Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 03/2010 - Stránka z Archívu

Co je větší svinstvo: Úplatky nebo známosti?

Jistě se shodneme, že z morálního hlediska je stejně špatné, podám-li předraženou nabídku a získám zakázku díky úplatku nebo kvůli známostem. V obou případech byli poškozeni další uchazeči, v obou případech jsem získal nefér výhodu a došlo k finanční škodě na straně zadavatele.

Ovšem zatímco za využívání známostí a obchodních kontaktů mohu být uznale poplácán po ramenou, za korupci mi hrozí vězení.

Pojďme se v tomto článku bez zbytečných emocí zamyslet nad tím, co běžným občanům škodí více, co je z ekonomického hlediska méně výhodné a zda by se neměl změnit postoj naší společnosti k těmto fenoménům.

Známosti: Někdo je má, někdo nemá.


Na rozdíl od korupce, která je demokratická (každý, kdo na to má, může uplácet a získat výhodu), jsou známosti záležitostí jen pro vyvolené.

K užitečným kontaktům lze přijít:

1) Náhodou. Například se může jednat o rodinné vazby, spolužáky za školy, sousedy, kamarády.

2) Vlastním úsilím. Tj. budováním vztahů za účelem jejich pozdějšího využití k ekonomickému prospěchu, lichocením, placením útrat, rozdáváním dárků.

Nad náhodou zde nebudu meditovat. Získávání obchodních "přátel" vlastním úsilím v praxi probíhá tak, že lidé, kteří mají plnou hubu toho, jak je jejich čas vzácný, tráví hodiny snahou o získání přízně těch, od nichž chtějí "vydyndat" prachy.

Vybavuji si ze svého krátkého působení v komerční sféře např. neformální posezení s manažery naší přední sázkové společnosti. Hnusný pajzl v centru Prahy, kde začínaly ceny nealka od 70,- Kč, kolem stolu nesourodá skupinka, která by se za běžných okolností v žádném případě nesešla, falešné úsměvy a sáhodlouhé kecy naprosto nesouvisející s kšeftem.

Neprávem ostouzené úplatky


Jak jsem psal výše, je korupce ve své nejčistší formě demokratická. Přijde jakýkoli "šulin z davu", dá na stůl peníze a je mu vyhověno. Známosti je třeba buď několikaletým plazením před obchodními "přáteli" vytvořit nebo mít štěstí v loterii života. Korupce umožňuje prosadit se každému, kdo je ochoten zaplatit, dává šanci na úspěch většímu počtu lidí.

Můžete namítat, že úplatkářství je více zavrženíhodné kvůli tomu, že při něm dochází k přesunu finančních částek z jedné kapsy do jiné. Vezměme to racionálně. Dlouholeté budování kontaktů může být daleko nákladnější než předání obálky: spočítejte desítky a stovky hodin ztraceného času, náklady na reprezentaci, výdaje za dopravu, dárky atd. A teď si představte, že výslednou částku vezmete a rovnou šoupnete tomu, od koho něco potřebujete. Ruku na srdce: Nebudete Vy i Váš obchodní partner spokojenější?

Budujete-li pavučinu kontaktů jen svou snahou, je korupční řešení levnější. Obecně jsou úplatky spravedlivější. O tom, jak je pro Vaši psychickou pohodu přínosné předstírat přátelství k někomu, koho nesnesete, darmo mluvit.

Závěr

Nepropaguji korupci.

Toužím po ideálním světě, kde nebudou rozhodovat úplatky ani známosti, ale jen a pouze parametry nabídky. Ušetřené peníze se věnují na nějaké bohulibé účely, získaný volný čas bude trávit každý dle svého uvážení.

V současné situaci mi nezbývá než natvrdo napsat: Člověk, který dosáhl prospěchu díky známostem, si zaslouží stejné opovržení a trest jako korupčník. Kdo zvýhodňuje obchodní "přátele", je obdobná svině jako ten, kdo bere úplatky a měl by jít v případě odchycení sedět na stejnou dobu. Pokud jste dočetli až sem, můžete mi do diskuse napsat, proč by tomu tak nemělo být. Důvod, že by byla půlka národu v kriminále, neobstojí :)

Kam dál?
Jak lidi legálně oškubat o prachy a jak zbohatnout

Štítky: ,

Tři mýty o hospodářské krizi

Mýtus první: Kvůli krizi zadlužujeme své děti a vnuky.

Můj vnuk bude ekonomicky aktivní za 50 let. Ani první světová válka, ani velká hospodářská krize, ani druhá světová válka nezadlužila žádný stát na 50 roků dopředu. Netuším, na základě čeho si "experti" myslí, že je nyní situace horší.

Jak se dluhy zaplatí? Jednoduše. Klesne hodnota peněz. Ostatně klesá pořád. Nezaměstnanost půjde po skončení krize dolů, inflace nahoru (viz středoškolská ekonomie). Je evidentní, že splácet 1000,- korun dnes je pohodovější než před 20 lety a můžete vsadit trenýrky, že za 20 let to bude ještě snazší. Za litr (či ekvivalent v eurech) totiž koupíte 3 bochníky chleba :)

Nemilá bude v této souvislosti situace lidí, kteří si po desítkách roků našetří na důchod pár průměrných platů. Ale to už je život. Po zkušenostech s dějinami 20. století může spořit v delším časovém horizontu než 10 let jen naprostý pitoma.

Závěrem k tomuto mýtu doporučuji sledovat, jak se ze zotaví Řecko. Roky pohodového života, brzké odchody do důchodů, štědrý sociální systém, nízká pracovní morálka, lživé statistiky. Co si teď na nich kdo vezme? Nikdo nic. Chvilku budou skuhrat, udělají "reformy" a pokračují v krasojízdě.

Mýtus druhý: Za krizi může chamtivost.

Nehaňme chamtivost. Za krizi nemůže. Chamtivost je motorem kapitalismu, jen kvůli hrabivosti se točí kola obchodu. Bez sobectví, chamtivosti, hrabivosti a lakoty bychom ještě lezli po stromech.

Pro podávání vynikajících výkonu v jakémkoli oboru nestačí hlad po penězích, člověka musí to, co dělá, bavit. Sportovní příklad: Jarda Jágr je superhokejista kvůli dřině, talentu, štěstí, ale zejména proto, že hokej miluje, přidává si dávky v tréninku, má rád i přípravu na suchu. Ale taky je na prachy. Ačkoli je do konce života zajištěný, nežije si luxusně v USA. Raději poletuje z jednoho konce Ruska na druhý, užívá si příjemné počasí, úroveň ruských služeb a pohostinnost lidí.

Bez extrémní touhy po penězích bychom neměli úspěšné podnikatele a sportovce, stejně jako bychom neměli zloděje. Vliv na krizi? Nulový.

Mýtus třetí: Někdo ví, jak z krize.

Neexistuje politik, novinář, ekonom či analytik, který ze sebe neudělal v souvislosti s krizi úplného blba. Přesto se pořád vyskytují jedinci přicházející s originálními radami a řešeními.

U velké krize ve 30. letech se dodnes historici přou, které kroky politiků byly správné a které ne. Rooseveltův New Deal je zbožňován, stejně jako zatracován, jak by se situace vyvíjela nebýt války, těžko říct.

Nikdo neví nic. Jakékoli opatření může hospodářství pomoci či ublížit. A komu se poštěstí, že za jeho vlády půjdeme zase nahoru, ten bude king.

Co tedy můžeme dělat?

Kupujme české produkty od výrobců, kteří se nebojí uvést na obalu název své firmy. Dáme tím práci našim lidem, z jejich mezd se odvedou daně do předluženého státního rozpočtu, zaplatí se zdravotní pojištění a odejdou peníze pro důchodce.

Nakupovat neznačkové sračky vyrobené v cizině pro obchodní řetězce + brečet, že je v ČR vysoká nezaměstnanost a velký deficit veřejných financí, může jen český trouba.

Chtělo by to základní ekonomickou výchovu pro masy. Něco jako: "Paninko, když si nepořídíte jogurt z mlékárny ve Vašem městě, ale dáte přednost Lidláčku, pak Vy můžete za to, že mlékárnu zavřou a vyhodí Vaši nejlepší kamarádku, která tam pracuje 30 let. Ne politici, ale Vy milá paní o těchto věcech rozhodujete."

Štítky: ,

Černá hvězda - 2. díl

Navazuje na Černá hvězda - 1. díl.

Jeho jednání bylo zkratové. Bez jakékoliv úvahy se napřáhl a pár metrů před přemostěním zasáhl řidiče, který se snažil dostat na druhou stranu. Ten sjel z polní cesty. Motocykl se sajdkárou se převrátil na levou stranu a přimáčkl motocyklistu Gaminského. Roman Nikolajevič Gaminský měl podle pozdějšího pitevního nálezu zlomenou nohu. Harvát ho ukopal. Ve svém vyšinutém stavu vědomí převrátil stroj zase na kola a rozjel se pryč. Harvát byl zdatný jezdec, hravě se s ruským strojem vyhrabal z příkopu.

Kdo je vrah?

Skupinku zemědělců jedoucích na pole minul projíždějící na ruském Dněpru těsně při křížení s hlavní cestou. Jeho civilní oblečení bylo ihned podezřelé. Zakrátko družstevníci učinili hrůzný nález dvou mrtvých těl. Přivolána byla jak naše policie (VB - veřejná bezpečnost), tak ruská vojenská policie. Domnělý pachatel, který ujížděl, byl rozpoznán a ještě ten den zadržen. Vyšetřování bylo komplikované a zdlouhavé, často se ho snažil někdo ovlivnit. Byl zavražděn ruský voják a to byl problém. Nejprve se snažili obě vraždy hodit na uprchlého mladíka. Motivem by prý mohla být touha po Dněpru. Navíc když se motorka nenašla! Nenašla se totiž, i když šel do vězení. Nakonec však kriminalisté skládanku rozluštili.

Soud a trest

Nebýt poctivé práce tehdejší VB, šel by Harvát na oprátku, o tom nemůže být pochyb. Každopádně smrt příslušníka Rudé armády musela být kategoricky potrestána. Harvát byl jménem republiky odsouzen na 25 let kriminálu. Do výkonu trestu byl odvezen z vazební věznice neprodleně po skončení procesu. V nápravném zařízení už o něm věděli! Měl strach. Když kráčel dlouhou chodbou, doprovázen dvěma bachaři, vězňové skandovali: "černá hvězda". Nevěděl, co si má myslet. Jeho pověst ho provázela ještě před nástupem.

Legenda o černé hvězdě

Rezignoval na spravedlnost a představa 25 let vězení ho vykolejila, ale nevzdal se. Žít se totiž musí i v base. Znamení černou hvězdu si později nechal vytetovat na pravé oční víčko.

V tomto případě se soudruzi a soudružky spletli. Pro tohoto vězně nebyl jeho pobyt likvidační, i když ho bachaři situovali mezi nejostřílenější recidivisty. Efekt byl spíše opačný, stal se uznávaným muklem, který zabil Rusáka, kteří byli v té době a v určitých společenských vrstvách milováni jako trn v patě.

Život v base

Po celou dobu svého pobytu až do amnestie, která proběhla po roce 1989, byl nepsaným vůdcem odsouzenců. Řídil veškeré nelegální obchody, které probíhaly za branou věznice. Bez jeho souhlasu se neprodala jediná cigareta, kapka alkoholu nebo literatury. Přišel si na hodně peněz, kterými byl schopen uplácet i dozorce.

Začlenění do společnosti

Po pádu bývalého režimu byl propuštěn při amnestii. Vrátil se o patnáct let starší. Měl spoustu kontaktů a začal podnikat někde na hraně zákona. I na svobodě se mu dařilo. Začal vydělávat spoustu peněz. Já se s ním setkal, když se chtěl, jak říkal, zbavit starých bolestivých vzpomínek a za pár korun mně prodal starou ruskou motorku. Byla v zaprášené staré stodole, kterou dostal jako dědictví po svém strýci společně s velkým pozemkem, na kterém zrovna stavil svoje sídlo. Takový malý zámeček.

Když jsme Dněpra naložili, abych ho mohl odvézt, mrkl na mě a já si všiml, že má na víčku takovou rozpitou černou tečku, která byla dřív pravděpodobně vytetovaná hvězdička. Doma v garáži jsem si pak všiml, že na nádrži jsou v azbuce vyryta tři písmena R N G.

Štítky:

Vlasta Redl: 5 písniček z koncertů - YouTube

Kdo složil písničky Sbohem galánečko a Husličky? Spousta lidí Vám na tuto otázku odpoví: "Nikdo, jde o lidovky."

Autorem je Vlasta Redl, který odolal vábení masového publika a místo psaní dalších (v dobrém slova smyslu) halekaček pořád hudebně hledá. Díky kvalitním textům, nápadité hudbě procházející napříč žánry a velmi dobře zvládnuté hře na kytaru je Redl jednou z nejvýznamnějších postav současné české hudby. Jeho tvorba si drží vysoký standard již více než 25 let.

Vybral jsem z různých živých vystoupení 5 svých oblíbených písniček. Studiovky mám od Redla také rád, ale na koncertech mu to šlape přece jenom lépe.

Vlasta Redl: Jak vlastně vypadáš


Vlasta Redl: Opět na výletě


Vlasta Redl: Co když


Vlasta Redl: Monter blues


Vlasta Redl: V hornom dolnom konci

Štítky: ,

Černá hvězda - 1. díl

Prozradím Vám na sebe takovou malou úchylku. Kromě toho, že jezdím na nových motorkách, rád opravuji staré stroje (veterány). Před časem mě zajímala jedna ruská motorka s názvem Dněpr. V podstatě je to údajně předělané německé BMW z II. světové války. Výrobní plány, nákresy a normy sebrali Rusové za války při osvobozování okupovaných území v nějaké obsazené továrně. Dněpr se vyrábí v podstatě ve stejné koncepci dodnes. Tak jsem alespoň zaslechl z vyprávění. Zaslechl jsem toho ovšem víc. Třeba příběh ruského vojáka Romana Nikolajeviče Gaminského a pana Jaroslava Harváta, který se odehrál dříve než jsem se vůbec narodil, ale kdo ví, možná jsem do jejich příběhu zasáhl. Teda alespoň do jednoho z nich.

Návrat do minulosti

Dříve jsem se živil jako řidič kamionu. Po nocích jsem vysedával po zájezdních hostincích a klábosil s domorodci nebo s partou jiných řidičů. Kdysi mě nějaký starý pán vyprávěl příběh, který se stal někde na Bruntálsku. Za minulého režimu působila na území republiky vedle naší armády taky ruská Rudá armáda. Tyto dva celky fungovaly nezávisle. Měly samostatné velení a kasárna. Spolu přišly do styku jen zřídka, nejčastěji při nějakém cvičení. Rudá armáda zde působila od roku 1968 až do jejího odsunu v roce 1991. Jedna z jejich vojenských základen se nacházela za městem Bruntál. V těchto kasárnách údajně sloužil Roman Nikolajevič Gaminský. Byl to velmi zvláštní mladý muž. Byl nepřirozeně vyzáblý, často si hrál s nožem, se kterým do všeho vyrýval své iniciály. Měl násilnické sklony. Nikdy se neusmál. Byl zamyšlený a nepřítomným pohledem se díval před sebe. Jeho zařazení bylo řidič motocyklu a měl neustále problémy s nadřízenými za svůj přistup ke službě. Ustavičně byl ve vojenském vězení za opuštění posádky nebo za pozdní návraty.

Krvavé obilí

Zrovna začínaly žně roku 1975 a mladík jménem Jaroslav Harvát se vydal se svou první opravdovou láskou na výlet za město. Bylo mu čerstvě 19 let a před dvěma měsíci úspěšně zakončil studium na gymnáziu. Kristýna byla o rok mladší. Leželi spolu na rozprostřené dece a schovávali se před slunečními paprsky ve stínu staré jabloně. Debatovali o různých věcech a o budoucnosti. V tom se Kristýna naklonila nad Jaroslava a začala ho popichovat. V žertu ho kousla do ramene a začali se nahánět v poli obilí a ukrývat se jeden před druhým. Kdo by mohl tušit, že nejsou sami. Gaminský seděl na svém motocyklu. Kolona už dávno projela a on sjel z cesty. Pozoroval je od samého začátku, přijel chvilku před nimi. Čekal tiše maskovaný v křovinatém porostu a s nepřítomným pohledem hleděl na Kristýnu, která se k němu nic netušíc blížila. Když se přiblížila na tolik, že si byl jistý, omráčil ji jedinou ranou pěstí. Znásilnil ji a mezitím co ji Jaroslav Harvát již značně neklidný volal a pročesával obilí, tak do nebohé dívky bodal nožem. Pak ji nadzvedl a hodil do obilí.

Rychlé účtování

Harvát zahlédl nezvyklý pohyb a uviděl cáry ze šatů své dívky jak je nadzvedl vítr. Rozběhl se tím směrem. Pár metrů od něj slyšel startovat motor. Uviděl svou přítelkyni několikrát probodenou se zlomeným vazem. Neváhal ani vteřinu. Věděl, že pokud chce někdo z místa odjet musí oklikou přes most mezi odvodňovacími kanály. Rozběhl se tedy přímo k mostu. Po cestě upadl a zároveň sebral ze země kámen velký jako pěst.

Pokračování: Černá hvězda - 2. díl

Štítky:

Kontaktní čočky: Otázky a odpovědi

Od dětství jsem si kurvil zrak při čtení knížek, čučení do monitoru a na televizi. Nezmoudřel jsem. Byl jsem odměněn jinak: několika dioptriemi na každé oko.

Jak se s tím má drsňák jako já poprat? Operace je drahá, výsledky ne vždy stálé, kvůli strachu z doktorů lézt dobrovolně pod (laserovou) kudlu neplánuju. Brýle mám. Používám nepříliš často (kino, TV, řízení auta) a věřte, že to není nic pro slabé nervy. Stačí napsat, že nesnáším, když jsou zapatlané, a všichni brejlouni mají jasno :) Ač jsem opatrný, byly již mnohokrát rozbity, rozsednuty či jinak pocuchány. Navíc pro současné ceny brýlí chybí slušné slovo. Kousek (nikterak ušlechtilého) kovu či plastu se prodává za sto a vícenásobek výrobních nákladů. Odmítám ze sebe dělat blba, který dá většinu měsíční mzdy za pár brýlí.

Poslední možností jsou kontaktní čočky. Napsal jsem tedy mail s praktickými otázkami do jedné firmy, která se zabývá jejich prodejem. Odpověděli stručně a jasně, třeba i Vám pomohou s rozhodováním.

Můj mail

Dobré odpoledne,

zvažuji už delší dobu kontaktní čočky. Ale mám špatnou zkušenost, bývalý spolubydlící se s nimi docela pral:
1) Prý se mu zhoršil zrak.
2) Po příchodu z večírků si je musel v podroušeném stavu vyndávat.
3) Vadil mu kouř a prach.
4) Musel s sebou pořád nosit roztok a nádobíčko + rezervní čočky.
5) Občas mu čočky vypadly a musel je hledat ve sprše a na jiných "skvělých" místech.

Tak bych se chtěl zeptat, jestli už technologie pokročila a existují finančně dostupné čočky, které bych alespoň týden nemusel vyndávat z očí, o kterých bych nevěděl, že je mám, a o které bych se nemusel starat.

Kdybych k Vám přišel, na kolik by pořízení vhodných čoček (včetně příslušenství, vyšetření, sady čoček na měsíc a dalších poplatků) celkově vyšlo peněz? Zajímá mě přibližná cena nejvýhodnější varianty splňující mé požadavky (vím, že záleží na výběru konkrétních produktů).

Odpověď

Dobrý den pane inženýre,

částečně se situace okolo nošení čoček zlepšila, částečně zůstala stejná.

1) Používáním kontaktních čoček se Vám zrak zhoršit nemůže. Zhoršuje se stárnutím, "opotřebením" oka.
2) Nové typy čoček ze silikon-hydrogelových materiálů již každý večer z očí vyndávat nemusíte.
3) Kouř a prach vadí spoustě lidí i bez čoček. S čočkami je to o to složitější, že se na nich v prašném prostředí mikroskopické částečky prachu usazují. Ty částečně odstraníte mrkáním, zbytek se řeší lubrikačními kapkami.
4) Jako u nošení brýlí i používání čoček se neobejde bez určitých pomůcek, jako jsou lubrikační kapičky, pouzdro. Rezervní čočky nosit nemusíte, nádobíčko také ne, ale při mimořádných situacích Vás nic nezaskočí.
5) Když máte čočky správně nasazeny, tak by samovolně vypadnout neměly. Vyplavit z oka se dají, takže při styku s vodou se dodržují určitá pravidla.

Čočky nových technologií existují. Jsou cenově dostupné a můžete je mít až 30 dní v kuse v očích. Vše je ovšem potřeba probrat s odborníkem (možno u nás při vyšetření a zácviku). Vyšetření u nás se zácvikem nošení a se startovacím setem čoček a roztoku je za 400,- Kč.

Co myslíte, půjdu do toho? :)

Štítky:

Čtenářský deník - O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa

Oscar Wilde je známý jako nekonvenční autor konce 19. století. Dekadentní spisovatel žijící v období secese, s níž je dnes (pokud se ze školy správně pamatuju ;) ) spojováno jeho krédo "Mé dny jsou mými sonety.", se dnes bezpochyby řadí mezi klasiky a to hned v několika žánrech. Odkaz na výpisky z proslulého románu Obraz Doriana Graye naleznete níže. Osobně bych doporučila také knížku Šťastný princ a jiné pohádky, tak krásné a poetické vyprávění naleznete málokde. Nyní se ale už pojďme podívat na v nadpisu avizovanou divadelní hru Jak je důležité míti Filipa.

Vydání

Moje vydání pochází z nakladatelství Jitro (2004). Zajímavostí je, že v knížce nalezneme jak český překlad, tak anglický text. Vždy levá stránka česky, pravá anglicky. Angličtiny znalý čtenář má tedy možnost při čtení paralelně sledovat originál. Osobně musím říct, že je mi to sympatické, ačkoli jsem se při čtení soustředila spíše na svůj mateřský jazyk než na Wildův. :-) Tahle "vychytávka" pravděpodobně souvisí s další netypickou věcí, která se váže k téhle knížce. Nepřekládal ji totiž pouhý jeden překladatel, nýbrž skupina mladých anglistů při Obci překladatelů.

Kompozice

Jedná se o divadelní hru o čtyřech dějstvích.

Děj

Děj této konverzační komedie se odehrává v Anglii - částečně v Londýně a částečně na venkovském sídle jednoho z hlavních hrdinů - Jacka Worthinga. Hned na úvod musím říct, že zápletka je, jak se ostatně na pořádnou komedii bláznivějšího střihu sluší, pěkně zamotaná. Pokusím se ji co nejpřehledněji popsat.

Ústředními postavami jsou již zmiňovaný Jack Worthing a Algernon Moncrieff. Tito dva mladí gentlemani z lepší společnosti mají podobné tajemství. Zatímco Jack, který si na venkově kvůli své schovance Cecílii hraje na seriózního pána, si stvořil alter ego "bratra Filipa", aby se v Londýně mohl dle libosti vybouřit, Algernon zase disponuje ve skutečnosti neexistujícím invalidním přítelem Bunburym, u jehož lůžka musí často vysedávat. Oba mladí pánové tyto smyšlené postavy používají k tomu, aby sami sobě vydobili více svobody v konvencemi svázané společnosti, a mohli dělat, co se jim zlíbí. Jejich "imaginární přátelé" jim ale trochu začnou přerůstat přes v hlavu v momentě, kdy jim poplete hlavu láska.

Jack se již delší dobu dvoří Algernonově sestřenici Gvendolíně, jejíž matka ale nechce svolit k sňatku, protože Jack nezná své pravé rodiče. Algernon se pro změnu zamiluje do Jackovy schovanky Cecílie. Aby se s ní mohl setkat, objeví se nečekaně na Jackově venkovském sídle, kde se vydává za jeho nezvedeného bratra Filipa, který se přijel polepšit. O chvíli později tentýž den ve smutečním oblečení přijíždí Jack, který se zrovna rozhodl se svým "bratrem Filipem" skoncovat. Všem ukazuje telegram o Filipově náhlé smrti v Paříži, když ke své hrůze spatří Algernona, jehož všichni nazývají Filipem. Vzhledem k Algernonově šikovnosti se Jackovi nepodaří z panství nezvaného přítele vyštvat a ten spokojeně pod jménem Filip plete hlavu mladičké Cecílii.

Aby byl zmatek dokonalý, z Londýna přijíždí Gvendolína, která bez svého drahého Jacka (o němž si myslí, že je to Filip, protože se poznali v Londýně) nemůže být. Netuší, že v patách jí je její matka lady Bracknellová. Ta samozřejmě opět nesouhlasí se sňatkem a už už by Gvendolínu odvezla pryč, když zjistí, že vychovatelkou Cecílie je jistá slečna Prismová. Vzpomene si, že osoba stejného jména před lety zapřičinila ztrátu jednoho dítěte z rodiny a snaží se zjistit, jak to tehdy bylo.

Popletená intelektuálka Prismová přiznává, že v osudný den, kdy brala před 30 lety dítě v kočárku ven, v zamyšlení položila místo dítěte do kočárku svůj rozepsaný román a dítě místo něj dala v prostorné kabele do úschovny zavazadel na jednom z Londýnských nádraží. To se ale rozbuší srdce Jackovi. Vždyť přece právě tam byl nalezen svým dobrodincem, který mu dal jméno Worthing! Lady Bracknellová pak vysvětluje, že šlo o dítě její sestry a rodina tudíž dochází ke zjištění, že Jack a Algernon jsou bratři. V tomto případě již lady Bracknellová nic nenamítá proti zasnoubení. Cecílie nalezne zalíbení v Algernonovi, takže svatba nebude pouze jedna, ale hned dvě. Co dvě, nakonec tři, neboť o slečnu Prismovou projeví zájem místní farář.

A proč je tedy vůbec důležité míti Filipa?

Respektive "býti Earnestem", kdybychom se drželi názvu originálu? Gvendolína i Cecílie jsou totiž do tohoto jména zbázněné a za muže s jiným jménem se odmítají provdat. Jen Gvendolíně se ale její přání splní. Jack totiž s nalezením své nové identity zjišťuje, že byl svými rodiči po otci pojmenován Filip. U Algernona není zcela jasné, jak se to s jeho jménem bude vyvíjet. Jeho vstřícným krokem je ale ochota nechat se na Filipa pokřtít.

Vlastní názor

Od této komedie nečekejte žádné hluboké studium charakterů postav nebo jejich vztahů. Jedná se o komedii konverzační, nejdůležitější Wildovou zbraní je zde tedy jeho vybroušený jazyk, kterým sám bavíval společnost. Knížku Jak je důležité míti Filipa vnímám jako poměrně krátké a zábavné zpestřením víkendu nebo dovolené. Ne náhodou se u ní pobavily už spousty čtenářů a také diváků. Na ty narážím záměrně. Ve zfilmované podobě se mi totiž tenhle bláznivý příběh líbil totiž snad ještě víc než při čtení. (Viděla jsem britskou verzi z roku 2002) Drama je holt určené na jeviště a nebo aspoň na filmové plátno. :)

Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

Štítky: ,

Je tady jaro!

Tak už to vypadá, že se nám po zimě zase vrací jaro. Začíná se krátit noc a postupně přibývá dne. Sluníčko nám vykukuje čím dál častěji a roztápí haldy na krajnice a k chodníkům nahrnutého sněhu. Ledové zmrazky už to taky vzdávají a sic se drží zuby nehty, jistě cítí, že jim zvoní hrana. Je trošku plískanice, ale člověku poskočí srdíčko, když cítí, jak se začíná oteplovat a do těla vchází nová síla. Pod již potrhanou bílou peřinou se nám začíná objevovat zesláblá zeleň, která postupně nabude na síle.

Barvy jara

Sluníčko a zeleň sice vykukují, ale zároveň s nimi ze zimní přikrývky začínají vykukovat taky hovna. Fekálie domácích mazlíčků, které nám tady zanechali po zimní procházce a jejich majitelé si toho čistě náhodou nevšimli. Takhle jdu po ulici a vidím malého pejska narvaného v nějakém přehozu a jeho páníčka, který je ohnutý k zadní části psa. S ustaraným výrazem ve tváři a papírovým kapesníčkem v ruce žaluje, že si jeho pejsek osral přehoz. Pak se sebral a odešel i s pejskem, ale kapesníček, asi víte s čím, nechal bez mrknutí oka na místě. Pozdě litovat, že jsem toho dědka, když byl tak v předklonu, nenakopal do prdele.

Čistota půl života

Na psa se člověk zlobit nemůže. To je normální, že má potřebu, ale tupost majitelů těchto němých tváří mě vskutku zaráží. Někteří pejskaři, jak se jim všeobecně začalo přezdívat, si totiž neuvědomují, že neuklízí pro ostatní, ale hlavně pro sebe. Když vidím ten bordel, vždycky si vybavím letní výjev, ve kterém vidím hrající si děti v parku na trávě, kde opodál leží na dece parta studentů nebo lidí, kteří si šli odpočinout a chvilku relaxovat od městské šedi. Kdyby jen věděli, v čem vlastně odpočívají.

Zákaz vstupu?

Nejde všechny pejskaře pranýřovat, je mezi nimi spousta slušných lidí, kteří po svých čtyřnohých mazlíčcích uklízí. Na druhou stranu se snažím vžít i do situace majitele zvířete, které vykoná potřebu a kolem dokola žádná popelnice, sáček ani lopatka. Osobně si nedovedu představit poskakovat se psím výkalem několik kilometrů v tašce, než narazím na popelnici. Jistě nic příjemného. Velkým problémem je nepřipravenost měst a obcí. Zákaz vstupu se psem přece nic neřeší. Každopádně kdyby bylo před každým parkem nebo alejí, možnost odebrat nástroje na očištění zaneřáděných prostor (papírový sáček a papírová lopatka), jistě by se víc lidí uráčilo uklízet. Taky by bylo rozumné pouvažovat nad efektivnějším rozmístěním odpadkových košů kolem cest. Pokud by to chovatel nerespektoval, doporučil bych městské policii vyválet ho v exkrementech.

Rozum do hrsti

Na rozdíl od zvířat máme dar myšlení, a proto si můžeme v klidu rozmyslet trasu plánované procházky tak, abychom nemuseli složitě hledat odpadkové koše nebo se s hovnem vláčet několik kilometrů po městě.

Příklady táhnou

Taky si myslím, že člověka hodně ovlivní to, co vidí kolem sebe. Stalo se před lety: je krásný letní den (mám volno) a po lehké snídani a kafi, ještě ne úplně probuzený, co noha nohu mine se ubírám k poštovní schránce. Mám spoustu času a nespěchám. Ležérně probírám haldu letáků. Našel jsem dopis. Trhám obálku a začítám se do textu. Téměř jsem nevnímal auto, které zastavilo naproti silnice. Protírám si oči a pozoruju, že sousedovi vedle příkopu stojí podezřelé bílé BMW. Najednou se za kufrem motoru mihne postava, která jako by něco vlekla. Pak zahlédnu polonahé dítě a ženu, která ho drží za podpaží a nese nad zemí. Nevěřícně civím na ten kriminální výjev. Náhle se ke mě ona žena otočí a praví, víte ono Domiškovi se chtělo. Docvaklo mně to a prásknu bránou. Takže Domišek udělal potřebu na sousedův pozemek. Snad to mluví za všechno.

Štítky: ,

Čtenářský deník - Jan Drda: Městečko na dlani

Tuhle knížku jsem jako řadu dalších, o kterých zde píšu, objevila v naší staré domácí knihovně. Na první pohled mě zaujala dost netypickými deskami s růžovými kytičkami. A jsou případné. Čtení knihy Městečko na dlani je jako výlet do jakýchsi zapomenutých či spíše nikdy neexistujících dob, kdy uspořádání světa bylo jasné a přehledné, kdy čas plynul pěkně podle počasí a ročních období a kdy na jaře měli lidé čas povšimnout si, jak kvetou krokusy a v létě se romanticky procházet po březích řeky. Pokud tedy máte chuť odpočinout si a načerpat nových sil, pojďte se se mnou vydat na konec 19. století do městečka Rukapáně.

Vydání

Vydání, z kterého vycházím, vyšlo v roce 1953 v Československém spisovateli. Knížku ilustrovala Helena Zmatlíková.

Kompozice

Jedná se o román skládající se ze 23 kapitol. Každá začíná krátkým popisem toho, s čím se v ní čtenář setká. Celkem má kniha 281 stran.

Historie vzniku díla

Jedná se o Drdovu románovou prvotinu, kterou vydal ve svých 25 letech (předtím publikoval v různých časopisech). Vzhledem k autorově neutěšenému dětství (smrt matky v jeho 6ti letech, následné opuštění otcem) mi knížka jakousi idealizovaností prostředí Rukapáně připomíná Němcové Babičku (Babičku napsala Němcová také jako únik ze svého smutného reálného světa do jakéhosi zidealizovaného prostředí jejího dětství).

Děj

Na začátek si dovolím zacitovat, ať Vám sám autor své městečko představí. Navíc bude mít náš milý čtenář díky citátům možnost získat představu o jazyku, kterým je knížka psaná. Tedy: "Má sličná Rukapáni, líbezné městečko, kvočničko, načepýřená nad kuřaty, napůl jsem si tě vysnil, napůl vymyslil a napůl o tobě slyšel od lidí, kteří v tobě stejně jako já nikdy nebyli." (...) "Poutníče, jenž přijdeš do Rukapáně, pomni, že tento kout stvořil Hospodin v rozmarné chvíli, tak trochu zatěžklý vínem. Položil svou dobrotivou pravici doprostřed hlubokých knížecích lesů a svými božskými prsty naznačil pět údolních ramen, do nichž se rozběhne Rukapáň."
A skutečně: Rukapáň má 5 čtvrtí: Zaprvé Záříčí, kde sídlí sedláci, jichž je na sto rodin. Zadruhé Perlov, kde se těží dřevo a kde bydlí dřevařské rodiny, jejichž muži se se s ním plaví až k moři, zatřetí Cabrik, kde se pěstuje víno pro věčně vínachtivé krky perlovských, začtvrté Barborku, čtvrť řemeslníků a obchodníků, a zapáté Kocandu, kde žijí havíři, co rubou stříbro v dolech kolem Rukapáně. Tito všichni žijí pospolu podle léta starých zvyklostí. Knížka zachycuje jejich život, do kterého se občas ale přece jen vklíní něco neobvyklého.

Asi nejdůležitější postavou celé knížky je starosta František Buzek, původně výrobce soudků na víno. Laskavě a lidsky řídí dění v obci, jeho slabostí je ale víno, které popíjí už od časného rána. Potom, co se mu dvakrát zjeví anděl, který ho před pitím varuje, uzavře Buzek sám se sebou smlouvu, že bude pít pouhé 3 skleničky denně. Když se mu ale slib dodržet nepodaří, přichází pro něj anděl smrti a odvádí jej do nebe. Další dějovou linkou je láska Václava Trantince, syna nejbohatšího sedláka v obci, k Ančce Loudové, dceři dřevaře Karase Loudy. Tato láska nemá na růžích ustláno, neboť podle zajetých zvyklostí není možné, aby si sedlák vzal holku - dřevařku. Václav si ale postaví hlavu a přestože je kvůli tomu otcem vyhnán z domu, Ančku, která s ním už čeká dítě, si vezme. Třetím zásadním příběhem, který probíhá celou knížkou, je příběh Matěje Řezáče, přes den horníka a po nocích pytláka, kterému se po neštěstí v dolech podaří zachránit pana nadlesního radního Zimmerheimera, za což je mu povoleno pytlačit dle libosti (což Matěje paradoxně od této činnosti úplně odradí). Dalšími zajímavými postavami jsou např. doktor Rozum, který jediný v celé obci vlastní automobil, proti jehož existenci v obci se bouří první radní zpátečník čepičář Stýblo, nebo obecní blázen Janek Pudeš, za jehož bláznovstvím stojí dojemný příběh s vynucenou svatbou a mrtvým dítětem.

Drda velice citlivě mapuje osudy jednotlivých postav a líčí jejich pohnutky. Vyznění celého románu je díky jakési smířenosti a vnitřní radosti z prostého života optimistcké. Kalí jej až poslední kapitola, kdy poklidný život v městečku násilně přerušuje vyhlášení první světové války, do níž musí ze dne na den odejít všichni mladí chlapci i všichni schopní koně. Proto jsou závěrečné stránky ve znamení loučení, mužské nejistoty a ženského pláče.

Postavy

František Buzek - starosta
první radní čepičář Stýblo
pan farář Volman
doktor Rozum
dřevař Louda a jeho devatenáctiletá dcera Ančka Loudová
sedlák Trantinec a jeho syn Václav
Matěj Řezáč, jeho těhotná žena Pepina a bratr Vincenc
obecní blázen Janek Pudeš
aj.

Místo

Rukapáň. Inspirací prý pro Drdu byla Příbram.

Čas

Začátek 20. století těsně před první světovou válkou - první polovina roku 1914

Vlastní názor

Knížka pro mě byla sympatickým odpočinkem od dnešních běžných starostí. Zobrazuje poklidný život, který má svá jasná pravidla a souslednost, je jednoduchý a neklade na lidi nároky ve směru kreativity, flexibility a podobných "veselostí", které vyžaduje naše doba. Bylo pro mě zajímavé zamyslet se nad tím, jaké by asi bylo žít v této - ač trochu zidealizované Rukapáni. Svázána očekáváními, o kterých se nediskutuje, oproti dnešku s minimem možností takzvané seberealizace. Zato s tehdejší jistotou víry v Boha a ve správný běh věcí na světě. Jen ten konec je velmi smutný a zvěstuje mi, že nic krásného prostě nemůže trvat věčně...

PS: V roce 1942 byl u nás podle téhle knížky natočen taky film. Dle mého velmi dobrý a koukatelný. Oproti literární předloze je tam jen několik odchylek. Největší z nich je v tom, že film nekončí začátkem 1. světové války, ale divák má možnost shlédnout happyend v podobě smíření Václava Trantince s otcem a jmenování Trantince staršího starostou. No jo, proč za druhé světové války ještě obecenstvu připomínat první světovou? Lepší obrázek o filmu si můžete udělat zde.

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů