Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 11/2010 - Stránka z Archívu

František Sahula: Videoklipy z YouTube

Táta českého punk-rocku Franta Sahula se nikdy nevyhříval v záři mediálních reflektorů. Většina lidí ho zná jako Průšu ze stejnojmenného videoklipu skupiny Hagen Baden, kde ovšem nezpívá (pěje Fanánek). Dokud Sahula žil, střídavě se vyskytoval či nevyskytoval v legendární skupině Tři Sestry. Alba, na kterých se podílel, o třídu převyšují ta ostatní.

Méně známá je Sahulova sólová tvorba. Nejlépe uměl živě, se skupinou Synové výčepu nahrál velmi zdařilé album v klubu Bunkr. Studiovky působily moc vyumělkovaně, většinou chyběla Sahulova energie a tah na branku. Výjimkou jsou písně, které zpíval v rámci projektu Stará kovárna aneb Konec punku v Čechách.

Do dnešních dnů se zachovaly 2 Sahulovy videoklipy. V Lambadě zaujme hereckým výkonem a veselým textem, skvělá píseň Stíny na duši patří dle mého názoru mezi 10 nejvíce nedoceněných porevolučních songů.

František Sahula: Lambada


František Sahula: Stíny na duši


Kam dál?
František Sahula: Ve stádu je vlk

Štítky: ,

Co je to emoční inteligence a jak ji zvyšovat

Před časem jsem v článku Nadané dítě: Jaké by mělo být, aby v životě uspělo? psala o tom, že pro úspěch v životě nejsou podstatné jen výkonové charakteristiky, ale také emoční inteligence. Dnes se zaměřím na to, co pod tento pojem spadá, nastíním, jak se emočně inteligentní člověk chová a poukážu na několik věcí, které lze dělat, abychom svoji emoční inteligenci zvýšili.

Emoční inteligence: Co to je?


Pojem emoční inteligence poprvé použili v roce 1990 psychologové Peter Solovay a J. D. Mayer, kteří ji definovali jako součást sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání. Tento pojem byl pak proslaven především knihou Daniela Golemana, která nesla přímo název Emoční inteligence a vyšla v roce 1995 (u nás v překladu Markéty Bílkové v roce 1997). Já osobně chápu emoční inteligenci jako schopnost uvědomovat si své pocity a zacházet s nimi tak, aby to vedlo k pozitivním cílům.

Jak se emočně inteligentní lidé chovají?

Existuje pět hlavních oblastí, v nichž se emoční inteligence projevuje. Jedná se o znalost vlastních emocí, zvládání emocí, schopnost sám sebe motivovat, vnímavost k emocím jiných lidí a umění mezilidských vztahů. Emočně inteligentní lidé jsou otevření sami k sobě. Naslouchají si a mohou popsat, co se v nich odehrává. Své emoce jsou schopni zvládat. Nenechají se jimi ovládnout, místo toho se umí zastavit a na základě zhodnocení situace pak jednají. Umí pracovat se svými emocemi (např. nahlédnout na obtížnou situaci z jiné perspektivy), dopřát jim i přijatelné uvolnění. Umí realisticky a zároveň pozitivně myslet. Jsou schopní motivovat sami sebe k výkonu, nejsou tedy závislí (pouze) na odměnách přicházejících zvnějšku. Dokáží být vytrvalí, dobře zvládají překážky. Jsou vnímaví k emocím jiných lidí. Zohledňují jejich emoční prožívání v komunikaci a mohou jim pomáhat zvládat emoce. V mezilidských vztazích bývají oblíbení, protože je jim vlastní určitá vyrovnanost. Působí na druhé příjemně.

Jak svoji emoční inteligenci zvyšovat


Každý z nás má nějaké špatné vlastnosti, zlozvyky a slabiny. Pole emoční inteligence je optimistické v tom, že na svých charakteristikách v této oblasti můžeme pracovat a dojít k zásadnímu zlepšení. Dále uvedu pár tipů, o nichž si myslím, že by mohly být užitečné v rámci snahy o dosažení takového cíle.

1) Dbát na uspokojování vlastních potřeb (jídlo, spánek, pohyb apod.). Alespoň plus mínus zdravý životní styl nám pomůže v tom, abychom vůbec měli kapacitu věnovat se vlastním emocím, fungování v mezilidských vztazích a podobně.

2) Snažit se poznat sám sebe. Věnovat se introspekci a sebereflexi. Naučit se rozeznávat své emoce a uvědomovat si, co je spouští, odkud pramení, co znamenají.

3) Vnímat zpětnou vazbu, kterou nám dávají ostatní, zamýšlet se nad ní a snažit se podle ní modifikovat své chování, pokud to vyhodnotíme jako správné.

4) Realisticky myslet. Na základě rozumové analýzy eliminovat tzv. automatické myšlenky, které se nám vkrádají do hlavy v obtížných situacích velmi rychle a ani nevíme jak.
Příklad: Student "vyletí" u zkoušky. Automatické myšlenky by mohly být: "Jéžišimarjá, no to je to nejhorší, co se mi mohlo stát. Co teď budu dělat? Já se to nikdy nenaučím!" Tento přístup vede ke kaskádě negativních pocitů a ztrátě motivace. Uděláme-li takovýmto myšlenkám přítrž a uvědomíme-li si, jak vzdálené jsou od reality, můžeme je nahradit třeba tvrzením: "Tuhle zkoušku jsem neudělal. Takový typ otázek jsem neočekával. Je to pro mě zkušenost. Příště se musím lépe připravit a koncentrovat se na X a na Y." Tento přístup shrnuje situaci, analyzuje důvod jejího vzniku, konstruuje řešení. Je tedy aktivní a může ve výsledku vést k úspěchu.

