Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 02/2009 - Stránka z Archívu

Bezpečnější silnice: Návrh řešení

7 základních myšlenek, které je třeba zakomponovat do silničního zákona a dalších předpisů, aby bylo konečně na silnicích bezpečněji (upravená verze):

1) Velmi tvrdé postihy u opakovaných přestupků

Současná podoba bodového systému je příliš měkká k občanům, kteří se dopouštějí opakovaných přestupků a naopak nepřiměřeně přísná na slušné řidiče, kteří jednou za několik let spáchají drobný přestupek. Člověk musí být buď obrovský smolař nebo naprostý šílenec, aby přišel o řidičský průkaz. Je třeba tvrdě odstupňovat finanční i jiné postihy dle toho, zda se jedná o opakované přestupky nebo jen o jednotlivé "uklouznutí".

2) Policie musí jezdit k nehodám

Dnešní stav, kdy policisté vyšetřují pouze nehody se škodou nad 100 000,- je naprosto nevyhovující. U velké většiny dopravních nehod bylo jejich příčinou nedodržení předpisů, každý viník dopravní nehody by měl být řádně potrestán a měl by přijít o body. Situace, kdy je trestán ten, kdo poruší předpisy, ale nic nezpůsobí a není sankcionován ten, kdo způsobí svou vinou dopravní nehodu, je absurdní. Argument o nákladnosti výjezdů policie neobstojí, z vybraných pokut by bylo toto plně financovatelné, výjezdy by dokonce byly "ziskové". Námi navrhovaná spodní hranice pro výjezd 20 000,- Kč.

3) Rozlišovat u výše postihů

Není dále možné nerozlišovat výši pokut u různých osob. Trest by měl být spravedlivý a měl by na každého přestupce dopadnout stejnou mírou. Snad každému je jasné, že pokuta 5 000,- korun může být pro důchodce důvodem bezesných nocí, zatímco pro dobře situovaného občana je důvodem k pousmání a naprosto neplní svůj účel (netrestá). Proto je nezbytné začít více využívat institut zabavení vozidla nebo uvažovat o různých výších pokut dle příjmů.

4) Policie ve skutečném provozu

Je bezpodmínečně nutné dostat policisty do skutečného silničního provozu. Je evidentní, že se auta pohybují. Proto jsou logicky nanejvýš neefektivní policisté, kteří monitorují přestupky ze stabilních stanovišť. Každé policejní auto by mělo být vybaveno kamerou, zásadním způsobem by se měl zvýšit počet těchto aut v civilu zapojených přímo do provozu. Zvýšil by se tak počet zjištěných přestupků, náklady na tato opatření by opět byla hrazena pokutami.

5) Krátké vězení či prospěšné práce pro nepoučitelné

U jedinců, kteří dlouhodobě nereagují na postihy a opakovaně se dopouštějí přestupků (tzv. piráti silnic) by bylo nanejvýš vhodné zavést krátké vězení v délce 1 až 3 týdny. Tento trest by splnil svůj účel (místo dovolené u moře dovolená v kriminále + ostuda) a na rozdíl od delších trestů by nepůsobil destruktivně na život odsouzence.
Zároveň navrhujeme větší využívání tzv. veřejně prospěšných prací.

6) Racionální dopravní značení

Neodpovídající dopravní značení je dlouhodobě neřešeným problémem. Řidič by měl mít možnost se na značky spolehnout, nebýt jimi zahlcen. V případě, že kvůli špatnému značení vznikne škoda (např. chybí, že silnice se v zimě neudržuje), měl by být reálně sankcionován ten, kdo je za značení v dané lokalitě zodpovědný.

7) Škola smyku pro všechny

Každý absolvent autoškoly musí v rámci výcviku projít školou smyku, má získat zkušenost s tím, jak se auto chová v extrémních podmínkách. Všichni ostatní řidiči by měli mít alespoň jednou za život přístup k takovému bezplatnému kurzu. Náklady by mohly nést pojišťovny, u kterých se sjednává povinné ručení, následně by díky tomu ušetřily prostředky na vyplácených penězích (méně nehod, nižší škody).

Závěr

Situace na našich silnicích je navzdory bodovému systému, policejním akcím a drahým mediálním kampaním stále naprosto neuspokojivá. 7 výše zformulovaných bodů vychází ze základní otázky: "Co je třeba udělat, aby měli i ti nejbezohlednější jedinci strach porušit předpisy?"
Komiks Vesnička - Bezpečně řídící starosta Králík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Dětský koutek na FSS a další trendy VŠ studia

V tomhle článku bych Vám nejprve ráda představila zatím ojedinělou, zajímavou a potřebnou místnůstku, kterou od roku 2005 najdete na Fakultě sociálních studií (FSS) Masarykovy univerzity v Brně. A pak bych se taky ráda zaměřila na směr, který sleduji ve vývoji možností vysokoškolského studia. V diskusi uvítám Vaše názory na dané - pro někoho možná í trošku kontroverzní - téma.

Dětský koutek

Dětský koutek na FSS byl založen z iniciativy lidí z "genderu", nejdříve Gender cetra při FSS, později také lidí z oboru Gender studies. Jeho cílem je pomoc studujícím (a také vyučujícím) rodičům. Nabízí možnost pohlídání dítěte buď chůvou přímo z koutku a nebo prostor, kde hlídání může zrealizovat někdo ze známých rodičů dítěte. Chůvami v koutku jsou dobrovolníci - převážně studentky (ale i někteří studenti) FSS. Prostor je vybaven různými hračkami (od knížek přes milion plyšáků až po skládačky a hry), přebalovacím stolem, dětskou matrací a řadou dalších užitečných věcí, které může hlídané dítko či jeho hlídající potřebovat. Organizační věci zajišťuje milá koordinátorka (sama také studentka FSS), která se snaží vycházet vstříc jak rodičům, tak hlídajícím studentům.

Chtěla bych říci, že se mi ta myšlenka dětského koutku líbí a děkuji naší fakultě, že je v tomhle ohledu tak novátorská. Jeho přínos není "jen" v tom, že se pár maminek dostane na přednášky, na které by jinak nemohly nebo v tom, že vůbec mohou absolvovat prezenční studium. S nadhledem řečeno je to krok k větší solidaritě, vzájemné pomoci vyvěrající přímo z komunity a celkově k větší blízkosti mezi lidmi. K té přispívá také to, že dětský koutek pořádá v jarním semestru velikonoční - a v podzimním zase mikulášské - odpoledne, na němž se sejdou děti zaměstnanců i studentů různých fakult MU a pod (opět dobrovolnickým) vedením si zkouší různé aktivity, hry i soutěže.

Trendy VŠ studia

Se studiem to nikdy nebylo úplně jednoduché a nikdy zřejmě nebyla situace lepší než dnes, kdy si můžeme vybírat z mnoha a mnoha oborů a nové fakulty vznikají jak houby po dešti (což dokládá např. vývoj univerzity Hradec Králové nebo Univerzity Pardubice v posledních letech). Nikdy se taky na školy nebralo tolik procent lidí. Co bylo dříve snem (dostat se na VŠ) je dnes normální součástí životního běhu. (Což ostatně taky vede k tomu, že stát přestává mít peníze na to, aby to těm lidem platil a chce zavést školné). Pojďme se podívat na to, jaké hlavní věci se promítají do situace dnešních studentů, kteří nejsou "jen" studenty, ale třeba také pracujícími nebo rodiči.

1) Bez bakaláře ani ránu
Se středoškolským vzděláním se dneska téměř nelze uplatnit. Alespoň Bc. musí mít i pracovníci profesí, kde dříve v pohodě stačila maturita (např. učitelky v MŠ, zdravotní sestry), Bc. má taky každá první mladá asistentka nebo sekretářka (nebo si ho aspoň dodělává) a jistě by se daly najít další příklady. Pokud člověk chce mít alespoň zhruba solidní práci, studovat jít musí. Po SŠ alespoň na ty tři roky.

2) Bakalář jde dálkově (resp. kombinovaně)... magistr už ne
Řada lidí, kteří by (ať už po prezenčním nebo kombinovaném bakalářském studiu) chtěli pokračovat dál, naráží na neprostupnou zeď. Kombinované studium, při němž by se dalo získat Mgr. či Ing., existuje jen na hrstce škol a oborů. Fakultám se moc nechce rozdávat tyhle tituly "dálkařům". Pokud titul člověk chce, musí si zařídit život tak, aby dokázal dostát podmínkám prezenčního studia (a tudíž mít např. dostatečnou účast na povinných seminářích či cvičeních). Což je, nejen pokud máte doma malé dítě, dosti zapeklitá situace, pokud Vás z nějakých důvodů nemohou nebo nechtějí podporovat rodiče.

3) Rozvrhy sice sami, ale... nehází nám katedry klacky pod nohy?
Pevně dané rozvrhy už dávno nejsou na všech školách. Možná je má i menšina, to nedokážu posoudit. Ani to, že si vytváříte rozvrh sami, nemusí být ale až taková výhoda. Mám takový pocit, že (alespoň v brněnských podmínkách) dochází k zajímavé změně. Možná je to náhoda, ale nejen na našem oboru, nýbrž i jinde, se začíná stávat to, že se povinné předměty rozhází tak, aby byl každý den nějaký (většinou jeden), tudíž, aby se si student nemohl naplánovat rozvrh třeba jen na dva nebo tři dny v týdnu, což dříve (alespoň na FSS, FF nebo Prf v Brně) nebýval velký problém. Stejně tak povinných účastí nějak přibývá... což dostává lidi, kteří při škole buď pracují (většinou na půl úvazku) nebo mají dítě, do problémů. To, že tihle lidé vůbec studují, je (mimo jiné) výsledkem určité (zřejmě bohužel jen chvilkové) benevolence odpovědných míst - co ale mají dělat teď?

