou si však každý šikovný nebo alespoň trpělivý uživatel určitě poradí.

Úplné informace o knihovně naleznete na jejích stránkách na adrese: http://www.psp.cz/eknih/info.htm.

Lepší (přehlednější) startovací metou pro začátek práce s aplikací se mi však jeví http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=82.

Štítky: ,

Školní výlet do Prahy, 1. den (retro povídka)

Pro odlehčení první příspěvek z Internetového dávnověku. Původně se tento příběh objevil na legendárním (a zaniklém) webu jednoho legendárního (a zaniklého) Moto veteran klubu někdy kolem přelomu tisíciletí. Budou-li pozitivní ohlasy, snad se mi podaří v archívu vyhledat i Pražskou anabázi - den druhý. Text je ponechán v naprosto autentické podobě bez jakýchkoli zásahů. Osoby, události a místa v tomto příběhu jsou smyšlené. Všechno se doopravdy stalo.

Pražská anabáze – den první

Veškerá shoda jmen se skutečnými osobami je čistě náhodná, jinak je ovšem celý příběh naprosto pravdivý. Takhle si prostě náš pražský výlet se střední školou pamatuju. Snad jen pořadí návštěv památek mohlo být jiné.

Nejprve jest třeba zběžně představit hlavní hrdiny celého příběhu: Miloslav Prošek(největší hvězda celé třídy, postrach učitelů), Hrubec a Šobin(milovníci alternativní kultury, skateboardingu a marihuany), Kalibor Dubík(chlasták největší), Radim Žůrek(recesista na osmou), Josef Pajdík(velký kuřák a ještě větší nadrženec),učitel Paník(zoufalec) a já(dokonalost sama). Ostatní byli jenom kompars.

Ráno po čtvrté hodině jsme nasedli do vlaku směr Praha. Sedli jsme do kupé a za chvíli přiběhl učitel Paník a říkal:“Hoši jsem tady na celou třídu sám, učitel Datel bohužel nemohl jet, takže doufám, že se budete podle toho chovat.“. Po jeho odchodu následovala chvilka dojetí a obdivu, Dubík a Pajdík to ještě umocnili prohlášením:“Měli by jsme se fakt mírnit“. Veškerý patos byl ovšem brzy ten tam, protože Miloslav Prošek prohlásil:“Nevím jak vy, šulini, ale já si du zapálit na hajzl“. Paníkovy plány vzaly za své. Pět se nás mačkalo na vlakové toaletě, která neměla okýnka a pukali jsme retka. Pak se začaly vytahovat zásoby z domova. V půlce cesty(mohlo být kolem osmé ráno) jsme už byli docela jetí, Žůrek si po vzoru filmu Proč utíral kanady záclonkou v kupéčku, později ji jako nepoužitelnou vyhodil oknem. Miloslav Prošek se jal rozmontovávat interiér kupé(po dobu celého studia s sebou nosil sadu šroubováku). Zrcadlo a všechny varovné tabulky postupně záhadně mizely. Kupodivu jsme ve zdraví dojeli.

Pak následoval oběd v jedné levné restauraci poblíž Václavského náměstí. Začalo to objednávkou vína, kdy jsem si jako správný znalec nechal otevřít tři láhve vína, načež až třetí jsem uznal za hodnou konzumace. Každý jsme vysrkli sedmičku vína a po té konzumaci z vlaku na nás musel být skutečně hezký pohled. Potom jsme se odebrali na ubytovnu.

Ubytováni jsme byli na internátu, kde byli mimo jiné ubytovány i místní středoškolačky. Proč nevyužít příležitosti? Bohužel jsme zjistili, že schody do jejich patra jsou nepřístupné. Nezbylo než se pokusit použít výtah. Dojeli jsme do žádaného patra, otevřeli dveře a plechový Miloslav Prošek začal vyřvávat, kde že to ty holky jsou. Rozrazily se dveře a v nich místo sličné děvy stála dvousetkilová vychovatelka, prý: „Co tu chcete hoši?“. Skočili jsme do výtahu a zmáčkli tlačítko. Ještě než se výtah pořádně rozjel, stačil Miloslav Prošek kopat do dveří a řvát: „My jsme si spletli patro, ty kurvo!“. Předzvěst příštích problémů.

Odpoledne odstartovala prohlídka památek. Protože se pořád pilo, utkvělo mi v paměti jen pár zajímavostí. Například jak Hrubec, Šobin a Miloslav Prošek šahali ženským v Katedrále sv. Víta na kozy, jak sebou Miloslav(za řevu „Počkejte na mě, vy kokoti“) upadl do prachu cesty před hradní stráží(Miloslavovi se povedlo to, co nikomu před ním: nebohý voják se rozesmál) nebo jak na nás místní Romové pořvávali „Zdááár!“.
Hrubec a Šobin se mi v návalu alkoholového opojení rozhodli půjčit v metru své prkýnko. Opilost, nezkušenost a těžké boty udělaly své. Nebohý Pražák dostal „skejtem“ přes držku.

Následovala večerní návštěva Billiard klubu Balabuška. Tam jsme se seznámili se dvěma německými studenty Andreasem a Matiasem(jejich jména jsou pravá). Pozvali jsme je na ubytovnu. Zatímco se Josef Pajdík snažil obloudit nějaké spolužačky a Kalibor Dubík si dlouze(a jistě přínosně) povídal s místní toaletou, my ostatní jsme vedli živou konverzaci s německými přáteli. Například já jsem dostal záchvat pohostinnosti, a ptal jsem se jich: "Trinken Sie Schampoon?". Nevděčníci, nepili. Pak jsem jim nabídl slivovici se rčením: "Das ist tschechische vodka.". To bývalé dederony málem položilo. Do toho všeho se samozřejmě kouřili(Němci Startky) a vyřvával Landa a Fanánek. Nad ránem se náhle otevřely dveře a v nich se objevil rozespalý kníratý pán v pyžamu. Nejprve spustil Miloslav Prošek: "Kurva dědku, vypadni!", ostatní se pak začali dožadovat, aby byly danému drzounovi(nikoliv Proškovi, ale pánovi) rozbity ústa. Zbaběle uprchl. A to je konec prvního dne.

Praha, 2. den

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů