Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 10/2008 - Stránka z Archívu

Pravda prohrává, mocní vítězí

Na úvod musím jasně napsat: tento článek NEVELEBÍ minulý režim ani SSSR a už vůbec ne levici. Komunisté mají na svědomí více obětí než jakákoli jiná ideologie.

Čím dále se díváme do historie, tím více se nám zdá, že víme, jak to opravdu bylo, že víme, kdo byl kladný a záporný hrdina. Má vůbec člověk šanci najít v běžných pramenech (hlavně média a široce dostupná literatura) o historických událostech nejen minulého století pravdu? Podle mého je to takřka vyloučeno. Pominu-li nějaké stále ještě utajované dokumenty a dokumenty nedostupné (skartace), vidím hlavně nechuť objektivně popisovat tyto události.

Teď to velmi zjednoduším: mám pocit, že za minulého režimu tu byl hrdinný Sovětský svaz a spřátelený socialistický blok, který čelil zlým imperialistům ze západu pod vedením Spojených států. A dnes? Dnes to vypadá, že udatné demokratické země (které dbaly a dbají na lidská práva) pod vedením USA porazily "říši zla", jež dusila svou tyranií značnou část světa.

Nyní vážněji. Za minulého režimu bránila pravdě nesvoboda slova. Dnes zase není vůle o určitých věcech mluvit. Média (nedokážu posoudit, zda vědomě) upravují obraz 20. století podle představ mocných. Není to typické falšování historie. Na něco se občas "zapomene", něco jiného se více zdůrazní. O co se například jedná?

Takřka se nemluví o tom, že kapitalismus začátku dvacátého století nebyl tím dnešním "kapitalismem s lidskou tváří". Byl to drsný systém, kde slabší upadli a byli ušlapáni. Za první republiky tu například nebyl funkční důchodový systém. Situaci v USA popsal sugestivně Upton Sinclair ve svém románu Džungle (vím o jeho levicových názorech, to nic nemění na tom, že situace byla opravdu taková). Nemluví se o politických procesech v 50. letech 20. století ve Spojených státech, nemluví se o tom, že Spojené státy byly po většinu 20. století zemí rasistickou.

To bylo jen pár příkladů. Proč se o tom nemluví? Protože dějiny tvoří vítězové. Naštěstí za hlásání těchto a podobných historických faktů není člověk v dnešní době perzekuován. Ale všemocná média se jimi prostě nezabývají. Televize přijme autorský záměr na dokumentární pořad (jistě velmi potřebný) o zločinech komunismu, nepřijme záměr o dělnických bouřích za první republiky. Totéž platí ve většině široce dostupných tiskovin.

Pravda se má sdělovat celá. Minulost nebyla černobílá. Žádný z velkých hráčů nebyl (a ani nemohl být) "Mirkem Dušínem". Nebojme se to nahlas říct.

Tublatanka - Pravda víťazí


Přečtěte si také článek Prodloužené zadržení, Obama, USA a strach.

Štítky: ,

Quo vadis, česká politiko?

Senátní volby 2008Fakt čumím. Po naprostém vítězství ČSSD v krajských volbách jsem byla zajedno s těmi komentátory, kteří říkali, že se to stalo jen proto, že si lidé nedovedli představit rozsah toho, co páchají. V představě o tom, co přinese druhé kolo senátních voleb mi bylo mi sociálních demokratů až trochu líto, neb jsem si říkala, že pravičáci zmobilizují síly a překvapí. Zvlášť když se do toho ještě s vypětím všech sil vložil náš ze zásady nestranný prezident Klaus. Nastala ovšem chyba lávky a levice slaví další superúspěch. Čeho je to dokladem? Lidé bdí. A stejně jako na začátku 90. let, ani dnes zde není vůle stát se antisociálním státem, který se o své občany nezajímá. Tohle prostě lidé nechtějí, což je fajn, neb já to taky nechci.

Fakt tleskám. Tleskám kampani a agentuře, která ji připravila. Tleskám Jirkovi, že se protentokrát dovedl držet zpátky a nevypustil do médií moc závadných výroků, které by mohly někomu vadit. Tleskám voličům, že se konečně rozhodli dát této příšerné vládě najevo, co je zač. Je příjemné vědět, že ač má český člověk hroší kůži, všechno si líbit nenechá. Neuvěřitelná arogance této vlády už totiž byla moc i na něj.

A fakt jsem zvědavá. Opravdu mě zajímá, jak socdemáci se získanými posty naloží. Jestli jsou aspoň trochu chytří, mohl by se mít obyčejný český člověk zas chvíli o trochu líp, neb kde budou moct, tam zabrání jeho oškubání, aby měli s čím jít do dalších parlamentních voleb. Jestli se ale místo dynamické síly, jakou se teď prezentují, stanou smrádkem ale teploučkem a budou si jen hovět ve svých funkcích, nepřinese to nic dobrého ani jim ani normálním českým lidem.

Takže nezbývá než věřit a držet palce… nechť jsou socdemáci dobrým novým větrem… a doufat, že ať to bude jakkoli, všechno to nakonec nějak přežijem… (aneb, byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud :))) )

Štítky: ,

Svatba - Jak to vidí chlapi

Svatba. Téma, o kterém existují tisíce webových stránek. Některé více, jiné méně komerční, každopádně takřka všechny rozjásané a psané z pohledu žen. Jak vidíme tuto problematiku my, chlapi? Na to se zkusím zaměřit v tomto článku, který bude částečně vážný a částečně drsně chlapský :-)

Na začátek je nutno napsat, že svatba je pro chlapy (nejen v hospodě) tématem. Není to v dimenzi toužení po svatbě nebo vzpomínání na romantické chvilky již proběhlé. Malí kluci sní o tom, že si vezmou svou dětskou lásku. V pubertě a pár let po tom je to spíše o strachu: nemuset se ženit. Pak obvykle kolem 30 let věku nastupuje určitý pocit smíření se a pokory před přirozeným během lidského žití, svatba je dána do kolonky "chci". No a následně se, když vše zdárně proběhne, i po desítkách let dávají k dobru historky o tom, kdo se porval, opil, pozvracel, propotil košili atd. + se přemýšlí, jaké by to mohlo být, byl-li by člověk svobodný nebo by-li by si vzal Filoménu místo Gertrudy.

Svatba a specifické kategorie chlapů

Zde musím napsat, že (jaké toť překvapení) nejsou všichni chlapi stejní. Uvažování dosud svobodného takřka čtyřicátníka, který má strach, že mu ujíždí vlak, motivy poblázněného padesátníka, který vlítnul na mladé masíčko a další podobné "experty" ponechám bez komentáře.

Svatba vážně a zodpovědně

Vezmu - li to bez emocí, tak každý běžný chlap má v sobě touhu mít rodinu, děti, postarat se o ně, zabezpečit je. Manželství je vzhledem k celospolečenské situaci, stavu práva v ČR a historickému kontextu nejvhodnější institucí pro naplňování této touhy. Navíc jsou zde očekávání od rodičů, příbuzných, přátel a v neposlední řadě i od nadcházející novomanželky.

Zapojím - li emoce, tak většina chlapů, kteří mají dlouhodobý vztah, vidí ve svatbě další level, prostě to, kam společná cesta vede, a dá se říct, že se na ni i těší. Některé příslušnice něžného pohlaví vidí svatbu jako završení něčeho, splnění snu, v terminologii počítačových her závěrečný level, vyvrcholení. Tady se dle mého názoru pohledy muže a ženy liší: chlap ví, že je to něco jiného než běžný level, ale také ví, že není u cíle, ale na startu.

Svatba drsně

Je třeba uvést jasně a drsně, tak, aby to všechny slečinky slyšely: ty serepetičky kolem svatby, šaty, doplňky, kecy atp. jsou většině chlapů naprosto fuk. Brát si za manželku milovanou bytost, slíbit jí věrnost a lásku, je pro nás samo o sobě natolik silným emočním zážitkem, že obutí družiček a detaily svatební kytice jsou nám úplně ukradené, pokud vše probíhá alespoň trochu důstojně.

Mám-li se na svatební problematiku podívat objektivně, musím napsat, že to, co takřka všechny chlapy spojuje, je strach se svatby. Jaké myšlenky, otázky a pochyby se mohou vyskytnout v hlavě mladého muže, kterému se blíží první manželství:

- tak a teď jsem ulovený, až se mi zase budou vrhat k nohám ty davy obdivovatelek, musím zůstat pevney,

- všechno je v prdeli, sranda končí, teď už jen starosti a čekání na důchod,

- taky jsem mohl s tím ženěním počkat, Tondovi od naproti je devadesát, pořád svobodný a jak je spokojený,

- všude tahat snubák děs, běs, všechny žabky budou na první pohled vědět, že jsem zadaný a nebudou po mě moct ani toužit, navíc riziko ztráty a nutnost znovu investovat peníze, které by se daly utratit např. za pivo,

- co budu safraporte dělat, když se z té mé vyloupne zlé a škaredé strašidlo, bude na mě křičet a nepovolí mi sledování Ligy mistrů?

- další body můžete doplnit dle dispozic každého konkrétního soudruha.

Resumé

Troufám si závěrem napsat, že pro nás chlapy obvykle není svatba tou metou, kvůli které bychom se plazili životem. Ale bezpochyby bychom byli ve stáří při bilancování své existence neradi, kdybychom umírali svobodní a bezdětní. Nad tím, že pro paní AB je top životním zážitkem svatba a pro pana YZ má tyto vavříny Nagano, raději vážené budoucí novomanželky nemeditujte.

Podívejte se také na článek Svatba - přežitek nebo smysl života?.

Štítky: ,

Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Tenhle díl našeho seriálu by se klidně mohl jmenovat i Láska a bolest. Jsou to totiž právě rozchody, které jsou asi nejčastější příčinou milostného zranění. Každý, kdo někdy prožil nějaký rozchod, ví, že všechny ty pocity kolem jsou nepopsatelné asi tak jako láska sama. A že rozchod s někým, koho milujeme, je nepředstavitelný. Přesto bych se dnes chtěla zaměřit na některé aspekty tohoto tématu. Nejprve z hlediska partnera opouštěného, následně z hlediska partnera opouštějícího.

Proč nás rozchod tolik bolí?


To má samozřejmě několik důvodů. Kromě toho, že ztrácíme (a to většinou definitivně) člověka, kterého milujeme, což je velmi dobrým důvodem ke smutku samo o sobě, děje se tu ještě jedna dosti nepříjemná věc. Byli jsme zavrženi, vyhodnoceni jako nevhodný partner, zařazeni do škatulky "nevyhovující". Něco na nás člověku, kterého jsme milovali, vadilo natolik, že už s námi nechce být. Nebo s námi nechtěl být nikdy a vlastně byla klika, že jsme s ním mohl být aspoň chvíli? Hlavou nám tepe: "A miloval(a) mě vůbec???“ Tyto otázky a myšlenky úzce souvisí s naším sebehodnocením. Pokud nás někdo, koho považujeme za vhodného, dobrého a žádoucího partnera, za takového nepovažuje, bolí to vždycky. Pokud jsme s ním měli vztah, bolí to o to víc, protože si to nemůžeme zdůvodnit tím, že nás pořádně nezná. Při rozchodu je tedy zásadním způsobem atakován náš pocit vlastní hodnoty. A možnost, že my sami jsme špatní, nás možná zraňuje ještě víc než to, že ho nebo ji už dost možná nikdy neuvidíme... a když si přidáme nejistotu a na počátku někdy i téměř nemožnost představit si náš život jinak než s ní(m), pochopíme, proč je postavit se na vlastní nohy po rozchodu tak těžké...

A jak to vidí druhá strana?

Ani pro toho, kdo se rozchází, nebývá situace jednoduchá. Asi nikdo z nás netouží zraňovat lidi, které jsme milovali, i když už to teď třeba není pravda... Přece jen jsme toho spoustu prožili, místy to třeba nebylo fajn, ale místy taky bylo... Osobně věřím tomu, že většinou přece jen máme toho člověka pořád aspoň trochu rádi... A občas si taky nejsme úplně jistí, jestli děláme tu správnou věc. To je jeden důvod, proč se nám do rozchodů moc nechce. Proto o nich taky často dlouho přemítáme a i ve vztazích, které nejsou spojeny dětmi nebo společným majetkem, mohou úvahy o rozchodu zabrat měsíce. Ale máme ještě jeden důvod, proč se rozcházíme neradi, a tím je sám akt rozchodu a reakce protistrany. Co řekne? Jak se zachová? Co když bude brečet?? Co mám dělat já? A jak jí/mu to mám vlastně říct? Navíc jsme vystaveni tomu, že v tento moment jsme my „ti zlí“, což nám taky nemusí být moc po chuti. A když už překonáme i tohle (a jako že se tomu v dnešní době internetu a mobilních telefonů někteří zbabělci vyhýbají, což považuji za neomluvitelné), zbývají nám ještě otázky jako: bude mě nenávidět jen chvíli nebo až do konce života? Jak moc jsem jí/mu ublížil(a)? A uvidíme se ještě někdy? A co mám proboha dělat, když ji/ho potkám?

Jak vidíme, rozchod je zátěžovou situací pro obě strany. Yoram Yovell, izraelský psychiatr, ve své knize Láska a jiné nemoci dokonce píše, že při rozchodu zažívá opouštěný i opouštějící analogické pocity, neboť všichni jsme "od přírody" vybaveni silným strachem z opuštění. Ten je biologicky funkční pro mláďata a jejich rodiče a přenesl se nám i do partnerských vztahů. Yovellova myšlenka je vcelku jednoduchá a zároveň brilantní: pokud má lidské mládě přežít, je důležité, aby se o ně v prvních letech jeho života někdo staral. A příroda jakožto vysoce účinný systém k tomu vytvořila podmínky: strach z opuštění má nejenom mládě, ale i rodič (napadá mě, jak toto může souviset např. se strachem rodičů o děti, ale to už jsem příliš daleko od původního problému), tedy nejen opuštěný, ale i opouštějící. Ačkoli je zmíněná teze poměrně odvážná, věřím tomu, že z vlastní zkušenosti mohou někteří lidé konstatovat, že pocity a myšlenky, které nám víří hlavou, jsou podobné, ať už jsme kteroukoli z rozcházejících se stran.

Na druhou stranu asi všichni cítíme, že v nevýhodnější pozici je opouštěný partner, proto mu budiž alespoň útěchou, že ani ten druhý to nemá až tak úplně lehké... a přejme mu, ať je ta jeho životní cesta se bez toho původního partnera vine a klikatí jen krásně... A na závěr ještě malé upřesnění: ani Yovell netvrdí, že výše popsané platí vždy a u všech, neb se zcela bez diskuse vyskytují i případy, kdy se opouštějícímu partnerovi spíše uleví, než že by trpěl...přesto si myslím, že lze jeho koncepci považovat za velmi inspirativní...

Kam dál?
Proč právě ta a proč právě tenhle...

Štítky:

Jak udržet nové zaměstnance

Velkým problémem spousty firem je fluktuace. Nese s sebou vysoké nejen přímé (administrativa, zaškolení...), ale i nepřímé (nestabilita, nižší výkonnost nových zaměstnanců...) náklady. Přesto ji některé organizace berou jako samozřejmou součást své existence a nesnaží se jí snižovat (nebo se snaží jen velkými slovy).

Nábor

V oblasti náboru můžeme předcházet fluktuaci racionálním chováním při výběru nových pracovníků, základem je nebrat v úvahu (u všech pracovních pozic) jen dosaženou kvalifikaci a zkušenosti, ale i osobnostní vlastnosti každého individua, motivaci, schopnost zapadnout do kolektivu, respektovat autority, spolupracovat atp. Vhodné je, aby se na výběru v určité fázi podílel také přímý nadřízený budoucího pracovníka. Příchod (přechod) do nového zaměstnání není pro pracovníka lehký. Stresových faktorů je spousta, je třeba omezit jejich působení, aby nám schopní zaměstnanci neodcházeli již ve zkušení době.

Dlouhodobě nezaměstnaní

Specifickou kategorií jsou lidé, kteří byli delší čas bez práce, z různých důvodů, různou dobu. Někteří si zvykli na jiný denní rytmus, vycházeli s omezeným množstvím peněz, odvykli pravidelným kontaktům s lidmi. Nástup do práce pro ně bývá obtížnější než pro absolventy nebo lidi, jež mění zaměstnání. Proto je jim třeba věnovat zvláštní pozornost, například myslet na to, že od nástupu do výplaty může uplynout doba až 45 dní, kdy se musí draze dopravovat do práce, utratí víc za jídlo, oblečení atd. Kvůli nešťastnému systému sociálních dávek jsou tito lidé velmi často během zkušební doby natolik frustrováni, že odchází (díky zvýšeným výdajům se dostávají do existenční tísně+stres z nového prostředí a nároků). Organizace nezřídka přichází o perspektivního zaměstnance, protože mu v tomto období nepodá pomocnou ruku.

Jednání s novým zaměstnancem

Každý nový zaměstnanec by měl být přesvědčen, že nástup do firmy byl dobrým krokem. Proto je třeba:

- srozumitelným způsobem každého seznámit s možnostmi mzdového a kariérního vzestupu (nejlepší bývá praktický příklad, člověk, který nastoupil před nějakou dobou na stejnou pozici),

- motivovat k setrvání (odměna po zkušební době, výhody pro stálé zaměstnance atp.),

- dát možnost osobního růstu a vzdělávání (nenutit),

- přesvědčit o stabilitě, dobrém kolektivu, slušném zacházení, perspektivě,

- vytvořit pro nové pracovníky příznivou atmosféru, nesmí jim být dáváno najevo, že nic neumí, obtěžují s hloupými dotazy, že se kvůli nim nestíhá atp.,

- nabídnout možnost zálohy na mzdu.

O personálním managementu bych toho mohl napsat ještě spoustu, je to takřka nevyčerpatelné a stále aktuální téma. Bohužel reakce "odborné" veřejnosti jsou negativní /jinými slovy: jsem za pitomce :o)/ a od některých čtenářů mi bylo naznačeno, že toto téma není tím, které by na blogu rádi viděli. Proto se zřejmě o HRM na nějaký čas odmlčím. Případné dotazy mi můžete napsat na můj e-mail uvedený v levém menu nebo do komentáře k článku.

Kam dál?
Personální marketing

Štítky: , ,

Láska a blízkost

O tom, že je láska úzce spjata s blízkostí, nemůže být sporu, ať už se jedná o blízkost emoční nebo fyzickou. Blízkost je vedle touhy, radosti, pomoci, záležení a řady dalších věcí jedním z pojmů, jimiž se můžeme pokusit lásku charakterizovat, ač víme, že snaha podat přesnou definici takto komplexního pojmu by byla nesmyslná.

Téma blízkosti je ale pro lásku klíčové i z jiného důvodu, neb otázka: "jak blízko si být", je v mnoha (a nejenom partnerských) vztazích živá. Vzhledem k tomu, že naše vztahy s lidmi se během života proměňují, je logické, že i téma blízkosti je třeba přehodnocovat. Jiná je situace u čerstvě zamilovaného páru, jiná u páru po dvaceti letech soužití, jiná je u matky a právě narozeného dítěte a u stejné matky, když je dítěti třeba třináct nebo třicet... a tak bychom mohli jmenovat dál...

A na jakém se vlastně pohybujeme hřišti?

Na jedné straně je totální nezájem, na druhé zase úplné splynutí, kterému ve vyhrocené podobě říkáme konfluence. Něco, co se podobá druhému zmíněnému, můžeme prožívat například právě v začátcích milostného vztahu. Milenci mají potřebu být neustále spolu, společně se vymezovat proti okolí, staví si společné „my“... a konfluence nastává, když přestanou (nebo někdo z nich přestane) rozlišovat, co je čí potřebou, zájmem nebo touhou. Pokud taková situace trvá delší dobu, je na místě ptát se, zda pár není u sebe až příliš.

Existují ještě ti dva lidé jako samostatné jednotky nebo už spolu zcela splynuli a můžeme je tedy označit za konfluentní? A jak to každý z nich vnímá? Ono to na první pohled nevypadá vůbec hrozivě, neb u konfluence můžeme mít pocit, že zažíváme právě tu pravou lásku... jsme stejní, chceme to samé, jsme spolu, nejsme sami... na druhou stranu se nám po čase ale přece jen může zdát, že nemáme svůj prostor a můžeme takovou situaci chtít změnit. A zde číhá tak trošku nebezpečí – co když bude druhý partner proti? Přežije to pak náš vztah? A nebo naopak - přežijeme my, když se partner od nás bude chtít trošku vzdálit? To, jak se konfluentní přístup ke vztahům někdy může vymstít, dokladují případy lidí, kteří o toho, s kým se jim tak pěkně splývalo, definitivně přišli. Zcela se jim zhroutí svět, a tak se může stát např. i to, že se stanou klienty psychiatrických zařízení... Takže i tady, ať chceme nebo nechceme, platí, že extrémy jsou prostě nebezpečné...

Otázka vyvažování míry „být sám“ a "být spolu" je tedy velmi citlivá a v každém vztahu je třeba ji (nejlépe hned od začátku) na velmi citlivých vahách vážit. Ač je každý člověk bere trošku jinak, obecně se dá konstatovat, že ani jeden z extrémů není dobrý. Pokud hovoříme o nezájmu, je to asi jasné. Láska tu není, zhasla nám jako svíčka či se vypařila jako pára nad hrncem. Pokud hovoříme o splývání, jak už jsem naznačila výše, i tady je třeba být opatrnější... Dobrým pomocníkem ve stanovování míry blízkosti tak, aby nám vyhovovala oběma, je samozřejmě, jako v lecčems, dobrá komunikace... Partneři obecně bývají rádi spolu. A je to tak prima, protože budování intimity ve vztahu je velký a důležitý úkol a bez ní bychom snad ani vztah nemohli nazvat vztahem. Ale každý taky někdy chce a potřebuje být sám. A ač je to téma třeba ne úplně typické, říkám si, proč ho do společných rozhovorů nevnést... a osobně bych se za to přimlouvala... ono už jen uvědomit si, co my sami v tomhle směru právě skutečně potřebujeme a chceme, může někdy pomoci předejít některým hádkám nebo nedorozuměním... stejně jako to, když to druhé straně srozumitelně objasníme... Inu, tolik obecně o intimitě, autonomii a konfluenci.

A jak se na to dívám já?

I když se může zdát, že tady proti konfluenci brojím, osobně si myslím, že určitá touha po splynutí nebo alespoň spoluplynutí je normální a běžnou věcí. A je logické, že ji chceme realizovat právě s osobou, kterou milujeme. A je pěkné si toho užívat. Na druhou stranu je ale dobré mít na paměti, že bychom svůj život neměli stavět jen na jednom pilíři, neb ten, ať je to jak chce nehezká představa, může jednou z různých příčin spadnout. Proto (a nejenom proto) bychom v této věci měli být flexibilní... a až jednou partner(ka) bude chtít jít na pivo nebo na volejbal bez nás, nehroutit se z toho a nepodezírat ho/ji, že už nás nemiluje nebo má jinou/jiného... každý holt potřebujeme občas vypadnout...

A jak to máte s blízkostí Vy? Máte tendenci s partnerem splývat? Nebo Vás to nikdy ani nenapadlo? Projevte svůj názor v diskusi pod článkem. Budeme se těšit. :)

Kam dál?
Láska rodičovská a dětská

Štítky:

Candát

CandátVážení čtenáři, předem tohoto příběhu je nutno, abyste byli seznámeni s dobovou atmosférou a situací, ve které se obyvatelé jedné vesničky, ve které se děj odehrává, ocitají. Píše se rok 1997 a ve většině měst a vesnic, které se nacházejí u povodí řek, zuří záplavy. Nebezpečí záplav hrozí též naší vesnici a proto jsou preventivně evakuovány ženy, děti a stařešinové. Muži zůstávají a snaží se pomocí pytlů s pískem navýšit hráze a upevnit je tak, aby se žádná hráz nemohla protrhnout. Podotýkám, že záplavy jsme šťastně přečkali. Celá situace je umocněna nadměrnou konzumací jakéhokoli alkoholu! Takže vzhůru přímo do děje.

Po celodenním nuceném plnění pytlů s pískem na místním hřišti, kde z amplionů zaznívala dechová hudba (to nemusím) a pallmall ze záplav, jsem přivezl známého, který byl v bezpečné zóně a chtěli jsme se podívat přímo k řece, jak to probíhají záchranné práce a tak. Tento nápad se ukázal poněkud nešťastným. Asi po 200 metrech chůze nás sebrala kohorta opilců na vlečku traktoru tak jako spoustu ostatních, kteří byli schopni stát na nohou (alkohol!). Cesta byla všem jasná. Vezli nás na hráze, abychom nosili pytle s pískem. Na vlečce bylo spousta známých tváří. Mezi nimi též chlapík, který je asi o 10 let starší než já. Nepobral sice moc rozumu, ale je to dobrý kamarád na pokec. Tento chlapík, který je všem známý pod přezdívkou Candát, byl tak jako já sedřený celodenní prací a tak jako já se těšil, že si prohlídne řeku a zaskočí na zahrádku za místní restaurací na pár piv.

Všechny plány na zajímavý až dobrodružný večer však byly ty tam. Vpravo traktor a jeho vlečka plně naložená pytli s pískem. Vlevo zabrzdil traktor s vlečkou norků. Scénář byl jasný. Postavit se zády k napěchované vlečce a počkat až ti na záda hodí pytel, který váží asi 80 Kg a pak se už jen vesele plahočit 500 metrů po hrázi, kde svůj náklad složíš. Začínalo se stmívat, odnesli jsme každý 2 pytle a do další činnosti se nám nechtělo. Candát tehdy řekl citát, který se nám vryl do podvědomí: ”Sereme na to!”. Začali kombinace, jak se nepozorovatelně dostat ze spárů opilců, kteří tuto činnost pojali jako svůj životní úkol. Na tak malé vesničce prostě nejde v takové situaci říct ne. Ten, kdo by řekl ne, mohl by být ostatními inzultován a považován z vyděděnce. Candát se tenkrát projevil jako stratég a frontman číslo 1. Jeho plán byl předstírat močení a malými přísuny do boku se dostávat blíže k místnímu jabloňovému sadu, kterým bylo možno uniknout pryč. Cesta po hrázi s přirozením v ruce trvala asi 15 minut. Po uplynutí této lhůty a vykonání přísunů, které mohly vzdáleně připomínat pediatrické cvičení, jsme se dostali k sadu. Candát vystartoval jako první do jednoho z řádků sadu. Po chvíli jsme slyšeli jeho alkoholem unavený hlas, který tlumeně řval: “ Kuhhrrvva”. Záhy vylezl ze stromoví a byl až po kolena zaneřáděný bahnem, které se zde utvořilo vytlačováním podzemní vody. Následovalo pár rychlých pohybů a skoků přes pole a už jsme mašírovali směr restaurant.

Pár metrů před restaurací nám začaly přímo do obličeje svítit reflektory neznámého vozu, který se pomalu přibližoval k nám. Mysleli jsme, že nás chtějí zase odvézt na nucené nošení pytlů. Jediným způsobem, jak se vyhnout práci bylo předstírat naprostou opilost. Candát křikl: “Motejte se po celé ulici”. Mně to nepřipadlo jako dobrý nápad a poučen analogií neúspěchů, které měly společného jmenovatele (Candáta), vydal jsem se do křoví, které tvořilo živý plot. Ještě dnes vidím, jak se oba mí přátelé potácejí jako v deliriu z jedné strany ulice na druhou a jak je záhy opouští fiktivní lihové koma, poté co před nimi zastavuje vůz, teď již se znatelným majáčkem na střeše a nápisy policie na příslušných místech. Oba teď již odchází zcela běžnou chůzí, ale každý po jiné straně vozovky směrem k místnímu restaurantu, kde těsně po příchodu hlásí výčepní: “Pivo došlo, podáváme pouze rum”. Objednal jsem si jednu točenou sodovku Cimo, vypil jsem asi polovinu a odešel spát, protože kdo ví, co se bude dít příští den.

Štítky: ,

Dva měsíce ostrého provozu

Blog Zrcadlo má za sebou dva měsíce ostrého provozu. Jaké jsou novinky na blogu? Co jsme se přiučili? Jaká je návštěvnost? Které příspěvky patří mezi nejoblíbenější? Na tyto otázky by měl odpovědět následující článek.

Novinky

Novinkou měsíce je bezesporu mobilní verze blogu. Ukázku najdete níže, můžete si ji vyzkoušet, obsah rámečku je plně klikatelný. Stránky jsou vytvořeny pomocí wirenode.com, tvorba nebyla složitá, graficky žádný poklad, ale aplikace je jednoduchá a plně funkční. Při googlování jsem narazil na jediný český katalog mobilních webů Mobweb.cz, stránek je tam zatím pomálu, ale množství roste. Odkaz na mobilní verzi Zrcadla máte tady.

Obsah nám utěšeně přibývá, proto jsem nově založil na webzdarma.cz stránku, kde najdete stručný přehled všech článků. Dále v průběhu září došlo k drobným změnám v grafice (například vedle přehledu zpravodajství přibylo políčko pro vyhledávání), zapojili jsme se do systému intextové reklamy Billboard.cz a navázali spolupráci s on-line prodejcem letenek+zájezdů Invia.cz (kdybyste chtěli někam odletět, vyhledávací formulář najdete v levém menu).

Statistika

Ačkoli jsme pro vyhledávače pořád takřka neviditelní (Google přidělil směšný pagerank 2), návštěvnost oproti srpnu stoupla o více než 100%. V září navštívilo blog Zrcadlo 2319 lidí, kteří shlédli 4995 stránek. Nejčtenější byly články Náboženství na Internetu, Digitální parlamentní knihovna a Personální marketing , nejoblíbenější rubrikou byla rubrika Retro.

Další zajímavé statistiky (převzato z Google Analytics):

- zdroje provozu: odkazující stránky 73,52%, přímý provoz 13,5%, vyhledávače 12,98%,
- průměrná doba strávená na stránkách: 2 minuty a 49 vteřin,
- nových návštěvníků bylo 61,03%, vracejících se 38,97%,
- počet průměrně zobrazených stránek u nových návštěvníků 1,82,
- k odebírání novinek je přihlášeno 19 čtenářů.

Budoucnost

Jak si mohli všimnout pozornější čtenáři, nové články jsme začali publikovat poměrně pravidelně v pondělí a ve čtvrtek. Tuto frekvenci bychom rádi udrželi. Pokračovat bude miniseriál O lásce, naplánovaný mám článek doplňující na trilogii Personální management, dále visí ve vzduchu článek o svatbě - jak to vidí chlapi. Těšit se můžete i na další příspěvky do rubriky Retro.

Doufám, že konečně začneme existovat pro vyhledávače. Blog je zaregistrovaný do všech možných i nemožných katalogů, rozmanitý obsah utěšeně přibývá, ale Google na nás kašle skoro úplně (do 3 lidí za den), Seznam semtam někoho pošle, ale je to slabota (do 10 návštěvníků denně).

Celkově můžu za autory blogu říct, že jsme se 2 měsíci provozu spokojeni, jsme rádi, že nás lidé čtou a vyjadřují se k článkům. Příští zhodnocení udělám až po půlroce, nechci tady každý měsíc provozovat "Volejte řediteli" :-) Pokud máte nějaké nápady, připomínky nebo cokoli jiného, napište nám komentář pod článek nebo na Mikroblog.

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů