Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 04/2009 - Stránka z Archívu

Písničky z muzikálů (6x video)

Tentokrát pro Vás máme výběr 6 videoklipů z českých a zahraničních filmových muzikálů. Budeme rádi, když přidáte do diskuse své oblíbence. Také uvítáme případné upozornění na nefunkční video, Youtube bohužel nezaručuje, že co nabízejí s velkou slávou dnes, bude tam i zítra.

Jesus Christ Superstar


My fair lady


Evita


Kdyby tisíc klarinetů


Starci na chmelu


Pomáda

Komiks Vesnička - Rudolf na lovu
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Nový film Star Trek míří do kin

Pro všechny fanoušky Star Treku se blíží velký den. 7. května má po 7 letech od posledního filmu (mimochodem naprosto katastrofálně špatného Star Trek Nemesis) premiéru novinka. Pojďme se společně podívat na historii tohoto fenoménu a na trailer k čerstvému pokračování, od kterého si tvůrci slibují restart celé série.

1) Původní posádka

Posádka kapitána Kirka brázdila vesmír v premiéře koncem 60. let minulého století. I když se někdo může ušklíbat nad umělohmotnými obleky, papundeklovými dekoracemi a speciálními efekty jako z dílny Eda Wooda, právě tady najdeme základní myšlenky, rasy a postupy. Tvůrce seriálu Gene Roddenberry vytvořil naprosto úžasný svět srovnatelný svou propracovaností a rozsáhlostí snad jen s Tolkienovými ságami, inspiroval desítky více či méně úspěšných napodobitelů (od Hvězdných válek po Červeného Trpaslíka). Bohužel díky vládě osvícených soudruhů se k nám za minulého režimu Star Trek nedostal, starší generace přišla o jeden ze základních kamenů kultury 20. století. Já mám z této série samozřejmě nejraději pana Spocka, líbí se mi originální zápletky, roztomile neuměle udělané masky, méně jsem spokojen s tím, že se často posádka chová jako úplní idioti.

2) Nová generace

Picard a jeho posádka tvoří to nejlepší, co v celém Star Treku vzniklo. Natáčelo se v 80. a 90. letech, první série ještě trpí některými starými neduhy (i když lodní poradkyně v minisukýnce je fajn), ale dál už se rozjíždí plnohodnotné sci-fi, které snese nejpřísnější měřítka začátku 21. století. Je to akční, lidské, relativně inteligentní, pro dnešní tvůrce moc vysoká meta. Kromě kapitána, jehož některé výstupy na poradách by se měly pouštět povinně našim manažerům, mám rád i prvního důstojníka Rikera a nadporučíka Data, který tak trošku svým hledáním lidství (je android) připomíná pana Spocka. Naopak nesnesu Wesleyho Crushera (dítě, které často všechny zachrání), snad na konci 4. série definitivně mizí.

3) Hluboký vesmír 9 a Voyager

Ne že bych tyhle 2 série navazující na Picarda nesledoval, ale je to přece jen slabší káva. U Hlubokého vesmíru proto, že nikam neletí a jen řeší žabomyší spory na základně sousedící s červí dírou. Voyager není zas tak špatný, vadilo mi, že náměty často tahali s paty, že se posádka pohybovala takřka na 100% mimo klasický startrekácký svět (ztratili se a x let putovali domů) + že kapitánkou byla hodně vyměklá ženská.

4) Enterprise

Děj Enterprise se odehrává ještě před původní posádkou, lidstvo dělá své první kroky po galaxii. Kapitán Archer + jeho posádka jsou důstojnými nástupci (i když vlastně předchůdci) Kirka a Picarda, celému seriálu bohužel uškodila jednak potřeba okatě reagovat na 11. září (natáčelo se od roku 2001), druhak křečovitá snaha o akčnost a podchycení nových diváků. U českých celoplošných stanic jsme se zatím nedočkali uvedení, ještěže máme Net :)

Filmy

Je nutno přiznat, že startrekácké filmy nikdy nedosáhly kvalit seriálu. Zejména ty, kde jsou již posádky v důchodovém věku, jsou spíše trapné (Picard u již zmiňované Nemesis nebo Kirk a vše od Pátrání po Spockovi). Nicméně i tady nejdeme velmi kvalitní díla, například Khanův hněv (původní posádka) a zejména nejvydařenější První kontakt (nová generace). První kontakt řadím do top ten mezi sci-fi filmy.