4) Platím, platíš, platíme...
Čtvrtou věcí, kterou je třeba zmínit, je fakt, že od státu máte na vystudování bakaláře 3+1 let, na navazující magisterské 2+1. (V případě dlouhého magisterského programu, které mizí do nenávratna, myslím, 5+1.) Pokud si studium příliš protáhnete (něco jako dříve rozklad ročníků), platíte za něj poměrně velké peníze (třeba u nás na univerzitě od 10 do 25 tisíc za půl roku - podle fakulty). A to nemluvím o tom, když třeba studujete ještě další obor či vysokou školu... les poplatků je fakt hodně složitý stejně jako les různých sociálních dávek. Nevím, na které z nich (jestli vůbec na nějaké) má nárok matka-studentka, ale když slyším třeba jednu spolustudující, že má malého chlapečka a manžel je učitel, říkám si, že musí být fakt dobří, že to všechno utáhnou...

Závěrem

Chtěla bych říct, že všem studujícím maminkám moc fandím (pokud se poctivě snaží o oboje - péči o dítě i studium). Jako tvor ženského pohlaví rozumím tomu, jak těžké je volit mezi tou věčnou dvojicí rodina - kariéra, a taky tomu, že řada z nás to chce (a musí) nějak zvládnout obojí (a to už vůbec nemluvím o tom, když se nám třeba původní plány nějak zvrtnou). Vzhledem k tomu, že stát na mladé rodiny z vysoka kašle (a nějakou solidní podporu pro ně nemá ve svém programu snad žádná parlamentní politická strana - na to se možná podíváme v nějakém dalším článku), je třeba každou, byť malou, pomoc ve směru k mladým maminkám a tatínkům vítat.

A na konec zbývá už snad jen dodat: rodičům, ratolestem, dobrovolníkům, fakultě i tolerantním vyučujícím zdar! :-D

PS: stránky dětského koutku FSS jsou tady.
Komiks Vesnička - Balič Rudolf
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Reforma školství 1: Proč je třeba RVP a ŠVP, minulost, současnost

Navzdory výměnám ministrů a vytrvalému nezájmu médií u nás už několik let probíhá kurikulární reforma základního a středního školství. V prvním díle našeho miniseriálu se podíváme na to, zda je reforma vůbec nutná.

Stručně a velmi zjednodušeně o co jde (pro reformou nikdy nepolíbené): Dříve musel každý učit podle centrálně daných osnovy, v rámci reformy si každá škola sepisuje svůj Školní vzdělávací program (ŠVP), který musí být v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Školám je tak poskytována mnohem větší volnost, s tím je spojena i větší odpovědnost za kvalitu poskytovaného vzdělání. RVP pro základní školy je jeden, pro speciální ZŠ také, pro gymnázia jsou dva (běžné a se sportovní přípravou), pro střední školy a učiliště existují desítky RVP podle oborů.

Školy poskytující základní vzdělání (včetně víceletých gymnázií) musely začít učit v prvním ročníku daného stupně podle ŠVP od 1. září 2007. Gymnázia, část středních škol a učilišť nabíhají na ŠVP k 1. 9. 2009, další SŠ a učiliště později.

Minulost

Na školství je (podobně jako na fotbal a politiku) u nás odborníkem takřka každý. Všichni jsme vzdělávacím systémem prošli nebo ještě procházíme. Určitě se shodneme, co by mělo zmizet: biflování neužitečných informací, nerudní a nekvalifikovaní učitelé, šikana.

Když zapátrám v paměti a vybavím si, co mě na základní škole (na SŠ byla atmosféra specifická: všechny spojovala nenávist ke "Starému", tj. k řediteli, boj proti němu upozadil vše ostatní) nejvíc vadilo, bylo to:

1) Naprostá nekompetentnost vyučujících v oblasti dětské psychologie. Učitelé s dobrou náturou od pána Boha to zvládali přirozeně a my je měli rádi. Učitelé, kterým nebylo dáno do vínku, se s tím prali a my je nesnášeli, případně měli za komické figurky. Důsledkem u mě byla nepřetržitá série třídních důtek a to jsem nedopadl nejhůř. Vzpomínám třeba na oblíbenou třídní učitelku, která se k nám pravidelně přidávala při šikanování spolužáka nebo kámoše, který byl díky nerozpoznání dyslexie považován celou ZŠ za pologramotného idiota a nyní je respektovaným odborníkem s vysokoškolským diplomem.

2) Bazírování na pitomostech, jež byly součástí vzdělávacího obsahu a které se učily jen kvůli tlaku osnov, přípravě na přijímačky či z důvodu posedlosti svým předmětem ze strany vyučujícího. Tento problém vnímali o hodně intenzivněji spolužáci, kterým to nelezlo do hlavy.

Nevzpomínám si, že by některý učitel byl vysloveně zlý, chovali-li se či dělali-li něco špatně, bylo to kvůli nevědomosti. Všichni se snažili vykonávat svou profesi podle svých možností nejlépe, jak mohli. Ale dobrá vůle nestačí. Kdyby mě (inženýra ekonomie) nechali zítra operovat slepé střevo nebo řídit termonukleární reakci, skončilo by to katastrofou, i když bych se snažil sebevíce. Učitelům chyběly klíčové kompetence (více o nich příště) k výkonu jejich profese.

Současnost

Doba se mění. Proto se musí měnit i školství. Budu-li parafrázovat dokument NIDV: "Nemůžeme si dovolit připravovat dnešní děti ve včerejších školách předvčerejšími metodami na zítřejší problémy."

Něco se stát muselo. 20 let po revoluci, v době informačních technologií, prostě nemůže dál efektivně fungovat stará dobrá "komunistická škola" postavená na prvorepublikových a Rakousko-Uherských základech.

Ukončení diktátu centrálně daných osnov bylo beze sporu nutností. O tom, co nastupuje místo nich a zda je to nejvhodnější z možných variant, můžeme polemizovat. O potřebě změny nikoli.

Podívejte se také na článek Reforma školství 3: Co na to učitelé?
Komiks Vesnička - Starosta Králík proti reformě školství
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: , ,

Stužková 2. díl - Cesta domů

Pokud si už nevzpomínáte, kde jsme naše hrdiny opustili, podívejte se nejprve na 1. díl tohoto příběhu.

Začala cesta domů a my jsme se rozvláčným krokem ubírali směrem k vlakovému nádraží. V příjemném teple čekárny nesvítila kupodivu kasa, ale automat na pití, kde jsem si koupil polévku, což byl kámen úrazu. Mezitím, co Voldřich intenzivně ťukal na plexisklo pokladny, já vyjmul ze zdířky automatu naplněný kelímek a následně si popařil ruku.

Tento kelímek pak dopadl těsně vedle mne, přímo na lavičku, tedy spíše na nohy ležícího bezdomovce. V tu stejnou chvíli, kdy se rozlícený homeless posadil, vylezl do prostoru pokladny ospalý a mírně přiopilý zaměstnanec ČD, aby nám sdělil, že na vlak čekáme zbytečně. Onen bezprizorní jedinec se začal obšírně domáhat svých práv u pokladny a nádražák posléze vylétl bočním vchodem, aby jeho emoce pokrotil. Já mu říkal, že jsem mu nechtěl opařit haksny, ale on si to nedal vysvětlit a nakonec chytil pod krk onoho zaměstnance ČD. Chvilku jsme nevěřícně + opile civěli, pak přiložili ruce k dílu a vyhodili ho (nikoli nádražáka, ale muže bez domova) ven z čekárny.

U drah jsme tedy neuspěli a u ČSAD by to byla holá naivita. Tak jsme se posilněni alkoholem vydali na cestu k domovu pěšky. Marně jsme mávali na projíždějící automobily. Když si to všechno zpětně promítnu, tak se nedivím, že nám nikdo nestavil, já bych se zachoval stejně. Měli jsme asi dostat od osudu pořádně za vyučenou, abychom příště tak nechlastali. Po asi 5 kilometrech jsme zastavili na první ČSÁĎácké zastávce a zapálili cigáro. Teda já byl na tom tak dobře, že jakmile mě Voldřich chvějící a třesoucí se rukou odpálíl žváro, tak jsem sebou práskl na záda do rozbahněné kaluže. Rozpláclého naznak mě Voldřa zvedl a následně jsem proletěl skleněnou výplní zastávky. Paráda. Ani nevím jak.

Po dalším strastiplném pochodu jsme se dostali do prvního většího městečka (kde jsme shodou náhod chodili na střední) a zde již byla reálná možnost k využití MHD na cestu do města, odkud bylo přímé spojení domů. Voldřich tady, aby dokázal svou drsnost, zaútočil otevřenou dlaní na poštovní schránku. Nechtěl ji poškodit nebo tak, ale v návalu radosti, že jsme na zastávce skoro u cíle cesty, po ní jen tak pleskl a rozřízl si pazouru. Kdyby to někdo tenkrát točil na kameru, tak to mohl být Úder otevřenou dlaní II. Nic příjemného. Navíc se nám chtělo strašně chcát a tak jsme se před místní městskou fízlárnou vymočili do dveří. Byla to taková naše revolta. Vyjadřovalo to tenkrát náš názor na městskou policii, který zastáváme dodnes.

Přijela harmonika a vypotáceli jsme se po schůdkách k řidiči. Jenom převrátil oči a když jsem se snažil vytáhnout průkazku studenta, tak mě zahnal na sedadlo. Voldřich přikvačil hned za mnou. Vylezli jsme ve městě a bylo to už tak nějak na pohodu. Akorát Voldřa si porád stěžoval, že ho strašlivě pálí pořezaná pazoura. Nakonec jsme jeli chrápat ke mě na barák. My jsme totiž něco jako strašně vzdálená rodina. Taková rodina, která se ani nestýká. Něco jakože dědkova ségra si vzala někoho od nich.

No a jak jsme přijeli k nám, tak se mě ho strašlivě zželelo. Kňučel s pořezanou rukou jak pes, tak jsem se rozhodl zakročit. Zalezl jsem do lékárničky a vytáhl antiseptikum. Teda tenkrát jsem myslel, že je to desinfekce. Dodnes nevím, proč dělali desinfekční sprej na rány a šampon pro psy ve stejném obalu. Akorát jsem ráno zjistil, že je na tom jiný nápis. Voldřich ječel jak panna a já mu říkal: "Je to v pohodě, bolest je důkaz funkčnosti, dezinfikuje to." Dodnes má na pravé ruce prodouženou čáru života a ve zlých snech cítí pach orthosanu (šampon proti vším a blechám). Tak nějak končila naše stužkovací párty. Další příběh bude o městě jménem Čáslav, ale to až někdy jindy.
Komiks Vesnička - Bývalý maturant Rudolf
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Současná česká hudba: bída. Proč?

Úvodem musím "poděkovat" za impuls k napsání tohoto článku vítězi soutěže X-Factor národem milovanému Jiřímu Zonygovi. Jeho interpretace Redlovy písničky Husličky (sterilní hudba a naprosto neprocítěný řev místo zpěvu) je tím jednoznačně nejhorším, co jsem ve svém životě slyšel. Dobrou zprávou je, že níže už česká hudba nemůže klesnout, ode dna se jde odrazit jen nahoru.

Pokud se podíváme na nejlepší a zároveň komerčně nejúspěšnější alba roku 2008, vévodí jim padesátníci: Jaromír Nohavica, Michal Horáček a bratři Ebenové. Tvůrci a interpreti, kteří začínali svou kariéru za minulého režimu si často drží svou vysokou laťku. Bohužel mezi novými objevy se za posledních 15 let neobjevil nikdo (snad kromě skupiny Kryštof, Radůzy a Anety Langerové), kdo by jim mohl dlouhodobě konkurovat ať už kvalitou či množstvím prodaných nosičů. Proč tomu tak je?

Mladé hvězdy nemají co říct. Jejich životy jsou bez strádání, proti ničemu se nebouří (slovy skupiny Mňága a Žďorp: "Rebelové vyměkli, Amerika je za rohem."), nečtou, inspirují se jen několika málo vzory (nemají rozhled) a hlavně: člověk z nich necítí nutkavou potřebu cokoli sdělit. Často jsou ve vleku módního průmyslu, těžko pak věřit v textu někomu, kdo má na sobě oblečení za polovinu průměrné mzdy, že je bez prachů či jej trápí sociální problémy nebo nagelovanému frajírkovi smršť naštvaných sprostých slov. K tomu se u mnohých přidává naprostý nedostatek sebereflexe, kdo umí zpívat, chce zároveň skládat, kdo něco normálního složí, chce to pak zpívat. A všichni naslouchají radám "expertů", kteří vědí, jak co možná nejrychleji uspět.

Nostalgie?

Někdy se setkávám s názorem, že současná česká hudba je stejně kvalitní jako před lety a jen díky nostalgii vyzdvihuji na piedestal staré pardály. Proti tomu mám zásadní argument: Kdo o dnešní objevy bude stát za 20 let? Obávám se, že nikdo. Objeví se a zmizí, protože jsou prostě špatní.

Na začátku 90. let byli mladými hvězdami lidé, ze kterých byly cítit emoce, kterým šlo věřit, co zpívají, byli opravdoví. Jejich kariéra začala už v 80. letech, po revoluci se dostali do masového povědomí. A do dnešních dnů jsou na špičce. Podívejte se na archivní videoklipy níže a zkuste si sami odpovědět na otázky: Co chybí dnešním objevům? Proč po nich za pár let (u některých obzvláště vypečených stačí měsíce) neštěkne ani pes? Co mají mladí Kabáti, Landa, Fanánek nebo Lucie Bílá navíc?

Daniel Landa: Jó ulice


Lucie Bílá: Láska je láska


Kabát: Skrblík


Tři sestry: Zelená

Komiks Vesnička - Hudba a podnikatel Chudík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Cesta životem: Pravda nebo klid a jiné životní volby

Tenhle článek - přes svůj název - nemá být propagací stejnojmenné knihy Pavla Říčana - přestože zmiňovaná je opravdu dobrá. Má být spíše zamyšlením o tom, jaké cesty nám život nabízí, z čeho můžeme volit a o tom, kam nás tyto volby mohou zavést. Nejde o systematickou práci, spíše brainstorming na téma "cesta" (mimochodem, nechcete si ho zkusit?:) ), takže omluvte případné myšlenkové skoky.

Poslední dobou hodně přemýšlím o dominantních - společensky sdílených a vážených - a individuálních hodnotách. Co z toho je a nebo by být mělo pro život jedince významnější? A jakou roli jedny hodnoty hrají ve vztahu k těm druhým?

Společnost nám už od narození pomocí různých méně či více zřejmých nápovědí ukazuje, kudy bychom se dle jejích představ měli ubírat. Tyhle její představy jsou podmíněné historicky i místně, mohou mít vztah k našemu původu, náboženskému vyznání, etnické/genderové příslušnosti apod. Zajímavé na nich je, že kvůli tomu jsou dle oněch zmíněných kritérií také proměnlivé. Což znamená, že nejsou ani stabilní ani univerzální, a tudíž nemá smysl je absolutně vyznávat, protože nejsou a nemohou být odpovědí na náš konkrétní život. Jsou jen jakýmsi "derivátem" toho, co skupina lidí, k níž příslušíme, v určitý okamžik historie na určitém místě považuje za správné.

Přesto jsou však velmi silné. Postavit se jim a dělat něco jinak je těžké, protože společnost má tendenci (pravděpodobně ze strachu) být k takovým lidem netolerantní a vydělovat je ze svého středu, ignorovat je (pokud jim rovnou aktivně neubližuje). To je obrovský trest, neboť, jak praví Maslow, všichni máme potřebu sounáležitosti, patření a bezpečí. Souvisí to s nejsilnějšími "pudy v nás" - touhou přežít. Víme, že sami přežít schopni nejsme, proto potřebujeme taky ty ostatní. Konformitou prodáváme kousky vlastní svobody za kousky alespoň iluzorního bezpečí.

A jaké cesty se nám tedy nabízí?

Je to ta věčná otázka: pravdu... nebo klid? Pravda a z ní vycházející opravdovost nám - ať jsme v podstatě kdokoli - nedovoluje zcela se poddat normativům společnosti. Jsem přesvědčená, že nikdo není uvnitř sebe úplně přesně takovým, jakým by ho dnešní doba chtěla mít. Proto, abychom zapadli, se musíme nějakým způsobem přetvařovat, nosit masky - čímž dospějeme k (alespoň zdánlivému) klidu. Ostatní nás přijímají, jen nám samým v tom čas od času něco malinko "neštimuje". K pravdě se můžeme přiblížit jen tím, že se vydáme na více či méně alternativní životní cestu. Tím nemyslím šílenosti typu "v lese žít", ale spíš odklony od většinového životního stylu, které vyhovují konkrétně našim hodnotám a zároveň jsou funkční. Přitom nemusí být nějak extrémně výrazné.

Celé to souvisí s jednou dle mého názoru zajímavou otázkou, a to: kolik masek, falše a přetvářky snese člověk, aby mohl zůstat duševně zdráv?

Kdesi jsem četla, že zdravý člověk si "rej masek" užívá, protože mu právě dovolují být autentickým. S tímhle názorem se ale neumím naplno ztotožnit. Je fajn, když mohu nechat vyniknout nějakou složku sebe v jedné roli a jinou v jiné (např. potřebu se o někoho jednostranně starat uspokojím jako matka, potřebu vzájemné péče jako partnerka). Pokud ale je člověk k něčemu nucen a "znásilňován", dobře se cítit nemůže. Jak by si pak měl tento "rej masek" užívat? Zdá se tedy, že je to celé o principu dobrovolnosti. Zvolené role a masky nám umožňují dávat i brát, hrát si... a ty vnucené bychom se v rámci snahy o naše osobní štěstí a spokojenost měli snažit eliminovat... Proto bych se na závěr tohoto článku chtěla přimluvit za toleranci... Neberme jako útok na sebe nebo na naše hodnoty, když někdo kráčí jinou cestou... a nechme ostatní naplňovat jejich osudy bez toho, abychom jim v tom aktivně či pasivně bránili... a zkusme se pravdivě podívat i na ty životy naše... quo, vlastně, vadis, zrovna Ty, člověče?

PS: Máte odvahu? A potřebujete ji vůbec? Nebo vám hodnoty naší dnešní společnosti sedí jako ulité?
Komiks Vesnička - Zlý skřítek Emil je sám sebou
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Média + Krize = Velká láska?

To, že média přikládají svou honbou za senzacemi pod kotel světové hospodářské krize, není nic objevného. Z jakého důvodu to dělají? Prospívají tím někomu? Proč mocní tohoto světa neberou v úvahu působení médií na ekonomiku?

Proč si pod sebou média podřezávají větev?

Světová hospodářská krize je mediálně vděčným tématem, protože lidi zajímá (jako všechny "katastrofy") a je velmi snadno zpracovatelné. Novináři nemusí nad ničím moc přemýšlet, tzv. experti jsou bezplatně po ruce, poplašný titulek spolehlivě prodá náklad či zvedne sledovanost, šéfredaktor si mne ruce, vlastník počítá peníze a všem gratuluje. Za rok se bude propouštět, inzerenti odejdou, všichni budou brečet a nadávat na krizi.

Zádrhel je v tom, že si novináři neuvědomují, jak působí na ekonomickou realitu, že ji spoluvytvářejí. Omlouvám se čtenářům, ale nemůžu si pomoci, musím to v následujícím odstavci popsat tak, aby to i ten nejhloupější žurnalista pochopil.

Uveřejňujete-li dlouhodobě (často před tím, než to nastane) poplašné zprávy, jak se všechno řítí do záhuby, že bují nezaměstnanost, krachy, pokles ekonomiky, způsobujete, že se lidé začnou bát. Odkládají svou okamžitou spotřebu do budoucna, v rodinách se vedou podobné hovory jako: "Přece si teď nebudeme, Máňo, kupovat novou Fabii, když nikdo neví, co bude. Vyhodí nás z práce, co potom s autem?" Tím si, milí páni novináři, způsobíte pokles inzerce, firmy šetří na reklamě. Startuje se propouštění a zanedlouho se může stát, že lidé nebudou ochotni utratit 15 korun za svůj oblíbený plátek, který je tak hezky informoval o krizi. Tím přichází médium o druhý příjmový pilíř, krachuje a novináři končí na dlažbě.

Kvůli maximalizaci nákladu či sledovanosti v krátkém období si pracovníci v médiích zadělávají na problémy v dlouhém období. Nezajímá je, co bude. A stejně jako člověk, který prokalí za 3 dny celou výplatu, by měli být připraveni na důsledky a ne se pak divit.

Krátké versus dlouhé období

Zkusme si jednoduše (ekonomové, nebijte mě) za pomoci 2 extrémních příkladů vysvětlit, jaký je rozdíl při rozhodování v rámci krátkého a dlouhého období:

1) "Hlavně, že je večírek"
Takto uvažují naši spoluobčané, kteří všechno ihned utratí, užívají si. Jejich utrpení spojené s odložením spotřeby do budoucna je natolik velké, že jim nestojí za to nechávat si zadní vrátka, uvažovat, co bude za týden, rok, 10 let. Maximalizují uspokojení svých potřeb okamžitě, dlouhé období je nezajímá, žijí pro dnešek.

2) "Šetřit, šetřit, šetřit"
Naše spoluobčany, které obvykle nazýváme lakomci nebo skrblíky, neuspokojuje okamžitá spotřeba. Jsou ochotni toho hodně strpět s vidinou, že někdy v budoucnu si to vynahradí. Představa, že za něco "vyhodí" peníze je děsí, dělají si rezervy na horší časy.

Velká většina lidí se samozřejmě rozhoduje racionálně a pohybuje se mezi těmito extrémy, část spotřeby realizují hned, část odloží do budoucna. Panika šířená sdělovacími prostředky způsobuje vychýlení z přirozeného stavu, lidé neutrácejí, více syslí.

Co na to mocní?

Kupodivu nic. Spolu s inženýrem K. (jemuž děkuji za podněty) si kladu otázku: Proč se, místo vyhazování stovek miliard EUR či dolarů na ty či ony podpory různým zkrachovalcům, nezaplatí o několik řádů levnější globální PR kampaň proti krizi? Pozitivním očekáváním + spotřebitelsky přátelskou náladou by se nastartovala poptávka a hospodářská krize by se stala velmi rychle minulostí.

Doplnění:
11. února 2009 popsal výstižně hlavní příčinu krize (konkrétně propadu českého průmyslu) vrchní ředitel sekce produkčních statistik ČSÚ Josef Vlášek. Doslovná citace: "Hlavním důvodem tohoto propadu byl pokles zahraniční i domácí poptávky, vyvolaný poklesem důvěry ve financování této poptávky."
Komiks Vesnička - Mediálně zdatný starosta Králík
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Rituály v našich životech

...často se o nich mluví v souvislosti s rozpadem hodnot, ztrátou smysluplnosti života, nárůstem úzkosti a nejistoty nebo jakousi podivnou celkovou větší zmateností našich životů. Říká se, že jakožto bezpeční průvodci člověka jeho pozemským pachtěním mají - a nebo snad spíše měly? - ochrannou funkci. A že mizí. Pojďme se proto nyní podívat, které z nich nám zůstaly a které se naopak ztrácejí...

Rituály jsou zde proto, aby nám usnadnily adaptaci na příchod něčeho nového nebo naopak ztrátu něčeho starého. Aby nám pomohly něco přivítat nebo se s něčím naopak rozloučit.

Jedním z prvních rituálů či snad spíše ceremoniálů, s kterým se malý človíček setká po narození, je vítání občánků. Dnes dobrovolně, na přání rodičů, za minulého režimu (nepletu-li se) snad dokonce povinně. (Ano, rituály a jejich využití komunistickým státem, to by bylo téma na samostatný článek... ale asi spíš pro většího pamětníka, nežli jsem já ;) ).

Dětství mi na nějaké větší rituály připadá spíše chudé, a to přesto, že se v něm odehrávají nejméně dva zásadní zlomy, kterými je nástup do MŠ a posléze do ZŠ. Alespoň u té základní školy by se nám šiknul malý rituálek, který používají naši kolegové v Německu: každý prvňáček dostane kornout plný specielních cukrátek. Ty malé holčičky a chlapečkové jsou pak na propagačních obrázcích fakt sladcí. :)

Rituály přechodu


Pojďme ale dál. Tradicí v mnoha kulturách byly a jsou tzv. rituály přechodu (resp. rituály tranzitní). Odkazují k přechodu od dětství k dospělosti. U řady různých domorodých kmenů jsou tyto obřady dodnes spojeny s podstupováním zkoušek, které by dnešní Evropan mohl nazvat krutými. Jde často o vydržení silné fyzické bolesti, déledobého odtržení od rodiny apod. . To u nás jsou na tom dospívající na první pohled lépe. Žádné podobné "šílenosti" totiž podstupovat nemusí. Je to ale lepší i na ten pohled druhý? A kdy vlastně k tomu přechodu u nás dnes dochází? A to je právě ten "fór". Nikdy a pořád, chce se mi říct. Je to jakýsi kontinuální proces, který není jasně ohraničený. Nemáme žádné "dnes dítě, zítra muž" jako "primitivní" národy. Máme vše individualizované. Výhodou, avšak zároveň i nevýhodou toho je, že nikoho do ničeho netlačíme. Nikdo není "znásilňován", zároveň ale nikdo také není pozitivně tažen a motivován. Mám pocit, že to souvisí s tím, jak se snažíme dospělost a s ní související zodpovědnost odložit. Adolescence se stala specifickým obdobím, z kterého se nikomu nějak moc nechce ven. Před třeba sto a nebo možná i padesáti lety dospívající toužili po dospělosti a chtěli se dospělým vyrovnat, neb ti měli kromě povinností také řadu privilegií. Problém s dnešním dospíváním tkví v tom, že zatímco privilegia tak nějak zadarmo dostaneme (možnost mít sex, pít alkohol, řídit auto, kouřit...), odpovědnost na nás čeká až s přejímáním dospělé (a to především rodičovské) role. A kdo by se do toho hnal, když to hezké už má v kapse a čeká ho tedy už jen to náročné?

Zajímavou poznámku měla ve své přednášce jedna naše vyučující. Ptala se: jsou ženy méně ohroženy? Dodává nám ženám jasná biologická podstata porodu jistotu o tom, kdy končí a začíná která z našich rolí? Tehdy mi to připadalo, s prominutím, jako blbost. Ale čím víc o tom přemýšlím a čím jsem starší, tím větší smysl mi to dává... A jak jsou na tom chlapi? A co jim zbylo, když už byla zrušena ta mnohými nenáviděná vojna?

O svatbách jsme tu napsali už několik článků, proto se k nim teď nebudu vracet. S obdobím dospělosti už nám tu tedy nezůstalo skoro nic. Nepočítáme-li maturitu a s ní spojené plesy či pomaturitní večírky nebo oslavy narozenin. Zařizování občanky jakožto v dnešní době už jen prostou úředničinu nepočítám.

Zbývají nám tedy rituály vztažené k dospělému a pozdnímu věku. Ani těch však není mnoho. Vývojově je to především u nás nikterak neslavený odchod do důchodu (aneb zlaté hodinky šéfovi kriminálky v amerických akčních seriálech :) ), přijetí prarodičovství (ve smyslu opití se a následného šišlání nad postýlkou) a pak už snad jen odchod z tohoto světa a s ním spjaté pohřební zvyklosti. Čímž se náš životní cyklus, stejně jako tím pádem náš článek, uzavírá...

Kam dál?

Svatební zvyky a rituály: Jaký mají podtext?


Komiks Vesnička - Ruda a alkohol: s tím jde všechno líp
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů