Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 04/2010 - Stránka z Archívu

Jarní procházka: Přírodní rezervace Kamenný vrch

Přírodní rezervace Kamenný vrch: Informační tabuleJe jaro a je nádherně, tak jsem v sobotu ráno vyrazila ven. V dnešním článku bych Vám jen chtěla doporučit místečko, kde jsem byla, neb je tam skutečně krásně. Jedná se o přírodní rezervaci Kamenný vrch, kterou naleznete v jižní části Brna. Od nás z Nového Lískovce je to kousíček pěšky a procházka fakt stojí za to.

Několik základních informací

Rezervace se nachází v nadmořské výšce asi 360 metrů nad mořem a zabírá plochu okolo 15ti hektarů. Přírodní rezervací se toto území stalo v roce 1978 a důvodem jeho ochrany je bohatý výskyt koniklece velkokvětého a také pro českou krajinu jinak netypických stepních rostlin.

Nežli se přesunu k obrázkům, kteréžto jsem tam amatérsky nafotila, musím ještě říct, že jsem si to tam bombasticky užila. Fakt nádhera moct vypadnout z města přímo ve městě. Za to má u mě Brno velké plus. :) Jo, a chtěla jsem se také podělit o jeden zajímavý trend, který se mi tam zadařilo pozorovat. V sobotu okolo 10. až 11. dopolední tam natrefíte na samé tatínky či případně dědečky (dneska často, kdo ví;)) ) s malými dětmi či případně dokonce kočárky. Prima, chlapi! Jen tak dál :)

Cesta nahoru (ve skutečnosti je jich několik a záleží, kterou si vyberete)
Přírodní rezervace Kamenný vrch: Cesta nahoru

Jeden z mála posledních ještě kvetoucích konikleců. Chce to na ně přijít dřív. Těch odkvetlých tam byly skutečně miliony...
Koniklec

...jak je ostatně při bližším pohledu vidět i na tomhle obrázku. Jo, je to ta lehce fialová plocha. Byly prostě úúúplně všude! :)
Přírodní rezervace Kamenný vrch: Koniklece

A ještě jeden hezký obrázek na rozloučenou a na nalákanou. Úplně zapomenete, že pár kroků od vás je město Brno se svými paneláky... ;)
Přírodní rezervace Kamenný vrch: Rozkvetlé stromy

Kam dál?
Podzimní procházka: Kamenný vrch po půl roce

Štítky: ,

Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí

Kdysi v prváku se nás na jednom cvičení ptali, co nám nejčastěji říkali lidé v našem okolí, když jsme byli děti. Měli jsme se zamyslet nad tím, jestli nás ty "hlášky" nějak výrazněji ovlivnily. Tehdy na té hodině jsem si nemohla vzpomenout na nic takového častého. Až později mi v mysli vytanulo na babiččino "hlavně musíš mít rozum". A to se mi asi fakt vypálilo do hlavy hodně hluboko a zlatými písmeny. K dokreslení lze například dodat, že před pár lety měl jeden můj kamarád snahu pojmenovat lidi ve svém okolí jedním slovem. Asi tipnete, které slovíčko mi přidělil. A takových věcí se mi stalo víc. Dokonce i můj táta si dle svých slov myslel, že mám rozum - a to je co říct. ;D

Rozum. V lidové slovesnosti oblíbené slůvko. Lze o něj přijít, ztratit ho, zpochybnit, zda ten, s kým mluvíte, ho má, či někoho vyzývat k tomu, aby ho měl. O rozumovém poznání hovoří už nejstarší antická filosofie. Rozumný život byl také ideálem v mé oblíbené helénistické filosofii a to jak u stoiků, tak u epikurejců.

Co nám to vlastně přináší, když děláme věci, které jsou "rozumné"? Nejvíce asi to, že se vyhneme nebezpečí. Rozum je ukazatelem, který nás drží v určitých "rozumných" mantinelech a nepouští nás do extrémů. Hezky nám umetá cestičku a umožňuje nám vyvarovat se karambolů a v zásadě bez problémů přežít.

To všechno je krásné. Jenže touhou řady dnešních lidí /a snad i mou?/ je štěstí. A to jakožto stav, který se vymyká pohodlnému klidu, nám rozum přinést nemůže. Může nám snad dát spokojenost. Může zaopatřit podstatnou část našich potřeb. Ale štěstí je vzlet a vzlety a pády nejsou záležitostí rozumu. Spíše tak emocí a z nich vyplývajících - nerozumných - činů.

Co tedy zbývá? V mém případě jediné. Vzpomenout si taky na dědečka a nejenom na babičku. Ten moudrý pán mi totiž do památníku před lety napsal citát od Louise Armstronga: "Život je jako trubka. Když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde." Dokonce připsal "to si pamatuj". No, vzpomněla jsem si po letech a až dneska ráno. Ale pokusím se to mít na paměti, dědo. A budu foukat. Třeba možná někdy i trochu nerozumně...

Štítky: ,

Čtenářský deník - F. Werfel: Barbora neboli Zbožnost

Jako již několikrát, opět přicházím s tipem na knížku. Dnes to bude Barbora neboli zbožnost od Franze Werfela. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších děl autora náležejícího k okruhu německých židovských spisovatelů žijících v Praze na přelomu 19. a 20. století

Franz Werfel - stručný životopis

Franz Werfel se narodil 10. září 1890 v Praze, kde strávil prvních 22 let svého života. Werfelova rodina patřila k ortodoxním vyznavačům židovského náboženství, on sám však byl později silně zasažen křesťansko-židovskou religiozitou. Už jako žák gymnázia psal básně, které prostřednictvím Karla Krause uveřejňoval v časopise Die Fackel (pochodeň). Roku 1914 byl povolán k vojenské službě, sloužil ve východní Haliči a ve Vídni na tiskovém oddělení ministerstva, na konci války byl pak nadšen revolučními myšlenkami. Po válce žil Werfel ve Vídni, odkud po roce 1938 emigroval do Spojených států. Zemřel 26. srpna 1945 v Kalifornii. Z jeho dalších děl je zapotřebí zmínit hlavně romány Sjezd abiturientů (1928), Píseň o Bernadettě (1941) nebo drama Zrcadlový člověk (1921).

Vydání

Knihu Barbora neboli zbožnost vydal Werfel v roce 1928, česky poprvé vyšla v roce 1931. Já čerpám z překladu Radovana Charváta, který vyšel v nakladatelství Volvox Globator v roce 1997.

Kompozice

Román se skládá ze čtyř "životních fragmentů", které popisují vždy určitou část života hlavního hrdiny, lodního lékaře Ferdinanda R. . Mezi fragmenty jsou určitá "bílá místa".

Děj

První životní fragment popisuje Ferdinandovo dětství v rodině, do níž se narodil. Jeho otce, chrabrého plukovníka rakousko-uherské armády, matku, mladou, krásnou a lehkovážnou ženu, a také jeho chůvu z jižních Čech pocházející a hluboce v Boha věřící Barboru, která se pro jeho život stala zcela zásadní a určující postavou. Ferdinand se již ve svých asi šesti letech stane sirotkem. Dále o něj pečuje teta Kateřina, sestra jeho matky, k níž si ale nedokáže vyvinout příliš silný vztah, a v roli služky v Kateřinině rodině stále i milovaná Barbora. Tento životní fragment končí výletem do Barbořina rodiště, který Fredinand a Barbora společně podniknou. Poté je Barboře dovoleno starat se o Ferdinanda ještě několik let než nastoupí do vojenské školy.

Druhý životní fragment vypráví o období, kdy Ferdinand žil v semináři, po jehož absolvování se měl stát knězem. Ve formě vyprávění příteli Engländerovi se zde dozvídáme také o neúspěšném Ferdinandově "angažmá" na vojenské škole, které semináři předcházelo. Ferdinand se v semináři necítí šťastný. S podporou Engländera z něj utíká a začíná studovat svou vysněnou medicínu. Engländer jej ale brzy přestává mít možnost finančně podporovat. Toto období se kryje s vypuknutím první světové války, a tak se Ferdinand přihlašuje jako dobrovolník k armádě. Projde důstojnickým kurzem a stává se poručíkem. V armádě se mu daří poměrně dobře. Podaří se mu přežít veškeré válečné operace. Zlomovým je ale okamžik, kdy je mu nařízeno velet popravčí četě, která má za úkol popravit tři vojáky - údajně za velezradu. Ferdinandovo svědomí se však nemůže srovnat s tím, že se ve skutečnosti nijak neprovinili, a místo vydání pokynu ke střelbě zajatce propustí. Za tuto troufalost je poslán na misi, která je téměř jistě smrtelnou záležitostí. Je velmi těžce zraněn a několik měsíců stráví ve vojenském špitále.

Třetí životní fragment začíná po jeho propuštění z nemocnice. Přihlásí se zpět na frontu, ale ještě než mu přijde nový povolávací rozkaz, potká svého starého známého válečného zpravodaje Ronalda Weisse. Ten se nyní často vyskytuje v jednom vídeňském Café, kde se schází literáti, filosofové, novináři a podobní lidé. Ferdinand je uveden do jejich kruhu a vzhledem k tomu, že se zdá, že válka bude již brzy končit, na frontu neodjíždí, zůstává s nimi a také spolu s nimi osnuje revoluci - vzpouru proti válce, zabíjení, císaři, která se s podporou ruských komunistů ve Vídni chystá. Po určitou dobu je jednou z hlavních postav spiknutí, ale postupně se jeho vazby na kroužek lidí z Café uvolňují. Přesto je však na konci třetího fragmentu zatčen.

Ve čtvrtém životním fragmentu se dozvídáme, že ve vazbě strávil pouhé tři dny. Potom intenzivně studuje medicínu. Po absolutoriu odjíždí do jižních Čech za Barborou, kterou neviděl od svého zranění. Barbora mu předává zlaté peníze, které pro něj shromáždila, s přáním, aby je použil pro začátek své lékařské praxe. Ferdinand však v náhlém zvláštním pomatení smyslů bez rozloučení odjíždí. Kniha končí v momentě, kdy Ferdinand zaměstnaný jako lodní lékař hází Barbořin zlatý poklad do moře.

Tolik k nastínění alespoň těch nejhlavnějších událostí v románu. Představuji si, že na člověka, který jej nečetl, musí působit nepochopitelně. Proč Ferdinand jedná tak jak jedná? Proč opouští milovanou chůvu bez toho, aby jí řekl byť jen "na shledanou"? Proč hází jí těžce shromažďovaný poklad do moře? To vše můžete pochopit snad jen v případě, že si knížku skutečně přečtete. Je totiž velmi těžké vylíčit zde mistrný Werfelův popis vnitřních stavů postav i vnějškového historického dění, které dané události osvětlují a dávají jim smysl. Jeho román je skvělou studií obého. Na jedné straně nám nabízí nahlédnutí do duše hlavního hrdiny tím, že nám vypráví jeho příběh a představuje jeho myšlenky, pocity i činy. Na straně druhé famózně popisuje období první světové války a "pádu Rakouska". Zachycuje nálady obyvatelstva, problémy, jimž různé jeho skupiny čelí, nevyhýbá se ani tématům víry, životního přesvědčení a filosofie, a to v okamžicích, kdy "končí starý svět".

Důležitým tématem románu, které je třeba zmínit, je také víra v Boha. Prostřednictvím různých postav jsou tu vykresleny různé koncepty jejího uchopení. Přirozeně, až přírodně, hluboce a oddaně věřící Barbora, židovský přítel Engländer usilující o syntézu židovství a katolictví, dunajowský rabín reprezentující až starodávné kořeny židovské víry, ateističtí filosofové z kavárny... různé životní postoje a příběhy zasahující do hloubky vnitřního života jejich představitelů.

Postavy

Ferdinand - tichý lodní lékař, o němž v podstatě nikdo z jeho společníků na lodi nic neví, hlavní hrdina románu (další info výše v textu)

Barbora - z Čech pocházející chůva, která před lety ztratila vlastní dítě. Ferdinanda miluje jako svého syna. Je schopná mu odpustit všechno včetně dlouhých pauzy v korespondenci. Její vztah s ním je totiž velmi zvláštní, jako by si rozuměli na dálku i beze slov...

Engländer - mladý intelektuál pocházející z židovské rodiny, z neznámých důvodů však fascinovaný katolicismem. Pacifista a idealista, nejlepší Ferdinandův přítel

Ronald Weiss - odvážný novinář, válečný zpravodaj, vůdce vídeňské revoluce

Kruh lidí v kavárně: básník Krasny umírající hladem, historik Basil, filosof Gebhart, mecenáš Aschermann...

Místo

- z největší části Vídeň, dále Příbram a různé bojové linie

Čas

- konec 19. století až 20. léta 20. století

Vlastní názor

Celkově tento Werfelův román vnímám jako krásně vyvedený komplexní obraz určitého dějinného období a života určitého jedince. Umožnil mi lépe porozumět první světové válce i tomu, co bezprostředně po ní následovalo. Zároveň mi představil jednoho člověka, Ferdinanda, lodního lékaře, opuštěného sirotka, syna slavného plukovníka, vojáka majícího svědomí, odvážného revolucionáře, něžného přítele i osamělého poutníka životem... a dalo by se pokračovat.

I přes některé nudnější pasáže a rozvláčnější popisy se mi román moc líbil. Zaujalo mě v něm něco, co by snad existencialisté nazvali "vržeností". Hlavní hrdina jako "výsledek" péče svých rodičů, výchovy Barbory, chození na vojenskou školu, do semináře, setkání s různými lidmi, účasti ve válce... zároveň však jako někdo, kdo se v rozhodné chvíli vzepře celému světu, když říká "ne" zabití, kdo přes všechnu toleranci a poslušnost v sobě má jakousi "brzdu", která mu nedovolí přejít přes tu či onu mez...

Zdroje: wikipedie.cz, spisovatele.cz

Štítky: ,

Řemeslo má zlaté dno

Rodiče naší nové spolužačky Kláry Nové jeli na víkend někam k babičce, takže měla volný barák. Jelikož se před nedávnem přistěhovali, rozhodla se uspořádat seznamovací večírek. Pozvala všechny spolužáky a známé. Petr s Fandou po ní docela házeli oko. Oba se snažili už delší dobu upoutat její pozornost.

Večírek

K jejich domu jsme to přihasili, až byla skoro tma. Bylo vidět, že je to pěkně rozlehlé stavení, které její táta pořádně opravil a zrekonstruoval. Vlastnil u nás v ulici sklenářství, rámoval obrazy, ale krom toho měl fakt zlaté ruce. Alespoň se to tak říkalo. Zvládal všechny zednické, mechanické a elektrikářské práce. Zahradničení bylo jeho koníčkem. Všechno v domě, který koupili, předělal a opravil sám. Centrum akce byl obří obývací pokoj spojený s kuchyní a velkou zastřešenou terasou. Postupně zábava pulzovala do přilehlých částí domu, zahrady a garáže, kde Petr objevil takové ty přísavky na nošení skleněných tabulí. Ty pak přitáhl do domu.

Kdo si hraje nezlobí

Nejdřív všichni s přísavkami dělali krávoviny. Různě se s tím plácali. Zábava gradovala a moji dva spolužáci si slušně přihnuli. Na Kláru jako by oba zapomněli. Nakonec se hosté začali vytrácet do horních prostor domu. V přízemí nezůstal téměř nikdo. Z vrchu znělo ryčné skandování. Nahoru jsem vešel těsně za hostitelkou, která zaječela, když viděla, jak je Fanda mistrně přilepený přísavkami ke kachlíkům v koupelně asi půldruhého metru nad zemí a ukazuje, jak se to prostě nemůže odcucnout. Potom to přišlo! Jak její táta dělal ty nové obklady, nebylo to asi ještě dostatečně zatuhlé, tak se pod Fandovou vahou odloupl čtverec kachlíků o rozměrech zhruba dva krát dva metry, on padl na zem jako žok, těsně za ním keramika. Vyskočil, jak byl opilý, nechytil balanc, vyvalil záchodovou mísu a taky urval umyvadlo, které když dopadlo na zem, rozbilo pár dlaždiček. Po tomto vystoupení bylo všem jasné, že je večírek u konce.

Doznání

Bylo to těžké, ovšem napáchaná škoda byla v krátkém čase neodstranitelná a nezbývalo než kápnout božskou. Fanda to bral jako rovný chlap. V neděli, když přijeli Klářini rodiče, zastoupil jim cestu už u vchodu do jejich domu. Po strohém vysvětlení se rozběhli do patra. Otec se při pohledu na tu spoušť prolomil v kolenou. Nejdřív to prý vypadalo, že bude vraždit, později však zvolal osudný verdikt: „To si odpracuješ, parchante!“ Jak řekl, tak se stalo, protože prachy na zaplacení můj spolužák neměl.

Přátelství je prý někdy víc než láska

Od té doby začal Fanouš pravidelně každou sobotu a neděli docházet k Novákovým. Spolu s hlavou rodiny opravovali koupelnu. Ze začátku byl pan Novák přísný jako řemen, ale později povolil a každé ráno s sebou přinesl něco na zahřátí. Při dokončování opravy už spolu docela obstojně nasávali. Fanda mu pak ještě chodil pomáhat se stavbou garáže, protože odpracovával cenu toalety a materiálu, ale myslím, že už to byla jenom záminka k pijatice. Klára si našla staršího frajera, který pro ni každou sobotu jezdil fungl novým auťákem, spolužák Franta jim s panem Novákem opilí mávali z rozestavěné garáže. Největší fór byl ovšem to, když jsem se dozvěděl, že ten Klářin frajer jednou parkoval v nově postavené garáži a na to jeho auto padla komplet omítka ze stropu.

Štítky:

Čtenářský deník - A. Maurois: Dvě lásky Filipa Marcenata

Dvě lásky Filipa Marcenata jsou poměrně útlou knížkou, která je ale plná moudrých slov inspirujících k zamyšlení. Jedná se o román naplněný porozuměním lidské duši a především lásce. Na následujících řádcích bych Vás s ním chtěla blíže seznámit.

André Maurois u nás dnes není autorem příliš známým. Alespoň já jsem se o něm poprvé dozvěděla až před pár týdny. V krátkosti Vám jej tedy představím. Narodil se 26. července 1885 do průmyslnické rodiny. Již z jeho pseudonymu je patrné, že se jedná o Francouze. Většinu života také ve Francii strávil, ač za 2. světové války žil nějaký čas v USA. Podíváte-li se na Wikipedii do seznamu všech jeho děl, zjistíte, že se jedná o více než plodného autora. Psal především romány, proslavily ho zejména ty životopisné. Je ale také autorem fantastických povídek a knih o historii Francie a USA.

Vydání

Kniha Dvě lásky Filipa Marcenata u nás vyšla poprvé přímo v roce, kdy vyšla i francouzsky, tedy v roce 1928. Můj exemplář vydalo nakladatelství Melantrich roku 1972 v překladu Evy Pilařové.

Kompozice

Román se skládá ze dvou částí. První je prakticky dopisem hlavního hrdiny Filipa Marcenata Isabele de Cheverny. Druhá je vyprávěním právě této Isabely. Musím se přiznat, že mě fascinuje, jak jediný autor dokázal tak přirozeně napsat jednu část za muže a druhou za ženu...

Děj

Román nám vypráví životní příběh Filipa Marcenata, syna bohatého francouzského majitele tiskárny.

První část nás seznamuje s jeho velmi na způsoby dbající rodinou, rodištěm venkovským sídlem Gandumasem i jeho studiem a postupným dospíváním v muže. Největší prostor je ale věnován jeho lásce k první ženě Odile. Těžko říci, zda pro ni použít termín fascinace, neutuchající zamilovanost nebo snad až posedlost. Filip je do své překrásné, věčně bíle oděné ženy úplný blázen. Ona je do něj zpočátku také zamilovaná, avšak zatímco jeho cit spíše narůstá, u ní dochází k opaku, což vyústí v její nevěru. Odila nakonec propadne své vášni k milenci Františkovi, s Filipem se rozvede a stává se Františkovou ženou, což vede Filipa k zoufalství. Ani ona však nadále není šťastná. Vztah s Františkem není takový, o jakém snila, a její život končí sebevraždou.

Druhá část knihy je věnována především druhé Filipově ženě Isabele. Čtenář, který se v první části setkával s Filipem něžným, milujícím a zraňovaným, zde nachází muže, který svou ženu naopak zraňuje. Tentokrát je Filip tím, kdo chce trávit čas raději ve společnosti než sám se svou zamilovanou ženou, kdo flirtuje s cizími dámami, kdo jednoduše řečeno uniká. A Isabela je tou, která jej hluboce miluje a neustále odpouští. Je dokonce balzámem na Filipovo zklamání ze vztahu s jednou jeho milenkou. V Isabele opatrující a toužící po opětovném štěstí jejího a Filipova manželství je velkodušnost a hluboká oddanost. Ač ale dělá vše, co se dá, aby jejich vztah zachránila a probudila, příběh končí smutně. Ne snad proto, že by ji Filipovo srdce nechtělo vyslyšet. Naopak se zdá, že v posledních společně strávených dnech se jejich štěstí vrací. Idylu ale ničí Filipova smrt způsobená zápalem plic.

Celkově lze o knize říci, že je úchvatnou studií žárlivosti. Poukazuje na drobné detaily, které vedou ke zvratům ve vztazích, přehrává nám, jak žárlivost vzniká, jak se rozvíjí, co ji rozdmýchává i jak chladne. Při čtení tohoto románu jsem si opětovně uvědomila, jak tenké a křehké bývají hranice rozhodující o tom, kdo má ve vztahu vrch. A že každý z nás může být na každé straně... Román bych doporučila především k víkendovému ponoření se do sebe někde u hořícího krbu...

Postavy

Filip Marcenat - sečtělý a vzdělaný intelektuál, ředitel továrny (vedení převzal po svém otci). Jako sympatický muž velmi příjemně přijímán ženami, s kterými prožil nevinná i méně nevinná dobrodružství. Kdesi hluboko v něm však dřímá touha milovat svou "královnu" a být jí naprosto oddán. Na tuto strunku v něm zabrnká nejvíce nádherná Odila.

Odila Maletová - mladá a až nadpozemsky krásná žena, o níž jeden zahradník řekl, že "nejkrásnější růže uvadají nejdříve". Dáma s vybraným vkusem a nadáním pro jemný flirt. Filipovou rodinou ale příliš nepřijímána pro svůj příliš "nízký" původ.

Isabela de Cheverny - hezká a příjemná dívka, věnující se určitou část svého života ošetřovatelství. Věrná, znalá způsobů, milá a spíše introvertní. Velmi oblíbená Filipovou matkou.

Místo

Převážně Paříž, epizody také ve Florencii nebo v Alpách.

Čas

Konec 19. století až 20. léta 20. století.

Vlastní názor

Mně osobně se knížka moc líbila. Málokde narazíte na něco tak krásně psychologicky prokresleného. Panu profesorovi Smékalovi za tip na přednášce vřelý veřejný dík. :)

PS: Na závěr pro lepší představu o jazyce ocituji kousek z Isabelina vyprávění:

"I já jsem tě mohla k sobě připoutat, zbavit tě síly, svobody, štěstí; i já jsem v tobě mohla vzbudit ten bolestný neklid, kterého ses bál a který jsi vyhledával. Nechtěla jsem. Chtěla jsem tě milovat bez záludnosti, bojovat s odhalenou hrudí. Vzdala jsem se ti bez boje, přestože jsi mi sám nabízel zbraně. Myslím, že jsem udělala dobře. Zdá se mi, že láska by měla být něčím víc než krutým válčením mezi milenci. Mělo by být možné doznat, že miluji, a přesto být milován..."

Štítky: ,

Vladimír Menšík - Nejlepší scénky z YouTube

Vladimír Menšík byl skvělým hercem. Zatímto průměrní vytvářejí různé postavy v žánrově podobných dílech, jen ti nejlepši dovedou zahrát roli vážnou, komediální i zcela civilní prostou velkých přesahů.

Menšík mezi takové výjimečné umělce patřil. Jako velkého herce si ho pamatujeme třeba z filmů jako Dobří holubi se vracejí nebo Všichni dobří rodáci. V roli naprosto obyčejného člověka doporučuji Menšíka stáhnout například v krátké televizní inscenaci Cesta do Rokycan.

Na Youtube je přehršel vyprávění a scének Vladimíra Menšíka. Jestli máte chvilku, podívejte se na naše nejoblíbenější :)

Vladimír Menšík a Jiřina Bohdalová: Tonda má ženskou


Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová a Lubomír Kostelka: U soudu


Vladimír Menšík a Jiřina Bohdalová: Předstih


Vladimír Menšík a Jiřina Bohdalová: Silvestrovský večírek


Vladimír Menšík: Vománkové víno (audio)


Podívejte se také na Werich a Horníček - to nejlepší z Youtube.
Vladimír Menšík: Životopis a filmografie na Wikipedii

Štítky: ,

Sliby za minulého režimu aneb Jak jsme lhali

Veřejné sliby a přísahy v sobě mají vždycky pachuť nedobrovolnosti. Ovšem za minulého režimu skutečně nešlo jinak, než hrdě slibovat. U Jiskřiček a Pionýrů hrozil velký černý puntík ve škole, v případě vojenské přísahy šlo o kriminál.

Zatímco slib Jiskřiček je v podstatě apolitický, Pionýři už dávali jasně najevo svůj vztah k socialistické vlasti. Vojáci za ni dokonce byli ochotni nasadit život.

Co se stalo, když se přiřítila v roce 1989 revoluce? Naštěstí na své sliby všichni rychle zapomněli. Bývalí pionýři režim aktivně bourali, armáda nedělala pro jistotu nic. Dovedete si představit ten fičák, kdyby vojáci dostáli své přísaze a bránili socialistický řád proti každému (tj. i vnitřnímu) nepříteli?

Slib Jisker


Slibuji dnes přede všemi, jako jiskra jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.

Slib Jisker (roztomilá slovenská varianta)

Domovina moja krásna, sľubujem ti v tento deň, že ja, tvoja iskra jasná, tebe k sláve vyrastiem.

Pionýrský slib


Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.

Vojenská přísaha z roku 1961


Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.

Slibuji, že budu vojákem statečným a ukázněným, že budu důsledně a iniciativně plnit ustanovení vojenských řádů, rozkazy velitelů a zachovávat vojenské tajemství. Svědomitě se budu učit ovládat vojenskou techniku a zbraně, svěřené mi pracujícím lidem a připravovat se na boj, abych mohl na rozkaz presidenta a vlády Československé socialistické republiky co nejlépe bránit svou rodnou vlast a její socialistický řád proti každému nepříteli.

Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.

Tak přísahám!

Použité zdroje:
www.cs.wikipedia.org
www.army.cz


Kam dál?
Hříchy našich politiků aneb Vlády se mění, stupidita zůstává

Štítky:

Moje máma na Facebooku: Lehce katastrofická vize

K napsání tohoto článku mě inspiroval klip s názvem My mum´s on facebook od skupiny Blood of TigerCat. Kdo ještě neviděl, ať se jednoznačně podívá:

Už dlouho jsem neviděla nic, co by mě tak pobavilo a zároveň bylo tak pravdivé a aktuální.

Není pochyb o tom, že nová média zásadně ovlivňují náš sociální život. Kontaktovat někoho téměř už nemůže být rychlejší a snadnější. Sdílení názorů, zážitků i fotek je dnes jednodušší než kdykoli předtím. Především Internet s jeho sociálními sítěmi nám k tomu poskytují zcela nebývalý prostor. Můžeme tedy k sobě mít blíž. Máme ale? A chceme to? Do jaké míry vlastně chceme ukazovat svůj vnitřní svět lidem "tam venku"?

Bývaly doby, kdy jste mohli být svědomitým účetním, romantickým manželem i lvem salónů a bavičem kamarádů zároveň. Šlo to, protože jste se prostě mohli prezentovat před tím tak a před druhým onak. S trochou štěstí se lidé, jimž jste ukazovali jednou tu tvář a podruhé onu moc nepotkávali - a pokud ano, tak jen krátce a formálně. Jenže co teď, když jsou všichni na jednom místě a vidí vás najednou?

Např. vzhledem ke změněnému charakteru mnoha prací už prostě člověk často není 8,5 hodiny denně "pracovníkem" a zbytek dne "člověkem XY". Vezměte si třeba takový Facebook... založíte si tam účet, protože chcete být ve styku s bývalými spolužáky a kamarády, v klidu si tam píšete, co vás napadá a jste zcela neformální. A najednou vám žádost o přátelství pošle váš šéf. A odmítnout může být těžké až nemožné... co to s vámi udělá? No, budete prostě muset začít zvažovat. Co je únosné? A nejedná se jen o současné šéfy... sociální sítě už si prý otipovávají některé společnosti hned při náboru...

Fungování na sociální síti člověka prostě odhaluje. Nejhorší je, že nad svou sebeprezantací ztrácíte kontrolu, protože kdokoli z vašich přátel může do éteru vypustit nějakou vaši šílenou fotku, ke které připíše vaše jméno. A vy se nemáte jak bránit a máte na průšvih zaděláno. Druhá možnost, jak se zbavit tohoto tlaku je účet si zrušit. No, zatím to jde a jako blázen vypadat nebudete. Minimálně ve vzdělanější části společnosti se ale sociální sítě mohou zanedlouho stát zlatým standardem a budete minimálně "trochu divní", když tam k nalezení nebudete.

Jak se tedy do budoucna chovat? Budeme si muset lépe vybírat (co komu povolit, jak si co nastavit...) a více přemýšlet nad sebeprezentací, budeme se vlastně muset stát mistry managementu informací... Drobné lhaní a přetvářka budou daleko obtížnější a pokud je budeme chtít uplatňovat, budeme muset být přinejmenším tak šikovní jako sňatkoví podvodníci z první republiky. A možná to i oni mívali jednodušší. Díky větším možnostem komunikace a objemu předávaných informací se všechno prostě rozkecá daleko snadněji než dřív.

Ideální uživatel těchto sítí bude samostatný, informovaný a flexibilní. Bude si uvědomovat důležitost své webové prezentace a bude strategicky užívat a kombinovat různé možnosti tak, aby to pro něj bylo co nejvýhodnější (aby byl co nejzajímavější pro potenciální zaměstnavatele, zákazníky apod.). Takže jako všechno, Facebook ve výsledku zkomerční. Za chvíli už ani nebudeme moct věřit statusům, které se tam budou objevovat. No nic. Řada věcí je skvělá zpočátku a časem jdou do háje. Nevím, proč by to s Facebookem mělo být jinak, takže chtít po něm něco jiného by asi bylo nerealistické a prostě přílišné.

A nebo to všechno bude úplně jinak. Výše nastíněná nutnost jednat konzistentně povede k tomu, že se sami budeme cítit uceleněji a konzistentněji. Třeba se nám díky tomuto tlaku podaří i lépe integrovat jednotlivé naše stránky a budeme všichni úplně hrozně šťastní.

Kdo ví.

PS: Do diskuse: A jak to vlastně děláte vy? Klidně si tu otázku položme obecněji. Přemýšlíte nad tím, kdo jste na webu, jak pro ostatní vypadáte? Zkusili jste si někdy progooglovat vlastní jméno a příjmení? A byli jste spokojení s výsledkem?

Štítky:

HROM revival: Pocta legendárnímu časopisu

Vzpomínáte si na legendární časopis HROM? Suchý popisek z Katalogu vědecké knihovny v Olomouci nám o této tiskovině říká: "Časopis informací, zkušeností a zábavy. Materiály jsou připravovány ve spolupráci s redakcí Weekly World News (USA) a čerpány z různých domácích i zahraničních zdrojů." Skutečnost byla o trošku divočejší. V tomto plátku jste se mohli dočíst, že "Hitler žije v Argentině a je mu 110 let" nebo že "Vědci vyšlechtili voňavého skunka".

Ačkoli HROM již několik let česky nevychází, v cizině pořád žije a přináší články jako "Michael Jackson zfalšoval svou smrt" a "Herečka Megan Fox je muž" (včetně vousaté fotky). Mimochodem, fotomontáže byly v tomto plátku vždy naschvál roztomile neumělé.

Jako poctu HROMu, tomuto úžasnému periodiku, které si na nic nehrálo a zaručeně pobavilo nebo brouka do hlavy nasadilo, si dovoluji napsat tento článek plný zaručeně pravdivých informací.

V Kremlu pověsili Paroubka!

U příležitosti Dne Česko-ruského přátelství nechal ruský premiér Vladimir Putin v Kremlu pověsit fotografii Jiřího Paroubka. Vedoucí protokolu Pop Popovič Popič si HROMu postěžoval: "Musel jsem poslat na Sibiř 57 svých věrných podřízených, nebyli mi schopni dodat fotku, kde by Paroubek nebyl upocený, mastný nebo od vajíček. Ze zoufalství jsem hledal sám a zjistil, že takový snímek neexistuje."
Jiří Paroubek v Kremlu

Karel Gott vystupoval jako žena!

HROM přináší exkluzivně krátké němé video!

Karel Gott se v roce 1967 během svého působení v Las Vegas pokoušel mnohokrát dostat do televize. Neúspěšně. Touha potěšit širší americké publikum ho přivedla až k zoufalému kroku. Na casting do celostátní stanice PRC přišel v převlečení za ženu! Z objevu HROMu nemile překvapený mistr vzpomíná: "Díky mému hlasovému rozsahu nikdo nic nepoznal."
Karel Gott jako žena

Kam dál?
Karel Gott a Honza Nedvěd: Kdo je lepší balič

Montáže udělány pomocí služby Photofunia.com.

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů