Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 01/2009 - Stránka z Archívu

Vztahy a stres včera a dnes

Dnešní doba je oproti minulosti obrovsky stresující. Navíc vztahy upadají, lidé jsou na sebe více zlí než dřív. Jestli to tak bude pokračovat dál, bude doslova platit člověk člověku vlkem.

Větší pitomost než předchozí odstavec jsem snad ještě nenapsal. Jak jsou na tom reálně mezilidské vztahy? A co stres? A proč si řada lidí myslí, že to s námi jde v těchto ohledech od deseti k pěti?

Vystresovaní lidé 21. století


Zatímco obrovskou většinu času, který homo sapiens sapiens na této planetě přežívá, šlo o holé přežití a stres měl objektivní příčiny (nebezpečí), v dnešní době si důvody stresu každý "stanovuje" svobodně sám.

Základní životní potřeby zajistí pro každého v ČR stát. A to v míře daleko větší než nezbytné, oproti standardnímu životnímu stylu před 50 lety jde o luxus, tehdejší průměrný člověk by dnešnímu chudákovi dozajista záviděl, chtěl by s ním měnit a myslel by si, jak je dnešní chudina v pohodě.

Ovšem doba je jinde. Každý si sám na sebe plete bič, každý je sám sobě drábem. Příčinou stresu není to, že dítě umírá hladem. Příčinou stresu je, že nezbývají peníze na dovolenou v Chorvatsku nebo že se musí dělat přesčasy, aby bylo na plazmovou televizi.

Už vidím, jak teď všichni buď naštvaně klikají na křížek vpravo úplně nahoře nebo si sami pro sebe začínají vypočítávat, jak je všechno drahé a které všechny věci je pro přežití v dnešní společnosti nutné mít. Já se ptám: Kdo stanovuje, co je třeba mít, bez čeho se není možné obejít? Ano, jste to Vy sám (sama). Je to jen a pouze Vaše svobodné rozhodnutí být ve stresu.

Dnešní doba je naprosto pohodová. Nikomu nehrozí smrt hladem, není válka, péče o zdraví je na dobré úrovni, bydlení v suchu a teple je dostupné, nikoho neodvádí do armády ani bezdůvodně nezavírají do kriminálu. Pokud nepočítám zásahy vyšší moci (zdraví...), tak trpí jen ten, kdo trpět chce.

Rozpad mezilidských vztahů


O tom, jak se mezilidské vztahy zhoršují, kriminalita roste (ačkoli reálně klesá, podrobnosti např. zde) a mládež je zkažená, se popsaly už tuny papíru. Já se ptám: Kdy to bylo lepší než dnes? Nikdy. Vždy to bylo jen a jen horší. O tom, jakým způsobem na mezilidské vztahy působí totalitní režimy, se nemusím rozepisovat, středověk a dobu dřívější asi taky nikdo nepokládá za idylku.

Zabrousím tedy do časů první republiky a Rakouského mocnářství. Z neznámého důvodu si lidé myslí, že se tehdy všichni měli rádi, byli na sebe hodní, že fungovaly tzv. pravé rodinné hodnoty.

A realita:

1) proplesknout doma manželku a děti bylo běžným rituálem,
2) lidé doslova nenáviděli jinakost, možnost, že by běžně ve společnosti fungoval např. na vesnici člověk jiné víry byla nemyslitelná,
3) mezi lidmi bylo daleko víc násilí, na starých obrázcích působí hospodská rvačka směšně, ve skutečnosti to byl samozřejmě hnus,
4) pokud se člověk nedej bože narodil jako nemanželský, byl ocejchován na celý život, všichni na něj plivali,
5) žena byla často pokládána za kus majetku, o lásce se nedalo u velké většiny sňatků mluvit, byl to prostě handl, případně řešení nechtěného těhotenství,
6) nevěra, krádeže, hazard, alkoholismus, vraždy a další podobné jevy existovaly stejně jako dnes,
7) rodina držela při sobě jen proto, že nebyla jiná volba.

Úroveň mezilidských vztahů se neustále zlepšuje. Porovnat můžeme jen to, co pamatujeme. Zavzpomínejte na dobu před 20 lety, na kyselé obličeje prodavaček, všemocné úředníky a učitele, více než 100 000 potratů ročně, přístup společnosti k postiženým, pomlouvání, závist, udávání. A řekněte upřímně: Je to horší dnes?

Kam dál?
Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk

Komiks Vesnička - Nostalgický starosta Králík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Narcismus, láska a sebeláska

...a co to znamená, když se řekne "narcismus".

Možná jste někdy slyšeli pověst o Narcisovi... starý příběh ho zobrazuje jako člověka přespříliš zamilovaného do svého odrazu na vodní hladině...
A možná jste někdo četli Oscara Wilda, který napsal moc krásnou a působivou knihu s názvem Obraz Doriana Graye...
A nebo jste se setkali s některými texty od Christophera Lasche a nebo Gillese Lipovetského...
...a třeba vám na základě toho vrtá hlavou, jak to vlastně je s tím "narcismem". Co tento pojem znamená a jak se na něj dívá současná psychologie, to je předmětem následujícího článku.

Psychologie jakožto věda má samozřejmě velmi bohatou historii. Zastavme se alespoň u těch nejzásadnějších jmen. Jedním z prvních badatelů na poli lidské psyché, kteří o tomto tématu hovořili, byl Sigmund Freud. Pojímal narcistického jedince jako člověka, který dokáže vytvářet vztahy jen sám k sobě. Hovořil také o tom, že narcističtí pacienti nejsou schopni vztahu s psychoanalytikem, což práci s nimi zásadně komplikuje. Psychoanalýza totiž velkou část své působnosti staví na tzv. přenosu, což je, zjednodušeně řečeno, to, že pacient promítá do vztahu s pychoanalytikem své vztahy dřívější, zvláště ty s rodiči.

Z dalších psychologů, kteří se narcismem zabývali, je třeba jmenovat alespoň Heinze Kohuta a Otto Kernberga. Díky prvnímu jmenovanému se zrodil názor, že narcističtí pacienti přenosu schopní jsou. Jen nepřenášejí vztahy v celku, ale pouze některé části z nich - tzn. jsou léčitelní. Vznik narcismu připisoval málo empatickým rodičům. Kernberg byl zase přesvědčen, že rodiče "narcise" byli chladní a odmítaví - nezahrnovali láskou dítě za to, jaké je, ale pouze "zaslouženě". Člověk, který je takto vychován, je pak v posuzování svých činů sám k sobě krutý.

A jaké jsou vlastně znaky narcistní osobnosti? A koho lze za narcistní osobnost označit?

Narcismus je charakterizován velikášstvím a potřebou nekonečného obdivu. Objevují se fantazie o obrovském úspěchu, kráse, o své vlastní důležitosti. Bývá arogantní, závistivý a nemá dostatek empatie vůči druhým lidem. Někteří mají také tendenci se předvádět. Na první pohled by se mohlo zdát, že se přespříliš milují a na druhé lidi "kašlou". To je ale právě podle Kohuta paradox narcise. Nemá sebelásky příliš, nýbrž kriticky málo. Proto přístup k pacientům funguje na principu nabídnutí bezpodmínečného přijetí/lásky od terapeuta směrem k pacientovi. Daný člověk najednou nemusí být ve všem nejlepší a naprosto super... stačí, když prostě bude... Cílem je pomoci mu, aby sám sebe přijal. Když se mu to podaří, zvýší se i jeho kapacita k navazování vztahů k jiným lidem.

A co z toho všeho vlastně vyplývá? Resp. alespoň tedy, co jako zásadní vnímám já?

Vůči vlastním dětem bychom měli být tolerantní. Proto, abychom je měli rádi, přece nemusí mít samé jedničky, být hvězdami ve sportu a ještě vynikat v kreslení.
Vůči sobě bychom měli být tolerantní také. To, že se někdy něco nepovede, neznamená, že jsme špatní. Je to úplně normální. Ať už nás rodiče vedli k čemukoliv.
A vůči ostatním lidem? Inu, zase... být tolerantní. Budeme-li po nich chtít příliš, leda tak posílíme jejich osvojené vzorce, a navíc ještě budeme zklamaní...
Toť (velmi) krátký, jak by řekl například náš drahý poslanec a krajský lídr David Rath( :)) ), exkurz. Narcismem se však nezybývali pouze psychologové. Výše zmiňovaní pánové Lasch a Lipovetskij patří spíše do sociologických vod. Ale na to, jak viděli narcismus oni, se (možná :) ) podíváme až v některém dalším článku. Problematika narcismu je na pouhý jeden článeček příliš složitá...

Kam dál?
Láska a blízkost


Zdroje: kniha Základy psychoterapie - Stanislav Kratochvíl, výuka klinické psychologie na FSS MUNI

Komiks Vesnička - Marika je k pomilování
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Diskriminace a rasismus v ČR

Diskriminace a rasismus jsou pro média vděčnými tématy. Vždy, když není o čem psát nebo vysílat, najde se v redakční poště dopis od člověka, který se setkal s těmito fenomény a cítí se neoprávněně znevýhodněn. A zpráva je na světě. Pálí naši společnost tyto problémy doopravdy nebo je to jen virtuální realita?

Diskriminace


Diskriminace je dle abz.cz "rozlišování, rozdílný, jiný přístup k jedné skupině než k jiné nebo k celku". Jak správně lidově říká inženýr K., který nechce publikovat: "Nejdřív by měli zakázat diskriminaci podle ksichtu."

Například u přijímacího pohovoru, je-li člověk příslušníkem skupiny, o které se v souvislosti s diskriminací mluví (ženy, starší lidé, Romové), může se bránit. Ale co když je někdo tlustý, plešatý, s řečovou vadou nebo se třeba jenom podobá bývalému manželovi personalistky? Je nepřijat také kvůli příslušnosti k určité skupině, kvůli vzhledu, kvůli tomu, co může jen těžko ovlivnit.

Všichni jsme diskriminováni tím, jací jsme. Jsme-li plně kvalifikovaní, výkonní, prostě skvělí, ale nelíbíme se osobě, se kterou jednáme, máme smůlu. Tak to je, bylo a bude. Ono totiž často nezáleží na pracovních výkonech, důležité jsou "opičky" kolem. Stejně jako při výběru obchodního partnera kritéria výhodnosti ustupují, rozhodují sympatie a dlouhodobě budované osobní vztahy.

Stát by do této problematiky vůbec neměl zasahovat. Lidé by sami měli dát najevo, že není dobré propustit maminku jen proto, že je maminkou. A manažeři by si měli uvědomit, že jde-li o peníze, musí jít sympatie stranou.

Rasismus


Dle slovníku cizích slov je rasismus "nevědecká protihumánní teorie o nadřazenosti lidských ras, nenávist k lidem určité rasy". Lidské rasy máme 4: europoidní, mongoloidní, negroidní a australonéská rasa. Řada novinářů a "lidskoprávních aktivistů" dokazuje svou naprostou nevědomost tím, že mluví o rasismu v souvislosti s Romy, kteří patří stejně jako většina obyvatel ČR do rasy europoidní. Správně by se měly používat pojmy jako etnická a národnostní nesnášenlivost nebo xenofobie, ty ale nejsou pro média dost "sexy".

Naše republika má přes 10 milionů obyvatel. K rasismu (jak jej nazývají média) se aktivně hlásí stovky lidí (tisíce, budeme-li počítat vlažné sympatizanty a nerudné jedince, kteří nenávidí každého). Například v roce 2005 zaznamenala policie v celé ČR 253 rasových trestných činů, jenom v Praze bylo v tom samém období celkem evidováno přes 87 000 trestných činů. Je zřejmé, že se jedná o jev naprosto marginální.

Na tzv. rasismu se přiživují stovky aktivistů. Místo toho, aby pomáhali, kde je třeba a snažili se o zlepšení situace příslušníků sociálně vyloučených komunit, jenom prázdně tlachají. Svými výkřiky do zahraničních médií nám dělají ostudu po celém světě. Parazitují na cizím neštěstí a ještě se tváří, jak jsou tolerantní a hodní.

Netvrdím, že se u nás člověk nemůže setkat s národnostní či etnickou nesnášenlivostí. Ale jsem přesvědčen, že se jedná o ojedinělé excesy a jen díky sdělovacím prostředkům + "lidskoprávním aktivistům" je vytvořen mylný obraz o masové rozšířenosti těchto jevů.

Upozornění: Tento článek je psán v polovině ledna 2009. Jsem si vědom, že se může situace změnit. Informace zastarávají.

Řešení

Všichni by měli chodit s papírovým sáčkem na hlavě, v rukavicích a místo oblečení používat pytel od brambor vycpaný slámou. Hlas by rozostřoval a upravoval speciální aparát, který by zajistil, že by nebyl poznat přízvuk ani jde-li o muže či ženu. Pak by byl zajištěn 100% rovný přístup ke každému :o)

Podívejte se také na článek Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem.

Komiks Vesnička - Zlý skřítek Emil není rasista
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Werich a Horníček: Forbíny a Hovory H (7x video)

Dnes pro Vás máme výběr toho nejlepšího (dle našeho názoru) od Jana Wericha a Miroslava Horníčka na Youtube. Jsou to ukázky z Hovorů H a forbíny z Těžké Barbory. Na rozdíl od dnešních tzv. bavičů se zasmějete :-)

Těžká Barbora: Forbína 1


Těžká Barbora: Forbína 2 - 1. část


Těžká Barbora: Forbína 2 - 2. část


Těžká Barbora: Forbína 3 - 1. část


Těžká Barbora: Forbína 3 - 2. část


Hovory H - 1. část


Hovory H - 2. část


7x Monty Pythonův létající cirkus z Youtube
Vladimír Menšík - Nejlepší scénky z Youtube

Štítky: ,

Politika: Pravice nebo levice?

I když se často mluví o vyprazdňování pojmů "pravice" a "levice", je zřejmé, že velká většina lidí (nejen politiků) se dokáže zařadit do toho či onoho tábora. Ona je to totiž srdcová záležitost. Stejně jako u nehynoucích sporů somráci versus veksláci, Sparta versus Slavia nebo metalisti proti depešákům se přikláním tam, kam mě to táhne, tj. k somrákům, Spartě, metalistům a doprava. Tato kombinace napovídá, že pravděpodobně potřebuji odbornou psychologickou pomoc. Zkuste se zamyslet nad svými preferencemi, jsem přesvědčen, že Váš výsledek bude také zajímavý :-)

Teď vážně: o člověku, který má způsobilost k právním úkonům, by neměl rozhodovat nikdo jiný než on sám. Levice chce různými nástroji zkultivovat všechny lidi, sebrat jim kus svobody a tento použít k budování všeobecného dobra. Pravice věří v jednotlivce, levice v kolektiv. Já nemám takovou důvěru v tento stát a jeho mechanismy, abych mohl být levičák. Ale chápu, že je nutné při konkrétních krocích postupovat se špetkou pragmatismu.

Levičáci - kdy by měli pravdu

Aby mohly levicové myšlenky fungovat, museli by se lidé vzdát přirozeného sklonu hrabat pro sebe a pro svou rodinu, nesměli by zneužívat výdobytků a výhod, které dostávají zadarmo. Táhnout za jeden provaz a neohlížet se na individualitu by bylo nezbytností. Historie ukazuje, že lidé se sami od sebe takto nepolepší a represe (zavírání příživníků...) nefunguje.

Pravičáci - kdy by měli úplnou pravdu

Pravice u nás (a možná i jinde ve světě) naráží na zásadní problém: lidé nejsou ochotní dobrovolně dostatečně dávat ze svého na společensky prospěšné účely (nejlakomější jsou ti nejbohatší, což je logické, kdo není lakomý, těžko se stane bohatým). Proto musíme platit drahý a neefektivní stát, který peníze násilím všem prostřednictvím daní sebere a pak moudře přerozděluje. Překážkou věčné vlády pravice je (stejně jako u levice) lakota lidí.

Obecné resumé

1) Pro efektivní fungování levicového konceptu je nezbytné přesvědčit a aktivně zapojit všechny lidi, jinak se systém hroutí.

2) Pro efektivní fungování pravicového konceptu je nezbytné přesvědčit bohaté a inteligentní o nutnosti společenské odpovědnosti, jinak nastupují levicové nástroje.

3) Zapojit všechny lidi, udělat levicový ráj, je naprosto nereálné a je zbytečné se o to pokoušet, přináší to miliony mrtvých.

4) Přesvědčit nejprve bohatce a později s jejich pomocí i ostatní lidi (po celebritách se opičí) o nutnosti být pozorný k okolí a dávat, kde je třeba, se mi jeví také jako sen. Ale reálnější než levicový kolektivní ráj.

Často je mi vytýkáno, že jsou mé články levicové (mimochodem, ne všichni autoři tohoto blogu mají stejné názory). Jistě se občas nějaký vánek tím směrem může vyskytnout. Ale hlavní moje sdělení je: Bohatí lidé, starejte se o své okolí, pomáhejte. Jinak to bude za vás pořád dělat draze stát, na jehož levicovou politiku a vysoké daně pak můžete nadávat v nóbl putykách.
Komiks Vesnička - Transparentní starosta Králík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Psycholog Erik Erikson: Stádia života

...aneb co kdy a jak, abychom podle něj byli allright.

Naši vážení a milí čtenáři, po delší pauze způsobené na jedné straně věcí hezkou a roztomilou - Vánoci - a na té druhé věcí o něco méně příjemnou - zuřícím zkouškovým obdobím - se vám hlásím zase s jedním tak trošku psychologickým témátkem.

Ráda bych Vám představila vývojovou koncepci Erika Eriksona, která je obecně dost málo známá, ale mezi odborníky poměrně oblíbená a dle mého názoru také zajímavá a inspirativní.

Erik Erikson rozdělil lidský život na 8 stádií.


U několika prvních byl částečně ovlivněn Freudem, ostatní pak konstituoval sám. V každém stádiu existují 2 různé póly, z nichž jednomu se člověk přikloní. Stádia následují po sobě tak, jak jsou uvedena. Teprve po rozřešení "konfliktu" jednoho stádia, se člověk přesouvá do dalšího.

Máte-li chuť, pojďte se tedy se mnou podívat, jak Erikson život vidí, jak jeho pojetí rozumím já a třeba se i zamyslet nad tím, jak se dané věci promítají do Vašeho života...

Stadium první: základní důvěra oproti základní nedůvěře

Lidský tvor se v momentě, kdy se narodí, ocitá tváří v tvář světu, který by pro něj byl bez starostlivé péče lidí okolo něj velmi ohrožující a nebezpečný. V prvním roce života si tedy na základě toho, jak o něj je postaráno, vytváří určitý základní postoj, který je odpovědí na otázky "Mohu světu věřit?" "Co od něj mohu čekat?" Jinými slovy jde o to, jestli se člověk naučí světu a lidem kolem sebe v zásadě důvěřovat či spíše nedůvěřovat...

Stádium druhé: autonomie proti studu

Inspirace Freudem velmi patrná. Období spojené s nácvikem péče o vlastní čistotu. V sociálním světě důraz na samostatnost, sebeovládání, nezávislost. Schopnost stát se autonomní jednotkou. Rodiče mohou tento proces podporovat nebo brzdit. Asi tušíme, že podpora je zde tím více žádoucím...

Stádium třetí: iniciativa versus vina

Tohle stádium mi přijde hodně podobné s tím předchozím. Jde vlastně o jeho rozvinutí v předškolním věku. Budu člověkem, který je iniciativní, tvořivý, něco dělá... a nebo někým, kdo se v podstatě za každou svou akci cítí provinile?

Stádium čtvrté: snaživost nebo méněcennost

Po vstupu do školy (mimochodem je zajímavé, že v různých dobách i různých kulturách to většinou bývá okolo 6ti let, asi je to tak fakt nejlepší) a v mladším školním věku obecně se dítě ocitá v situaci, kdy se rozhoduje o tom, zda půjde za nějakými cíli a bude se jich pilně snažit dosahovat nebo jestli rezignuje a bude se cítit méněcenné. Cílevědomost a úspěch jdou proti nedostačivosti. Jak vidíme, linka načatá minulými stádii pokračuje.

Stádium páté: identita a nebo zmatení rolí

Tady jde o to, zda a jak si mladý člověk dokáže utvořit vlastní identitu, jak dokáže být sebou bez toho, aby byl fatálně zmaten z (často různých nebo dokonce proti sobě jdoucích) požadavků od okolí. Je to úkol pro dospívání a já ho vnímám ho jako úkol základního dotvoření sebe sama (s tím, že samozřejmě se budeme posléze ještě přetvářet).

Stádium šesté: intimita versus izolace

Zde to trošku začíná nabírat na obrátkách. Potom, co jsme se stali sebou, můžeme začít hledat někoho k sobě. To, jak dokážeme nebo nedokážeme s někým navázat vztah a sdílet intimní záležitosti, je věcí, která patří k mladé dospělosti.

Stádium sedmé: generativita proti stagnaci

Umět být s někým ale pro celý život nestačí. Pokud bychom se zasekli zde, nepoznali bychom jednostranné dávání, využití vlastního potenciálu ve snaze udělat něco pro druhé. Generativita je asi nejlépe vysvětlitelná na rodičovství. Vzdáme se části své pohody a luxusu, abychom se podíleli na něčem větším. Abychom udělali něco, co nás přesahuje.

Stádium osmé a poslední: integrita proti zoufalství

Člověk, který plně prožil svůj život a splnil všechny předcházející vývojové úkoly se s uspokojením dívá zpět a zažívá pocit smysluplnosti vlastního života. Zoufalství je jeho opakem a dostavuje se v případě, že se není čeho chytit. Napadá mě k tomu, že ten, kdo nebudoval, teď s hrůzou zjišťuje, že se nemá o co opřít. Možná by se rád vrátil zpět a udělal něco jinak, ale už to není možné.

Připadá mi to trošku jako varování. Je velmi snadné a příjemné dělat v životě pouze věci, které se nám líbí. Vyznávat princip hédonismu a užívat si. Jenomže, jak říkal slavný psychoterapeut Albert Ellis, není to tak výhodné jako dlouhodobě zaměřený hédonismus. Okamžité uspokojení prostě může narazit na mez smrtelnosti, kteroužto nám lidem nikdo neodpáře.

A proto, věřme světu, věřme sobě, snažme se o dobré věci, buďme spolu, starejme se o druhé a prostě a biblicky: milujme se a množme se. Vždyť ta naše lidská rasa přeci není tak špatná. Záleží jenom, jakými brýlemi se na ni podíváme...

Pozn.: kniha, v které to Erikson všechno pěkně popsal, se jmenuje Osm věků člověka... a ani není moc dlouhá ;)

Komiks Vesnička - Rudla, ten se nevzdává
Stránky komiksu Vesnička

Kam dál?
Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Štítky: ,

Konec hromadné dopravy v ČR

"Tak nám zabili hromadnou dopravu," bude moci už za pár let říct paní Müllerová Švejkovi. Kdo? Provozovatelé autobusů a vlaků kvůli neustálému zdražování + naši politici svou "podporou" (obzvláště upřímná snaha Zelených zlepšit situaci je opravdu dojemná). Počet aut roste, už i v menších městech jsou dopravní zácpy běžným jevem. Blíží se doba, kdy nebudeme v ucpaných ulicích trávit desítky minut, ale hodiny.

Proč jezdit hromadnou dopravou?

1) Životní prostředí. Každý, kdo veřejně deklaruje své ekologické postoje a vlastní auto, si zaslouží pár facek. Více než tuna kovů, plastů, toxických barev, skla jako základ, pneumatiky, maziva, zplodiny, palivo a odpady z mytí jako bonus. Tak přispívají zelení automobilisté naší Zemi. To nenapraví ani 1000 let třídění odpadu a používání papírových tašek.

2) Cena na větší vzdálenosti je (cestuje-li jednotlivec) výhodnější než auto, stejně jako najezdí-li někdo málo kilometrů (např. já soukromě do 500 měsíčně).

3) Člověk může být pod vlivem alkoholu.

4) Je-li štěstí a podaří se sedět, dá se číst, učit se atd.

Proč nejezdit hromadnou dopravou?

1) Cena. U dopravy mezi obcemi a městy přesahuje nezřídka cena za kilometr 2,- Kč, u městské dopravy často překračuje 5,- Kč za kilometr. Tyto ceny pořád stoupají, dopravci si sami podřezávají větev.

2) Spolehlivost. Pracovně mám najezděno hodně, autem, vlakem, autobusem. Nejméně spolehlivý je vlak, je třeba počítat minimálně s hodinovou rezervou. Autobusy bývají většinou relativně přesné, není-li nějaká mimořádná událost. Auto samozřejmě vítězí.

3) Čas. Hromadná doprava je pomalá. To je dáno přestupy a také tím, že Vás většinou nedostane přímo tam, kam chcete. I ve velkých městech se dá zaparkovat auto, kde potřebujete, zadarmo nebo za pár drobných.

4) Pohodlí. Tady není o čem diskutovat.

5) Závislost na personálu dopravců. Např. veselý řidič autobusu ČSAD Vsetín na Šťedrý den: "Na stáním neberem, vemte si taxíka."

Je zřejmé, že pro většinu obyvatel naší republiky je hromadná doprava nevýhodná a její smrt je nevyhnutelná. Až budeme trávit každý den cestou z a do práce hodiny v dopravních zácpách, můžeme na ni se slzou v oku vzpomínat.
Komiks Vesnička - zlý skřítek Emil a hromadná doprava
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Manažerská etika

Manažerská etika je pro velkou část (nejen našich) vedoucích pracovníků spíše námětem k pousmání. Prezentují-li se zástupci firem v médiích, deklarují-li oficiálně své přístupy, předávají-li směšný dar na charitu (obvykle v řádech desetin procent ze zisku) nebo jednají-li s politiky, to se samozřejmě všichni tváří, že jde o všeobecné dobro, spokojené zákazníky, rodiny zaměstnanců. Ovšem při reálném rozhodování často vítězí nad vyššími motivy nové auto a vilka v podnikatelském baroku.

Etika je obecně dle filosofického slovníku
"filosofická disciplína, jejímž předmětem jsou hodnotící soudy, které se týkají rozlišování dobrého a zlého… Etika reflektuje morálku a táže se na její založení, zdůvodnění legitimizaci a legalizaci. Klade si otázky typu: Co je dobré? Jaký je smysl mého chování? Jak mám jednat? Co je ctnost? Co je spravedlnost? Proč mám jednat tak a tak? Obsahuje též řadu hypotéz o člověku a jeho povaze."
V souvislosti s podnikatelskou a manažerskou etikou se často hovoří o tzv. společenské odpovědnosti, povinnosti být prospěšným pro společnost, minimalizovat negativní účinky svého chování. Zkusme si nyní porovnat 5 základních typů společenské odpovědnosti s realitou.

1. Odpovědnost vůči spotřebitelům

Zákazník jako spotřebitel předpokládá, že výrobek, který kupuje, splní jeho očekávání. Nebudu se zde rozepisovat o neznačkových produktech, jejich výrobci si alespoň na nic nehrají. Neuvádí adresu provozu, stane-li se průšvih (závadná potravina), změní se obal a pokračuje se v krasojízdě. Bohužel tradiční čeští výrobci dlouhodobě snižují kvalitu svých značek v honbě za krátkodobým ziskem a nyní i se slzou v oku s výmluvou na světovou krizi. Zákazník očekává, že koupí-li si známou značku, dostane očekávanou kvalitu. Oblíbené označení "tradiční receptura" se stává výsměchem. U piva se nepoužívá chmel, ale extrakty a granule, Baťa prodává boty z Číny, Hamé své kečupy a omáčky hustí škrobem, stejně jako mlékaři pomazánková másla a smetany, v uzeninách není maso, Becherovka je sladší s méně alkoholem (šetří na dani), čokoláda na nanuku není čokoláda a základem zmrzliny už dávno není mléko. Pokračování by mohlo zabrat x normostran. Faktem je, že značka tvoří jen prázdnou šlupku a že stupidita části nakupujících pány manažery malinko vyviňuje (je etické vydělávat na něčí neinformovanosti a hlouposti?).

2. Odpovědnost vůči zaměstnancům

Daří-li se, jde-li o benefity, pak podnikatelé a manažeři neváhají ztotožnit se s firmou, syslit, co se dá. Jakmile přijdou horší časy, dochází k rozpojení: na jedné hromádce zůstává Moje (i když často ve vlastnictví podniku), na druhé hromádce Firma. Problémy se samozřejmě řeší z firemního a nejsou-li prostředky, propouští se, nevyplácejí se mzdy. Zažil jsem akce jako šéfův nový notebook, dům a mzda zaměstnancům před Vánocemi 22.12. hotově, protože "nevyšlo cash-flow" nebo o tři měsíce zpožděná výplata na soukromé škole se třídami v jedné budově, kde si vedení pořídilo na leasing auta. Zapátrejte v paměti, určitě vylovíte podobné vzpomínky. A zkuste se zamyslet, jestli znáte podnikatele či manažera, který se zmýlil (udělal špatné rozhodnutí) a který dobrovolně prodal svou vilku, aby odčinil svou chybu, např. aby mohl zaplatit dlužné mzdy pracovníkům nebo aby nemusel propouštět.

3. Odpovědnost vůči akcionářům

Nebudu vařit z vody, lacině plácat. Skutečně nevím, zda jsou firmy silné ve spravedlivém zveřejňování informací, neprotěžování jen některých akcionářů, vyloučení diskriminačních postupů.

4. Odpovědnost vůči veřejnosti

Zahrnuje zlepšování sociálního a kulturního života místní komunity, se kterou přichází podnik do styku. Zde se dá hovořit o tom, že firma zaměstnává lidi, ti mají peníze, zvelebují okolí, nakupují zboží a služby. Ale o tom, že by nějak masivně podniky pomáhaly svému okolí, zajímaly se aktivně o problémy komunity, snažily se o dlouhodobý (desítky let) rozvoj regionu atp. můžeme jen snít. V delším časovém horizontu by se to vyplatilo, ale krátkodobě to nic nenese, tzn. není to důvodem pro neuskutečnění exotické dovolené pana generálního ředitele. Bohužel v těžkých časech jsou ti nejbohatší často nejméně ochotni pomoci. V době všeobecného růstu cen akcií může být úspěšná na burze i cvičená opice, pokud se zvyšuje celosvětová poptávka po vyráběných produktech, i pologramotný trouba zvládá úspěšně řídit firmu. Když pak široká veřejnost v období krize očekává podporu a moudrá rozhodnutí od svých elit, na povrch nám vyplave, že tito obdivovaní jedinci jsou často jen nevzdělaní a arogantní prospěcháři, kteří se bojí o nahrabané penízky a absolutně netuší, co mají dělat.

5. Odpovědnost za životní prostředí

Na závěr konečně důvod k optimismu: kvůli tlaku veřejnosti a podpoře od státu (včetně zákonů, předpisů EU atd.) jsou firmy šetrnější k životnímu prostředí více než kdykoli v minulosti. Je vidět, že celospolečenský konsenzus v této oblasti nutí podniky jednat, represivní nástroje fungují. Snad se podobně jako životní prostředí zlepší i položky uvedené výše.

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize

Komiks Vesnička - podnikatel Chudík a světová hospodářská krize
Stránky komiksu Vesnička
Použité zdroje:
1) Vodáček, Vodáčková: Management,
2) Šroněk: Etika a etiketa v podnikání,
3) Základní pojmy etiky v kontextu dnešní doby, http://dino.saur.cz/view.php?cisloclanku=2008062301.

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů