Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 05/2009 - Stránka z Archívu

Prodloužené zadržení, Obama, USA a strach

Včera jsem si na našem mikroblogu stěžovala na úroveň naší politické kultury a nazvala jsem náš stát tím snad nejtrapnějším na světě. Mohlo by se zdát, že jde o dost hrozné hodnocení. Na druhou stranu to ale alespoň není (zatím) mrazivě nebezpečné. Večer jsem totiž chvíli projížděla net a na stránkách zvedavec.org jsem narazila na daleko šílenější věc, než se děje u nás s tristními vajíčky... a kde to? V USA - baště "demokracie".

Možná si pamatujete na nedávnou americkou předvolební kampaň. Drsňák republikán McCain proti demokratovi Obamovi, který měl plnou pusu kritiky G. W. Bushe a keců o míru. Voliči zavolili. Obama vyhrál. Sice těsně, ale přece. Oslavy vypadaly, jak kdyby přicházela nová celosvětová éra čehosi (lásky, porozumění, konce zbytečného násilí, skoro jak kdyby vstaly z mrtvých květinové děti...) Dějí se ale divné věci. Po pár měsících Obama (dřívější největší kritik Guantanama) úplně obrátil. To, co chce, je naprosto neuvěřitelné. Prosazuje něco, co nazval "prolonged detention" - prodloužené zadržení. Inu, to nezní tak hrozně, tak proč Vás tak děsím, že? Problémem je ale to, co se pod tímto nevinným označením skrývá! Obama prosazuje, aby člověk, který nespáchal žádný trestný čin mohl být zadržen na neomezeně dlouhou dobu - bez soudu či obvinění, jako prevenci proti tomu, aby něco nespáchal v budoucnosti! Chce nový legální systém, který by existoval mimo běžné či vojenské soudy! Dovedete si to představit? Podívejte se sami, o co jde. Obamovi to tam fakt sluší. Doporučuji hlavně část kolem 6:45, kdy zdůvodňuje, proč je to údajně potřeba.

Samozřejmě jde o terorismus, tudíž že "právě teď, v tuhle chvíli jsou v tréninkových táborech lidé, kteří kují pikle, aby zničili americké životy" a těm je v tom potřeba zabránit.

Osobně mi to připomíná dvě věci. První asociace jde směrem k středověkým a novověkým evropským monarchiím. Tehdy mohli panovníci bez udání důvodu a bez spravedlivého soudního procesu kohokoli drapsnout a posadit do žaláře. Klidně i na doživotí. Dosažení změny ve smyslu práva všech občanů na spravedlivý soudní proces bylo velkým zlomem ve všech těchto státech (a většinou tomu předcházela nějaká ta revoluce).

Druhá asociace jde směrem k Orwellovi a jeho románu 1984. Všemocnost a vševědoucnost státu proti občanům bez práv. Občanům vydaným na milost a nemilost. Kdysi se tohle dávalo do spojitosti s Ruskem a SSSR. Ale ani ti (ač se tam děly strašlivé věci), pokud vím, nezavedli žádný "legální systém" mimo soudy a dokonce vojenské komise!

Možná si řeknete, že přeháním. Nicméně mě tyhle praktiky opravdu děsí. A je mi upřímně líto Američanů, neboť je jasné, že v těch supermedializovaných volbách v podstatě neměli žádnou volbu. Kdyby tuhle zrůdnost prosazoval McCain, dalo by se snad říci, že se to od něj dalo čekat. Ale čekal tohle někdo od Obamy? Kdo za tím, sakra, stojí? Jsou americké volby jen divadýlko a za drátky tahá nějaký kardinál Richelieu? Nebo měl pravdu Platón a demokracie spěje k tyranii?

Na závěr snad jen konstatování. Buďme vděční za Paroubka a vajíčka. Za Mirka kandidujícího na jižní Moravě, i když je ze severní, za Železného, který ztratil schopnost vystupovat v televizi...a koneckonců i za toho blázna Bursíka, jehož zelení nevnímají současnou hospodářskou recesi jako problém číslo jedna, neb jsou pro ně důležitější kytičky a stromečky a pokud všichni nebudeme topit biomasou (viď, Kačenko?), skončíme špatně. Ti jsou jenom mocichtiví a blbí. Občas nám občanům způsobí nějakou tu nepříjemnost, ale zatím nás bez procesu nezavírají a taky nemučí...

PS: Děkuji stránkám a týmu zvedavec.org za to, že jsem se díky nim o tomto dění v Americe mohla dozvědět. A zároveň se ptám - kde je to v našich médiích? Fakt jsem to jen prošvihla nebo se o tom nemluví? Tipuju spíš to druhé :(
Komiks Vesnička - Táta na to přišel.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem

Téměř celý rok 2008 jsem pracoval v romském středisku, které poskytuje sociální služby ve vyloučených lokalitách. Na úvod musím napsat: je třeba poděkovat všem lidem pomáhajícím přímo v terénu. Za mzdu blížící se té minimální odvádějí záslužnou a velmi obtížnou práci. V rámci současného systému dělají maximum.

Je evidentní, že to, jak stát nastavil mechanismy pomoci, nefunguje. 20 let od revoluce je dost dlouhá doba k tomu, aby i ti nejzabedněnější pochopili, že tudy cesta nevede. Bohužel politici umanutě stojí na svém, čímž způsobují kromě neřešení problematiky nárůst extrémismu, s nímž pak hrdinně bojují.

Systém hází všechny do jednoho pytle

V současné době pomoc směřuje do tzv. sociálně vyloučených lokalit. To samo o sobě není špatná myšlenka. Zádrhel je v tom, že obyvatelé těchto lokalit nejsou jednolitou masou. Vím, že každé rozdělení pokulhává, přesto se pokusím na základě svých zkušeností o klasifikaci do 3 skupin:

a) Ti, kteří jsou motivovaní, snaží se vědomě zlepšit svou situaci a potřebují jen popostrčit.
b) Lidé nekvalifikovaní, ztracení v našem složitém světě. Potřebují získat základní znalosti, dovednosti a návyky k uplatnění ve společnosti (omlouvám se za vulgární příklad: je to, jako kdyby se k nám přesunul negramotný člověk z roku 1800).
c) Ti, kteří cíleně zneužívají pomoci od státu + neziskového sektoru, se svou situací jsou dlouhodobě spokojeni a kriminální činností (lichva, drogy...) srážejí na kolena ostatní.

Naprostou nezbytností je neřešit problémovou lokalitu, ale služby poskytovat individuálně konkrétním lidem s tím, že ne každý obyvatel lokality si zaslouží být uživatelem sociálních služeb a příjemcem dávek.

Návrh opatření

1) Je třeba, aby byla pomoc směřována výhradně skupinám a) a b). Lidé se často pohybují po lokalitách, stěhují, mají mezi sebou složité příbuzenské vazby, proto je problematické rozlišit, kdo patří ke které skupině. Problematické a obtížné ano, nemožné ne.

2) Je lehké zjistit, kdo přispíval do systému (platil daně, sociální, zdravotní) a kdo ne. Lidé, kteří do systému nepřispěli, nemohou mít nárok na dávky automaticky.

3) Obyvatelům sociálně vyloučených lokalit pomáhá spousta subjektů, pro nepoctivce je nadlidským úkolem lhát všem stejnou lež. Tyto subjekty by měly společně pod záštitou státu vytvořit databázi žadatelů (těch, kteří do systému nepřispěli nebo přispěli málo), v níž by se daly dohromady údaje ze sociálky, od policie, od lékařů (nic intimního - např. zdali jsou děti naočkované atp.), zdravotně sociálních pomocnic, terénních pracovníků, ze školy. Mozaika poskládaná z těchto střípků by byla důležitým vodítkem pro určení komu a jak pomáhat. Pochopitelně by záleželo na svobodném rozhodnutí každého jednotlivce, zda v takové databázi být a pomoc přijímat.

4) Dále je třeba pečlivě zkoumat reálné majetkové poměry. Novou plazmovou televizi si nekoupíte, pokud jste chudí. Dávky nejsou tak vysoké, aby to stačilo na rozmařilý životní styl, kdo si žije na vysoké noze, ten by neměl brát nic, pravděpodobně patří do c).

5) Je potřeba udělat rázný konec zadlužování, ať už u legálních nebo nelegálních lichvářů (preventivní programy, změny legislativy...) a realizovat racionální program oddlužení u těch, kteří se snaží zlepšovat svou situaci.

6) Pečlivě sledovat individuální rozvoj člověka, akcelerovat pomoc v případech, kdy jsou pokroky, naopak radikálně ubrat tam, kde dochází ke zhoršení. A hlavně reagovat pružně. Dítě má neomluvené hodiny? Příští měsíc dávky na polovinu. Dítě se dostalo na střední školu? Okamžitě navýšit pomoc (mluvím-li o pomoci, nemyslím samozřejmě jen peníze).

7) Žádoucí chování u dětí odměňovat, nežádoucí trestat. Je třeba motivovat obyvatele sociálně vyloučených lokalit k přísnější výchově dětí. Setkal jsem se např. s tím, že pracovnicím nízkoprahového zařízení pro děti tito andílci nadávali opakovaně do pičí. Nejsou-li rodiče ochotni takové situace radikálně řešit a děti trestat, měl by systém potrestat rodiče. Pokud se všichni tváří, že se nic neděje, děti získávají naprostý pocit beztrestnosti. Pravděpodobnost, že je něco osvítí a v dospělosti se začnou chovat slušně, se limitně blíží nule.

Cíl opatření: Dobré příklady

Záměrem je vytvořit dobré příklady akcelerací pomoci u těch, kteří se snaží a jejím snížením (až k nule) u lidí neplnících požadovaná kritéria. Tím, že se ze systému vyřadí ti, kteří jej pouze mazaně zneužívají a hodlají zneužívat celý život, logicky zůstane daleko více peněz a volných kapacit služeb pro ty, kteří chtějí se svou situací něco dělat nebo alespoň okatě nesabotují jakékoli snahy o pomoc.

Současný stav, kdy pracující obyvatel sociálně vyloučené lokality je na tom stejně jako nepracující a všem se směje do očí romská galerka, která jim vždycky před dávkami dobrosrdečně půjčí na nějaký ten superúrok (případně nezištně poskytne pervitin dětem), je naprosto neudržitelný.

Problém: sociální mobilita

Bohužel je tady zásadní brzda: Nízká sociální mobilita. Po revoluci stačilo začít tahat vysavače z Rakouska a během pár týdnů jste měli slušně rozjeté podnikání. Dnes je situace radikálně jiná. Onehdy jsem přemýšlel (je mi skoro 30 let), kdo se z mých spolužáků (ZŠ, SŠ, VŠ), známých, příbuzných, sousedů atp. nějak vyšvihnul, kdo si prožil americký sen. Z cca 200 lidí nikdo. Pár lidí má bohaté rodiče, ale že by někdo neměl nic a zažil v posledních 10 letech raketový vzestup, o tom nevím. Jak se tedy má dostat nahoru člověk z úplného dna?

Netvrdím, že by se mělo každé slovo z tohoto textu tesat do kamene. Článek má za cíl donutit Vás k přemýšlení a případně inspirovat odpovědné osoby k úvahám o změně přístupu k sociálně vyloučeným Romům.

Štítky: , ,

Morytáty nezaměstnaného

Málokdy se stane, že mě ještě něco vyvede z míry. Za tu krátkou dobu, co žiji, jsem zažil toliko nástrah a protivenství, že to málokoho potká za celý život. Vesměs se divím, že mě z toho někdy nenaskakuje nad temenem svatozář. Však o tom, co se mě přihodilo teď, se ani nedá říct, že by mě to vyvedlo z míry. Spíš mě to pěkně nasralo!

Kariéra aneb jak 10 let poctivě makat a pak nedostat od pracáku ani vindru

Pro pochopení celé situace je třeba nejprve nastínit několik důležitých faktů z mého života. Po tom, co jsem v roce 1998 dostudoval střední školu a dovršil ji maturitní zkouškou, jsem nastoupil do nedaleké firmy na místo nákupčího. (Názvy firem, ve kterých jsem pracoval, nejsou důležité a navíc by se jednalo o neplacenou reklamu). Práce mě bavila a myslím, že i majitelé se mnou byli spokojeni. Pracoval jsem u nich 7 let. Ale jelikož jsem hlava horká, krev ve mě vře a pořád mně hoří za patama, chtěl jsem být nějaký čas sám, zkusit něco nového, někam se podívat.

Dal jsem výpověď a neprodleně nastoupil na místo řidiče náklaďáku k jiné firmě. U této firmy jsem pracoval 1 rok jako řidič vnitrostátní dopravy. Jak jsem však uvedl dříve, chtěl jsem se někam podívat, vidět zajímavé místa a taky si vydělat trochu víc peněz, proto jsem dal výpověď a opět neprodleně přešel do jiné dopravní firmy, kde jsem pracoval jako řidič mezinárodní kamionové dopravy 2 roky. Do doby, než firma ztratila nějaké zakázky a já, jelikož jsem byl na firmě jeden z nejmladších, jsem vyžral ty nejhorší práce.

Už mě to přestávalo bavit. To, co jsem chtěl, to jsem si dokázal a vždycky jsem věděl, že se touhle prací nechci živit do důchodu. Proto jsem dal výpověď a odešel. Žádnou práci jsem momentálně neměl. Ono totiž není zrovna jednoduché hledat job, pokud je člověk týden pryč a vrací se sem tam domů na víkendy. Nezahořkl jsem. Po dvou měsících jsem začal alespoň brigádně pracovat u jednoho kamaráda, který si koupil menší náklaďáček s hydraulickou rukou a zásoboval různé stavební firmy stavebním materiálem. Práce to byla dobrá a peníze pěkné, i když jsem věděl, že je to jenom brigáda. Intenzivně jsem proto hledal práci, kde bych byl takzvaně nastálo.

Netrvalo ani čtyři měsíce a nastoupil jsem u firmy jako řidič dodávky, práce to byla perfektní a můj nový šéf byl chytrý člověk a hlavně to, co řekl, platilo. Po tom všem, co jsem uzřel na silnicích, co jiní vidí jenom v tragických večerních zprávách, jsem začal darovat krev. Samozřejmě bezplatně, protože to možná jednou někomu zachrání život. Jenomže jak to tak bývá, po měsíci mě začal otravovat jeden pitomec, jestli bych nešel k nim na kamion. Prej majitel je fajn a platí dobře. Nakonec jsem se po měsíčním mazání medu kolem úst nechal přesvědčit a odešel z dobré firmy.

Nová práce stála za prd. Bral jsem minimální mzdu a zbytek byly prej nějaké procenta z fakturace. Takovým způsobem ovšem stát a řidiče okrádá většina autodopravců. Já se díkybohu setkal jenom s jedním takovým případem. Ale někteří jsou prej tak velkorysí, že dávají minimální mzdu a zbytek tzv. načerno neboli do ruky. Byl jsem placený z toho, co jsem odvezl. Nějakým prachmizerným procentem z fakturace. Navíc provoz kamionů řídila cizí spedice. Dispečer byl tak perfektní, že jsem stál třeba dva dny na místě. Když jsem mu po dvou dnech zavolal, jak to dnes vypadá, odpověděl, že fajn, že byl právě na stolici. Tak jsem po tomhle tříměsíčním martýriu, kdy jsem každý víkend stál na dílně s pokaženým autem, odešel.

Podtrženo a sečteno: Více než 10 let poctivé práce, 2 měsíce na podpoře bez brigády a 4 měsíce na podpoře s brigádou.

Šel jsem na pracovní úřad, kde mě sympatická úřednice sdělila, že nemám nárok na podporu v nezaměstnanosti, protože jsem minule, co jsem tam byl registrovaný, vyčerpal celou podpůrčí lhůtu a neodpracoval půl roku od ukončení podpůrčí lhůty. Když jsem namítl, že jsem nepracoval jenom dva měsíce a pak, že jsem se snažil alespoň brigádně, tak mě bylo oznámeno, že brigáda se na to nevztahuje. Sakra já nejsem přece žádný flákač, pomyslel jsem a mávl nad tím rukou.

Nepotřebuju Vás, pomyslel jsem si. Vždycky jsem se nějak protloukl, něco málo peněz mám našetřeno a s tím vyjdu do doby, než seženu jinou práci. Bydlení jsem nikdy nějak neřešil. Jak jsem říkal, přes týden jsem spal v kamionu a o víkendech byl u přítelkyně nebo u rodičů. Takže jsem se teď de facto musel vrátit k rodičům. Ale ouha, jsem doma tři měsíce, o práci nemůžu zavadit a peníze došly.

Sociálka to jistí. Nebo ne?

Šel jsem proto na sociální úřad, jestli bych nemohl dostat alespoň nějaké malé sociální dávky, abych z nich alespoň mohl přispívat rodičům na bydlení, když jsem jim ve třiceti zůstal na krku. A taky abych měl pár korun na palivo do auta, abych mohl jet někam hledat práci, něco si koupit, myslím třeba jenom základní věci jako hygienické potřeby, zaplatit si připojení k Internetu (cca 350 Kč/měsíc), na kterém vyhledávám práci apod. Když jsem vstoupil do chodby na sociálním úřadu, kde bylo aroma jako na veřejném WC, hanba mě fackovala. Opilec usínal na lavičkách a z rukou mu padaly lejstra, ve kterých žádá o příspěvek na bydlení. Myslím, že příspěvek zdárně dostal. Starší dáma vyřvávala do mobilního telefonu takové slovíčka, při kterých by se snad začervenal i ten největší sprosťák. Vše dokresleno dalším opilcem, který vylézal z toalet a ze zakasaných kalhot za ním povlával toaletní papír.

Polkl jsem naprázdno a věděl, že jsem právě zabředl do lidského póvlu, ve kterém nemám co pohledávat. No, ale nedá se, když už jsem se tak ponížil, že jsem sem přišel, vypiju pohár hořkosti až do dna. Po hodině jsem se dostal na řadu. Nevím, jestli je zdrávo, aby na takovémto úřadě seděl někdo tak arogantní jako úřednice, ke které jsem byl přidělen. "Odkud jste?", zeptala se babizna. Odpověděl jsem. "A jak se jmenujete?" A znovu: "Odkud jste? Co po nás chcete?" Ve stručnosti jsem jí řekl, jak se věci mají. "S kým bydlíte? Pobývá na té adrese ještě někdo jiný než jste uvedl? Vypíšete si žádost, přijde k Vám sociální pracovník a zkontroluje si, v čem bydlíte. Jaký mají příjem Vaši rodiče musíte taky doložit." Když jsem se nevěřícně podíval, neúměrně zvýšila hlas: "No já si to nevymyslela. Takový je zákon!" Hlavou mně proběhlo "Tak to je teda zákon úplně na hovno."

Co mají moji rodiče ksakru společné s tím, že já si chci požádat o nějaký malý příspěvek na to, abych mohl překonat tuhle dobu, než najdu práci? Přemýšlel jsem potichu. A jaký sociální pracovník? To jako, že se nám nějaký člověk bude procházet po našem domě a kontrolovat, kolik máme televizí, rádií, jestli máme ledničku, v čem spíme, kolik máme místností, všechno to zaznamená a na rozloučenou mu moji staří rodiče sdělí, kolik že to vlastně vydělávají? Ten proud myšlenek byl tak intenzivní jako nikdy před tím.

"Víte co, nechejte si to," odpověděl jsem. "Že se nestydíte. A sbohem." Vycházím ven a na lavičce, na které se předtím válel opilec s hajzlpapírem u prdele, seděla malá stařenka a usmála se na mě. Všechno to asi slyšela, jistě se na mě smála a myslela si, že alespoň někdo má trochu hrdosti. Pravděpodobně žádný příspěvek nedostala. Ten totiž v našem státě slušný člověk nedostane.

Ten dostanete jenom, pokud jste asociál a žijete jako prase! Za deset let poctivé a častokrát nelehké práce se k tomu náš systém takzvaného sociálního státu postavil takto: Nedostal jsem nic! Nejvíce alarmující je ovšem to, že do takovéto situace, kdy Vám vyprší podpora a nemáte nárok na nic, se může dostat každý slušný člověk v této zemi.
Tohle je moje odpověď, sociální státe: "Zařídím se podle toho!"
Komiks Vesnička - Emil a Rudolf žádají o sociální dávky.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Doodle Google - Darwinius masillae

Doodle Google: Missing link found - Darwinius masillaeZaujal mě tajemný doodle od Googlu s názvem Scientists unveil fossil of Darwinius masillae - Missing link found, trošku jsem proto zapátral.

A co jsem zjistil?

Doodle má upozornit na to, že vědci odhalili v New Yorku kostru toho, co by mohl být společný předek člověka, lidoopů a dalších primátů, tzv. chybějící článek.

Malé stvoření, oficiálně známé jako Darwinius masillae, ale přezdívaná Ida, žilo před 47 miliony let, kostra je neobvykle zachovalá, chybí pouze část nohy a pět procent skeletu.

Missing link found - Darwinius masillae
Asi dvacet centimetrů dlouhá kompletní zkamenělina byla nalezena ve dvou kusech již v roce 1983 a od té doby je v soukromém vlastnictví. Amatérští nálezci se o kusy podělili, aniž věděli o jejich vědeckém významu.

Teprve před dvěma lety se norskému paleontologovi Jörnu Hurumovi z univerzity v Oslu podařilo k výzkumu získat i druhou polovinu nálezu a vědecky celek zpracovat.

Kostra má sice dlouhý ocas, ale také několik důležitých znaků typických pro lidskou rasu – palec, krátké paže a nohy a dopředu směřující oči.

"Toto malé stvoření nám ukáže naše spojení se všemi zbylými savci," řekl známý britský přírodovědec David Attenborough. "Spojení, které podle některých až dosud scházelo, už nechybí," dodal.

Co na to kreacionisté? :-)

Čerpáno z těchto zdrojů:
www.google.cz
www.livenews.com.au
www.tyden.cz
www.tn.cz

Štítky:

Výběrové třídy - ano nebo ne?

Poslední dobou se ve svých článcích dost často věnujeme školství. Nejinak tomu bude dnes. Ve svém dnešním příspěvku bych se totiž chtěla zamyslet nad výběrovými třídami, jejich klady a zápory, a nad tím, co jejich zřizování - či naopak nezřizování - znamená pro žáky, rodiče a učitele. Rozhodně se nedá říci, že by šlo o téma, u kterého by v rámci veřejnosti (včetně odborné) panoval jeden a ten samý názor. Proto snad ještě raději než kdy jindy přivítáme v diskusi vaše různé názory. :)

Teď už ale k věci. Na začátek bychom si měli položit otázku, co to vlastně výběrové třídy jsou a také, kolik jich u nás v republice máme. Výběrové třídy nejsou všechny stejné. Liší se typem přijímacího řízení, svým zaměřením (matematika, jazyky, hudební výchova, sport...), hodinovou dotací věnovanou danému zaměření a třeba i počty žáků. Co se týče přijetí, případně přestupu do takové třídy, stanovují si školy různá kritéria. Někde stačí zájem žáka (případně rodičů ;) ) o danou oblast/předmět, jinde se hledí na známky z předchozích let školní docházky, ještě jinde probíhají talentové zkoušky, testy obecných a nebo nějak specifických studijních předpokladů. Co se týče počtu takových tříd, z projektu Rychlá šetření, uskutečněného v roce 2008, vyplynulo, že existují na pětině základních škol, které mají druhý stupeň. Zcela specifickou kategorií, resp. cestou ve vzdělávání, která konkuruje výběrovým třídám, jsou pak víceletá gymnázia. Těmi se ale - abych příliš nerozostřovala téma tohoto článku - nyní zabývat nebudu.

Pokud chceme hodnotit, zda jsou výběrové třídy dobré, a případně v čem, měli bychom se zamyslet nad dvěma věcmi - čím se výběrové třídy liší od těch běžných a také, jaké to má důsledky pro skupiny a jednotlivce, kteří jsou součástí vzdělávacího procesu.

Hlavních odlišností, které já osobně vidím, je několik.

1. Výběrové třídy jsou vnímány jako prestižní - učiteli, žáky i rodiči. Učitelé sem chodí učit raději než do tříd "normálních", protože očekávají, že se setkají s více motivovanými a bystřejšími žáky. Rodiče sem děti rádi zapisují, neboť tím jednak dávají najevo, že mají "nadané dítě", jednak vidí další výhody (např. to, že dítě bude v kolektivu jemu podobných spolužáků). A žáci jsou od začátku seznamováni s tím, že oni jsou ta "elita" - a tudíž by "měli to a neměli tamto", protože jsou "ti lepší", umí a dokážou víc.

2. U výběrových tříd dochází k selekci - ani zdaleka nereprezentují populaci tak, jako kdysi místně příslušné základní školy, do kterých žák prostě musel být zapsán na základě bydliště /ostatně dnes si každý může vybrat, kam dítě zapíše, takže v tomto smyslu zcela populaci nekopírují ani běžné třídy na základních školách/. To má několik dopadů. Rodiče dětí, které takové třídy navštěvují, můžeme označit jako "více zainteresované". Není jim lhostejné vzdělání dítěte, zajímají se o to, co dělá ve volném čase, jsou ochotni investovat svůj čas, energii i peníze do věcí, které by v "běžné škole" řešit nemuseli. S výběrovou třídou totiž často souvisí nějaké další záležitosti - účast dítěte v soutěžích, kam je třeba je dopravit, na koncertech, sportovních zápasech, výroba či kupování kostýmů, placení hudební nauky, lekcí hry na hudební nástroj apod. . Takoví rodiče často bývají vysokoškolsky vzdělaní, s čímž jde ruku v ruce i ne zcela průměrné sociální postavení takových rodin.

3. Z podstaty výběrových tříd vyplývá, že na děti kladou vyšší nároky. To samozřejmě umožňuje dítěti rozvíjet jeho nadání, ale má to i odvrácenou stranu mince. Dítě, které na své původní základní škole patřilo ke špičce a úspěšně zvládlo přijímací řízení, najednou zjišťuje, že prosadit se v konkurenci nových spolužáků je mnohem obtížnější než dříve. Každá třída má své hvězdy a pak také ty, kteří jsou "nejhorší". A co na tom, že "nejhorší" výkon je vzhledem k populaci "velmi dobrý", když se dítě cítí neúspěšně...

4. S dětmi z výběrových tříd se obecně zachází jinak - resp. očekávání, která se k nim váží, se výrazně liší od toho, co se očekává od dětí z běžných škol. A očekávání je ve vývoji velmi mocnou silou. A to nemluvím o tom, že podávají skutečně lepší výkony a bývají lépe připraveny např. na přijímací řízení na středních školách. Na základě toho je z velké části předurčena jejich další vzdělávací cesta. /aneb příklad ze života - např. z 24 žáků 9. ročníku pak 22 studuje na vysoké škole/

Až doteď jsem se věnovala třídám nově vzniklým. Podstatnou otázkou v rámci daného tématu ale také je, co se děje s třídami běžnými, z nichž žáci do těch výběrových odcházejí. Učitelé si často postesknou, že tyto třídy ztrácejí ty nejnadanější žáky, kteří by bývali mohli být pozitivními vzory, a že takové třídy jsou plné kázeňských i učebních problémů. Odchod některých dětí také vede ke "změně sil" ve třídě, která nemusí jít zrovna žádoucím směrem...

Z celospolečenského hlediska si otázku, co s výběrovými třídami, můžeme položit trochu jinak - a to: jak brzy by děti měly v rámci vzdělávacího procesu od sebe oddělovány podle toho, jaké jsou jejich studijní předpoklady *? Ministerstvo školství se na to dívá jasně. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání uvádí jako jednu ze základních podporovaných tendencí „zachovávat co nejdéle ve vzdělávání přirozené heterogenní skupiny žáků a oslabit důvody k vyčleňování žáků do specializovaných tříd a škol". Dobrým argumentem, proč, je poznámka, že příliš časným oddělením "zrna od plev" ztrácejí lidé již v dětství možnost setkávat se a porozumět si s lidmi odlišnými, než jsou oni sami. Kdy tento deficit v rámci života dohnat, a zda-li je to vůbec možné, není jasné.

Kdybych to měla nějak uzavřít, musela bych konstatovat, že to, zda výběrové třídy ano - a nebo ne - záleží asi úplně nejvíc na tom, z čí pozice se na to díváme. Zatímco úředníci ministerstva se mohou snažit být „spravedliví“, v roli rodiče a ve snaze udělat pro své dítě to nejlepší si možná řada z nás důkladně rozmyslí, do které školy a případně třídy jej zapsat. A za sebe říkám, že zkušenosti s výběrovými třídami mám zatím veskrze pozitivní...

* a to ještě laborujeme s tím, zda ty předpoklady umíme správně měřit, ale to už bychom se zase dostávali jinam...
Komiks Vesnička - Obecní škola aneb díky supermane.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

The Full Moon: Zapomenutá punk-rocková naděje

Tento článek volně navazuje na příspěvek Současná česká hudba: bída. Proč?, ve kterém vyjadřuji smutek nad úrovní současné české hudby.

Kormidelníci vydavatelských firem sedí v teplíčku svých kanceláří, nadávají na klesající prodeje, spílají pirátům a žijí ze starých osvědčených hvězd. Člověk by očekával, že budou (podobně jako fotbaloví nebo hokejoví nadháněči talentů) obrážet hudební kluby, surfovat po Netu a hledat neobjevené mladé kapely. Místo toho vyčkávají, až za nimi s pokorou někdo přijde a poprosí: "Prosím, prosím, velký šéfe, byl byste tak hodný a poslechnul si naše demo?".

Většina nahrávek končí v koši, interpreti, kteří mají štěstí, se dostávají do rukou chytráků, kteří radí co jak upravit a pozměnit, údajně proto, aby byl zajištěn prodej. Výsledkem je vznik sterilního, nudného produktu, který si nikdo nekoupí, a ani kritici nejásají.

The Full Moon: Zapomenutá punk-rocková naděje

V rámci ČR jsou desítky, možná stovky nadějných mladých kapel (sborů, písničkářů) různých žánrů, které se odmítají před někým plazit. Chtějí hrát, co se jim líbí, oblékat se podle svého vkusu, naopak nechtějí vystupovat na večírcích firem a podobných superakcích. Proto přes nesporný talent nikdy nedostanou možnost prosadit se a dostat do povědomí široké veřejnosti.

Jednou z takových skupin je i pozapomenutá punk-rocková naděje The Full Moon. Mají to, co mcdonaldizovaným produktům chybí: tah na branku, obrovskou energii, radost z hraní, chuť vykřičet svoji pravdu do světa. Jejich demo nahrávky připomínají svou agresivní naléhavostí debut legendární Nirvany Bleach (nebyl-li by Bleach vydán a přišel-li by s ním někdo za manažerem českého vydavatelství dnes, sním trenýrky, pokud by uspěl).

Samozřejmě k punku patří odjakživa syrové pojetí skladeb a nepříliš dokonalé záznamové zařízení. V relativní technické nekvalitě se ale skrývá to pravé undergroundové kouzlo.

Dost řečí, poslechněte si sami:

Zvoník (autora není možné dopátrat, spousta verzí, tradicionál?)

Lysohlávky bílé (hudba: Mejla Hlavsa, text: Egon Bondy)

Tmavomodrý svět (hudba: Vladimír Lachout, text: Vladimír Lachout)

A pokud Vám to nestačilo, podívejte se na video ze zkoušky. To je underground na druhou :)


Stránka skupiny The Full Moon

Komiks Vesnička - Hudebník Emil a producent Chudík.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Školní psycholog a jeho klienti

Školní psycholog je ve škole k dispozici mnoha různým klientským skupinám. Ve třetím (a zatím asi závěrečném) díle mého miniseriálu o něm bych se chtěla věnovat tomu, co těmto klientským skupinám může nabídnout. Začněme u učitelů. :)

Školní psycholog a pedagogický sbor

Možnosti školního psychologa pro práci s pedagogickým sborem tkví především ve zlepšování vzájemných vztahů mezi pedagogy pomocí různých metod team-buildingu. Důležitá je i činnost „osvětová“, kdy psycholog může organizovat různé přednášky či semináře s cílem rozšířit povědomí učitelů o pedagogické psychologii či psychologii vůbec. Těmito přednáškami může reagovat i na aktuální problémy školy, jako mohou být např. šikana, zneužívání návykových látek žáky/studenty, záškoláctví, agresivní chování žáků aj.

Školní psycholog a jednotlivý učitel

Spolupráce s učitelem je pro školního psychologa zcela zásadní. Ve směru pomoci učiteli psycholog může:
a) diagnostikovat a na základě toho učiteli poskytovat doporučení, jak s jednotlivými žáky pracovat
b) individuálně pracovat se žákem či s celou třídou, s nimiž si učitel neví rady
c) pomoci nahlédnout zvenku na vlastní pedagogický styl, na způsob komunikace se žáky a pomoci ho pozitivně měnit
d) pomoci při zablokované komunikaci mezi třídou a učitelem
e) stát se prostředníkem mezi učitelem a rodiči.

K dispozici může školní psycholog v některých případech učiteli být i v řešení jeho osobních problémů. K této tematice se však jednotliví psychologové vymezují různě. U řady z nich převažuje názor, že je lepší poskytnout učiteli spíše kontakt na jiného kolegu kvůli konfliktu jednotlivých rolí – vztah psycholog – kolega učitel se tím totiž mění na psycholog – klient a to by nemuselo vždy být úplně dobré pro jejich pokračující spolupráci na profesionálním poli.

Školní psycholog a školní třída

Ve školní třídě psycholog může přispívat k dobrým vztahům mezi žáky a k prevenci negativních jevů. Práce se třídou je zásadní v tom, že si v jejím rámci psycholog vytváří prostor pro pozdější – již individuální – práci se žáky. Záleží samozřejmě na tom, kolik času se třídou tráví. Existuje možnost organizování různých dobrovolných aktivit mimo vyučování, které mohou mít buď team-buildingový nebo na jednotlivé žáky zaměřený charakter (kurzy typu „emoční inteligence“ „můj styl učení“ atd.). Využívat se dají také suplované hodiny, které ale mají nevýhodu ve své nepravidelnosti a nepředvídatelnosti. Na některých školách psychologové také učí předměty typu rodinná výchova či psychologie. Zde je ale riziko křížení role psychologa a učitele v jedné osobě, které se stává reálným např. v situaci, kdy má psycholog - učitel známkovat.

Školní psycholog a jednotlivý žák

Žáci sami o sobě jsou pro školního psychologa hlavními klienty. Spektrum problémů, které s nimi řeší, je široké a přirozeně se odvíjí od toho, na jaké škole psycholog působí. Tematicky může sahat od problémů s učením, přes profesní orientaci třeba až k potížím s rodiči, v kolektivu vrstevníků nebo s láskou. S jinými problémy logicky přicházejí žáci na základních školách a s jinými ti na školách středních. Ve vztahu k žákům je pro psychologa zásadním imperativem mlčenlivost a dodržování etických pravidel obecně. Podobně důležitá je schopnost školního psychologa odhadnout, kdy potíže žáka překročí jeho vlastní kvalifikaci, a rozhodnout, kdy je potřebné jeho předání do rukou vhodného odborníka (např. klinického psychologa, psychiatra, pracovníka krizového centra...). Pozice školního psychologa je dobrá v tom, že po intervenci takového odborníka může klienta znovu převzít a sledovat jeho situaci dál.

Školní psycholog a rodiče žáků

Rodiče musí být o pravidlech poskytování služby školního psychologa informováni. Z etických standardů profese stejně jako z vyhlášky MŠMT č. 72 z roku 2005 vyplývá, že pro intervenci (nejedná-li se o krizovou) je u žáků mladších osmnácti let požadován jejich informovaný souhlas s činností psychologa ve vztahu k jejich dítěti. Samotným rodičům může psycholog poskytovat služby informační, konzultační i poradenské. V rámci některých terapeutických přístupů se doporučuje pracovat s celou rodinou „problémového“ žáka. V takovém případě je pak velmi žádoucí rodiče pro spolupráci získat.

Tolik tedy k tomu, co hlavně psycholog může škole a jejímu osazenstvu nabídnout. Každá škola je ale specifická a má své vlastní potřeby a nároky. Ty je třeba s psychologem komunikovat a to nejlépe hned na počátku jeho angažmá ve škole (přičemž samozřejmě v jeho průběhu mohou být korigovány, zpřesňovány či měněny). V rámci takové debaty, do níž se mohou angažovat hlavně ředitel, učitelé a psycholog, pak všechny strany zjistí, co z očekávání a nápadů lze či nelze realizovat.

Zdroje: Lazarová: Netradiční role učitele (2005) a Zapletalová: Školní psycholog: kritická místa profese (2001)
Komiks Vesnička - Táňa Horáková opět v akci.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Reforma školství 3: Co na to učitelé?

Dva roky jsem pracoval jako manažer Národního projektu Koordinátor, jehož hlavním cílem bylo proškolování pedagogů ze základních škol o kurikulární reformě. Za tu dobu jsem se setkal se stovkami učitelů, ředitelů i jejich zástupců z Královéhradeckého, Pardubického a Jihomoravského kraje.

Učitelé, se kterými jsem byl v kontaktu, se rozcházeli v názorech, vyznávali různé přístupy k výuce, způsoby hodnocení žáků a přístupy k nim. Jedno ale měli všichni společné: každý byl přesvědčen, že metody, které používá, jsou pro žáky přínosné. Nesetkal jsem se s flákači, ale s lidmi pro něž je povolání spíše posláním a upřímně se snaží dělat svou práci co možná nejlépe.

Problémy školy je opravdu zajímaly, záleželo jim na každém jednotlivém žákovi. Často se po skončení programu školení diskutovalo do pozdních nočních hodin o reformě a dalších aspektech práce ve školství.

Dobrá vůle z Vás dobrého učitele neudělá


Ovšem dobrá vůle bohužel ke kvalitnímu výkonu povolání nestačí, příprava na výkon učitelského povolání se dříve soustředila zejména na látku, kterou je třeba předat. To nejdůležitější, tzn. jak to předat a jak přistupovat k žákům, zůstávalo Popelkou. Naštěstí se situace začíná pomalinku polehounku zlepšovat. Pokud by měly vysoké školy jasné zadání od státu, přestaly by zneužívat své autonomie k zakrývání neschopnosti + lenosti některých svých papalášů a šlo by to rychleji.

Učitele bych dle přístupu k reformě rozdělil takto:

1) Hurá, konečně můžeme učit jak chceme

Na první pohled by se mohlo zdát, že do této skupiny budou patřit především mladší učitelé. Není tomu tak, všechny věkové kategorie byly zastoupeny plus minus rovnoměrně. Mnozí pedagogové byli dlouhá léta frustrováni tím, že nemohli dělat svou práci, tak jak by chtěli, kvůli diktátu osnov. Pro ně byla reforma darem z nebes.

Nejprve byli samozřejmě zděšeni nepřehledností a šíleným newspeakem v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání. Jakmile se ale prokousali k tomu, co se jim snažili autoři kostrbatě sdělit, byli rádi. Po nás chtěli, abychom je nasměrovali k tomu, jak realizovat své představy a přetavit je do Školního vzdělávacího programu.

2) S čím nás to zas otravují?

Stát nemá u učitelů dvakrát na růžích ustláno. Není se čemu divit, kromě systému odměňování pracovníků školství (čím jsi starší, tím víc bereš peněz) stačí zmínit Internet do škol a státní maturity: větší případy neschopnosti, tuposti, korupce lze najít snad jen u armádních zakázek.

Ve spojení s konzervativním přístupem k výuce, obavami ze zbytečného papírování a oprávněnou nechutí k další práci zadarmo, vznikla u některých pedagogů (především starších) obrovská nechuť ke změnám. Na nás bylo přesvědčit je o nutnosti reformy, o tom, že když už se Školní vzdělávací program musí dělat, ať se to udělá dobře, protože se podle toho bude muset učit. Většinou jsme byli úspěšní, snad se podařilo plamínek poznáni rozšířit od proškoleného tzv. koordinátora na celou školu.

Co přináší ŠVP pro rodiče?


Každý školní vzdělávací program je unikátní, vypracovaný pedagogickým sborem konkrétní školy. Je to živý dokument, který by měl být přístupný široké veřejnosti. A věřte tomu, že to může být zajímavé počtení. Pokud váháte, na jakou střední nebo základní školu své dítě dát, případně přemítáte nad změnou, porovnejte školní vzdělávací programy. Kromě osobních referencí je to nejlepší pomůcka pro správné rozhodnutí.
Komiks Vesnička - Podnikatel Chudík není jako Cermat.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: , ,

Školní psycholog 2 – proč nám nestačí poradny

O tom, že školní psycholog je stále aktuálním tématem svědčí např. článek Deníku, který najdete zde. Za upozornění na něj veřejně a vřele děkuji Karlovi K. :-) Můj dnešní příspěvek bude navazovat na článek Školní psycholog - k čemu je? z 19. března 2009. Chtěla bych v něm poukázat na rozdíly, které existují v práci a možnostech pedagogicko-psychologických poraden a právě školních psychologů.

Naše republika se může pochlubit sítí zavedených a kvalitních pedagogicko-psychologických poraden, které sídlí v každém bývalém okresním městě. Osazenstvo poradny tvoří psychologové a speciální pedagogové. Ač vůbec nechci snižovat jejich význam (ba právě naopak!), musím konstatovat, že velký problém poraden je v tom, že jsou často přetížené. Klienti se musí objednávat týdny i měsíce předem, těžiště práce je diagnostické a poradenské, na preventivní aktivity nezbývá čas (vlastně ani nejsou cílem). Stává se také, že po vyšetření žáka a konzultaci s rodiči se do školy pošle písemná zpráva a dále situaci nikdo nesleduje. Učitel, který s daným žákem pracuje, nemá příliš šancí se doptat a doporučení v některých případech mohou být i dost abstraktně a obecně formulovaná.

Školní psycholog je naproti tomu v úplně jiné pozici. Ti, s kterými jsem měla možnost se setkat, o sobě hovořili jako o hasičích požárů. Řeší aktuální problémy teď a hned, s aktéry situací se lépe znají a události mohou vnímat v kontextu celkového dění na škole. Tím, že na škole pracují dlouhodobě, se jim ale také otvírá prostor pro realizaci preventivních aktivit. Školní psycholog je k dispozici žákům, učitelům, rodičům i řediteli a musí za ním být vidět pozitivní výsledky práce. Nejsou-li, škola jej může vyhodnotit jako zbytečného a dále jej nezaměstnávat. (Což považuji za slušný motivační faktor :) )

Kdybychom měli shrnout rozdíly v práci poraden a školních psychologů, vyšel by nám zhruba takovýto seznam:

1. Umístění: přítomnost přímo na škole (a z ní vyplývající znalost „poměrů“ na dané škole) oproti sídlu mimo školu.

2. Dostupnost: okamžitá připravenost pomoci oproti nutnosti objednání a určité čekací době.

3. Týmová práce: práce v týmu s učiteli (jako výhoda školního psychologa) oproti možnosti okamžité spolupráce s ostatními kolegy z poradny (která je zase výhodou poraden).

4. Zpětná vazba: okamžitá a žáky, rodiči i učiteli jasně dávaná najevo v rámci „spolužití“ s ostatními aktéry školních situací oproti slabé nebo žádné zpětné vazbě, na kterou si někdy stěžují pracovníci poraden.

5. Postavení: Osamocenost a nutnost „jít s vlastní kůží na trh“ oproti autoritě instituce – poradny - jako takové, z které mohou těžit pracovníci poradny. A také zapletenost školního psychologa do sítě vazeb ve škole a závislost a jejích finančních zdrojích oproti nezávisloslému postavení pracovníků poraden.

Tolik ke stručnému přehledu těch nejzásadnějších rozdílů. V dalším článku s touto tematikou se budu věnovat tomu, co může školní psycholog nabídnout a přinést jednotlivým svým klientským skupinám. Tak jestli vás toto téma zajímá, můžete se těšit. :)
Komiks Vesnička - Učitelství je nebezpečné povolání
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů