Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 11/2009 - Stránka z Archívu

Jak pomoci Africe? Konečně přestat páchat dobro

Možná jsem zde již někdy citoval z jednoho školení: Páchat dobro umí každý pitomec, někomu konkrétnímu pomoct dovede málokdo. Těžko se mi píše proti lidem, kteří mají dobrou vůli a myslí si, že sunou věci k lepšímu. Vždyť už samotná snaha pomoci je hodna ocenění.

Ale nemohu jinak, je mi smutno z toho, jak se situace v Africe nelepší. A mám vztek, když se např. dočtu, že ozbrojenci v afrických zemích seberou domorodce do "otroctví", ti jsou pak vykoupeni za peníze z ČR, propuštěni, za krátký čas znovu odchyceni a tak pořád dokola. Dary našich hodných lidí jsou použity na nákup zbraní.

Proč je na tom Evropa dobře?

1) Naši předkové po staletí tvrdě makali. Po desítky generací se kumulovalo bohatství, majetek je pro lidi prioritou, práce je samozřejmou součástí našeho života.

2) V minulosti Evropané ukradli, co mohli. Zdroje z celého světa se po dlouhou dobu přesouvaly do zemí, které měly kolonie.

3) Příznivé klimatické podmínky. Na většině území Evropy je mírné klima, bez větších problémů se daří zemědělské výrobě.

Hlavní problémy Afriky

1) Nestabilita, války, spousta zbraní mezi obyvatelstvem.

2) Vysoká porodnost a malé zdroje na uživení takového počtu lidí.

3) AIDS a další nemoci.

4) Nízká pracovní morálka.

5) Špatné klimatické podmínky a infrastruktura.

6) Nízká úroveň vzdělanosti obyvatelstva.

Fotograf Jan Šibík versus místopředseda KDU-ČSL David Macek
(zdroj: www.kdu.cz)


Šibík: Já hodně fotím lidi, kteří jsou HIV pozitivní – v Africe, na Ukrajině. Připadá mi, že postoj katolické církve úplně zaspal dobu. V těchto zemích má mnoho manželských párů, jež jsou HIV pozitivní, děti – a tyto děti jsou od narození také HIV pozitivní. Vy mluvíte o právu dítěte na život, ale v tomto případě dítě bude jenom živořit a v bolestech zemře. Vy říkáte, že katolická církev kromě přímého ohrožení matky neuznává jiný důvod pro potrat. Nemyslíte si, že to je nesmysl? Kdy jindy by církev měla povolit potrat a podporovat antikoncepci než právě tady?

Macek: Pokud někdo chce postojům církve porozumět, není šťastné brát to z tohoto konce. Za tím je nějaké pojetí člověka, pojetí lidské sexuality. Ani prezervativy třeba nikoho stoprocentně neochrání od přenosu AIDS. Církev v těchto oblastech vidí svou roli v tom, že se snaží prostřednictvím misionářů napomáhat tomu, aby měli lidé kvalitní vztahy, aby si byli věrní, aby nebyli promiskuitní atd. To je myslím to, co tam křesťané mohou vnést. Není to zas tak málo.

Šibík: To je idea – a proti ní máte realitu miliónů HIV pozitivních. Když se budou chovat podle pokynů katolické církve, budou plodit další oběti, bude to znamenat další utrpení a bolest. Takže výsledek je úplně opačný, než jaký byste si přál.

Macek: Já nevím. To, že se někdo narodí jako HIV pozitivní a jeho život trvá – v uvozovkách – třeba jenom 12 let … Já nevím, ale myslíte si, že takový člověk lituje toho, že přišel na svět, anebo je třeba vděčný za to, že může prožít alespoň to?

Šibík: Život v bolestech.

Macek: To není ale záležitost jenom AIDS. Když se na to podívám očima církve, myslím si, že to od ní není tak malý příspěvek, že se snaží působit na lidi, aby měli kvalitní vztahy a aby si byli věrní.

Šibík: To jsou apely do budoucna, ale co s těmi lidmi, kteří už HIV pozitivní jsou?

Macek: Neznám konkrétní strategii, kterou v těchto oblastech katolická církev má, ale vůbec bych se nedivil, kdyby někde misionáři ty kondomy rozdávali.

Jak pomoci Africe

Předchozí rozhovor mluví za vše. Ideologicky pevný David Macek, který ví o Africe jen z médií, opakuje naučené fráze a při střetu s Janem Šibíkem vaří z vody, protože je mu jasné, že současné páchání dobra jen a jen škodí. Na konci rozhovoru už Macek neví kudy kam, téměř (proti všem církevním zásadám) doporučuje rozdávání kondomů. Působilo by to směšně, kdyby to nebylo tak smutné.

Pokud chtějí Evropané opravdu pomoci, měli by (kromě evergreenu, jímž je vzdělávání) především:

1) Udělat velmi rázné kroky ke zlepšení bezpečnostní situace v Africe, snížení korupce, zlepšení fungování státní správy. Pokud se v této oblasti nic nestane, pomoc se bude (jako doposud) rozkrádat.

2) Motivovat k práci. Zmiňují-li cestovatelé pracovní morálku v afrických zemích, shodují se, že se tam nikdo moc nepředře. Možná jste i Vy četli o tom, jak muži posedávají před chatrčí a ženy dřou na poli nebo o tom, jak se doveze materiál na stavbu školy a nikomu se nechce školu stavět.

3) Udělat vše pro snížení porodnosti a zamezit šíření AIDS. Někdo tvrdí, že jsou kondomy k ničemu. Já to nerozsoudím, od toho jsou odborné kapacity. Ovšem vím jistě, že apelovat v Africe na zodovědnost nepomůže. Stejně jako to nepomohlo u nás před rokem 1989, kdy nebyla antikoncepce tak dobře k mání jako nyní a měli jsme v ČR 130 000 potratů ročně (nyní kolem 40 000, velká část ze zdravotních důvodů).

4) Dát k dispozici odolné plodiny a zvířata tak, aby lidé v zemích, kde jsou špatné podmínky pro zemědělství, měli možnost alespoň přežít. S tím souvisí zavádění moderních technologií.

5) Vykašlat se na ideologie a dogmata. Uvažovat hlavou, pragmaticky dělat to, co je správné.

Důležitá poznámka na závěr

Tento text není v žádném případě zaměřen proti církvi. Spousta kněží, řádových sester, běžných věřících atd. si zaslouží velké poděkování za to, jak reálně pomáhají potřebným u nás i v cizích zemích.

Kdo si poděkování nezaslouží, jsou církevní papaláši, kteří nevidí to hlavní z Ježíšova učení (dobro, pomoc bližnímu, odpuštění...), ale jsou posedlí v Bibli pouze velmi okrajově zmiňovaným sexem a šířením své pravdy za každou cenu.

A poděkování si také nezaslouží lidé, kteří nepřemýšlejí, na co dávají peníze.

Přečtěte si také článek Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem.

Štítky:

František Sahula: Ve stádu je vlk

Většina lidí znala Frantu Sahulu jako hudebníka, textaře, skladatele a příležitostného herce. Pro mnohé proto bude překvapením, že Sahula byl také aktivním spisovatelem.

A ne ledajakým. Mohl bych se zde košatě rozepisovat o tom, jak český národ našel svého Bukowského, o punkerovi s něžnou duší, citem pro pointu a nevybíravým slovníkem. Mohl bych hledat paralely k Burroughsovi či představovat Sahulu jako drsnějšího Hrabala. Ale nechce se mi, máte smůlu :)

Předem jest třeba varovat věřící, že nic pěkného o církvi se ve Vlkovi nedočtou, proto bude lepší, když rovnou odejdou. Sahula byl 6 let aktivním katolíkem. Pak na víru zanevřel a podobně jako jsou nejmilitantnějšími odpůrci kouření bývalí kuřáci, stal se z Franty Sahuly zavilý nepřítel katolické církve. V rozhovoru na toto téma říká: "Nelíbily se mi vztahy uvnitř církve. I když jsou katolíci jakkoli bigotní, nemilosrdně kradou, porušují asi 50 světskejch zákonů a vždy to u zpovědi dovedou odůvodnit."

Dílko Ve stádu je vlk vyšlo také knižně. Divím se, že se po Sahulově smrti neslétli mrchožrouti a neudělali s velkou propagačkou reedici. Jeho fanoušci asi nejsou tak sentimentální jako ti Svobodovi či Jacksonovi.

Charónův špatný den

V povídce Charónův špatný den Sahula líčí svou vizi posmrtného života:

"Podsvětí není tak hrozné," chlácholil zakuklený převozník. "Je to vlastně velká vesnice vytesaná ve skále. Máme starostu – jmenuje se Hádés. Dostanete svůj pokoj, denní diety, máme hospodu, supermarket, bowling, klub a tak. Každý si dělá téměř pořád, co chce, ale stejně je to občas věčná nuda. No, tak jednou do roka hraje v kulturáku kapela Kabát, když se všichni setnou tak, že dosáhnou klinické smrti – až to s nima sekne úplně, tak si je vyžádáme."

Tak snad se mu to splnilo. Teď do něj někde (nad náma nebo pod náma) padají půllitry jak Němci do krytu, Sahula kouří jednu za druhou, je sprostý jak dlaždič, ukazuje svým kritikům prdel a nenechá na pokoji žádnou sukni.

No nic. Nepodléhejte dojetí, vrhněte se na čtení. Ustojíte-li Sahulovo rouhání a sprostou mluvu, budete se královsky bavit.

Celý text z www.sahula.cz

Ve stádu je vlk v PDF
Ve stádu je vlk - Flash

Raritní rozhovor se Sahulou (rok 2002)

Úvod
1. díl
2. díl
3. díl
Zdroj: www.mata.czweb.org

Kam dál?
František Sahula: Videoklipy z Youtube
Lou Fanánek Hagen bez Tří sester: Videoklipy z Youtube


Vesnička - Sahula klasikem.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Autorské právo: Spravedlnost nebo absurdita?

Pokud se zamyslíme nad tím, v jaké oblasti překračuje slušný člověk nejčastěji zákon, musíme chtě nechtě dospět k závěru, že se jedná o autorské právo. Jakýkoli předpis, který je masově nedodržován, by měl být změněn, protože se míjí s realitou.

Jsme všichni zloději?

Kampaně za dodržování autorského práva často pracují s pojmem krádež, např. "Auto byste neukradli, mobilní telefon byste neukradli, film byste neukradli...". Pokud něco ukradete, logicky by to mělo poškozenému chybět, měl by o něco přijít. Používat pojem krádež u autorského práva je pitomost nejen podle selského rozumu, ale i podle Trestního zákona (§ 247, odst. 1):

Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a
a) způsobí tak škodu nikoli nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
e) byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.


Nebudu zde meditovat nad tím, proč "ochránci" autorských práv používají nevhodně zvolená ostrá slova. Chci krátce popsat, jak by měla být ochrana autorských práv v různých oblastech realizována.

Film

Je nesporným faktem, že komerčně nejúspěšnější filmy všech dob vznikly až po nástupu Internetu a nelegálního stahování. Kšeftu prospívá tato forma propagace. Proč tedy vláčet po soudech pubescenty, kteří se snaží, aby zamachrovali, natočit v prachmizerné kvalitě aktuální kinohit přímo v sále? Proč buzerovat stahovače? Protože je to reklama, tisková zpráva zadarmo: "Policie zadržela mladíka, který se snažil v kině natočit trhák XY."

Zrušme jakékoli postihy za distribuci filmů pro soukromé účely. Kinům to prospěje, starší filmy se lépe dostanou mezi lidi, následně o ně budou mít větší zájem televizní stanice, tj. další peníze filmařům. Návštěva kina je malinká společenská událost, televize je zase médium profitující z minimálních nároků na uživatele (zmáčknete knoflík, jede), obavy ze zániku těchto fenoménů jsou liché.

Hudba

Nahrávací firmy si žijí nad poměry, dokud si to neuvědomí, nebudou na tom lépe. Úroveň tvorby dnešních hvězdiček (nemyslím staré pardály) je naprosto tragická. Přesto musí mít při natáčení alba drahého producenta, nóbl studio, spoustu prachů na propagaci a milion čičmundů, kteří se starají o různé hovadiny.

Proboha proč? Má-li někdo co říct, stačí mu hudební nástroj(-e) a hlas. Je-li někdo rychlokvašená star, která nic neumí, nepomůže ani George Martin a nahrávání v Abbey Road Studios.

Ideální variantou je návrat ke kořenům, nahrávání za pár šupů a poctivé koncertování. Peníze z prodeje pevných nosičů by měly být jen nepatrným doplňkem k celkovým příjmům interpretů a autorů. Už dnes si velká část lidí kupuje originální CD nikoli proto, že by si jej nemohli pořídit bezplatně, ale kvůli sympatiím k hudbě a těm, kteří ji dělají. Proč na tom nepostavit budoucnost?

Možná i k Vám se dostaly zkazky o placení OSE z hudby na dětských besídkách nebo o hospodských, kteří cálují za TV znělky k fotbalu. O šíleném sdružení, jež se jmenuje OSA – Ochranný svaz autorský, se toho dá napsat hodně, třeba se na ně zaměřím jindy.

Software

Nejvíce s autorským právem prudí výrobce Woken. V roce 2008 měla společnost Microsoft tržby 60,42 miliard amerických dolarů a zisk 17,68 miliard (zdroj: finance.econsultant.com). Na zemi je přibližně 6 miliard lidí, tzn. při kurzu 20,- Kč za USD Microsoft jen za rok 2008 každého člověka oholil o 200,- Kč, přičemž téměř 60,- Kč tvořil zisk této korporace.

Jsou-li na tom v Microsoftu natolik dobře, nevidím důvod, proč by měli nadále dyndat prachy od občanů. Rozdávejte Windows pro všechny zadarmo, ať platí jen firmy, stát, školy atd. Dlouhodobě na tom vydělají všichni.

Ostatní výrobci softwaru by také mohli valit stylem: Komerční využití za peníze, pro jiné účely freeware. Někteří fungují tímto způsobem léta a úspěšně.

Literární díla

Co se týká velké literatury, zde si myslím, že pokud konečně někdo nevymyslí důstojného nástupce knížky, žádné velké černoty nehrozí. Všechny svazky Káji Maříka hold na jakémkoli současném zařízení nikdo (je-li soudný) v posteli nepřečte.

Horší je to s texty v elektronické podobě. Kopírovat, vložit a je. Občas jsem trošku vytočený, když vidím svůj text bez uvedení zdroje na cizích stránkách (obzvlášť pokud je ve vyhledávačích výš než originál). Ale domluva byla zatím vždycky možná a do budoucna se to určitě nějak ošéfuje. Chce to jen první rozsudek :)

Spravedlnost nebo absurdita?

Vymahatelné autorské právo by mělo být samozřejmou součástí fungování spravedlnosti v ČR. Dát jej do souladu s realitou života tak, aby nebyla velká část národa mimo zákon, musí být prirotou. Situace, kdy téměř všichni porušují zákony a semtam se náhodou sebere někdo, koho stát vytahá za uši, je absurdní a neudržitelná.

Přečtěte si také článek Pirátství 1. díl - Minulost.

Vesnička - Starosta bankrotář.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Pojednání o 17. listopadu 1989 aneb 20 let nazpět

Psáno 17. listopadu 2009. Chtěl bych tímto článkem reagovat na všeobecnou mediální kampaň, která zaznívá na téma 17. listopad 1989. V roce 1989 mně bylo pár měsíců po desátém roku života. Přiblížím Vám své pocity, ale taky pocity lidí, kteří se tenkrát pohybovali v mé přítomnosti a následných pár podle mého názoru „dobrých let“, v jejichž duchu to tady všechno mělo zůstat.

Školní docházka

Docházel jsem na první stupeň základní školy na malé vesnici a učila mě pohodová „soudružka“ učitelka, která si s bývalým režimem pravděpodobně moc nezavdala. Ještě než bylo jasné, kam to všechno bude směřovat, nám řekla, že jí můžeme klidně říkat paní učitelko. Vzpomínám si, jak nám to oslovení tenkrát moc přes rty nešlo a sem tam někdo použil léty prověřené soudružko. Po cestě ze školy jsem zastavil za svou babičkou a ta mi řekla, že je to normální. Když ona prý chodila do školy, tak učitelky mohly učit jen za předpokladu, že nebyly vdané a říkalo se jim slečno učitelko.

Akordy své doby

Co si hodně vybavuju, že po přestupu do páté třídy v roce 1990 se ke mě dostali konečně pořádné hudební kapely. Svůj walkman jsem vyměnil za první stereo (koupené u vietnamských stánkařů) a začal pomalu ale jistě propadat pubertě.

Hudební scéna roku 1989 - 1995

Myslím, že pro naši hudební scénu to tenkrát byl fakt boom, který už pravděpodobně za mého života nezažiju. Tolerovalo se všechno. Upocený pop vystřídal z podzemí klíčící underground, kohorta písničkářů, kterou záhy vystřídali máničky, následně atakovány punkovými a skinheadskými skupinami. Všechno to tvořilo velmi příjemnou směsici žánrů a různých druhů umění. Po pár letech, bohužel pro rockera, připlula na vlnách radiové produkce taneční hudba. Myslím, že některé hudební uskupení, o kterých se tenkrát začalo mluvit, z toho dodnes těží. Schválně Vám udělám exkurzi o cca 20 let nazpět, do historie našich nejznámějších kapel. Myslíte, že je poznáte?

Kabát (Kabát) 1991



Lou Fanánek (Tři sestry) 1991 - Bzenec



Daniel Landa (Orlík) 1991 – Bzenec



Ekonomicko-politický model

Ekonomiku a zákonodárství té doby hodnotit nedovedu. Na to rozum malého kluka tehdy fakt nestačil. Co vím, tak hodně lidí přišlo o práci. Pak byli naštvaní a zaznělo něco o utahování opasků. Z vyprávění staršího kamaráda a s odstupem času, mně došlo, že nikdo asi ani nevěděl, jak se tenkrát vlastně chovat. Všeobecně panovalo takové nějaké bezvládí a všechno se dělalo, jak si lidé mysleli, že je to správné. Nepopírám to, že tady jistě byla nemalá skupina lidí, která využila všeobecné ekonomické nevědomosti ke svému prospěchu. Navzdory tomu zde byla asi skutečná svoboda. Pamatuji si uskupení či zárodek politické strany, která si říkala OF (Občanské fórum) a myslím, že se kolem něho pohyboval i později zvolený prezident Václav Havel.

Bílá technika

Počítače a mobilní komunikace byly tenkrát utopie. Elektronika měla ovšem zelenou. Náhle jí bylo dostatek a byla relativně levná. Video už nestálo 20 000,- Kčs a dostupné byli i barevné televize na dálkové ovládání. Jednu jsme si tenkrát zakoupili.

Clo-Zoll

Ostnaté dráty na hranicích se prostříhaly a lidé mohli cestovat. Podruhé v životě jsem se dostal za čáru. Wídeň byla nádherná a byl to úplně jiný svět. V obchodech české nápisy: Češi nekraďte! Všichni u nás měli plnou hubu Ameriky a západu.

No problem

Dalších osm let mně přišlo jako bych se mírně nadnášel nad zemí a neměl žádné starosti. Celé tohle období jsem pociťoval jako pozitivní a neopakovatelné a jediná věc, která mě naštvala, bylo to, že mně tenkrát zemřel děda. Taky to všechno možná mohl být pocit nedospělého kluka, ale po tom už nemíním pátrat. Názor si každý musí udělat sám.

Citát:

Ruku v ruce spolu jdem a nad náma už svítá. Já jdu spát a ty řekneš: Ty vole, Orlík nás vítá!
Zase stejné ksichty, tak to jsem teda rád a po desáté vodce řeknu, jsi jen kamarád! :-D

Podívejte se také na článek Současná česká hudba: bída. Proč?

Štítky: ,

Typický český blb: 7 základních charakteristik

Všichni je známe, všichni se jich bojíme, všichni se jim smějeme, všichni bojujeme s větším či menším kouskem typického českého blba v sobě. V tomto textu nenajdete portrét konkrétního člověka, ale obecné charakteristiky českých blbů. Vím, že jedinec, který by je splňoval všechny, nemůže (snad) existovat a vím, že můj výčet není úplný. Klidně doplňujte dle libosti.

1) Rád trpí. Ač je skvělý, daří se mu špatně.

Život typického českého blba je jedním velkým utrpením. Dřina, stres a ústrky jej provázejí navzdory jeho úžasnosti. Za všechno může šéf, rodina, politici a on je jen pírkem povlávajícím tam, kam vítr zrovna fouká. Nikdy se nesmíří s tím, že opomeneme-li zásahy vyšší moci, má člověk život ve svých rukou.

Typický český blb si neváží času a diví se, že žádný nemá. Není pro něj důležitý cíl, ale cesta. Nestíhá a nesnáší lidi, kteří jsou efektivní. Doba, po kterou se něco dělá, je pro něj důležitější než výsledek. Kdo pracuje 16 hodin denně, ten je geroj, ostatní jsou flákači. Kašlat na rodinu patří v okruhu typických českých blbů k bontonu, stejně jako lamentování nad následnou nefunkčností vztahů.

2) Pokorně slouží komukoli, v závětří dělá ramena.

Ať tu byl jakýkoli režim, typický český blb si vždycky poradil. Za války přísahal věrnost říši, před revolucí byl ve straně (jinak by ho vyhodili z práce, děti by se nedostaly na školu atp.) a teď pilně buduje kapitalismus.

Permanentní pocity nenávisti k elitám provázejí typického českého blba od nepaměti. Stejně jako poslušnost a nadávání v putykách na ty "svině nahoře". U piva je každý machr, vedou se kecy jako: "Já mu to vytmavím, ze mě nikdo vola dělat nebude", "Jestli se nestane to a to, odcházím" nebo třeba "To bylo naposledy co..." či "S přesčasy mi můžou políbit prdel". Pak přijde probuzení a trošku jiná prohlášení: "Ano, šéfe, jistě šéfe, jak vysoko jste říkal, že mám při tom hraní na podpaží skákat, šéfe?"

3) Šetří drobné, ztrácí tisíce.

Místo dlouhého vysvětlování jednoduchý příklad. Kdysi (ještě za studií) jsme měli pronajatý baráček. Nic moc, vlhko, zima, malá okýnka, nájem kolem 10 litrů. Navíc nám majitel, který bydlel vedle, dělal pěkné peklo. Permanentní buzerace, zákazy, příkazy. Odmítal pořádně topit, jakmile teplota uvnitř klesla na 13 stupňů, nezbylo než se odstěhovat. Pak tam 8 měsíců nikdo nebydlel. Co bylo dál, nevím. Jisté je, že milý pan majitel ztratil 80 000,-, aby mohl ušetřit pár tisícovek.

4) Kvůli zbabělosti nehájí své zájmy.

Typický český blb odmítá jakýmkoli způsobem hájit kolektivně své zájmy. Rád si vylévá zlost na bezvýznamných lidech (efekt prodavače), ale stát se součástí širšího společenství a něco změnit, je proti jeho naturelu. Podle sebe soudí ostatní, on nemá žádný charakter, bez problémů "partu" podrazí, je tedy logické, že nemá v nikoho důvěru.

Kdysi jsem zde zmiňoval naše neoficiální středoškolské heslo: "Všechny nás vyhodit nemůžou." Nevím, kolik inteligence je zapotřebí k pochopení tohoto jednoduchého faktu. S jedním člověkem se dá vyjebat, ale chtějí-li něco všichni, není jiná cesta než vyhovět.

5) Zná řešení všech problémů světa.

Typickému českému blbovi je jasné vše, od složení národního fotbalového týmu po řešení globální ekonomické krize. Přiznám se, že jsem býval taky tak chytrý, ale od přibližně 17 let už jenom "hloupnu", tzn. zjišťuji, že nikdo neví nic a každý může být fundovaný jen v oblasti, na kterou se specializuje.

Neodsuzuji nikoho za prázdné tlachání, za nezávaznou konverzaci. Potíže nastávají, když dostanou kecalové příležitost své pomýlené vize realizovat.

6) Typický český blb je "sociálně slabý".


Nejde o lidi, kteří opravdu nic nemají, ale o ty, kdo jsou na tom příjmově relativně dobře. Image chudáka si pěstují zřejmě proto, aby je ostatní litovali. Mají auto za statisíce, jezdí na zahraniční dovolené, nakupují v Lidlu napodobeniny potravin a neustále skuhrají. Neuvědomují si, že svým postojem ovlivňují zaměstnanost v regionu + systematicky škodí svému zdraví.

Navíc vytvářejí tlak na stát, aby jim něco dal. Je v podstatě nemožné jim vyhovět, protože čím více mají peněz, tím více utrácí za pitomosti. Typický český blb se drží nejen u jídla hesla "Ať je toho moc a ať je to levné." Odmítá racionalizovat své chování a dělat, co je pro něj nejlepší.

7) Stará se o to, po čem mu nic není.

Česká republika je jedna velká drbárna. Nešťastní lidé s neuspořádaným životem se zabývají starostmi jiných místo toho, aby pořešili problémy své. Ač jsem mírumilovný (téměř holubičí povaha), často mám chuť nějakému takovému otravovi položit otázku: "Kurva, co je Ti po tom?"

Závěrem

Nekloním se k názoru, že by tady byl větší nepořádek než kdekoli jinde ve světě. Nevěřím v kultivované obyvatele původních zemí EU a buranské Čechy. Věřím, že typický německý nebo třeba francouzský blb se může s tím naším směle rovnat. A pokud by Vás přesto přepadala špatná nálada, progooglujte si, jak tupí jsou v USA :)

Kam dál?
Proč Češi milují hnusné jídlo

Vesnička - Podnikatel Chudík a tvrdě vydřené prachy.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Placené články a OK2-36288

Placené články

V poslední době se ve článcích na Webtrhu často rozebírá téma tzv. placených článků. O co zjednodušeně jde? Autor napíše na svůj blog text dle zadání "inzerenta", ale neoznačí ho jako reklamu, nýbrž udělá vše pro to, aby vypadal jako běžný nekomerční obsah.

Někdo v tom vidí budoucnost monetizace blogů. Na jedné straně je zřejmé, že se pohybujeme na hraně etiky. Reklama by měla být označena jako reklama a pokud bloger miluje nějaký produkt natolik, že o něm chce psát, měl by tak činit bezplatně. Na straně druhé velká média používají podobné praktiky. Proč by měly malé ryby plout proti proudu?

Cítí-li autor blogu potřebu napsat o tématu, za které je někdo ochoten zaplatit, nemám nic proti. Trošku váhám, jak vnímat lidi, kteří se nechávají pár stovkami "inspirovat". Nicméně jistě vím, že současné ceny (100 - 500 Kč za článek) mě k zaplevelování tohoto webu nepřimějí. Navíc bych se cítil malinko divně kvůli pravidelným čtenářům. Ocenil bych spíše, kdyby byl někdo ochoten platit za klikatelný odkaz bez nofollow na začátku či konci textu se sdělením např. Tento článek sponzoruje Obchod specializovaný na Vánoční dárky.

Ale pokud po skončení údajné hospodářské krize bude někdo ochoten nabídnout třeba litřík, nevim, nevim :)

OK2-36288 sráží mou chuť monetizovat

Web OK2-36288.blogspot.com už jsem zmiňoval ve článku, který se věnoval brněnským blogům, často na něj také odkazuju na mikroblogu. Občas při brouzdání těmito stránkami dostávám chuť zahrabat se hluboko pod zem a už nikdy nic nepublikovat.

Říkám si: Ty vole, ty uvažuješ o placených článcích? Zobrazuju u svých textů reklamy, přijde sem tolik návštěvníků za měsíc jako OK2-36288 za půlroku a přitom kvalitou vede jednoznačně on (ještěže mám spoluautory). Připadá mi zlehka blbé nechat si platit za něco, co je méně dobré než obsah vytvořený úplně bezplatně.

Tak alespoň znovu na OK2-36288 odkážu, tentokrát na jednotlivé rubriky:

Politika
Co mě baví
Co mě štve

Snad nám autora neseberou a vytrvá, i když to nemá lehké. 26. října 2009 jsem se dočetl: Minulý týden jsem byl přátelsky a v dobré víře upozorněn, že tento blog pilně sledují operativci z BIS. Protože podobně jako přátelé z Elave nemám co skrývat, mohu napsat jen jediné: přátelé, buďte vítáni ;)

Aktualizováno

Když si v krámě oblíbím nějakou dobrotu, přestanou ji mít, zdraží ji či zkurví. Když si na Netu oblíbím nějakou stránku, do roka a do dne ji zruší :( To je také případ OK2-36288. Autor publikuje na jiném webu a zabývá se téměř výlučně křesťanskou tématikou.

Vesnička - Placený komiks.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Guy Gilbert - Evangelium podle svatého lotra

...recenzovité zamyšlení.

Já a tahle knížka jsme se k sobě dostaly poměrně krkolomným způsobem. Tenhle semestr jsem si na fakultě zapsala předmět s názvem Terapie dětí s poruchami chování. Na první hodině se mluvilo o doporučené literatuře a mě mezi jinými jmenovanými zaujala kniha Evangelium podle svatého lotra. Ten název se mi líbil a jistým způsobem mě přitahoval. Poznámka vyučujícího o tom, že on to ještě nečetl a my asi máme víc času, tak bychom to mohli stihnout dřív než on, mi nejdřív připadala hloupě vtipná (přitom, kolik toho v pátém ročníku mám), ale daná knížka mi nešla z hlavy. Věděla jsem o ní jen to, že ji napsal nějaký francouzský katolický farář, který pracuje s problémovou mládeží, a měla za to, že to bude prostě soubor nějakých jeho zkušeností a že uvedený název je jaksi podivně metaforický.

Ovšem chyba lávky! Evangelium podle svatého lotra je totiž skutečně ve své podstatě náboženským textem. Ovšem rozhodně ne textem ledajakým! Nudu ani nepochopení, které jste si možná někdy během svého života s náboženstvím asociovali, zde nečekejte. Tahle kniha v sobě má mnoho lidskosti, snahy pomoci a také snahy vyložit vybrané slovo boží lidem z masa a kostí. Stojí na hluboké a osobní víře katolického faráře a jeho usilovném snažení předat tuto víru dál. Přiznám se, že jsem nikdy neměla v ruce žádný duchovní text, který by mě více oslovoval. Snad je to čtivým a jasným stylem tohoto autora, snad aktuálním bodem na mé životní cestě, těžko říct. Knížku Vám ale rozhodně doporučuji.

Pro malou ochutnávku zacituji z Úvodu. Alespoň tím také trošku osvětlím název téhle prapodivné knihy. "Chtěl jsem napsat tuhle knihu, protože mě fascinuje poslední pohled Krista. Tu scénu znáte. A jestli ne, tak vám ji popíšu. Kristus je ukřižovaný. A spolu s ním dva lotři. Zločinci, to se ví! Jistě gangsteři. Jeden z nich se mu vysmívá: ´...Slez z toho kříže, určitě to zvládneš, když už jsi udělal tolik zázraků pro druhé!´ Druhý žádá Pána o odpuštění a říká mu: ´Vezmi mě s sebou do ráje.´ ´OK!´odpovídá Ježíš, ´ještě dnes večer tam se mnou budeš.´ Tento Kristův poslední akt milosrdenství mě vždycky fascinoval. Je největší ze všech. Je poslední. A právě z tohoto úhlu jsem pro Tebe převyprávěl evangelium." Z mého úhlu pohledu se to autorovi podařilo krásně. A není to věc, která by musela oslovovat jen ty, kteří někde kradou, loupí či zabíjí... je to knížka pro člověka, neboť Gilbertovi, literárně řečeno, nic lidského není cizí.

Pár základních informací

Každá kapitola začíná nějakým citátem z Bible, který je pak více vysvětlen, dán do souvislosti s běžným životem, je k němu připojen příběh, zkušenost, zážitek. Text je prokládán odkazy na knězův osobní i pracovní život, čtenář má možnost nahlédnout do jeho dlouholeté praxe, do postupů, které používá, i do postojů, jež jsou za nimi. Guy Gilbert rozčlenil knížku do pěti částí: Prosté evangelium, Světlo evangelia, Dnešní kněží, církev zítřka, Ježíš Kristus, prima chlap a Posiluj svou spiritualitu. Nevím, kterou bych měla nejvíce vyzdvihnout, všechny mají své kouzlo. Mezi řádky všech z nich je patrné jasné a největší poselství této knihy, a to: Bůh je láska. Zamyslet se nad touto větou je úžasné. Kdyžtak si na to dejte alespoň pár vteřin, lépe minut. ;) Z ostatního je tam toho tolik, že to nelze v rámci tohoto článku předat.

Jako člověka s určitou nedůvěrou ke katolické církvi a s nesouhlasem s některým jejím konáním, mě zaujala také velmi ostrá kritika směrem k vlastním řadám. Gilbert je kněz, který říká: "Představitelé náboženství, kteří dnes exkomunikují, místo aby se chovali vstřícně a měli za jediný požadavek lásku, jsou pokrytci a lháři. Mlátit druhému o hlavu přísná a složitá pravidla znamená dělat z Boha nesmiřitelného zákonodárce. A je to ještě horší, když se boží zákony falzifikují. To znamená Boha pro člověka, který ho tak obtížně a složitě hledá, doslova masakrovat."

To je alespoň pro mě osobně vysloveně revoluční. A takových věcí najdete u Gilberta víc. A jestli jsem Vás ještě nepřesvědčila, abyste se na Guye někde v knihovně nebo v knihkupectví mrkli, vězte také, že kniha, o které tu píšu, dostala ve Francii v roce 2004 "Cenu spirituality dneška". Já osobně se posléze rozhodně budu zajímat také o další Gilbertovy knihy, které v češtině vyšly. Jen ještě nevím, zda o Bratra vyvržených nebo o Až do krajnosti. Obě by se měly více věnovat jeho práci s mládeží. Rodiče by pak mohl zaujmout titul O dětech a výchově.

Na závěr už jen jediný tip: jestli chcete vidět faráře, o kterém mnozí říkají, že je apoštolem 21. století, zadejte v Googlu do vyhledávání obrázků jméno Guy Gilbert. Budete pravděpodobně dost překvapeni. :-) A když se kouknete na jeho oficiální stránky www.guygilbert.net, najdete ho na fotce dokonce i se Sarkozym nebo s papežem Benediktem XVI. Je to docela prča.

Štítky: ,

Video: Koncert Beatles na střeše z Youtube

Skupina Beatles odehrála svůj poslední oficiální koncert v létě roku 1966. Improvizované živé vystoupení na střeše nahrávacího studia se uskutečnilo v lednu 1969 v rámci natáčení filmu Let It Be. Koncert po pár desítkách minut ukončila policie kvůli zmatkům, které způsobily přihlížející davy v ulicích.

Pokud by bylo některé video nefunkční, upozorněte nás v diskusi pod článkem. Zkusíme to napravit.

Beatles: Koncert na střeše, 1. díl


Beatles: Koncert na střeše, 2. díl


Beatles: Koncert na střeše, 3. díl


Kam dál?
Woodstock 1969: To nejlepší z Youtube, 1. díl


Komiks Vesnička - Neohrožený disident Chudík.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Vzpomínky na autostop: Jak na to, ztráty a nálezy

Tak jsem stál po dlouhé době znovu u krajnice. Ne že bych chtěl, ale přecpaný autobus nebral, neměl jsem jinou možnost. A dopadlo to jako skoro vždycky, v cíli jsem byl dřív, zadarmo a ještě jsem hodil řeč se zajímavými lidmi.

Popravdě ani nevím, proč posledních pár let skoro nestopuju, asi to bude pomalu se blížícím stářím a obavou, že třicátníkům nestaví :)

V průběhu studia na vysoké pro mě byl autostop spolehlivým způsobem dopravy do a hlavně z místa školy, na dovolenou jsem jezdil stopem, i při cestě z putyky v okresním městě jsem občas zkoušel na někoho mávnout.

Autostop je velice zajímavý fenomén. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč někdo vezme úplně cizího člověka s báglem k sobě do auta. Část řidičů takto vrací (stejně jako budu vracet já) nastopované kilometry z dřívějška, někdo si chce povídat, jiný se nudí nebo mu třeba stopař někoho připomíná.

Jak na autostop

Tuny papíru se popsaly o tom, kde má člověk stát a jak má vypadat, aby byl při stopování úspěšný. V oblečení to nebude, to bych se nedostal nikdy nikam. Zato výběr místa je dle mých zkušeností klíčový. Ideální je přehledný úsek, kde auta nevalí moc rychle a je možné bez problémů zastavit. Dobré zkušenosti mám s konci vesnic (lidi si myslí, že můžete být místní), okolím autobusových zastávek a benzínek (samozřejmě nikoho neotravujte u stojanu atp.). Naopak štěstí mi příliš nepřálo na dálnicích. Hodně pomáhá viditelný batoh a skutečným trumfem je sympatická přítelkyně :) Řidič má pouze pár vteřin na rozhodnutí, tvařte se pohodově a nedělejte žádná rozmáchlá gesta. Papír s nápisem, kam chcete, používejte jen, je-li to naprosto nezbytné.

Autostop: Možnost poznat opravdu různé lidi


Kromě úspory peněz mám na stopování rád všechny ty lidi, se kterými je možné se setkat. A je to od Bacha po Vlacha. Vzpomínám si na jednu cestu do školy, kdy mě v úseku Buchlovice - Bučovice vezl luxusní limuzínou pán, který tvrdil, že má pod palcem brněnský Špalíček, mluvil o miliardách, novinářích, politicích. No a v úseku Bučovice - Vyškov jsem si jel Škodou 120, řidič si stěžoval na odstřižení elektřiny kvůli neplacení.

Asi pro Vás nebude žádným objevem, že víc berou chlapi. Ovšem ženy obecně najezdí méně kilometrů, je otázkou zda tu není úměra. Několikrát jsem dokonce jel v autě jen s maminkou a dítětem v sedačce. Proto když vidíte řidičku, nechte rozhodně palec nahoře.

Obrovská většina řidičů a řidiček, kteří berou, jsou v pohodě. I když já jsem celkem tolerantní, někomu třeba vadí, když se mlčí, mé maličkosti je to fuk. V podstatě nemám rád jen 2 věci: Nadávání na drahotu pohonných hmot a ožralce (po setmění pravděpodobnost nadójeného šoféra roste). Kdo jezdí jako prase, ten většinou stopařům nestaví.

Nejhorší a nejlepší svezení

U nejhoršího svezení mám jasno: Trambusy a staré Avie. Profíci, kteří v těchto mašinách tráví celou pracovní dobu, mají můj hluboký obdiv. Nejlíp se samozřejmě jezdí v nových BMW a Mercedesech, hodně se mi líbila Alfa Romeo. No a největší adrenalin je stopnout motorkáře. Dřív, když ještě nebyla taková buzerace a dalo se valit bez přilby, skutečné žůžo dobrodrůžo :)

Autostop v zahraničí


Ač mám Českou republiku projetu téměř celou, do zahraničí jsem se vydal (s kolegou Žůrkem) jen jednou. Hezky jsme si naplánovali free týden v Rakousku a Maďarsku. Bohužel nonstop pršelo, střechu nad hlavou a love nemaje, jsme se museli přesunout na Slovensko do krytých prostor.

Stihnuli jsme Vídeň a okolí. Lidi v Rakousku berou a jsou úplně v pohodě. Ani neznalost němčiny nevadí. Jen pozor na agilní místní policii, nevím co nám kluci chtěli, každopádně nás od silnice vyhodili.

Na Slovensku to bylo jiné kafčo. Nevím, zda to byla smůla či náhoda nebo jestli stopařům u malých bratrů pšenka nekvete. Hodiny jsme postávali na ideálních místech v okolí Bratislavy a později Sence. Nic. Museli jsme se snížit k používaní hromadné dopravy. A když nás konečně někdo vzal, byli to Češi.

Nečekaný spolucestující

Na závěr zkusím zavzpomínat na svou nejpodivnější cestu stopem. Zastavil jsem si stříbrnou dodávku, uvnitř dlouhovlasý pohodově vypadající kluk, z kazeťáku vyřvával Chris Rea svou píseň Road to Hell, později byl střídán Sabatama.

Po nějaké době říkám typanovi: "Co vlastně vezete? To vypadá jako mrtvola." A on na to "Čemu se divíš, když sis stopnul pohřebáka." Podíval jsem se pořádně, vzadu byl opravdu na prkně tuhý dědula. Když jsem vystupoval, všimnul jsem si decentních ratolestí na dveřích dodávky.
Komiks Vesnička - Diskriminovaný stopař Emil.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů