Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 07/2009 - Stránka z Archívu

Dospívám a nebo stárnu?

...aneb pár pocitů jedné něco-dvacítky.

Už jsem tady měla několik článků zaměřených na vývoj. Dneska jsem se (možná i v souvislosti s našimi aktuálními prvními narozeninami) rozhodla věnovat článek stárnutí. Vzhledem k mému věku by se mu sice možná ještě eufemisticky dalo říkat "dospívání", ale to už ponechám na laskavém čtenáři...

Stárnutí...

Když na něho nemyslíme, jako by neexistovalo. Jakmile na něj ale zaměříme svou pozornost, začne být nanejvýš patrné. Je všudypřítomné, nevratné a není možné ho opít rohlíkem. Tak se alespoň jeví mně.

Inspirace

K tomu, abych něco napsala o tomhle tématu, mě přivedlo víc věcí. Jednou z nich bylo páteční a následně pondělní posezení v hospůdce s holkama, které znám už řadu let. Je fakt sranda, jak se nám bez nějakého našeho velkého volního přičinění proměňují témata, o kterých se bavíme. Když jsem tam tak seděla a poslouchala (dámy prominou) kecy o praní a žehlení či o zařizování bytů a dovolených, bavila jsem se myšlenkou, jaké by bylo natočit o té naší partičce takový dokument, jaké dělá Helena Třeštíková. Myslím, že by to docela pěkně zachycovalo vývoj mládeže a mladých lidí v dnešní době. Propletence vztahů, dobré, zlé i zatím neukončené finiše různých příběhů... začínalo by to obelháváním rodičů v 15ti, pokračovalo "nelegálníma" chlastačkama před 18tým rokem věku, pak oslavama těch 18tin.... a pak už jen řidičáky, maturity, vysoké školy, plánování dětí a "kariéry"... no, zasmála bych se, kam každou z nás za těch necelých 10 let vítr zavál. A je mi jasný, že bych se zasmála i po těch dalších 10ti letech... a po těch dalších snad taky... Život je holt nevyzpytatelný a naše předvídání nedokonalé.

Kam to mizíme?

Je to logický a zároveň svým způsobem smutný, jak se lidi postupně vydávají na své vlastní cesty životem. Jak se najednou daleko víc než dřív projevují individuální vlastnosti a potřeby každého z nás. Vliv party slábne a místo něj si vytváříme párovou identitu s tím, koho jsme si vybraly jako svého životního partnera (nebo o kom si to alespoň prozatím myslíme). A podle své nátury tomu obětujeme více či méně z toho, co milujeme, protože on je pro nás zrovna teď to gró. A potom to gró budou děti. A potom možná práce, partner, koníčky... jak pro koho. A jednou se asi dopracujeme k tomu, že budem vděčné za každý den, kdy nás toho moc nebolí. Ty hodnotové žebříčky doznávají pěkných změn, co?

Co nám je komplikuje?

Přečetla jsem si včera v časopise Brána, že "je v dnešní době odvahou rozhodnout se nemít něco, co můžu mít". A mluvili mi z duše. Proč? No, protože jakmile to uděláte, všichni kolem se děsně diví. Víte, dneska si můžete umanout skoro cokoli a když se o to dost snažíte, je poměrně pravděpodobné, že to vyjde. Chcete do Austrálie? Naučte se pořádně anglicky a získejte tam studijní pobyt. Nebo tam jeďte na brigádu trhat jablka. Chcete auto? Utáhněte opasek, přidejte na odpracovaných hodinách a je tu. A ještě výraznější to je, když vám někdo něco přímo nabízí. Proč např. má vědecky talentovaná kamarádka klopí oči, když mluví o tom, že jí nabídli půlroční stáž v Japonsku, ale ona ji - pro její okolí zcela překvapivě - nechce? A proč značná část toho okolí kroutí hlavou? Mně se zdá, že jsme těma dnešníma možnostma už úplně zblbí. Berte, berte, berte! To je to, co cítím všude kolem sebe... Je to jak ta reklama na aukro, která se starostlivě táže: "Chybí vám něco?" a hned by vám to prodala...

Jak k tomu došlo?

Proč se mně (a nejenom mně) zdá, že nás naši milí bližní lámou do věcí, které snad ani nepotřebujeme? (viz např. to, jak někteří rodiče postrkují své ratolesti do doktorského studia). Nabízí se mi vysvětlení, že lidé z generace našich rodičů nutně musí být vším tím opilí a mají z toho oči navrch hlavy a vzhledem k tomu, že oni ty možnosti neměli, chtějí, abychom je vyždímali alespoň my... jenže nové není vždycky lepší... Postupem času jsem dospěla k názoru, že nejde o to získat to "nejvyšší/nejlepší možné", ale to, co se hodí k tomu konkrétnímu člověku, to, co s ním souzní... Jak na mikroblogu nedávno napsal Holden: "Tím nejcennějším, co člověk má, je čas, který může na tomto světě strávit." A nějaké přehnané aspirace jsou zbytečné, protože nám uspokojení ani štěstí nepřinesou... /a zvlášť nám ženským, u nichž (alespoň u těch, které znám), jak jde čas, čím dál více vnímám, jak začínáme toužit po vlastních rodinách - manželství a dětech/.

Závěrem

Přeju každému, ať se mu splní to, co si doopravdy přeje. Ať je to dovolená v Tunisu a nebo procházka po staré Praze, dům jak Brno a nebo byteček někde v centru velkoměsta, profese požárníka a nebo doktora přírodních věd. Přimlouvala bych se ale za to, abychom si dali trochu práce s promýšlením toho, po čem to doopravdy toužíme... a abychom s tím začali dost brzo... ten život máme jenom jeden a času není nekonečně... (velká škoda, že mi to dochází až teď, tak vám to aspoň musím říct :)) ). A jestli se vám zdá, že vybrat si je těžké... nezoufejte, nejste v tom sami... ony ty možnosti nemusí být jenom plus, ale také docela solidní základna pro nerozhodnost a přelétavost...

Přečtěte si také článek Cesta životem.

Komiks Vesnička - Horákovi idealisté
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Slavíme 1. narozeniny: Výběr toho nejlepšího

Slavíme 1 rok ostrého provozu stránek Zrcadlo.blogspot.com, což je ve spojení s prázdninami, kdy nás všechna média zásobují jen smetánkou, příležitostí k ohlédnutí za tím nejlepším, co jsme vytvořili.

Stránky vznikly již v roce 2005, pak usnuly. Na jaře 2008 jsme začali uvažovat o vzkříšení našeho konceptu, od července se rozběhl zkušební provoz a od srpna valíme na 100 procent :) Většina příspěvků datovaných před červencem minulého roku obsahuje materiály, které jsme vytvořili za studentských let a nebyly tudíž primárně určeny pro Zrcadlo.blogspot.com: čtenářské deníky, referáty, seminární práce atp.

Za rok ostrého provozu jsme získali Google pagerank 4, S-rank 60, více než 50 odběratelů článků a přes 60 000 návštěvníků dle auditu Toplist. Celkem (včetně archivních položek) atakujeme hranici 300 textů, z nichž více než 100 bylo napsáno speciálně pro tyto stránky.

Výběr toho nejlepšího

Těžko říct, které články jsou nejlepší. Každý, kdo se někdy pokoušel psát a publikovat, ví, že velice často text, který dá hodně práce a do kterého vkládá autor velké naděje, shoří u čtenářů jako Hus. Podržím se tedy jasných kritérií: návštěvnosti a reakcí čtenářů.

Nejdiskutovanější příspěvky

Proč jsou ve školství a zdravotnictví nízké mzdy
Internet a důchodci: Více než virtuální konflikt
VŠ učitelé - co celé dny dělají?

Články, které nejvíce zaujaly na linkuj.cz

Morytáty nezaměstnaného
Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem.
Obama, USA a strach

Nejoblíbenější rubriky

Retro povídky z 90. let
Miniseriál o lásce
Kecy od piva

Nejnavštěvovanější články

Manažerská etika
Jak pomoci Romům? Individuálním přístupem.
Svatba: Naprosto úžasné video

Nejčtenější materiály z archívu

Čtenářský deník - K. H. Mácha: Máj
Maslowova pyramida
Čtenářský deník - A. Jirásek: Staré pověsti české

Články, které se mi nejvíce líbí

Jak jsem otvírala víno (od Agape)
Média + Krize = Velká láska? (můj článek, rady byly vyslyšeny na Slovensku, kampaň proti krizi tam už běží, bohužel zasloužená odměna mi zatím nedorazila)
Život začíná (od +JA+)

Pokud Vás zajímá, kolik jsme z provozu stránek vydyndali peněz + jaké jsou naše zkušenosti s provizními a reklamními systémy, podívejte se sem. Senzační odhalení Vás nemine :)
Komiks Vesnička - Sparťan Hugo publikuje na Internetu.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky:

Konference: Rodina a náhradní rodinná péče, 2.díl

...aneb máme mít profesionální rodiny?

Zatímco první díl tohoto článku byl spíše takového zpravodajského ladění, ten dnešní bych chtěla koncipovat jako více zamýšlecí. Tématem budou tzv. profesionální rodiny a několik otázek s nimi spjatých. Za prvé: co je to profesionální rodina? A k čemu by měla sloužit? Za druhé: je vůbec možná existence "profesionální rodiny"? Jak by měla vypadat? A za třetí: je to skutečně vhodná forma péče o děti?

Úvodem

Náš systém náhradní péče o děti, o něž se z nějakých důvodů nestarají jejich vlastní rodiče, má několik složek. Máme možnost adopce, resp. osvojení, kdy se dítě v náhradní rodině dostává v podstatě do pozice vlastního potomka, pěstounskou péči (od adopce se liší tím, že formálně končí v 18ti letech dítěte, pěstouni dostávají určité dávky od státu a dítě v pěstounské péči po nich např. nedědí) a také dětské domovy. V poslední době se rozhořela diskuse o tom, zda by systém neměl být obohacen o tzv. profesionální rodiny (= profesionální pěstounskou péči) jako formu náhradní rodinné péče.

Profesionální rodiče?

Pokud jste se podívali v archivu ČT na pořad Děti bez dětství, na který jsem upozorňovala minule, slyšeli jste tam Petru Vrtbovskou (ředitelku organizace Natama) hovořit o tom, že jsou případy "které potřebují skutečně profesionální rodinu" .
Jenže: co to ta profesionální rodina je? Dovedu si představit, že např. létám letadlem jako nadšenec-amatér a jako profesionální pilot. Nedovedu si ale příliš představit, jak mohu být rodičem - nadšencem amatérem a profesionálním rodičem. Proč? To je velice jednoduché. Chápu, že pěstounům mohou velice pomoci kurzy a školení zaměřené na specifické problémy dětí, které mají v péči, na komunikaci, výchovné strategie apod. Ale! Rodina jako taková je dle mého názoru hlavně společenství, které je založené na vzájemné blízkosti a lásce. Jak chcete někoho učit lásce? A navíc! Organizace Natama navrhuje i tzv. pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tu by realizovali právě profesionální pěstouni. Víte, ono to zní dobře, když se řekne, že je to řešení situace dítěte, které se pak má vrátit do své původní rodiny. A že je tedy lepší, když se o něj v mezidobí postarají náhradní maminka a tatínek než ústav.

Problém je v tom, že nikdo nemůže vědět, zda skutečně původní rodina bude schopná po čase péči o dítě převzít. A zvlášť pokud je takové dítě malé, nemůže rozumět tomu, co se kolem něho děje. Zvykne si na "krátkodobé pěstouny", vytvoří si k nim (třeba i hluboký) vztah, pak se třeba po půl roce či po roce zjistí, že původní rodina skutečně nebude moci být dítěti k dispozici a co pak? Dítě se zase bude přesouvat jinam, protože to již zpočátku bylo plánováno jako krátkodobé umístění? Jo, a pozor - pěstouni prý nesmějí mít takové dítě "sobecky rádi". Takže co to tam vlastně vzniká za vztah? Vrtbovská specifikuje, že "Pěstouni dítě bezvýhradně přijímají, dávají mu lásku, podporu a harmonické rodinné prostředí, a to po krátkou nebo dlouhou dobu tak, jak dítě potřebuje." No jo, ale copak je láska video, které se dá v jednom momentě jednoduše stopnout?

Já chápu, že takovýto způsob péče o děti může být v některých případech dobrý a vyhovující. Dovedu si to představit v případě, že rodiče spolupracují na zlepšení svých poměrů, a třeba u 13tiletého dítěte, které rozumí situaci - ví, kde má vlastní rodiče a že tady je na přechodnou dobu a proč. Ale jak se v tom má ale vyznat dítě dvouleté?

Biologičtí rodiče? A kam až sahají jejich "práva"?

Asi největším rozdílem mezi pěstounskou péčí, jak u nás funguje teď a mezi navrhovanou profesionální pěstounskou péčí je přístup ke kontaktu s biologickou rodinou. Profesionální pěstouni by měli kontakt dítěte s biologickými rodiči zajišťovat a podporovat. Vrtbovská píše, že dítě v takovém způsobu péče "bude mít vždy přirozenou hlubokou citovou vazbu na původní rodinu a bude pociťovat silnou touhu se se svými rodiči setkat, žít s nimi, vědět o nich co nejvíce." Může ale někdo efektivně vychovávat dítě, které otevřeně dává najevo, že chce žít s někým jiným? Vnímám tu velké riziko možnosti vzniku konfliktů. Zvlášť, když jsou v tom city.

Copak lze po někom chtít, aby dítě miloval a vychovával a zároveň podporoval jeho kontakt s rodinou, která ho vede evidentně špatným směrem? Hodnoty rodin původních jsou často diametrálně odlišné od hodnot rodin pěstounských (což je logické - rodiče páchající trestnou činnost a své děti zanedbávající vedou své děti jinak a jinam než pěstouni, kteří se snaží zajistit jejich zdravý vrůst do společnosti). Dítě se pak dle mého názoru ocitne mezi dvěma mlýnskými kameny a bude z toho všeho mít v hlavě zmatek. Z toho důvodu tedy spíše souhlasím s pojetím pěstounské péče, jak u nás funguje teď.

Vrtá mi hlavou také otázka, kolik a jaká vlastně mají mít biologičtí rodiče práva směrem ke svému dítěti. Mám pocit, že už teď jich mají až moc. Chápete, že někomu se o dítě třeba 5 měsíců stará stát, on pak přijede na jednu návštěvu nebo pošle pohlednici a znova se mu o to dítě stát půl roku stará? Projevit o dítě zájem jen jednou za půl roku a tím si zajistit, že dítě nemůže být dáno do adopce, to mi připadá vzhledem k dítěti dost hrozné. Rozumím tomu, že rodiče se opravdu mohou dostat do nouzové situace. Ale tu se snad mají snažit co nejrychleji vyřešit, ne? Když někoho milujete, nechcete s ním snad být častěji než jednou za půl roku?

Výlet vedle

Ještě jsem minule slibovala malou exkurzi k našim slovenským sousedům. Jejich systém péče o ohrožené děti se totiž dost dynamicky vyvíjí a je od toho našeho už dost vzdálený. Na Slovensku totiž mají profesionální náhradní rodiny. Rozdíl oproti tomu, co je navrhováno u nás Natamou je v tom, že se nejedná o formu náhradní rodinné péče, nýbrž o formu ústavní výchovy. Z pracovně-právního hlediska jsou pečovatelé zaměstnanci dětského domova a péče o jedno dítě se rovná 0,5 úvazku pro jednoho pečovatele. Je to institut pro děti, které mají nařízenou ústavní výchovu a dítě pečovateli do péče přiděluje přímo dětský domov. Pečovatel si dítě nemůže vybrat. Názory na tento způsob výchovy dětí se, stejně jako u nás, liší. Je velká škoda, že na zmiňované konferenci nakonec nevystoupila řada slovenských odborníků, kteří odjeli kvůli hrozbě povodní. Bylo by zajímavé slyšet jejich zkušenosti.

Takto mohu jenom konstatovat, že zařazení takovéhoto typu péče pod dětské domovy mi alespoň na základě informací, které teď mám, nepřijde jako špatný nápad. Líbí se mi tam ta jasnost toho, o co jde, a také využití existující infrastruktury dětských domovů. Pečovatelé jsou zaměstnanci ústavu, dostávají plat (nikoli sociální dávky), péče o dítě se individualizuje a přitom je možné dále pracovat s biologickou rodinou. Zároveň lze přechod do této formy péče provést bez soudního rozhodnutí a bez souhlasu rodičů. Možná by bylo dobré využít zkušeností slovenských kolegů i tady u nás, v ideálním případě v rámci širší "společenské diskuse".

Na závěr zbývá snad jen přidat přání. Pěkné léto všem rodinám, ať už vlastním, nevlastním, biologickým, pěstounským. A hlavně těm, které se snaží fungovat co nejlépe, i když je to někdy těžké.
Komiks Vesnička - Některé věci jsou prostě jasné.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

7x Monty Pythonův létající cirkus z YouTube

Ze seriózního popisku na Wikipedii by mohl člověk získat dojem, že jsou to pěkně nudní chlapíci. Posuďte sami: "Monty Python je britská komediální skupina založená v roce 1969. Jejich komediální seriál pro televizní síť BBC nazvaný Monty Python's Flying Circus (Monty Pythonův létající cirkus) se vysílal 4 sezóny v letech 1969-1974 a má celkem 45 dílů. Tento seriál se skládal z jednotlivých skečů, ale existují i díly pojaté jako jeden příběh. Všichni členové ho společně psali a pravidelně hráli většinu rolí (včetně ženských). Jména členů skupiny v abecedním pořadí: Graham Chapman, John Cleese, Terry Gilliam, Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin."

Nadčasový Monty Pythonův létající cirkus


Tolik Wikipedie. Já mám Monty Pythony moc rád, jsou nadčasoví, neberou si servítky a přestože místy parodují dobové televizní pořady a filmy, člověk se zasměje, i když je nezná. Obrovská hustota vtipů, suchý anglický humor, místy tak absurdní skeče, že víc to snad nejde + originální animované spojováky.

And now something completely different :)













A jako bonus legendární píseň z filmu Monty Pythonův Život Briana




Nestačila Vám tato porce britských skečů? Podívejte se na nejlepší kousky od vypečené dvojky Hale a Pace. Jsou hustí, drsní, tlustí a mají naprosto šílený smysl pro humor.

Štítky: ,

Konference: Rodina a náhradní rodinná péče, 1.díl

Rodina a náhradní rodinná péče aneb je systém péče o ohrožené děti u nás skutečně tak špatný?

Ve dnech 24. - 25. června letošního roku proběhla v Olomouci konference s názvem Problémy současné rodiny a náhradní rodinná péče. Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost se zúčastnit a rodina je téma, které se nějakým způsobem týká asi každého z nás, ráda bych se s vámi v pár bodech podělila o to, co mi tam připadalo zajímavé, nové nebo zaznamenáníhodné. Mým cílem není shrnout nějaké "celkové vyznění" konference, spíše nabídnout pár podnětů k zamyšlení či případně diskusi.

Dětské domovy jako vězení?

V první řadě bych chtěla upozornit na referát doc. Ireny Sobotkové, který se zabýval jednostrannou prezentací dětských domovů v našich médiích. Autorka referátu hovořila především o pořadu ČT Děti bez dětství (odvysíláno v rámci cyklu Ta naše povaha česká 16.1. 2009). Zde se na uvedený pořad můžete podívat a sami zhodnotit, nakolik je prezentace tématu vyvážená. Všímejte si hlavně hudebního podkresu a používaných grafických prvků, které jsou v prvním z uvedených pořadů uměle dávány do spojitosti s dětskými domovy. Asi nejhorším prohřeškem ze strany ČT je poskytnutí prostoru pouze jedné straně odborné komunity. Názory Petry Vrtbovské rozhodně nejsou sdílené všemi odborníky zabývajícími se danou oblastí. Navíc jsou některé její výroky diskutabilní a skutečně by mě zajímalo, odkud dané informace čerpala. Pro příklad - mluví např. o tom, že 91% ústavních dětí končí špatně. Ptám se, kde to vzala? A proč mluví o tom, že "poškození" dětí je nevratné? Vždyť české výzkumy zabývající se náhradní rodinnou péčí potvrdily reparabilitu, tzn. napravitelnost psychické deprivace po tom, co je dítě přijato do rodiny! (blíže o tématu např. v našem článku Deprivace a subdeprivace) A takových věcí je tam víc...
Za sebe musím říci, že jsem moc ráda, že se paní docentka daným tématem zabývá, neb dezinformování veřejnosti nemůže vést k ničemu dobrému...

Čarování s čísly

Dalším příspěvkem, který rozhodně stojí za zmínku, je vystoupení MUDr. Františka Schneiberga, který se zabýval rozkrytím statistik, které nám někdy, ovšem bez dostatečného komentáře, nabízejí mainstreamová média. Ta říkají, že u nás je v přepočtu na 100 tisíc obyvatel nejvíce dětí v dětských domovech v rámci celé Evropské unie. Pracují s číslem 22 tisíc dětí. Nemluví se už ale o tom, že 12 tisíc z nich je umístěno v ústavech sociální péče, jedná se o děti vážně zdravotně postižené a jsou tam (v 96% případů) se souhlasem rodičů. Zhruba 1800 dětí je v kojeneckých ústavech - z nich ale 50% postupně odchází zpět do vlastní rodiny a dalších 35% do náhradní rodiny. 8 tisíc dětí skutečně je v dětských domovech. Řada těchto dětí má ale závažné poruchy chování a, jak konstatují ředitelé dětských domovů, mnohé z nich už ani do rodin nechtějí. Jsou ta čísla i teď tak hrůzostrašná? A to je ještě třeba dodat, že v zahraničí je jiná metodika tvorby statistik, takže např. děti, které jsou u nás v kojeneckých ústavech, tam spadají pod jinou kolonku...

Skutečně vše podle práv dítěte?

O referátu JUDr. Věry Novotné jsem se zmiňovala už ve svém předchozím článku Babyboxy ano či ne. Nebyl v něm ale prostor věnovat se také dalšímu legislativnímu oříšku našeho právního řádu. Tak alespoň krátce zde. Pokud o tom nevíte, existuje u nás možnost tzv. porodu s utajenou totožností matky. Problém s tím je dvojí. Stejně jako u babyboxů, dítěti je upřeno právo znát svou totožnost zakotvené v Úmluvě o právech dítěte, jejímž je ČR signatářem. Nikdo také neví, jak by se soudil spor, kdy by takové dítě přesto, že matka žádala svou totožnost utajit, ji znát po svém 18tém roku věku chtělo. Dokumentace se totiž vede a neskartuje. Druhý problém je v tom, že dochází k nerovnosti mezi dětmi narozenými v manželství a mimo ně. O porod s utajenou totožností může totiž požádat pouze žena, která nežije v manželském svazku (kvůli otcovským právům). Pak dochází k paradoxní situaci, kdy děti nemanželské mají v podstatě méně práv než děti manželské, což samozřejmě není trend, který by náš systém chtěl otevřeně podporovat... prostě chybička se vloudila...

Toť první část mého lehce zpravodajsky laděného článku. Ve druhém díle mám v plánu se věnovat problematice profesionální pěstounské péče, situaci u našich slovenských kolegů a otázce, zda a nakolik by se ve výchově dětí v pěstounské péči měli angažovat jejich biologičtí rodiče.

Zdroje:
konference Problémy současné rodiny a náhradní rodinné péče
- vystoupení doc. Sobotkové s názvem Mediální obraz náhradní rodinné péče a ústavní výchovy
- vystoupení MUDr. Schneiberga s názvem Několik poznámek k současným trendům v náhradní rodinné péči (pohled pediatra)
- vystoupení JUDr. Novotné Řešení situace dítěte odloženého do baby boxu a dítěte narozeného v režimu tzv. utajeného porodu


Komiks Vesnička - Marika stále žije v pohádkách.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Boj proti kouření: Cesta do ráje nebo do pekla?

Kouření tabáku škodí zdraví. Proto spousta hodných lidí věnuje svůj čas a energii k boji proti tomuto zlozvyku. Mnohdy dělají tuto činnost zadarmo. Podívejme se na to, co jim na cigaretách nejvíce vadí a jaká opatření navrhují.

Řetěz lásky k dětem - Projekt proti dětskému kouření


Přes 90% nových kuřáků získá tabákový průmysl mezi dětmi. Až 90% filmů je podle vědců tou nejúčinnější reklamou pro vstup do kuřáctví, cílenou na děti. Filmy cíleně v dětech probouzí touhu napodobit své idoly, které na plátně představují cigaretu jako prostředek uklidnění, koncentrace, ale i vášně a originality, což prokazatelně celé generace dětí vede do celoživotní nemoci kouření.

Tabákový průmysl má z lidského utrpení nejen velké peníze, které mu zajišťují výsadní postavení a nepochopitelnou nedoktnutelnost, ale také velkou legraci!

Návrh opatření:

1) Zákaz obchodování tabákových výrobků v síti potravinových prodejen či spolu s potravinami a zdravotně nezávadným zbožím.

2) Povinnost informovat o nemoci kouření a jejích důsledcích před filmovým dílem či hudebním klipem, kde je kouření tabákových výrobků předváděno.

3) Vzdělávání o epidemii kuřáctví do školních osnov, užívání tabáku ze strany dětí postavit mimo zákon.

TOLIK ODPŮRCI KOUŘENÍ. VŠECHNO VÝŠE UVEDENÉ MÁ LOGIKU, ÚDAJE JSOU 100% PRAVDIVÉ. TÁŽI SE: PROČ NECHRÁNIT DĚTI TAKÉ PŘED JINÝMI NEBEZPEČÍMI?

Alkohol - ničitel vztahů a životů

Příležitostnými konzumenty alkoholu je 96,5 % studentů středních škol. Filmy, televizní, tiskové reklamy a jiné formy propagace ukazují alkohol jako látku, po jejíž konzumaci je člověk "v pohodě", je oblíbený, má kamarády. Alkohol je v rámci product placementu mazaně prezentován jako všelék: panák na oslavu i panák na žal, s chlastem sbalíš holku i zafandíš fotbalistům.

O negativech alkoholismu se takřka neinformuje, nápisy na lahvích jako "Pijte s rozumem" jsou k smíchu. Alkohol je nebezpečnější než cigarety, způsobuje nejen závislost a následky na zdraví, ale také rozpady rodin, násilí, škody na veřejném majetku, dopravní nehody či přímo úmrtí v důsledku otravy alkoholem (v rámci ČR každý rok více než 100 lidí).

Díky mocné lobby výrobců a zemědělců je pěstování rostlin, které se používají k výrobě alkoholu, dokonce dotováno obrovskými částkami z veřejných rozpočtů. Přitom alkohol je jed. V obchodě mezi potravinami koupíte 1 balení čiré tekutiny (např. litr vodky), které Vám v případě okamžitého vypití způsobí smrt.

Návrh opatření:

1) Zákaz obchodování alkoholu v síti potravinových prodejen či spolu s potravinami a zdravotně nezávadným zbožím. Konec podpory alkoholu ze strany státu.

2) Zákaz reklamy na alkohol. Povinnost informovat o škodlivosti alkoholu a důsledcích konzumace před filmovým dílem či hudebním klipem, kde je pití alkoholu předváděno.

3) Vzdělávání o alkoholismu do školních osnov, užívání alkoholu ze strany dětí postavit mimo zákon.

Řepný cukr - skrytý zabiják

Výrobci sladkostí v honbě za ziskem místo toho, aby do svých produktů dávali hodnotnější (a dražší) přísady, cynicky nadužívají řepný cukr. Je jim úplně jedno, že způsobují epidemii dětské obezity se všemi, často velmi dramatickými, zdravotními důsledky, jako jsou ateroskleróza (ve většině civilizovaných zemí hlavní příčina úmrtí), cukrovka, riziko infarktu, postižení kloubů atd.

Ve filmech ukazují cukrovinky jako vhodnou formu odměny či dárku, v reklamách dokonce neváhají přesvědčovat rodiče, že sladkosti jsou zdravé, vysoká hodnota energie se vydává za přednost. Doporučené denní dávky mnohdy manipulují se zákazníkem, jsou totiž počítány dle směšného množství a pro dospělého člověka.

Problémem, o kterém média téměř mlčí, je závislost na sladkostech. Američtí vědci zkoumali několik měsíců chování myší krmených 12 hodin denně cukerným roztokem. Když byl přísun cukru náhle přerušen, vykazovali hlodavci příznaky abstinence jako cvakání zubů, kvílení a úzkost. Po obnovení cukerné výživy zkonzumovaly myši až o 30 procent sladké směsi více než dříve. V jisté části mozku pokusných zvířat zaznamenali pak vědci zrychlený růst receptorů dopaminu, což je chemická látka důležitá pro vytváření pocitů uspokojení a slasti. Tato skutečnost je důkazem vzniku závislosti.

Návrh opatření:

1) Zákaz reklamy na zboží se zbytečně velkým obsahem cukru (stanoví odborná komise EU).

2) Povinnost informovat o škodlivosti cukrovinek a důsledcích konzumace před filmovým dílem či hudebním klipem, kde je tato konzumace předváděna.

3) Vzdělávání o negativech sladkostí do školních osnov.

Kam nás tyto postupy zavedou? Do pekla nebo do ráje?

Navrhovaná opatření jsou samozřejmě pouze prvním krokem na cestě k vymýcení nepravostí. Jsem si vědom, že zmiňuji jen zlomek nebezpečí, před kterými musí naše osvícená společnost nejen děti, ale všechny lidi, chránit. Namátkou pár dalších: glorifikace rychlé jízdy a adrenalinových sportů, vepřový bůček, káva, noční život, hlasitá agresivní hudba, špekáčky... .

Je nesporné, že pokud se nám podaří tyto a další hrozby odstranit, budou všichni šťastnější. Zdraví, usměvaví, voňaví, štíhlí, dlouhověcí. Navíc se ušetří miliardy korun z veřejných rozpočtů, které se mohou použít na nějaké bohulibé účely. Prostě ráj na zemi.

Nebo to bude orwellovské peklo, nová totalita, kde se bude šmírovat a povinně bonzovat na všechny, kteří se nebudou chtít na tomto ráji podílet. Kde budeme tajně pěstovat víno a ve sklepě načerno chovat prase.


Zdroje: retezlasky.cz, theses.cz, czso.cz, drogy.doktorka.cz, novinky.cz, ordinace.cz

Komiks Vesnička - Hugo abstinuje.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Babyboxy: Ano či ne?

V dnešním článku bych se chtěla věnovat poněkud kontroverznímu tématu, a to problematice babyboxů. Obraz, který o nich podávají média, je poměrně jednotný, nekomplikovaný a vyzývá k téměř až nadšenému "ano!". Většinou je vídáme v spojitosti s malým miminkem, dojatou sestřičkou, která pro něj do "boxu" běží, a nějakým představeným lékařem, který spekuluje, jaké se mu dá jméno. ("Že by po mně?", říká si). Je to ale tak jednoduché? Otázka takzvaná návodná. Po právní ani psychologické stránce není. Chtěla bych Vás tedy nyní pozvat k trošku bližšímu "ohledání" dané věci.

Nejprve fakta o babyboxech

První babybox u nás byl otevřen 1. června 2005 v soukromém zdravotnickém zařízení - Gyncentru v Praze Hloubětíně - a to z iniciativy Nadačního fondu pro odložené děti Statim a jeho sesterského občanského sdružení Babybox pro odložené děti — Statim. K dnešnímu dni u nás po celé republice bylo zřízeno celkem 25 těchto schránek. Odloženo do nich bylo zatím rovných 20 dětí.

Z hlediska práva ale tyto schránky nemají žádnou oporu v našich předpisech. Stejně jako v sousedním Německu existují v jakémsi vzduchoprázdnu. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice (na základě jejich reálné potřeby) vytvořilo metodické pokyny jak pro případ, kdy je nalezeno dítě bez známé totožnosti, tak pro případ nalezení se známou totožností (je-li např. přiložen rodný list), ale to je vše. Schránky do našeho právního řádu ani zavést nelze. Nejpodstatnějším problémem je to, že jejich existence je v rozporu s právy dítěte a to konkrétně právem dítěte znát svou totožnost, které je zakotveno v Úmluvě o právech dítěte, jejímž je Česká republika signatářem. A právních otazníků týkajících se babyboxů je více. Jsou velmi složité a jakožto laik na tomto poli se do jejich vypočítávání raději nebudu pouštět, abych se nedopustila nějaké nepřesnosti. Záleží prostě, stejně jako v mnoha jiných věcech, na výkladu existujících zákonů. A ten se u různých právníků liší. Proto ty dlouhotrvající a dalekosáhlé diskuse odborníků a možná také právě to vzduchoprázdno...

A teď pro babyboxy


Pojďme se nyní podívat, jaké jsou argumenty pro vznik babyboxů. Částečně se týkají rodičů (zvláště matky) dítěte a částečně dítěte samotného. Matce babybox umožňuje "zbavit se" (to je v tomhle kontextu opravdu hrozné slovo) dítěte beze strachu z nějakého postihu (velmi se zdůrazňuje anonymita a dostatečný čas k opuštění místa odložení matkou). Z hlediska dítěte babybox umožňuje co možná nejvíce bezpečné odložení. Vzhledem k tomu, že babyboxy jsou umístěny výhradně ve zdravotnických zařízeních, je zde dostupná odborná lékařská péče a je maximalizována snaha poskytnout dítěti co nejlepší péči po jeho převzetí. Příznivci babyboxů hovoří také o tom, že je to cesta, jak zabránit vraždám novorozenců matkami.

A nyní proti

Jaké jsou tedy protiargumenty? Je jich několik. Asi největším problémem je již zmiňovaná neznalost totožnosti dítěte. A to hned z několika stran. Odborníkům zcela chybí potřebné informace o rodičích dítěte (hlavně ty týkající se zdravotního stavu, genetických zátěží, průběhu porodu apod.). Z tohoto důvodu je velmi těžké udělat prognózu dalšího vývoje dítěte. Nelze si totiž bohužel představovat, že všechny děti takto odložené budou zcela zdravé. Způsob života matky (braní drog a pití alkoholu v těhotenství, zanedbávání prenatálních vyšetření, třeba i porod mimo zdravotnické zařízení apod.) mohou pro zdravý vývoj dítěte představovat značné riziko. Proto nelze říci, že všechny děti vložené do babyboxu lze dát do adopce. Adoptivní rodiče povětšinou chtějí děti zdravé, s dobrou prognózou. Neznalost původu může být později komplikací i pro samotné dítě. Zvláště v dospívání hledáme své kořeny. Je to úplně přirozené. Co ale najdou takovéto děti? (Možnost lhát jim je ošemetná. Pravda často vypluje jako olej na vodu - a pak natropí ještě více škody než kdyby se s dítětem jednalo odpočátku fér.) Skutečně nemají právo znát své rodiče?

Problémů a nedořešených otázek je zde ale více. Jak zabránit tomu, aby jeden z rodičů dítě do babyboxu vložil bez vědomí (a případně i přes odpor) druhého rodiče? Ostatně, poměrně nedávný případ otce, který si své dítě z babyboxu posléze vyzvedl, naznačuje, že se to skutečně může stát. (Přiznám se, že ale nevím, jak jejich příběh pokračuje.) A jak zabránit tomu, aby se do babyboxu dostalo např. dítě unesené?

Odpůrci babyboxů konstatují, že existují jiné a pro dítě lepší možnosti, jak z hlediska matky legálně opustit dítě. Lze jej např. zanechat na novorozeneckém oddělení a poskytnout souhlas k adopci. V takovém případě má zdravotnický personál informace o specificích daného dítěte, existuje i možnost sociální anamnézy v rozhovoru s matkou. Hledání správné rodiny pro dítě je pak jednodušší a i pro rodinu je dobré, ví-li o přijímaném dítěti co nejvíce.

Zavádění babyboxů lze také ve vyhroceném případě vnímat jako určité postrčení matek k tomu, aby rodily mimo porodnice. Navíc, zkušenosti z Německa ukazují, že existence babyboxů vraždám novorozenců nezabrání. Kdybych chtěla moralizovat, mohla bych ještě dodat, že z celospolečenského hlediska zavádění babyboxů není zrovna krokem, který by podporoval rozvoj odpovědnosti u lidí - jak u matek, tak otců. Ale to je věc, která mě osobně na tom celém bolí asi nejméně...

Závěrem

Na závěr článku si dovolím zadoufat, že jsem Vám přinesla alespoň trochu nových informací a rozšířila Vám v rámci tohoto tématu obzor. Jsem si vědoma toho, že jsem více prostoru věnovala nevýhodám oproti výhodám babyboxů. Je tomu tak proto, že právě rizika s babyboxy spjatá se mi v mainstreamu zdají být nedostatečně komunikovaná. Tak alespoň tady... Jinak, co se týká mého osobního názoru, pořád nad tím váhám. Nedovedu odhadnout, kde jinde by skončilo těch 20 dětí, kdyby babyboxy nebyly. Ačkoli tedy mám řadu (výše uvedených) výhrad, strach z toho, že by některé z nich mohlo dopadnout ještě hůře, mi brání říct babyboxům kategorické "ne".

PS: U tohoto článku bych Vás ještě důrazněji než obvykle ;-) chtěla pozvat do diskuse. Ptám se tedy: "A jak to vidíte vy?" a moc se těším na Vaše příspěvky.

Zdroje:
referát JUDr. Věry Novotné Řešení situace dítěte odloženého do babyboxu a dítěte narozeného v režimu tzv. utajeného porodu, který přednesla na konferenci s Problémy současné rodiny a náhradní rodinná péče 25. 6. 2009 v Olomouci,
http://cs.wikipedia.org/wiki/Babybox,
http://www.babybox.cz/,
www.praktickagynekologie.cz/pdf/pg_07_04_06.pdf

Komiks Vesnička - Jiná doba, jiný mrav.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

JZD Slušovice: Zázrak nebo gigantický podvod?

Slušovice jsou vesnice poblíž Zlína, v 80. letech místo nebývalého hospodářského rozmachu. Ani 20 let po revoluci není úplně jasné, zda šlo o obrovský úspěch vzniklý navzdory režimu díky pracovitosti lidí a chytrému vedení Františka Čuby nebo o projekt všemožně podporovaný z vyšších míst kvůli propagandě (podívejte se na Slušovice a učte se, socialismus funguje).

Slušovice dětskýma očima


Těžko popisovat, jak obrovským byly Slušovice fenoménem. V 80. letech šlo národní hospodářství definitivně do kytek, nikdo nestrádal hladem, ale nabídka zboží a potřeby lidí se tragicky míjely. Byl nedostatek různého sortimentu od televizí, přes rifle, banány, až po toaletní papír a vložky.

Vydělat peníze bylo jen prvním levelem při snaze něco si pořídit. Peníze byly totiž k ničemu, nebylo-li požadované zboží. Dalším levelem bylo shánění. Jinými slovy využívání známostí, korupce či služeb nelegálních směnárníků (veksláků) k tomu, aby se daný podpultový produkt (zboží pro všechny na pultě, pro vyvolené "pod pultem") dostal právě k Vám a ne k někomu jinému.

Měl jsem již zkušenosti s návštěvou Tuzexu (prodejny, kde se dalo nakupovat za západní měny nebo tzv. bony, což byly volně směnitelné koruny), rodiče tam pořídili za tehdejší 1/2 ceny dvoupokojového bytu českou televizi Tesla určenou na vývoz. Přesto pro mě byla návštěva Slušovic zjevením.

Z šedivého prostředí normalizace jsem se mávnutím kouzelného proutku ocitnul "na západě". Úžasné dostihové závodiště, všude uklizeno, restaurace v útrobách dopravního letadla, obchod, kde se daly koupit takové zázraky jako např. Pepsi v plastových lahvích, bramborové lupínky, tropické ovoce a další běžným smrtelníkům zapovězené produkty. Do Slušovic jezdily na výlety celé kolektivy z továren, zahraniční prominenti (kvůli návštěvě prezidenta SSSR Gorbačova byla prý vybudována dálnice Zlín-Slušovice), o Slušovicích se dokonce skládaly písně.

Pár faktů

Ač by tomu název napovídal, zemědělství se družstvo věnovalo na sklonku osmdesátých let jen minimálně. Hlavní síly byly směřovány do přidružené výroby: stavebnictví, zpracování plastů, biotechnologie a výroba počítačů.

V době své největší slávy mělo JZD (Jednotné zemědělské družstvo) Slušovice obrat 7 miliard Kčs, a z toho zisk více než 700 milionů Kčs, zaměstnávalo více než 6 000 občanů Slušovic i z 21 okolních obcí (tj. zisk více než 100 000,- Kčs v tehdejších cenách na 1 pracovníka!). Občané měli k dispozici koupaliště, hřiště, školy, dvojtřídní MŠ, zdravotnické středisko, nákupní středisko. V každé okolní obci podnikovou prodejnu, kde členové družstva mohli nakupovat na kartu, peníze měli u místní Banky Slušovice. Byla vybudována i kanalizace, nové chodníky a cesty.

Kontroverzní manažer František Čuba


František Čuba vedl JZD Slušovice v období 1963-1990. Je osobností, jejíž roli lze v současné době nepříliš snadno hodnotit. Přes např. zajímavý pořad o Slušovicích z dílny dokumentaristů ČT je evidentní, že nás dělí ještě spousta let od doby, kdy budou moci historikové vynést plus minus objektivní soud.

Musel být skvělým manažerem, to je nesporné. Byl mužem činu, uměl lidi strhnout a motivovat. Kdo víc udělal, ten více vydělal, což nebylo běžné tehdy ani nyní. Zaměstnával lidi s ideologickým škraloupem, které nikde nechtěli. Zatímco jinde vládla pohůdka, lidé přicházeli z práce odpočatí a mohli se věnovat soukromým aktivitám (fušky, chaty, chalupy...), ve Slušovicích se tvrdě makalo.

Na druhé straně bez kontaktů na tehdejší papaláše to nešlo. Čuba byl kamarádem s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem, nad družstvem držel ochrannou ruku generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. V roce 1987 uzavřel údajně František Čuba za Slušovice smlouvu s 1. správou StB - rozvědkou, díky níž získalo družstvo ekonomické výhody, např. bezcelní dovoz určitého zboží, dovoz embargovaného zboží a informace zejména z oblasti biotechnologií.

Okolo Slušovic se vyskytovala celá řada fám, například:
- skvělé hospodářské výsledky byly dosahovány kvůli machinacím v účetnictví,
- nikdy se tam nevyráběly počítače (prý se dovážely již hotové z Thajska, přičemž na bednách bylo uvedeno "made in Slušovice"),
- JZD mohlo takto fungovat jen díky obrovské pavučině korupce, která sahala od celníků až po stranické špičky.

Jisté je, že horliví revolucionáři po roce 1989 Čubu smetli a JZD Slušovice se rozpadlo. Můžeme jen spekulovat, jak by se družstvu dařilo v podmínkách volného trhu.

Socialistická vesnice: Zábavně mrazivý skanzen

Tak nevím, jestli jsem někomu, kdo třeba nedávno oslavil dvacáté narozeniny, alespoň trošku osvětlil fenomén Slušovic. Těžko si dnes představit kontrast "vybydlené" Jednoty a slušovického obchodu téměř srovnatelného s dnešními markety.

Možná přichází čas zamyslet se nad projektem skanzenu typické socialistické vesnice, kam by žáci a studenti jezdili na exkurze. Dobře zrealizovaný komplexní projekt se všemi aspekty života by byl velmi potřebný. Určitě by zapůsobil na mladou dušičku víc než plané tlachání o nebezpečí extrémismu či mediální glorifikace disentu. Pokud to nenapadlo nikoho přede mnou, vyžaduji samozřejmě (jako správný pravdoláskař) od případného realizátora drobný bakšiš za tento koncept. Stačí mi tři hrubé platy ministra pro lidská práva. Ono žádné dobro není zadarmo :)

Podívejte se do diskuse pod článkem, obsahuje příspěvky pamětníků, kteří v JZD Slušovice pracovali.

Píseň o Slušovicích


Použité zdroje: ihned.cz, wikipedia.org, pluska.sk, blisty.cz, cibulka.net.

Štítky: ,

Soutěž: Motto léta 2009 - vítězové

Naše soutěž o motto léta 2009 má svého vítěze. Stejně jako další "na bedně" dostane 2 lístky na noční prohlídku Karlštejna spojenou s koncertem skupiny Tichá domácnost dne 18.07.2009 od 20:00.

Na prvním místě se umístil Gepvun (Tomáš Justa, Praha) se svým mottem:
"Toto léto jako vloni,
mám připravený plán.
Na kole a ve větroni
Zemi českou prolétám"

Umístění na druhé a třetí pozici: SimisekSa (Simona Šáchová, Benátky nad Jizerou) a Wyfiko (Jiří Trejbal, Děčín).

Užijte si akcičku a mějte fajn léto :)

Štítky:

Profesor Jaro Křivohlavý

Žijící legenda české psychologie.

V dnešním článku bych se chtěla svěřit se svým zážitkem z minulého semestru. Poštěstilo se mi, a to úplnou náhodou, zúčastnit se dvou přednášek tohoto postaršího pána. Byly pro mě velice inspirativní, tak se s Vámi podělím o pár dojmů, trošku Vám tuto osobnost představím a také Vás pozvu - jakmile se někde tam u Vás vyskytne plakátek se sdělením, že přijede Jaro Křivohlavý, tak tu přednášku nevynechejte. Byla by to totiž veliká chyba.

Kdo je Jaro Křivohlavý?


V krátkosti se dá shrnout, že se jedná o českého psychologa narozeného v roce 1925. Jeho životní cesta byla poměrně složitá. Prošel koncentračním táborem, za komunismu jakožto psycholog také neměl na růžích ustláno. Zabýval se mimo jiné např. bezpečností práce (žluté pruhy na posledních schodech v budovách jsou jeho dílo) a navrhováním dopravních značek. Z jeho dalších profesních zájmů bych vyzdvihla hlavně psychologii zdraví a nemoci a pozitivní psychologii.

Říká o sobě, že v 17ti letech se zamiloval do dvou věcí. Do křesťanské víry a do psychologie. Obojí mu zůstalo dodnes a obojí je z jeho vystupování velmi dobře cítit. Víte, jakožto studentku psychologie mě na tomto člověku velice zaujalo to, jakým způsobem on k psychologii přistupuje a jak ji integruje se svým světonázorem. Ačkoli je samozřejmě velký odborník (o čemž ostatně svědčí i ta profesura), na jeho přednáškách se nemusíte bát nějakého přesycení odbornými a přeodbornělými termíny. Namísto toho Vás čekají velice lidská sdělení. Jaro Křivohlavý mluví o smysluplnosti existence, moudrosti, odpouštění, vděčnosti, lásce. Podává osobní svědectví o tom, jak se lze prát se životem, jak zvládat každodenní - a i ty větší - starosti, jak co nejkrásněji a nejspokojeněji žít se svým partnerem a ve své rodině. Jsou to témata blízká snad každému. Pokud dokážete akceptovat to, že filozoficky stojí na křesťanském základě, můžete se z nich hodně naučit. Ostatně, na jeho přednášky na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy si studenti vodí své partnery a někdy prý i rodiče. Asi vědí, proč. ;)

Moje zkušenost

Já osobně jsem navštívila 2 přednášky tohoto profesora. Jednak na filosofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, jednak v rámci cyklu Tváří v tvář - také v Brně. Celé mě to tak vzalo, že jsem si hned musela koupit taky dvě jeho knížky, z nichž jednu mám i podepsanou. Z jeho široké tvorby padla volba na O šťastném manželství s Jarem Křivohlavým a Dvě lásky - Jaro Křivohlavý v rozhovoru s Alešem Palánem. V dnešní době, kdy do nás média tlačí miliony reklamních sdělení, kdy se honíme za zcela zbytečnými statky a mnohdy ani nemáme čas být skutečně spolu, jsou ty věci málem jak z jiného světa. Nejde ale jen o nějaké "plané filozofování", najdete v nich i mnoho konkrétních příkladů hodných následování. Za všechny zmíním dvě věci, které mi v paměti utkvěly nejvíc. Jednak něco, co pan profesor dle svých slov převzal od své ženy a jde vlastně o citát z Bible: "Nechť slunce nezapadá nad vaším hněvem." , kterýžto se dá brát i velmi pragmaticky. Když spolu dokážeme vše vyřešit před usnutím a zlost se nám nepřenáší do dalších dnů, vyhrajeme hodně společně příjemně stráveného času. Ta druhá věc zazněla i na jedné z přednášek. Jedná se o řešení věcí v manželství, které nám na druhém vadí. Pan profesor říká, že oni to mají s manželkou zavedené tak, že když se něco takového vyskytne, jdou na procházku. A tam si to pěkně na střídačku vyříkají. Každý má právo pěkně slušně říct, co mu nevyhovuje a ten druhý pozorně poslouchá. Každý má v rámci jedné procházky nárok na tři výtky. Z hlediska psychohygienického i komunikačního mi to přijde velice zdařilé. I když se přiznám, že jsem to ještě nepraktikovala. :) Dobré samozřejmě je, aby se následně každý zařídil podle toho, co slyšel, a začal se chovat tak, aby svému druhovi udělal radost.

Přemýšlím, co Vám říci více. Pokud Vás to zaujalo a v rámci svého osobnostního růstu byste se chtěli na některé věci spjaté s Jarem Křivohlavým podívat, snad Vám jen doporučím jeho webové stránky jaro.krivohlavy.cz, kde najdete i řadu jeho přednášek, které Vám pomohou utvořit si komplexnější a celkově lepší obrázek o tom, kým tato osobnost je a jaké myšlenky se k ní pojí. Na Internetu se dá najít i několik rozhovorů s ním (např. na ihned.cz nebo vira.cz). Jeho obsáhlou bibliografii najdete na české Wikipedii.

Na závěr už snad jen dodám hezoučký příběh o tom, jak se mu vlastně dostalo malebného jména "Jaro". Není to totiž, jak by se mohl někdo domnívat, zkratka od Jaroslava ani Jaromíra. Tatínek pana profesora chtěl totiž svého synka pojmenovat "Borek". To jméno tehdy nebylo v kalendáři (a ani nyní není), a tak mu na matrice řekli, že si holt musí vybrat něco z kalendáře. Tehdy bylo 21. března a na dané stránce kalendáře stálo psáno "Jaro". A tak tatínek, snad z tvrdohlavosti, snad z legrace, dal svému synkovi jméno Jaro. A je fakt, že i když je panu profesorovi dnes přes 80 let, když sedíte na jeho přednášce, tak nějak podivně se vám do srdce vkrádá jakýsi milý jarní láskyplný pocit...

Kam dál?
Profesor Vladimír Smékal

Psycholog a psychoterapie v Pardubicích

Komiks Vesnička - Inspirace číhá všude.
Stránky komiksu Vesnička

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů