Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi

Ve staré domácí knihovně už jsem přečetla většinu knížek, které považuji za kvalitní. Zbyla mi tam jen hrstka věcí. Tak jsem se dostala ke knize Lékaři hanby s podtitulem Pravda o lidských morčatech v Osvětimi autorů Betty Truckové a Roberta-Paula Trucka. Tenhle článek nebude vůbec veselý, upozorňuji předem.

Jedná se o knihu založenou výhradně na autentických svědectvích lidí, kteří prošli koncentračním táborem Osvětim a na dobových dokumentech týkající se tohoto hrůzného místa. V českém překladu MUDr. Boženy Mráčkové vyšla v nakladatelství Práce v roce 1983. Nejprve Vám tuto knížku představím kapitolu po kapitole a pak napíšu své osobní dojmy.

Kapitola I: Velitel Osvětimi Rudolf Hoess hovoří

Rudolf Hoess, nejvyšší velitel Osvětimi, sepsal po válce během čekání na soudní proces svůj životopis. Z něj první kapitola vychází. Tento člověk (?) zde bez emocí popisuje svou náplň práce a to jak nacisté konali, aby se Osvětim stala největším vyhlazovacím táborem v dějinách lidstva (což byl plán Himmlera). Její zásadní část se týká plynových komor (cyklonu B) a spalovacích pecí.

Kapitola II: Anděl smrti

První z kapitol, kde se čtenář setkává s Josefem Mengelem, hlavním lékařem Osvětimi. Selekce. Rozhodování o životě a smrti. Přeprava transportů k plynovým komorám, mrtvoly, spalování. Je to asi ta nejbrutálnější část knihy, ani nevím, zda z ní mám citovat.

Kapitola III: Mengeleho dvojčata

Vypráví o zálibě doktora Mengeleho ve dvojčatech a trpaslících a o "výzkumech", které s nimi podnikal. Popisuje způsob zacházení s těmito vězni podrobovaným mnoha a mnoha pokusům, po nichž následovaly jejich pitvy.

Kapitola IV: Deník maloměšťáka

Čerpá z deníku psaného německým lékařem profesorem Johannem Paulem Kramerem. Hovoří o jeho asistencích na "speciálních akcích" - hromadném vyhlazování plynem. Šílené je, jak se krátké zápisky o těchto zážitcích (psané naprosto bez emocí) střídají s jeho komentáři týkajícími se toho, co dobrého daný den jedl.

Kapitola V: Život a smrt v revíru

Jak to vypadalo v "nemocnicích" v Osvětimi a jak se zacházelo s těmi, kdo se přihlásili jako nemocní, se dozvíte právě zde. Stejně tak jako zjistíte, kdo byli musulmani, lidé - kostry v poslední fázi podvýživy blouznící o jídle.

Kapitola VI: Intrakardiální injekce

V Osvětimi se nezabíjelo jen plynem nebo zasřelením. Lékaři vyvinuli i způsob zabíjené injekcí přímo do srdce - okamžitá smrt kyselinou karbolovou pro lidi držené na židli. Sonderkommando - komando starající se o mrtvoly.

Kapitola VII: Mrtvé duše

Snaha lékařů - zajatců - zachraňovat přátele výměnami lidí v kamionech určených do plynových komor.

Kapitola VIII: Aby si nacvičili ruku

Nemocní vězňové podstupující operace, aby následně stejně skončili v plynových komorách, zbytečné amputace, výzkumy podložené rasovými teoriemi, elektrošoky, injekce vzduchu do žil... Jen některá z témat této kapitoly. Dalším je např. přeoperování muže na ženu (samozřejmě nedobrovolné), které osvětimští lékaři provedli na jednom z vězňů.

Kapitola IX: Stín trustů

Spolupráce s farmaceutickými firmami. Dodávání lidí na pokusy s různými druhy léků. Často se hledaly smrtící dávky. Mimochodem, s nacisty spolupracovala firma Bayer - nevím, jaká byla její další historie, každopádně si tu od dodavatele se stejným názvem teď můžete koupit léky.

Kapitola X: Sterilizace

Podrobné plány na sterilizaci židovských žen a mužů jako příslušníků méněcenného národa, jehož děti už nebudou v dějinách třeba. Sterilizace pomocí rentgenových paprsků a pokusy s ní na vězních obou pohlaví. Kastrace mužů.

Kapitola XI: Harém profesora Clauberga

Profesor Clauberg, šílený autor výše uvedených sterilizačních plánů, jeho způsoby práce, další plány a osobní osud. Příšerné gynekologické zákroky.

Kapitola XII: Čelem k černé zdi

Komando smrti a jeho práce. Mučení politických i jiných vězňů na moderních i léty prověřených mučících nástrojích.

Kapitola XIII: Hygienický ústav v Rajsku

Život lékařů - zajatců v tomto ústavu. Vysoké počty nesmyslných zkoumání, hodnoty postavené tak, že králík je více než člověk. Snaha zajatých lékařů zachránit alespoň některé vězně od smrti falšováním výsledků vyšetření.

Kapitola XIV: Osvětim... Už nikdy.

Skandální článek soudce Wilhelma Staeglicha Mé dojmy z koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1944, kde píše, že tábor byl "pečlivě zařízený, a vybavený slušnými ubytovnami, strážci byli tolerantní a vězňové se nemuseli ničeho bát" jako výzva k tomu, abychom nezavírali oči před hrozbou toho, že by se něco podobného mohlo ještě někdy v rámci dějin lidstva opakovat.

Kniha je doplněna těmito přílohami - dobovými dokumenty:

Dodatek I: Provolání osvětimského mezinárodního výboru k německým lékařům
Dodatek II: Anděl smrti (další osudy dr. Mengeleho)
Dodatek III: Výtah z projevu proneseného Himmlerem v Poznani v roce 1943
Dodatek IV: Povinnosti členů SS
Dodatek V: Hodnosti zbraní SS
Dodatek VI: Návod na použití kremační pece Topf se třemi kladkostroji vytápěné koksem
Dodatek VII: Okolí krematoria
Dodatek VIII: Označování vězňů
Dodatek IX: Průmyslové využití vlasů
Dodatek X: Počet mrtvých v Osvětimi

Zhruba uprostřed knihy také najdete sadu dobových fotografií zachycujících jak některé z nacistů ve vedení tábora, tak životní podmínky v něm.

A jaké jsou mé osobní dojmy z knihy?

Když jsem ji o víkendu začala číst, zvedal se mi žaludek nad tím, čeho byli mocní v tomto táboře schopní. Jaká zvěrstva dokázali páchat. Představte si třeba uniformované muže, jak hází živé malé děti do spalovacích pecí nebo jim před zraky matek rozbíjí hlavičky o betonové zdi. Myslím, že takové obrazy hovoří za vše. A abych řekla pravdu, ač jsem se samozřejmě už např. prostřednictvím televizních dokumentů s problematikou koncentračních táborů setkala, o brutalitách, jaké Vám předkládá tato kniha, jsem ještě neslyšela.

Čtete, jste rádi, že vůbec můžete otáčet stránky hnusem a v hlavě Vám zní jediná otázka: "Jak je tohle možné???!" Děsí Vás to. Snažíte se trochu udržet distanc od dané situace, abyste vůbec mohli pokračovat ve čtení, ale přece na Vás pořád útočí ten jasný fakt: že to přece byli všechno lidé. Tohle dokázali dělat lidé lidem. Vy se podíváte oknem na ulici a vidíte spoustu úplně normálně vypadajících mužů a žen. A nemůžete se ubránit otázce: "Co by se z nich stalo v Osvětimi?"

Kdo je vlastně člověk? A co je lidství? Po přečtení této knihy nelze odpovědět na odvěkou otázku, zda-li je lidská podstata dobrá nebo zlá, bohužel jinak než tou druhou možností... Trochu mi to taky připomíná slavný Zimbardův vězeňský experiment.

Tolik k tomu, jak na mě tato kompilace různých svědectví zapůsobila. Na závěr už položím jen jednu otázku: Také se někdy divíte, v čem to vlastně žijeme a co někde v nás dřímá? A nebo ještě pořád dokážete být optimisty?