Novinka přichází

Režie se ujal J. J. Abrams, který mě zaujal bezpochyby nejlepším třetím pokračováním všech dob Mission: Impossible III. Ve filmu vystupuje původní posádka za mlada, mihne se také Leonard Nimoy, který hrál Spocka v 60. letech. Hodnocení na csfd.cz má zatím nový Star Trek naprosto skvělé, možná se potkáme v kině.

A jako bonus něco pro nás chlapy:


Komiks Vesnička - Rudolf poznává nové formy života a odvážně se pouští, kam se dosud nikdo nevydal.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Moji oblíbení režiséři 2 - Emir Kusturica

V mém minulém filmovém okénku jsem Vás pozvala do slunného Španělska za režisérem Pedro Almodóvarem. Tentokrát se podíváme také na jih - avšak o dost východněji. Režisér Emir Kusturica se totiž narodil v Sarajevu v bývalé Jugoslávii (dnes území Bosny a Hercegoviny). Zase se jedná o jednoho z tvůrců, kteří mají na česko-slovenské filmové databázi drtivou většinu věcí zabarvenou do červena (to znamená, že diváci hodnotí jejich filmy více než 70%). Zajímavostí je, že svou profesní přípravu podnikl tady u nás - studoval totiž na Famu ve třídě Otakara Vávry. Ve třetím ročníku také natočil krátkometrážní film Guernica, který je obsazen českými herci.

Emir Kusturica - Popularizátor Balkánu


Prostředím, kterému se věnuje, je téměř ve všech jeho filmech území bývalé Jugoslávie. Jeho postavami jsou lidé různých profesí i vyznání, společnou však často mívají nepříliš dobrou finanční situaci. Ve vyprávění o nich je Kusturica občas střízlivý, avšak velmi často emotivní. Umí pěkně a uvěřitelně vystihnout nejrůznější životní situace i historická údobí a podívat se očima rozličných postav. Nejzajímavější a nejtypičtější je ale alespoň pro mě atmosféra, kterou dokáže dostat na plátno snad v každém svém snímku. Pro mě osobně je to jako výlet někam úplně jinam. Balkánská povaha je dosti temperamentní a místy až nepochopitelná či "šílená". Fakt by mě zajímalo, jestli to tam takhle fakt vypadá. Jestli jo, je to jinej svět. :)

Kusturica krok za krokem

Ve svém prvním celovečerním filmu Vzpomínáš na Dolly Bell? (1981) s autorem zavítáme do období 60. let. Hlavním hrdinou snímku je mladík Dino, který právě získává své první zkušenosti s láskou, ne ovšem ve zrovna příznivém prostředí. Otec přesvědčený komunista, který nemá ke skleničce daleko a toho času umírá, slabá a citlivá matka v pozici otrokyně (sice milované, zato ale bez práv), tři další sourozenci a dům, do kterého teče. Nálada v okolí u bodu mrazu, vysoká kriminalita, demotivovanost, pocit bezprizornosti a beznaděje směrem k budoucnosti. Dino z nepříjemné situace utíká pomocí hypnózy, mantry "Každý den se v každém ohledu mírně zlepšuji", hraní v kapele a zamilovanosti do přitažlivé prostitutky Dolly Bell. Na to, že je to prvotina, je třeba smeknout klobouk. Což není jen můj názor, ale mysleli si to i hodnotitelé na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, kde film získal Zlatého lva za nejlepší debut. Citlivost, s níž nás autor příběhem provází, je pozoruhodná. A druhá část filmu by se dala označit i za dojemnou.

Za zmínku rozhodně stojí i druhý Kusturickův film Otec na služební cestě (1985). Události jugoslávských padesátých let viděné očima malého chlapce vynesly režisérovi Zlatou palmu na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Za sebe musím říct, že dětsky pojatá realita je tu skutečně poetická a takové vcítění se do dítěte mi přijde obdivuhodné. Ve filmu se najde řada velmi jímavých scén, které si vybavíte i po letech.

Oceňovaný Dům k pověšení (1988; Cena za režii na MFF v Cannes) se věnuje situaci romských rodin v jedné osadě, z níž jaksi záhadně mizí děti žebrat do Itálie. To je osudem i jeho dvou dětských hrdinů. Zajímavě je tu líčen romský přístup ke světu, jejich magičnost, smysl pro rodinné vazby i temperament. Osobně mám ale jiné favority, a to spíše pozdější autorovy filmy - třeba Život je zázrak (2004), v němž nám Kusturica předkládá nádherně vybarvený a zároveň realistický obraz jugoslávské rodiny, která v 90. letech prochází válkou. Co to všechno to znamená pro její členy, bývalou operní pěvkyni Jadranku, jejího optimistického manžela i dospělého syna, nadaného fotbalistu, vám skutečně doporučuji shlédnout. Film kromě velmi citlivého psychologického vykreslení postav nabízí i zajímavou sondu pod povrch srbsko-albánských vztahů.

Nejzásadnějším počinem je v rámci Kusturicovy tvorby ale asi film Underground (1995).
Holden Caulfield:
"Underground byl prvním filmem od něj, který jsem viděl. A byl jsem nadšený. Řemeslně bravurní práce, strhující herecké výkony, národnostní mišmaš v bývalé Jugoslávii, šílená balkánská dechovka + konec, který stojí za to. A hlavně: silný příběh, který má co říct (u českých porevolučních filmů věc takřka nevídaná). Stopáž přes 3 hodiny Vás nemusí děsit. Nudit se nebudete ani vteřinu. Můj názor: Žádný z jeho staších ani mladších počinů nedosahuje kvalit Undergroundu."

Posledním autorovým filmem je prozatím Závěť (2007), kde zase (alespoň pro mě) brousí na dost zvláštní led. Patnáctiletý chlapec, který je svým starým dědečkem, u něhož žije, vyslán do města prodat krávu, koupit ikonu svatého Nikolaje a najít si nevěstu, je vskutku strhující postavou. Jednoduchý svět sedláckého stavení s elegancí sobě vlastní mění za "ruch velkoměsta", zaplete se do činnosti podivných gangů, zachraňuje svoji "princeznu" a přivádí si ji domů, aby následně nastal happyend v podobě dvou svateb. Kdyby se jednalo o americký film, šlo by asi o bezbřehou ptákovinu. Kusturica ale i takovýto příběh dokáže natočit uvěřitelně, s nadhledem a snad trochu i hlubokomyslně.

Emir Kusturica multifunkční


Na závěr by bylo dobré ještě uvést, že Kusturica rozhodně není jednostranným umělcem. Kromě režírování se také věnuje hraní na kytaru ve skupině No smoking orchestra, jejíž prazvláštní songy rozhodně stojí za poslechnutí. Film Super 8 Stories o jejich turné už ale tak vřele nedoporučuju. Popravdě nechápu, proč skupiny tolik baví ukazovat fanouškům záběry z autobusů a převlékáren. Kdyby tam dali víc písniček, udělali by líp. No, ale to jen tak na konec, ať neřeknete, že jsem úplně nekritická ;-)

Pozn.: Faktografické údaje čerpány z www.csfd.cz.
Komiks Vesnička - Idylické české jaro
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Zachránce národa František Straka

V době, kdy Česká republika úpí pod tíhou ekonomické krize, kdy naše politická reprezentace nezvládla splnit očekávání Evropy a celého světa, kdy jest po potupné porážce od malého slovenského bratra ohrožen postup na mistrovství světa v Jihoafrické republice, přichází čas pro pravého muže, který dokáže pozvednout sebevědomí národa a dostat nás tam, kam právem patříme: mezi elitu.

Se vší úctou ke trenéru Radovi si neodpustím poznámku, že ke svému postu přišel podobným způsobem, jako věčný náměstek někde na úřadě, který nahradí velkého šéfa po odchodu do důchodu a pak se diví, že to bez bývalého bosse nejde. V klubu, kde by měl čas na práci s mužstvem, by mohl být úspěšný. Dát během pár dnů dohromady mužstvo hvězd bylo nad jeho síly.

Respektovaná osobnost nebo táta nebo šílenec

Pouze jeden z těchto trenérských typů může zvrátit sérií vyhraných bitev kola osudu zpět na naši stranu.