5) Rozlišovat mezi sebou a problémem. Automaticky se s ním neztotožňovat, ale naopak se proti němu vymezit.
Příklad: Problém není v tom, že já jsem líný. Problém je lenost, se kterou musím bojovat.

6) Uvědomovat si své kladné stránky. Naše kultura nás často vede k tomu, že "sebechvála smrdí". Mylně potom o sobě často smýšlíme v negativním světle. Přitom máme mnoho předností, kterých bychom si na sobě mohli vážit. Uvědomíme-li si své dobré vlastnosti a úspěchy, zvedne nám to sebedůvěru, která je důležitá pro dosahování dalších našich cílů.

7) Stanovovat si realistické cíle, které lze splnit. Plánovat časové rozvržení jednotlivých kroků, které k cíli vedou a průběžně vyhodnocovat, jak plníme plán. Občas se také odměnit, udělat si radost něčím, co je konkrétně pro nás příjemné. Pokud se nedaří plán dodržovat, zamyslet se nad tím, zda je cíl skutečně v daném časovém období dosažitelný. Pokud ne, nebát se cíl přeformulovat nebo si prodloužit období k jeho dosažení.

8) Naladit se optimisticky a očekávat úspěch místo toho, abychom se trápili myšlenkami typu "co když to nevyjde". Je známo, že často se nám stane právě to, co čekáme.

9) Být empatický k druhým, snažit se je chápat. Naslouchat jim. Odsunout vlastní perspektivu a zaujmout perspektivu druhého.

10) Snažit se odpouštět druhým i sobě. Nechtít mít všechno perfektní. Být přívětivý.

11) Pracovat se svými negativními emocemi. Vyhledávat alternativní pohledy na situace, které nám na první pohled připadají negativní. Zároveň dovolit sám sobě emoce projevit takovým způsobem, jak je nám vlastní, jak nám to vyhovuje - najít si na to čas a bezpečné prostředí.

12) Nezoufat, pokud nám něco hned nevyjde a vytrvat. Naučit se odsunout uspokojení.

Pokud se chcete dozvědět víc, velice doporučuji Golemanovu knihu Emoční inteligence. Je velmi poutavě psaná - nejde o žádnou učebnici, spíše o publikaci opírající se o příběhy přímo ze života.

Zdroje:
Materiály ze seminář o emoční inteligenci realizovaného Poradenským centrem MU
Daniel Goleman - Emoční inteligence
Definice emoční inteligence podle MSC


Kam dál?
Vztahy a stres včera a dnes

Štítky:

Retro: Google a Seznam v roce 1998

Když jsem se v roce 1996 poprvé přimotal k Internetu, moc tam toho v češtině nebylo. Surfování bylo extrémně pomalé (občas i v řádech desítek b/s), čekání na načtení stránek zpříjemňovaly podivné zvuky modemu a fronta natěšenců za mými zády.

Než se objevil Google, bylo vyhledávání úkolem hodným nadčlověka. Seznam fungoval výlučně jako katalog, jediným webem, kde jsem při nalézání konkrétního obsahu občas uspěl, byla Altavista.com.

Tehdy jsem nejvíc času na síti trávil mailováním. Další praktické využití Internetu bylo pro běžného člověka, který "hutorí len po našom", možné až od roku 1998, kdy se na scéně objevil velkej mistr G. Divoká doba nepřející dodržování autorských práv nám dala poprvé a naposled ochutnat z číše opravdové svobody.

Co se mi při prohlížení náhledů Seznamu a Googlu z roku 1998 vybaví? Když zatlačím nostalgickou slzu, překvapí mě, jak málo se změnil vzhled obou vyhledávačů. Je to jasnou odpovědí všem, kdo přeceňují důležitost formy a podceňují obsah.

Google v roce 1998
Google - Náhled z roku 1998

Seznam v roce 1998
Seznam - Náhled z roku 1998

Zdroj náhledů: Archive.org

Štítky: ,

Budoucnost notebooků a budoucnost člověka

...aneb Co nás čeká a nemine.

Málokdo si plně uvědomuje, jak velký technologický třesk jsme v posledních 15 letech zažili. Počet uživatelů notebooků, mobilních telefonů a Internetu vzrostl závratným tempem. Zatímco v roce 1995 znala většina lidí tyto vymoženosti jen z doslechu, nyní je disidentem ten, kdo je nepoužívá. Nové technologie zásadním způsobem proměnily náš pracovní i osobní život.

Na co se můžeme těšit v budoucnu?

1) Fólie místo monitorů

Velkou překážkou dalšího rozšiřování Internetu jsou LCD monitory. Jejich relativně vysoká cena a malá skladnost (20 palcový do kapsy nenarvete, kdybyste se na hlavu stavěli a učůrávali k tomu) způsobuje, že nejsou schopny plnit svůj účel v přecpané šalině nebo u relaxačních chvilek na toaletě. Ale nezoufejte, fólie jsou za dveřmi. Stočíte a valíte.

Alternativu klasických fólií vidím ve skládačkách. Dokážu si například představit notebook o velikosti krabičky cigaret, kterou prostě a jednoduše rozložíte na supertenkou mašinu.

2) Malé projektory

Již nyní existují technologie, pomocí kterých lze promítat obraz na vzduch. Jakmile budou široce dostupné, fóliím odzvoní. Je jen otázkou času, kdy budou takovéto projektory dostatečně malé, výkonné a levné.

3) Přímá komunikace s počítačem

Problémem bude i nadále zůstávat komunikace člověka s počítačem. Ovládání hlasem je běžné už teď, zbývá vychytat několik mušek. Tou hlavní je neochota většiny lidí plkat se svým notebookem.

Psaní speciálním perem se nestalo hitem, klepání na klasické klávesnici je daleko komfortnější než ťukání textu na čemkoli jiném. Jak z toho ven?

Dočkáme se velké marketingové masáže, pomocí které nám budou výrobci sdělovat, jak je hlasová komunikace super. V důsledku občas prohodíme pár slov s ledničkou, semtam zavtipkujeme s PC, ale na souvislou práci to nebude.

4) Propojení počítače s člověkem

Cesta k propojení počítače a člověka začala velice nenápadně. Krom pár šílenců mají zatím v sobě chytrou elektroniku jen nemocní, kterým pomáhá ke zlepšení jejich zdravotního stavu. Postupem času bude docházet k zásadnímu rozšíření, dá se předpokládat, že využití těchto technologií pro léčebné účely přijmou lidé veskrze kladně. Téměř každý má nějaký neduh, téměř každého se to dotkne.

Tlak na efektivní komunikaci postupem doby způsobí masivnější rozšíření přímého připojení. Budeme surfovat po Netu pouhou myšlenkou. Kdo ví, zda se k nám budou nějaké mašinky napojovat, do nás implantovat nebo zda to bude čistá "telepatie".

5) Tělo se stane nepotřebným

Jak se člověk vyvíjí, tělo ztrácí svou důležitost. Zatímco dříve byla fyzická zdatnost nezbytným předpokladem k přežití, nyní je třešničkou na dortu, které se lidé věnují ve svém volném čase.

Až bude možné převést vědomí do počítače, dosáhne lidstvo prvního stupně na cestě k nehmotnosti. Je možné, že s čím dál větší mírou poznání a kultivace mysli dospějeme k nepotřebnosti fyzického těla, bude překážkou v našem vývoji.

Je cílem evoluce stát se Bohem?

Kdy to všechno bude?

Ačkoli se firmy bijí v prsa a vykřikují haldy hesel o inovacích, není to tak žhavé. Spíše pokrok zdržují, snaží se vytřískat co možná nejvíc ze stávajícího stavu, spousta zásadních objevů jim leží v šuplících. Čekají s nimi na ten správný termín. Ten většinou nastává o trošku později než by zdravý vývoj kapitalismu potřeboval. Pobláznění lidí do novinek totiž aktivizuje k utrácení.

Do 15 let očekávám masové rozšíření fólií, malých projektorů a hlasové komunikace. Za dalších 15 let již bude člověk s počítačem přímo spojen. Doby, kdy bude tělo pouze nepotřebnou přítěží, se snad nedočkám, bez studené dvanáctky a teplého uzeného by to nebyl žádný život :)

Použité zdroje: Sci-fi filmy, seriály a knihy.

Štítky: ,

Listopad 1989: Co jsme chtěli a co z toho zbylo

Spousta lidí je znechucena vývojem po listopadu 1989, cítí se podvedeni a okradeni. Takto si to, když demonstrovali na náměstích, nepředstavovali. Otázkou je, co si vlastně představovali.

Odpověď není snadná. Minulý režim proti sobě spojil spoustu názorových proudů, na jeho pádu se podíleli naivní studenti, prošlí hipísáci, máničky, katolíci, skinheadi, pankáči, komunisté vyhození ze strany po roce 1968, intelektuálové z leva do prava, političtí vězňové, anarchisté, okradení z 50. let... Svoje polínko přiložili téměř všichni, komu bylo za 40 let vlády osvícených soudruhů ublíženo.

Je zřejmé, že z tohoto mišmaše různých životních přesvědčení nemohl vzniknout hned v nejžhavější fázi revoluce jasný politický program. Proto se musíme pustit do zkoumání obecnějších priorit, které byly tehdy hlásány.

Co jsme tedy chtěli a co z toho zbylo?

1) Svoboda

Tady není o čem diskutovat. Každý může tvrdit (téměř), co chce. Každý může bydlet, kde chce a dělat, co chce. Pláč nad médii filtrujícími, kdo bude slyšet a kdo ne, zlost kvůli marketingovým projektům parazitujícím na politické svobodě ani pobrekávání nad ne úplně 100% svobodou projevu nezastřou jasný fakt: Zde je splněno.

2) Nelhat

Čest, upřímnost, pravdomluvnost. Pojmy, které zněly na náměstích a výrazně se odrážely ve tvorbě tehdejších umělců. Režim byl nádhernou výmluvou pro všechny prolhance. Lhalo se z různých důvodů, z lidí to po revoluci spadlo jako těžký balvan. Pravda měla konečně zvítězit, nemělo se říkat něco jiného doma a na veřejnosti, nemělo se pomocí lží chránit zlo.

Jaká je situace dnes? Lhaní se stalo normou a nikoho netrápí. Není již možné svádět vinu za vlastní prolhanost na někoho jiného, tak se prostě lež nenazývá lží. Pokud přece jen zahlodá červíček pochybností, vyžene se s odůvodněním, že je třeba zajistit rodinu, budovat kariéru, vydělávat peníze, udržovat kontakty.

3) Ekonomické reformy a prosperita

Jak zmiňoval kdysi v jednom rozhovoru Václav Havel, záměrně v revolučních dnech nepoužívali slovo kapitalismus. Nedivím se, lidi to mohlo vyděsit. Všem byla jasná nutnost změny, o ekonomických reformách se mluvilo, ale nebylo to v prvních dnech hlavním tématem.

Naši obyvatelé se chtěli mít stejně jako na západě. Splnilo se. Porovnávat mzdy a důchody nemá smysl. Máme v ČR stejné oblečení, potraviny, auta, domy atd. v obdobném rozsahu jako venku. To je fakt.

Často se mluví o tom, kolik hodnot bylo po revoluci rozkradeno. Prý se mělo počkat, až se vytvoří dobrý právní rámec a až pak rozjíždět kapitalismus. Přijmeme-li tuto logiku, dospějeme k závěru, že bychom tady socialismus měli ještě teď :)

4) Odpuštění

Pokud neberu v potaz tvrdé jádro disidentů, pak si troufám napsat, že se s režimem zapletl více nebo méně téměř každý. Život bez drobných kompromisů nebyl možný. Možná i proto bylo jedním z hlavních témat revoluce odpuštění. Razilo se heslo "Nejsme jako oni", obrovský dav na Letné dokonce odpustil členům zásahové jednotky, kteří dali 17. 11. na budku studentům. Unikátní záležitost.

Bohužel, jak šel čas, odpuštění přestalo být v módě. Už za svou první amnestii dostal prezident Havel za uši, po letech se začali soudit prominenti bývalého režimu. Typický český kočkopes. Buď se mělo odpouštět nebo se měli co nejrychleji potrestat všichni, kdo potrestání zasloužili.

5) Spravedlnost

Obyčejný člověk neměl být dán na milost represivnímu aparátu, stejný metr měl platit pro všechny. Podíváme-li se na tuto problematiku bez černých brýlí, uvidíme velký posun.

Výtek můžeme mít spoustu. Pořád ještě není u trestných činů a přestupků dáván potřebný důraz na minulost konkrétního člověka, recidivista je trestán jen o málo víc než ten, kdo náhodně uklouzne. Pořád ještě záleží výše trestu více na náhodě než na provedeném činu (2 lupiči spáchají stejně loupež, prvnímu vydají 10 000,- a druhému 10 000 000,-, sedět budou různou dobu). Pořád ještě bují korupce, pořád jsou si někteří rovnější. Ale strach z policie a soudů (snad) mít nemusíme.

Resumé

Z toho, co lidé v listopadu 1989 chtěli, se nesplnilo jen to nesplnitelné. Věřte mi, že historici budou roky 1989-2010 hodnotit kladně. Zapomene se na žabomyší spory, zůstanou záznamy o běžném obyčejném životě, klidu, svobodě a blahobytu. Je to zatím nejlepší období v historii našeho státu.

Bude další revoluce?

V každé dějinné etapě si lidé myslí, že je stávající uspořádání napořád. A vždy se mýlí. Končím tedy otázkou: Dočkáme se v dalších 21 letech revoluce srovnatelné svými důsledky s listopadem 1989?

Štítky:

Čtenářský deník - Upton Sinclair: Džungle

Dnešní článek bych chtěla věnovat knížce, k níž jsem se dostala díky tipu jedné osoby mně velmi milé. HC má totiž opravdu dobrý vkus a umí doporučit literaturu, která ve vás vyvolá řadu otázek a přiměje vás k zamyšlení ;)

Nejprve pár slov o autorovi románu Džungle. Upton Sinclair, plodný americký spisovatel známý jako velký revolucionář se sklonem k levicovému vidění světa, se narodil 20. září 1878 jako syn jižanského obchodníka. Už v patnácti letech začal psát "šestákové" romány, jimiž si později vydělával na studium na univerzitě. V roce 1900 se oženil s Metou Fullerovou, s níž měl později syna Davida. Jejich manželství, které skončilo v roce 1911, nebylo šťastné a čelilo velmi špatné finanční situaci (Sinclair ale odmítal živit se jinak než psaním). Spisovatelskou slávu si Sinclair získal v roce 1906 s vydáním románu Džungle zaměřeného proti vlastníkům velkých továren v masném průmyslu a vykořisťování dělníků. Román vyvolal obrovský ohlas u veřejnosti a na jeho základě byly provedeny i změny v americké legislativě týkající se výroby potravin. Ze Sinclairových dalších prací stojí za zmínku především Metropolis (1908), Jeho veličenstvo uhlí (1917), Petrolej (1927) nebo Boston (1928). Co se týká jeho osobního života, po rozvodu s první ženou se Sinclair ještě dvakrát oženil, v obou případech však ovdověl. Sám zemřel v roce 1968.

Kompozice

Román se skládá z 31 kapitol. Má 334 stránek.

Vydání

Můj výtisk pochází z roku 1962, vydalo jej nakladatelství Mladá Fronta. Přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi.

Děj

Román začíná obsáhlým popisem svatby Jurgise a Ony, mladých Litevců, kteří se před pár měsíci přistěhovali spolu s několika dalšími členy svých rodin do Ameriky. Hlavním motivem díla je vystřízlivění ze snů o Americe jako zemi svobody a šťastného života. Původní optimistické ladění všech hrdinů se postupně pod tlakem nepříznivých okolností a mnoha těžkých životních zkušeností mění v hluboké zklamání. Nyní ale podrobněji k příběhu.

Statný a silný Jurgis a jeho otec Antanas přijedou do USA společně s rodinou Jurgisovy lásky, něžné a krásné šestnáctileté Ony. Ta sestává z Oniny nevlastní matky Elzbiety a jejích šesti dětí různého stáří, jejího bratra Jonase a sestřenice Mariji. Rodina cestuje do Chicaga, kde prý zbohatl jeden Jonasův přítel. Po určitých zmatcích jsou americkými strážníky nasměrováni na předměstí Chicaga, kde se rozkládá tzv. Masné město - komplex továrních budov věnující se zpracovávání masa a výrobě potravin z něj. Prostředí tam je naprosto příšerné. Puch, haldy lidí, bláto, ulice bez chodníků, chudičké domky, které téměř padají jejich obyvatelům na hlavu. Obrovský příval přistěhovalců rvoucích se o práci v děsných podmínkách továren, jejichž hlavním cílem je efektivita a tedy zisk majitelů - na úkor všeho ostatního - zdraví a kvality života dělníků i výsledné kvality a zdravotní nezávadnosti výrobků.

Přesto jsou zpočátku nadšeni. Efektivita továrního zpracování masa hlavně Jurgise až fascinuje. Všichni věří, že se uplatní, že zabezpečí sebe a dobře vychovají své děti. Silný a zdravý Jurgis bez problémů sežene práci. Mezi zkroušenými lidskými troskami postávajícími před branami továren v touze získat práci snadno triumfuje - bude zametat prasečí vnitřnosti v jedné z fabrik. Podobně statná Marija má štěstí, získá práci natěračky konzerv. Jonas se stává dělníkem - vozí v některém z provozů vozíky s masem. I malé Oně se nakonec podaří skrze úplatek získat práci. Nejobtížnější je to s Jurgisovým starým otcem Antanasem, jehož nikde nechtějí. Díky úplatku ale i on ve finále získá místo - ve starém mokrém sklepě, kde po podlaze teče kyselina. Děti chodí do školy, s nejmladšími je doma Elzbieta, která se stará o domácnost.

Zpočátku žije rodina v dělnické ubytovně, ale poté, co se alespoň základním způsobem v prostředí zorientují, začínají snít sen o vlastním domě. Reklama a úlisný agent realitní společnosti je přesvědčí ke koupi domu. Podle svých prvotních propočtů bez potíží zvládnou splácet. Ve smlouvě jsou ale kličky, které později budou jednou z příčin jejich zkázy. Kvůli úrokům, o nichž neměli ponětí, musí jít pracovat i třináctiletý Stanislovas. Zatímco v létě se život v Masném městě dá alespoň nějak zvládat, což umožní Jurgisovi a Oně vystrojit na podzim veselku (po které mimochodem tonou v dluzích, protože se svatebními dary se nikdo nepředal), zásadním nepřítelem je zima. Teploty až 30 stupňů pod nulou, zavírání provozů, omezování práce v továrnách, nedostatek teplého oblečení (nelze koupit), dlouhá vzdálenost od domu do továren, sníh, málo peněz na jídlo a uhlí. Zima, zima, zima - zdravotní problémy, vyčerpání. A dlouhé řady těch, kdo vás nahradí, když jednou nepřijdete včas do práce. Řetěz tragédií se začíná rozvíjet smrtí Antanase, která je přímo způsobená příšernými podmínkami, ve kterých pracuje. Přece jen ale ještě pořád alespoň doutná nějaké naděje šťastného života - Marija je zamilovaná. Naději na vdávání ale ztratím, když zavřou její konzervárnu a ona nemůže sehnat žádnou další práci. Navíc přicházejí další účty, které se musí platit za dům - instalatér, pojistka...

Jurgis a Marija se organizují v odborech. Marija poté, co se alespoň v základu naučila anglicky, tím málem zhatí veškeré své plány na uplatnění - je příliš výřečná, otevřená, moc úspěšná ve shánění nových odborářů - a "masobaroni" mají všude své špehy. Do toho Ona otěhotní. Chlapeček Antanas se všem stane radostí - ačkoli jeho matka musí po několika dnech od porodu zase do práce, aby nepřišla o místo. Další zima je ukrutná. Jurgis se totiž v lednu v práci zraní. Svou snahou přemáhat bolest jen způsobí to, že následně musí zůstat doma několik měsíců. Na rodinu doléhá skutečná bída. I kvůli tomu, že Onin bratr Jonas od rodiny utíká, musí začít pracovat dvě další děti - chlapci (10 a 11 let) - dělají kameloty v centru města. Do stejné doby přišla náhlá smrt malého Kristoforase, nejmladšího syna Elzbiety. Rodina prakticky ani nemá, jak ho důstojně pohřbít, což Elzbietu, která ho hluboce milovala, velice rmoutí.

Jurgis po svém uzdravení vůbec nemůže sehnat práci. Nakonec se uchytí v tom nejhorším možném provozu ze všech - v závodě na výrobu umělých hnojiv. Zpracovávají se tam ty částí zvířat, která se už skutečně jinak zpracovat nedají, závodu vládne příšerný smrad v obrovské koncentraci, kterým člověk vysloveně nasákne. Rodina začíná ztrácet kontrolu nad výchovou malých chlapců - kamelotů, kteří se začali domů vracet zřídkakdy s tím, že je to z centra příliš daleko a raději budou přespávat někde venku ve městě. Rodina je tedy začne znovu posílat do školy - pracovat jde místo nich Elzbieta s tím, že domácnost za ni povede třináctiletá Kotrina.

Jurgis kvůli své práci, kterou nelze vydržet, začíná pít. Ona zároveň podléhá jakémusi emočnímu vypětí či krizím, kterým on nerozumí. Po čase přijde na to, o co se jedná. V práci nutí Onu k sexu s mistrem a ona se podvoluje, aby nepřišla o místo. Po tomto odhalení Jurgis nemešká a v afektu se vydá tohoto mistra zabít. Nakonec je z toho těžké ublížení na těle. Jurgis putuje do vězení. Rodina není bez jeho příjmů schopná se sama zabezpečit, během jeho uvěznění přichází o dům.

Po návratu z vězení, kde stráví asi tři měsíce, je Jurgis nachází na ubytovně, kde bydleli na začátku. Ona právě rodí. Nejsou peníze na to zajistit jí lékaře ani porodní bábu. Tu Jurgis nakonec sežene, ale je to marné. Porod je příliš komplikovaný, dítě i Ona umírají. Jurgis čelí hlubokému zármutku. Světlem ve tmě, kvůli kterému se chce dál rvát, je malý Antanas. Zanedlouho se ale malý klouček utopí a i Jurgis volí Jonasovu cestu. Bez rozloučení odchází od rodiny a stává se tulákem.

Do města se vrací až v zimě, když se na venkově nelze uživit. Tak tak bojuje o přežití, s pomocí kamaráda z vězení ale nakonec najde i práci a vzhledem k různým kontaktům, které pak získá (zaplete se do politiky radikální strany), se mu podaří vydělávat i hodně peněz. Po velké stávce v Masném městě však o svou pozici přichází a je znovu žebrákem. Potká na ulici starou známou, od které se dozví, kde nyní bydlí jeho rodina. Vydává se za nimi a zjišťuje, že Marija se začala živiot prostitucí, čímž pomáhá zbytku rodiny. Elzbieta pracuje, děti chodí do školy. Jurgis chce Mariju z jejího nového životního stylu vytrhnout, ale jí to připadá jako naivní plán, odmítá jej.

Jurgis se nakonec zcela náhodou dostává na socialistickou schůzi. Je okouzlen levicovým smýšlením a stává se členem strany, která mu také pomůže v obtížné životní situaci. Začíná pracovat jako podomek v hotelu vlastněném jedním spolustraníkem. Vrací se k Elzbietě a dětem. Kniha spěje ke svému závěru, jímž jsou následující volby, v nichž socialistická strana získá mnohem větší počet hlasů než kdy dříve. Na jejím konci se autor také uchyluje k představování koncepcí socialistického uspořádání světa prostřednictvím postav různých straníků.

Postavy

Jurgis - hlavní hrdina celého románu, mladý a statný litevský muž zkoušený v Americe mnoha obtížemi, během románu se jeho pohled na svět mění od nepravou svobodou očarovaného idealismu přes poznání drsné skutečnosti až k novému smýšlení v duchu socialismu.

Ona - šestnáctiletá jemná dívka, manželka Jurgise, matka synka Antanase, umírá při svém druhém porodu v osmnácti letech.

Marija - sestřenice Ony, pod vlivem drsných životních podmínek se dá na prostituci, ač je v srdci něžnou a citlivou osobou.

Elzbieta - Onina nevlastní matka, která má ještě šest vlastních dětí. Pochází z dobré litevské rodiny, lpí na starých tradicích, velmi těžce snáší konfrontaci s novou životní realitou.

Jonas - Onin bratr, starý mládenec, který nevydrží krušné podmínky života s rodinou, neplní očekávání, že ji bude finančně podporovat - raději utíká.

Antanas - Jurgisův otec, který umírá několik měsíců po příjezdu rodiny do Ameriky. Jurgis a Ona po něm pojmenují svého prvního syna.

Místo

Převážně Chicago, místy americký venkov.

Čas

Začátek 20. století.

Vlastní názor

Tato kniha si právem zaslouží svůj název Džungle. Bolestné je vědomí, že byla sepsána na základě poměrů, které v dané době v Chicagu skutečně panovaly. Proto je zcela pochopitelné autorovo inklinování k socialismu jako možnosti změny. V této knize poznáváme kapitalismus v jeho nejtvrdší a nejkrutější podobě, v podobě, která ničí člověka, obírá ho o jeho sny, zcela ho ožebračuje. Jakmile z něj vysaje veškerou jeho energii, bez špetky soucitu ho odhodí. Je to líčení ukrutnosti, kterou může přemoci pouze lidskost - ovšem ani ta není spásou, pokud za sebou nemá dostatečné množství peněz.

Román je poutavým vyprávěním o podmínkách života přistěhovalců pracujících v průmyslových komplexech Ameriky na počátku 20. století. Doporučila bych ji každému, kdo má zájem více nahlédnout do tohoto období dějin a přemýšlet nad tím, na jakých základech stojí západní společnost.

Džungle nás vybízí k uvažování nad tím, v čem my sami nyní žijeme. Kapitalismus je totiž v principu stále stejný, jen se mění jeho okolnosti a míra jím přinášeného utrpení, kterou jsme ochotni tolerovat.

Štítky: ,

AIRSHIFT: Punk-jazzový projekt legend

Nápad k hudebnímu projektu, který bude založen na improvizaci a tématicky komponovaných setech, se zrodil ve hlavách dvou legendárních hudebníků – Jiřího George Hrubeše a Štěpána Markoviče. Posluchač již při prvním poslechu žasne nad jednotlivými sólovými výjezdy slavného bubeníka Hrubeše a charismatického saxofonisty Markoviče. Kapela nejdříve nahrávala ve studiu, sestříhaný a Hrubešem zprodukovaný materiál hudebníci dál používají při koncertech a následně i na albu. V současnosti nahrávají CD s názvem Lobster Got Away se Skipem McDonaldem a Milanem Cimfem.

Mistři na pódiu. I tak by se dala popsat atmosféra říjnového koncertu v Hradci Králové, kde byl prvně experiment blízký spojení jazzu a punku představen na festivalu Jazz Goes to Town 2010.


Profily hudebníků

HrubešBubeník a autor projektu AIRSHIFT Jiří George Hrubeš je známý multiinstrumentalista, producent a skladatel, který žije převážně v Londýně. Pracuje a koncertuje se svými projekty i se zpěvačkou Andromedou (Janou Kratochvílovou) na jejích projektech - Illuminati, Omega Angels, Elysius. Během několika let se účastnil různých nahrávacích session, turné a projektů s hudebníky jako jsou Skip McDonald (Little Axe, Tackhead), Charles Hayward & Nick Doyne Ditmas (This Heat), Nick Greenwood - basista Arthura Browna.

MarkovičSaxofonista, průkopník gipsy-jazzové fúze, hudební i životní experimentátor, jehož jméno netřeba v jazzovém světě dlouho představovat – Štěpán Markovič. V říjnu 2010 oslavil tento profesor dvaapadesáté narozeniny. Po působení v jazzrockové formaci Expanze II prošel kapelami E.S.P., Jazz Face, byl členem JOČRu, hrál s Emilem Viklickým, Laco Deczim, je členem orchestru Gustava Broma (doprovázel Ray Charlese, Shirley Bassey nebo Lizu Minelli). Spolupracoval s řadou významných tuzemských i zahraničních osobností nejen z oblasti jazzu (Monkey Business, Gulo Čar, Lucie Bílá, George Hrubeš, Chantal Poullain, Matúš Jakabčic a mnoho dalších). Je vyhledávaným studiovým hráčem. Od roku 1998 vyučuje na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Natočil mj. album Resolution a na památném večeru v jazz klubu Reduta doprovázel prezidenta Clintona. Štěpán je pravidelným účinkujícím na velkých jazzových festivalech, jeho Saxtet najdete např. v Jazzu na Hradě, který pořádá prezident Václav Klaus. Vedle velkých koncertů na jazzových festivalech se Štěpán často objevuje v pražském klubu Jazz Time při oblíbených Jam Session. Jeho zájem o experimentování s hudebními žánry je znatelný už jen z výčtu umělců a skupin rozličných směrů, se kterými Štěpán spolupracoval.

CimfeMilan Cimfe je hudebník, zvukový mistr a oceňovaný producent. Pracuje především v nahrávacím studiu SONO Records kousek za Prahou. Hrál například s One Season Bandem, Čechomorem, Krucipüskem, Pražským Výběrem. Jeho nahrávací studio SONO je již natolik prestižní značkou, že jej využívají i taková jména, jako Nazareth, Linkin Park, Dough Wimbish, Living Colour, Mark Stewart, David Bowie... "Slovo Cimfe je pro mne ochranná známka srozumitelná lidem z branže stejně jako Sony nebo Digidesign a pro sebe si k němu vždycky přidávám R v kroužku," říká uznale Petr Novotný, baskytarista skupiny Žalman & spol. Milan je několikanásobný držitel ceny české hudební akademie (za alba Lucie a projekt No Guitars!). Vedle zvukařiny se na mnoha nahrávkách podílí i jako muzikant. Hraje na baskytaru, kytaru, bicí, perkuse, programuje elektronické bicí. Jako zvukový mistr se Cimfe podílel také na nahrávkách k filmu Rok ďábla (Čechomor s Jaromírem Nohavicou) a účastnil se turné Čechomoru Proměny Tour 2003. Spolupracoval na zvuku cd či dvd záznamu skupin Kabát, Sto zvířat, Divokej Bill, Tři sestry...

McDonaldKytarista Skip McDonald se narodil v Ohiu, nyní žije v Londýně, kde potkal Hrubeše. Tento legendární kytarista a producent hrál kromě řady dalších s Brand New Funk, Double Edge, Fats Comet, Fats Comet And The Big Sound, Justice League Of Zion, Mark Stewart and The Maffia, Static Seekers, Strange Parcels, Sugarhill Gang Band, Tackhead a v současnosti hraje s Little Axe.

Odkazy

AIRSHIFT - Youtube prezentace 1
AIRSHIFT - Youtube prezentace 2
AIRSHIFT na Facebooku
AIRSHIFT na MySpace

Zdroj fotografií: Patrick Marek 2010 www.jazzrock.cz, archiv studia SONO.
Článek vznikl za podpory Vladimíra Lachouta (rezervační agent AIRSHIFT - www.lachout.com).

Štítky:

Tipy na čtení: 3 blogy o cestování

Vždycky jsem měl rád cestopisy. Ne takové ty umělohmotné, kde kameraman natočí záběry a české celebrity za patřičný bakšiš namluví ve studiu rádobyvtipný komentář, ale zážitky z cest od lidí, kteří pobývali v zahraničí delší dobu a poznali, jak to tam chodí.

Dokud se časopis Reflex nestal bulvárním plátkem, byl jsem jeho odběratelem a měl jsem rád rubriku Na vandru. O mnohdy velmi exotických zemích se tam člověk dočetl, co nelze najít v žádném průvodci.

Zajímavé je, že čím větší pohodu, radost a upřímnost místních obyvatel cestovatelé popisovali, tím větší byla v dané zemi bída. Chladní Britové, akurátní Němci a k přizabití prolhaní Američané holt produkují (stejně jako Češi) hodnoty. Proto nejsou tak usměvaví a štastní, proto jsou vystresovaní. Za odměnu neumírají hlady.

Reflex se stal jako celek nečitelným, začal jsem tedy brousit po Netu. Našel jsem spousty cestovatelských blogů. Některé z nich jsou natolik kvalitní, že by si zasloužily i tištěné vydání.

Tomasjana.blogspot.com

Ahoj, 25. září 2010 letíme společně s Jáňou do Afriky, konkrétně do Ugandy. Budeme tam nejspíš do konce května 2011 a tak jsme se rozhodli, že se o své zážitky s Vámi společně podělíme.

Takto uvádí svůj blog samotní autoři. Bydlí a pracují v česko-ugandské nemocnici, která vyrostla v městečku Buikwe. Z jejich dobrodružství mě zaujala například návštěva restaurace.

Freefoxworld.blogspot.com

Vypočítávat, kde Petr Liška byl, by bylo o hodně náročnější než vypsat, kde nebyl. Navštívil 43 zemí (snad jsem žádnou nezapomněl) na 4 kontinentech a momentálně se potuluje po Jižní Americe.

Nové články zveřejňuje poměrně často již od roku 2006, blog obsahuje spoustu krásných fotografií, navíc je propojen s rozsáhlými fotogaleriemi na Facebooku. Na českém Internetu se jedná co do rozsahu a kvality o naprosto unikátní projekt.

Beret.cz

Petr Kotek píše povídání o tom, jak se studuje, pracuje, cestuje a žije v Austrálii. Australská příroda, kterou přibližuje prostřednictvím popisu svých výletů, je fascinující.

V aktuálním článku ze 2. listopadu se věnuje hledání zaměstnání a prvním krůčkům v nové práci. V pátek je ve firmě zvykem, že se v kanceláři popíjí. Pivo, bílé víno nebo červené víno. A k tomu ještě brambůrky. Kolegové hrávají fotbálek v zasedačce, ale ten moc nemusím. Občas se ještě zajde po práci naproti do restaurace, kde za nás dokonce platí útratu. Teď ve čtvrtek navíc ještě jdeme s firmou na bowling. Dovedete si představit českého podnikatele, který by si takto odtrhával od huby a dělal radost svým zaměstnancům?

Kam dál?
Tipy na čtení: Yoram Yovell, Irvin Yalom a Alberto Moravia

Štítky: , ,

Karel Kryl: 5 písniček z YouTube

Když se po listopadu 1989 vrátil Karel Kryl z emigrace, národ jej miloval. Lidé na plných náměstích mu tleskali a zpívali s ním jeho písně. Kryl se mohl nechat ukolébat, mohl žít bezproblémový život celebrity a oslavovaného umělce. Místo toho začal tepat do nových mocipánů. V médiích se postupem času stal úplně neviditelným, zahořkl, neměl už sílu dál bojovat.

Dočkal se pouze jediného důstojného dokumentárního portrétu. O našem národu a tom, jak si Kryla vážíme, hodně vypovídá, že pochází od slovenských tvůrců. Jmenuje se Karel Kryl: Kdo jsem...? a je k dispozici všude tam, kde nacházíte jiné filmy či hudbu. Z tohoto dokumentu pocházejí záznamy 3 písní níže.

Po Krylově smrti v roce 1994 se místo diskusi o jeho uměleckém odkazu a moudrosti, kterou nám ve svých textech zanechal, vedou trapné debaty o tom, zda mají jeho písničky zpívat lidé jako Daniel Landa nebo Jaromír Nohavica.

Písně Karla Kryla neztratily ani více než 20 let po revoluci nic ze své naléhavosti. Nešlo totiž (většinou) o jednoduché protestsongy, jejichž životnost je stejně dlouhá jako kariéra těch, proti nimž jsou zaměřeny. Kryl neúprosně popisoval mechanismy moci, lidskou malost a specifika české povahy. Posuďte sami, zda má jeho tvorba v dnešní době co říci.

Karel Kryl: Zkouška dospělosti


Karel Kryl: Lásko


Karel Kryl: Ukolébavka


Karel Kryl: Děkuji


Karel Kryl: Demokracie (o poměrech po roce 1989)


Kam dál?
Karel Plíhal: 5 písniček z Youtube (video)

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů