Počítačové hry a násilí

V posledních letech se čím dál častěji objevují názory, že hraní počítačových her a potažmo počítačové hry samotné jsou původcem násilí páchaného dětmi a mladistvými. Tento názor je o nebezpečnější, že hry ještě nejsou brány jako běžná součást kultury a pro spoustu lidí jsou španělskou vesnicí. A nejhorší na tom je, že právě lidé, kteří by měli schvalovat a rozhodovat o zákonech, ve většině případů netuší, o co tady vůbec jde. Pomineme-li ty největší neznalce, kteří nerozlišují mezi počítačovými hrami a výherními automaty, stejně zbývá spousta dalších, kteří si v novinách přečtou, že dva studenti, kteří povraždili v americkém Littletonu 14 svých spolužáků, hráli velmi často počítačové hry. V článku se pak ještě nadhodí, že jeden z nich byl sympatizantem neonacistického hnutí. Neznalý člověk si pak řekne: nacismus je špatný, takže co z toho vyplývá – počítačové hry jsou špatné. Ale co ten druhý, co když sbíral známky? Je tedy filatelie průpravou k masovému vraždění?

Přemýšlením nad takovou hloupostí by se asi nikdo dlouho nezabýval, a přitom je to s hrami to samé. Ale počítačové hry nejsou dostatečně známé mezi nejširší veřejností, takže se na ně hledí jako na jakousi tajemnou hrozbu. Takový vystrašený rodič pak požaduje na odpovědných osobách, aby podnikly patřičné kroky. Je to přece tak snadné, počítačové hry jsou vinny za smrt dětí, takže když je zakážeme, všechno bude zase v pořádku. Ale takhle jednoduché to zase není. Nikdo netvrdí, že počítačové hry nejsou násilné, ale zapomíná se na to, že už dost dlouhou dobu existuje funguje rozdělování her podle věkových kategorií, stejně jako to známe u filmů. Pokud tedy můžete vyslechnout rozhovor dvou sedmiletých školáků o dosažení nového rekordu v přejíždění chodců v Carmageddonu (závodní hra, kde za přejetí chodců získáte další cenné sekundy, tato hra je velice brutální, v některých státech místo chodců přejíždíte zombie se zelenou „krví“, jenže zanedlouho se na Internetu objevil program, který ve chvilce uvedlo vše do běžné reality), něco je rozhodně v nepořádku, ale chybu lze těžko hledat u tvůrců hry samotné, která je určena dospělému publiku. Protože nikdo mě nepřesvědčí, že když si dospělý člověk zakoupí již zmiňovaný Carmageddon a nadšeně v něm bude přejíždět bezmocné pěšáky, pak druhý den nasedne do svého čtyřkolého miláčka a pokusí se efektním smykem pokosit pár spoluobčanů čekajících na zastávce na autobus (aspoň mě se to nestalo). Tomu nevěřím a věřit ani nebudu. U dětí je to horší, ty nemají tušení, jak se realita může lišit od toho, co vidí na monitoru.

U koho tedy hledat chybu? Bylo by snadné hodit všechno na rodiče – nechají děti sledovat filmy, jejichž hrdiny pak děti napodobují, aniž by tušily, že pět kopanců do hlavy se tak snadno nerozchodí (případně, že na rozdíl od hry má každý jenom jeden život). Ale obviňovat z toho jenom rodiče by bylo poněkud nespravedlivé, ono se lehko řekne, že pokud se na děti dohlíží a věnuje se jim dostatek času a péče, tak prostě nenastanou problémy. V situaci, kdy většinou oba rodiče musí chodit do práce, aby se finanční situace nestala neúnosnou, bych si osobně nikoho nedovolil kritizovat za nedostatek péče o potomky. Nevinil bych z této situace ani samotnou společnost, protože s těmito problémy (kriminalita a růst násilí mladistvých) se potýkají v mnoha zemích, které se liší svým stupněm rozvoje. Moje stanovisko ke hrám a násilí v nich je tedy jednoznačné. Hry rozlišuji na dobré a špatné a na to, zda jsou násilné nebo ne, je automaticky nezařazuje do jedné z těchto kategorií. Navíc mi přijde zvláštní spekulovat o škodlivosti násilí ve hrách v době, kdy se sypou bomby z letadel na opravdové lidí a skutečná válka zuří poměrně nedaleko.

V USA jde pěkně vidět, že nejen u nás se politici snaží vetřít do přízně veřejnosti rázným „řešením“ palčivých problémů. Poté, co dva littletonští fanatici zásadním způsobem zredukovali počet svých spolužáků, vypuklo ukázkové hysterické hledání viníka. Do amerického Kongresu se dokonce dostal k projednání o zákazu distribuce her zobrazujících násilí, ale nebyl přijat. Coloradský republikánský senátor zase předvedl ukázkové vystoupení před kamerami, kdy, tvrdil že pakistánské děti dostávají samopaly už v ranném věku, a přesto k masakrům na pakistánských středních školách nedochází. To, že důvod je v tom, že tyto děti možná tou dobou už legálně zabíjejí v armádních službách nepřátele státu, v proslovu jaksi nezaznělo. Zajímavě zní i zpráva, že poprvé v dějinách kinematografie byl předvolá před soud režisér filmu Takoví normální zabijáci – Oliver Stone (mj. film Četa), a to kvůli jinému masakru, kterého se dopustily osoby, jež shlédly Zabijáky asi dvacetkrát.

Kam dál?
Sega emulátor: Legendární hry na Vašem PC (Pac-Man, Mortal Kombat, Contra4)
SNES emulátor: Další porce herní nostalgie (Želvy Ninja, Sonic, Rock N' Roll Racing)

Čerpáno z těchto zdrojů.