Trocha poezie od Klobouka

Již několikrát jsem zde upozorňoval na zajímavou poezii od Klobouka. Jistě, není to nic veselého. Žánrově bych přirovnal k prokletým básníkům nebo k některým beatnikům. Oproti běžným pubescentním výkřikům "všechno stojí za hovno, nikdo mi nerozumí" bych rád vyzdvihnul velkou eleganci a jazykovou zralost autora. Určitě toho v životě hodně přečetl.

Křižovatky

Větvení rozcestí jabloní
a provinilý smích
a modrá obloha
a prameny vlasů
a teplé kameny,
co hřejí do zad.
Prosvětlení sluncem
jako motýli na slovech přišpendlení
v průniku polibku
do dálky odplouváme.

Bez názvu

Violou bez strun být
a z vody víno učinit,
v náruči ticha dlít
a svoji vinu odčinit,
to moc bych chtěl.
Snad je to moc.
Snad víc bych směl,
až padne noc:
pak já se stanu violou
a z vody bude víno.
Naplním se pokorou
a vše obejme ticho.

Červánky

Horizont hoří.
Oceány ohně.
Kapky rosy věští vůni hlíny
a Tvé vlasy jsou
jak sametový smrtičas,
když stojíš nad strání
v syrové krvi podvečera.

Básně citovány ze stránek Bdeniuzemreleho.blogspot.com.