Sebevědomá a respektovaná trenérská osobnost má za sebou úspěchy a nechá si dobře zaplatit. Z našich aktivních trenérů se dá do téhle kategorie zařadit jen Zdeněk Zeman, ten je ale natolik kontroverzní, že pro naše "zaprděné" funkcionáře nepadá v úvahu. Jinak bychom se museli obrátit do zahraničí. Což by nebyl zas takový problém jako peníze. Typický příklad tupého českého šetření na nepravém místě (asi jako když někdo pojídá blafy z Lidlu a pak ušetřené peníze investuje do Activie od Danone, aby se z toho pravidelně nepo...ral). Pánové ze svazu chtějí někoho levného. Čímž tato možnost padá.

Táta aneb Klekí Petra je zpět. Varianta, která by mohla fungovat. S Rakouskem moc nezáří, na reprezentanty otcovská figura platí. Malí kluci se prostě stydí před velkým tátou dělat vylomeniny. To potvrzuje i úspěch z roku 1996 pod taktovkou trenéra Uhrina. Ale v této fázi kvalifikace je už na podobné postavy pozdě.

Šílenec v dobrém slova smyslu, jakým je František "Franz" Straka, je tedy logicky jedinou možností, jak uspět. Straka je známým hasičem průšvihů, na dlouhodobou koncepční práci mu zřejmě schází intelektuální kapacita, ale to v současné situaci není na škodu (reprezentanti také nejsou žádní jaderní fyzikové). Dokáže mužstvo vyburcovat, namotivovat, přinutit hráče, aby ze sebe vydali maximum a nechali na hřišti srdce. Přesně tohle je teď třeba udělat.

Rok 2010: Z programu k nové české opeře JAR

Od producentů opery Nagano
Hudba: Michal David
Libreto: Lou Fanánek Hagen
Hlavní sponzor: Jar
Hlavní mediální partner: Zrcadlo.blogspot.com

Přehled scén:
1) Úvodní sbor
Celý národ teskní. Lidé různého věku, sociálního postavení a barvy pleti bědují nad osudem české reprezentace. V popředí postava Košťála, který sbor doplňuje svým basem: "Beze mě to nejde, beze mě to nejde..." Stará babička z davu mu hrozí holí.

2) Hrdina přichází
Na scénu přichází hlavní hrdina Straka. Sebevědomým bilingvním tenorem usměrňuje rozlícenou lůzu. Plynná němčina zabírá, dav včetně Košťála se stahuje.

3) Strakovo putování
Odysea začíná na Spartě, kde Straka přemlouvá k návratu do reprezentace Řepku. Duet: "Já jsem Sparťan, Ty jsi Sparťan." Přesun do Ruska, tanec s obrem Kollerem. Odlet do Itálie, Straka se poníženě plazí před velkým Pavlem za tónů něžné písně "Pavlíku, jsi můj král."

4) Kvalifikace
Sbor národního mužstva velmi snadno porazí (přezpívá, ubije, přečůrá) všechny další soupeře. Odlehčeno výtvarným dílem Entropa 2 na pozadí.

5) Mistrovství
V daleké JAR za zvuků bubnů navzdory různým nebezpečím tým kráčí až do finále, v něm se utkává s Německem. Strakovo velké sólo: "Nikdy jsem Vás neměl rád, jen marky a eura chtěl jsem brát." Slavnému vítězství nezabrání ani pokusy soupeře o přechod do pochodu.

6) Závěrečný sbor
Kluci v čele se Strakou se vracejí domů, národ jásá. Defilují poražená mužstva, klaní se před reprezentací. Národní tým stoupá k nebesům. Lidé různého věku, sociálního postavení a barvy pleti se drží za ruce. Sbor zpívá:
"Když máš správnej tým, nemůžeš nevyhrát a hrát se dá pouze s ním,
pak zbejvá už jen flašku Jaru si dát a mít k tomu správnej tým.
Vohoho hohu hou vohoho hou hou my jsme ten správnej tým..."
Komiks Vesnička - Vesničani jsou správnej tým
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: , ,

Psychoterapie 2 - její omezení a rizika

Minulý článek o psychoterapii jsem končila konstatováním, že není všemocná. V tom dnešním bych chtěla poukázat na pár míst, na kterých je to vidět. Zahájím ho opět citátem od Yorama Yovella: „Každý člověk má sice z psychologické léčby nějaký užitek, ne každý ji však potřebuje. Obdobné je to i v chirurgii: téměř každý člověk může plastickou operací vylepšit svůj vzhled – vždy je co zkrášlovat. Většinou se však lidé přijímají takoví, jací jsou. A je to tak dobře. Proč? Protože jinak by byl konec v nedohlednu. Lidé z masa a kostí jsou od přírody nedokonalí na těle i na duši. Žijeme ve světě, v němž je budoucnost nejistá, naděje bývají zklamány, sny se nevyplňují. Ani ta nejlepší terapie nemůže ze světa tuto hořkou pravdu odstranit.“

Ano, na to nesmíme zapomínat. Terapie je dobrý nástroj. Ale nelze s ní léčit všechny a vše. Existencialisté by asi poznamenali, že my lidé jsme vrženi do světa a odsouzeni ke svobodě – a s tím se prostě musíme nějak vyrovnat. Ostatně, pokud bychom terapii vystavili „všechny a vše“ objevuje se zde pak i další riziko, aneb: může být někdy terapie příliš? Americký psychoterapeut Frank Pittman by zcela jistě odpověděl, že ano. V rámci popisu jednoho svého případu říká: „Cítil se prostě špatně takovým způsobem, jak se cítí špatně lidé, kteří prodělali příliš mnoho terapie. Jaksi se jim nelíbí skutečnost, že se celý svět netočí kolem jejich bolesti, a tak zvyšují svou existenční bolest nad vším, nad čím my všichni ostatní ani nemáme čas přemýšlet.“ Je tedy někdy možné, aby se „pomoc“ terapie obrátila ve svůj protiklad a místo, aby člověka posílila, jej oslabila? Zdá se, že toto nebezpečí je reálné, i když v našich (zvláště klinických) podmínkách zřejmě ne příliš časté. Nicméně o každém riziku je dobré vědět.

Důležitou otázkou také je, co psychoterapie bere? Je něco takového?


Co například svoboda? Asi se shodneme v tom, že by ji (alespoň vyjma krizových situací) terapie usurpovat neměla. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? Nakolik manipulativní ve skutečnosti terapie je? A nakolik manipulativní by být měla? Na odpovědi na tuto otázku se různí terapeuti příliš neshodnou. Souvisí to s tím, jak si kdo vymezuje pojem svoboda a pojem manipulace a také s otázkou direktivity v terapii. Kupříkladu vezmete-li si do ruky některou z publikací dvojice amerických psychoterapeutů Jeffrey Kottler a Jon Carlson, kteří ve svých knihách dávají prostor desítkám ostatních, rozvine se před vámi pestrý koberec, kde málem „co terapeut, to názor“. Zde tedy velice záleží na tom, na jakého terapeuta klient „narazí“. V rámci etického přístupu je ale klíčové dodržování zásady, že žádný pacient by se neměl stát předmětem uspokojení terapeutových vlastních potřeb. (Snad kromě případného příjemného pocitu z dobře vykonané práce a určitého finančního ohodnocení.)

Dalším trošku sporným místem je očekávání psychoterapeutů od klientů. Aneb nebere terapie klientům autenticitu? Co znamená, pokud terapeut řekne „rád bych, aby se (klienti) změnili, aby to udělali rychle a pak aby byli vděční (ale ne příliš vděční)? (viz. kniha Nezdařená terapie od výše zmíněné dvojice) Odkazuje to k určitým požadavkům, které psychoterapeuti na klienty mají. Nelze jim to zazlívat, jsou ostatně jen lidé (a to – jak doufám a věřím – alespoň ve většině případů lidé s dobrými úmysly), nicméně je to přesto limitující. Co snaha „být dobrým pacientem“ a zavděčit se terapeutovi na úkor vlastní léčby? „Dobrý“ terapeut ji nedovolí, mohli by říci někteří... nicméně, je každý terapeut u každého svého případu „dobrý“? Pokud bychom tvrdili, že ano, zahráváme si v podstatě s dokonalostí. Další otázka, již mi toto téma asociuje, se týká toho, že terapeuti se často dostávají do situace, kdy mají navodit změnu v systému, který se jí brání či u klienta, který ji otevřeně odmítá. Jak se s tou situací mají poprat, když chtějí pomoci? Je velká škoda, že řada laiků, kteří jednou mohou zavítat do psychologické péče, neví dvě základní věci, a to, že velkou část práce budou muset udělat sami a že změna (nějaká a často jejich vlastní) je k dosažení zlepšení často nutná.

Přejděme ale k dalšímu bodu – k soukromí. A bezesporu je to soukromí, které terapie bere, respektive, kterého se klient dobrovolně vzdává. V řadě případů to může být léčivý prvek. Moci říci někomu o svých nejčernějších představách, o svých nejhorších vlastnostech a nejhlubších touhách může být pro toho, kdo vypráví, velmi osvobozující. Pro toho, kdo poslouchá, to ale znamená dvě věci. Přesouvá se k němu obrovská moc a s ní ruku v ruce jdoucí zodpovědnost. Druhý člověk je vydán na milost a nemilost. Dostane se mu přijetí a povzbuzení nebo odsouzení a zostuzení? A budou u posluchače informace bezpečné? V běžných případech (když lidé nedělají nic, co by druhým zásadně ubližovalo) je velmi snadné říci, že dostat by se jim samozřejmě mělo přijetí a informace by neměly putovat nikam dál. Pokud si ale na místě klienta představíme masového vraha, situace se dosti změní. Svým způsobem obdivuji terapeuty, kteří je (jak o sobě říká Kottler) dokáží neodsoudit (a to ani ve svém vnitřním světě). Já takto daleko rozhodně nejsem. A myslím si, že to, jak „daleko“ je vhodné se dostat je z hlediska hodnocení skoro sporné. Ale to už bychom přecházeli k otázce, kde končí psychologie a začíná morálka, potažmo, kde končí povinnost terapeuta a začíná právo člověka. A to už je poměrně vzdálené od našeho původního tématu.

Závěrem...

...si pojďme ve stručnosti odpovědět na otázku, co je tedy potřeba k tomu, aby terapie byla účinná a zároveň etická – k tomu, abychom ji mohli chválit. Řada lidí jistě na první místo staví odbornost postavenou na teoretických znalostech, vlastních prožitcích z výcviku, vlastní terapie, supervize a práce s klienty. S tím nelze nesouhlasit. Bylo by nebezpečné pouštět se do tak hluboké práce s lidmi bez dostatečného penza znalostí a zkušeností. Nicméně si myslím, že je zde i další klíčová věc, a tou je „dobrá vůle“. Bez toho, abychom to s lidmi „mysleli dobře“ a bez toho, abychom jim chtěli pomoci, to podle mého názoru nemůže fungovat. Tento druhý podpěrný sloup „dobré terapie“ také souvisí s v poslední době často diskutovaným vyhořením. Ačkoli sama ještě nemám terapeutickou zkušenost, věřím tomu, že prostá snaha a něco, co bychom snad mohli nazvat „zápalem pro věc“, je prostě potřeba. Proto je „syndrom vyhoření“ takovou hrozbou nejen pro terapeuty směrem k jejich osobnímu životu, ale i pro jejich klienty.

PS: V tomto článku (ani v kombinaci s předchozím :) ) jsem si nekladla za cíl pojmout světlá a temnější místa psychoterapie zcela komplexně. Vyzdvihla jsem v něm jen některé body, které mi z hlediska daného tématu připadaly důležité. Aspektů, o nichž by se dalo uvažovat, je rozhodně více...

Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Komiks Vesnička - Hugo zvažuje podstoupení psychoterapie
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Hlasování o moderátorech MTV: Náš favorit

Jak možná víte, TV Nova bude ve snaze o podchycení mladých diváků rozjíždět českou verzi MTV. V současné době probíhá konkurz na moderátory, jehož součástí je také internetové hlasování.

Naším favoritem je Vladimír Lachout. Proč?

1) Zajímá se o hudbu, je aktivním muzikantem.
2) Není to žádná "rychlokvaška" jako někteří ostatní kandidáti. Pohybuje se dlouhodobě v prostředí médií, získal zkušenosti z rozhovorů se známými osobnostmi.
3) Má všeobecný přehled a smysl pro humor.
4) Rozhodně není nudný.
5) Umí mluvit, naslouchat a pohotově reagovat.
6) Dokáže upoutat pozornost.
7) Slíbil mi, že stane-li se celebritou, seznámí mě se Sagvanem Tofim :)

Podívejte se na krátké video Vladimíra Lachouta.



Chcete-li Vladimíra podpořit, klikněte na 5 hvězdiček u jeho jména na české MTV. Jednotliví uchazeči se řadí náhodně (doufám), nenajdete-li jej na titulce, rozklepněte si další stránky.

Hlasování probíhá od 8. do 15. dubna 2009.



Komiks Vesnička - Zlý skřítek Emil moderátorem na MTV
Stránky komiksu Vesnička

Moji oblíbení režiséři 1 - Pedro Almodóvar

Onehdy se mi v hlavě usídlil nápad, že bych mohla sepsat svoje postřehy týkající se mého nového koníčka - sledování filmů. Dnes bych Vás tedy chtěla pozvat k prvnímu dílu seriálu, v kterém představím své nejoblíbenější režiséry.

Musím se přiznat, že po velkou část svého života jsem žádnou obří fanynkou filmů nebyla. Můj přístup se ale zásadně změnil a musím říct, že v poslední době si filmy fakt hrozně moc užívám. Je škoda, že v televizi se ty dobré objevují tak málo často.

Holden Caulfield:
"A pokud už se kvalitní film na některém ze 4 celoplošných programů objeví, bývá to takřka zásadně kolem půlnoci. Tvůrci programového schématu tím asi dávají najevo, že lidé, kteří mají vkus, nevstávají do práce :o) Také mají zřejmě problémy se čtením, proto se v hlavním vysílacím čase neobjevují filmy s titulky. Dabing je drahý, tak se to dobré kvalita, nekvalita prostě šoupne k půlnoci."


Přesto to ale byla paradoxně televize, která mě k mému novému koníčku přivedla. Před nedávnem totiž dvojka vysílala film s názvem Volver, jehož tvůrcem je Španěl Pedro Almodóvar, kterému bych s veledíkem za jeho umění a talent chtěla věnovat tento článek.

Pedro Almodóvar - Objevitel ženské duše


Volver je Almodóvarův zatím poslední film, natočen byl v roce 2006. Jeho hlavní hrdinku Raimundu půvabným způsobem ztvárnila Penelope Cruz. Těžko si představit působivější a zároveň přirozenější způsob ženství, než jaké nám tahle sama o sobě krásná herečka ve filmu ukazuje. Raimunda jako matka živící rodinu, chránící vlastní dceru "až za hrob" a skrývající děsivé tajemství o svém dětství. Raimunda aktivní, milá, rozhodná, pevně si stojící za svým názorem, obětavá i nebojácná. Raimunda v předivu vztahů jako dcera, sestra, neteř, manželka, matka, svůdkyně i provozovatelka restaurace. Pohled na ni Vám vřele doporučuji. Je fascinující.

Almodóvar přesný, nadnesený i úchylný

Almodóvar ve svých filmech divákům předkládá dokonalé psychologické studie postav. Celkově mi tenhle režisér ale připadá docela hodně zvláštní. Zdá se, že jeho klíčovým tématem je téma rodu a rodové a sexuální identity. Ve svých filmech experimentuje s různými jejich variantami. Najdeme zde postavy lesbických žen, transvestitů i homosexuálních mužů, řeší také tematiku incestu, lehkého sado-masochismu nebo vášně, která se nedokáže zastavit vskutku před ničím. Dokáže velmi citlivě a uvěřitelně popisovat a dokumentovat různé, často i velmi netypické vztahy. Umí divákovi představit vnitřní svět jeptišky ujíždějící na tvrdých drogách, umírajícího muže po změně pohlaví, zamilovaného mladíka bažícího po sexu a svatbě s pornoherečkou nebo matky, která právě ztratila svého jediného syna. Zajímavé je, že přes nastíněná témata není krutý ani syrový. Naopak je celkově spíše citlivý, barevný, nadnesený a optimistický. Poutavý, vzrušující, dojemný a místy i veselý... Napadá mě k němu metafora racka kroužícího na modré obloze v záři slunečního kotouče nad ním. Zamotané vztahy nám nabízí k tomu, abychom si je prohlédli, s klasickou španělskou lehkostí. Nedá se ale říci, že by chyběla katarze. Po shlédnutí jeho filmů mívám často pocit uvolnění a naděje... na druhou stranu mi v hlavě víří řada myšlenek, z nichž k některým se vracím i po delší době. Musím říct, že mě Amodóvar fakt přikoval k notebooku. Viděla jsem už 14 z 16 jeho celovečerních filmů a na ty dva zbývající se opravdu těším. Pokud jsem Vás ještě nenalákala, vězte, že na československé filmové databázi má hodnocení vyšší než 70% rovných 14 z jeho celovečerních děl. A za sebe musím dodat, že mě zaujaly i ty, které ho nedosahují. ;)

Krátce o jednom velkém vzedmutí

Jedním z těchto dvou je film Pepi, Luci, Bom a ostatní holky z party - jeho první celovečerák z roku 1980, který se ve Španělsku stal pro tehdejší mládež kultovní záležitostí. (Čemuž se fakt nedivím.) Příběh asi čtyřicetileté Luci, manželky policisty, která si potrpí na hrubší zacházení, její setkání s o generaci mladšími členy a členkami hard rockové kapely, její nové (nejen) lesbické zkušenosti, touha po pozici ovládaného... a na druhé straně šestnáctiletá Pepi, které Luci krátkodobě propadne... strhující vyprávění, otevřený přístup k sexu i drogám, pohled pod masku "počestného policisty", odkrývání na první pohled nejasných motivací různých vztahů, konstruování vyloženě alternativního pohledu na realitu... tenhle film má všechno, abyste si řekli "wau"...

Režisér "nejlepších mravů"

Za sebe musím říct, že jsem jeho nekonvenčností, pravdivostí i odhalováním určitých "společenských tajemství" okouzlená. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že Almodóvar (a zvlášť některá jeho konkrétní díla) prostě nejsou pro každého. Často se pohybuje na hranici etického nebo vkusného. Balancuje po ní s neuvěřitelnou samozřejmostí a láskou ke svým hrdinům, které neodsuzuje, nýbrž chápe. A dovedu si představit, že právě tahle jeho vlastnost by nemusela být pro některé lidi tak úplně příjemná nebo přijatelná. Nicméně má ve své filmografii i věci, které tolik pobuřující nejsou. Mezi ty bych zařadila například Ženy na pokraji nervového zhroucení nebo Květ mého tajemství. Tomu, kdo se nebojí, bych ale osobně doporučovala spíš Volver, Spoutej mě nebo již zmiňovanou Pepi, Luci, Bom a ostatní holky z party. ;)

Na závěr už zbývá snad jen zmínit krásnou Almodóvarovu libůstku, kterou bych v tomhle článku nechtěla opomenout. Zaměřte se na grafiku začátečních titulků. Nevím, kdo je jejím autorem, ale je fakticky dokonalá :)

Kam dál?
Moji oblíbení režiséři 2 - Emir Kusturica

Komiks Vesnička - Proč nebývá Almodóvar v televizi
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Písničky z pohádek na YouTube - 2.díl

Dnes pro Vás máme druhý díl písniček z pohádek. Kdo ví, možná se dočkáte i třetího :)

Když tak člověk zavzpomíná a popřemýšlí nad pohádkami po roce 1989, chce se mu břečet. Ty kvalitní by se daly spočítat na prstech ruky. Můžeme se ptát, zda příčinou tohoto úpadku je svoboda (pohádky byly pro spoustu skvělých tvůrců tím jediným, co je nechal režim dělat) nebo spíše absence starých prověřených soudruhů, kteří měli vše pod palcem a byli odejiti po revoluci.

Ještěže máme archív.

Princové jsou na draka - Dělání


O princezně, která ráčkovala - Královské reggae


Koloběžka první - Královna koloběžka


Písničky z pohádek na Youtube - 1. díl
Písničky z pohádek na Youtube - 3. díl


Komiks Vesnička - Peracovitý starosta Králík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů