Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 07/2010 - Stránka z Archívu

Co je to sobectví? Praktický příklad

Před časem jsem zase doma našla pohozenou Marianne. Tentokrát tuším proto, že k ní byla přiložena praktická taška. Při snídani jsem časopisem zalistovala. A jedno z jeho hlavních témat mě docela dorazilo. O tom proč, bude tento článek. A začnu ho citací, ať si uděláte představu, o co jde.

"S dcerou jsem sama, protože jsem sólový hráč. Tenhle model mi prostě vyhovuje. Nikdy jsem neměla dlouhodobé vztahy - dost času věnuji své práci a ráda si žiju po svém. Jsem spokojená a neměnila bych. Nejtěžší pro mě bylo vyrovnat se s reakcí rodičů, kteří jsou ze staré školy." Říká v časopise údajná Jana, 39 let, Praha. "Jsem divná. Příští rok mi bude třicet pět a chci dítě. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale já ho chci bez partnera." Doplňuje ji autorka článku Petra Hlaváčová. V originálním článku najdete více takových citátů. Na Internetu jsem zase objevila ženu, která se svěřuje s již promyšleným plánem, jak dítě počít a jeho otci o tom nic neříct.

Tak jsem to četla a na hlavě mi vstávaly vlasy hrůzou. Jak někdo může říct, že na tom, že má dítě a naschvál neúplnou rodinu pro něj byla nejtěžší reakce jeho rodičů? Copak vůbec nemyslí na to dítě? Na jeho pocity? Na to, že třeba ono nebude zrovna nadšené z toho, že nemá tátu? Že ho to zraní? Že ho to celoživotně poznamená?

Ano, rodin, kde žije dítě nebo děti pouze s jedním rodičem přibývá. Je tomu tak z různých příčin. Je velmi smutné, když se rodina rozpadne. Je to tragédie. A někdy tomu prostě nejde zabránit. Ale copak musíme trend "samorodičovství" ještě přikrmovat tím, že si řekneme "S nikým nevyjdu, nedejbože by po mně mohl ještě něco chtít, pořídím si dítě sama" ???! Dítě není panenka na hraní.

Ačkoli rodiče běžně mají děti proto, že mít dítě uspokojí určité jejich potřeby (pokračování rodu, genů, sebepřesažení, touha po sobě něco zanechat, udělat něco dobrého, postarat se o někoho apod.), musí přece také myslet na to, jak co nejlépe oni uspokojí potřeby toho dítěte! Kde pak bude takové dítě hledat vzory rodinného fungování, když se nebudeme snažit mu je dát? Jak porozumí světu obou pohlaví, když bude doma mít zástupce jen toho jednoho? Kde najde oporu, když se tomu jednomu rodiči něco stane nebo se s ním prostě jenom jednou pořádně rozhádá?

Nerada lidi odsuzuji. A věřím tomu, že ženy z článku (pokud skutečně existují) mají dost svých problémů a neštěstí. To, co chtějí a dělají, je jistě z jejich perspektivy pochopitelné. Z mého úhlu pohledu to však rozhodně není správné.

Jsem velmi nerada, že média legitimizují způsob, jakým tyto ženy myslí, místo aby se je pokusily přivést k postoji, který by dětem neubližoval... (to by ovšem na sobě asi čtenářky musely zapracovat, aby vůbec byly schopné žít v nějakých plus mínus fungujících vztazích).

S rodinou je to podle mě podobné jako s demokracií. Nemusí být zcela ideální. A skoro každá má občas nějaké ty problémy. Ale rozhodně zatím nikdo nepřišel na způsob, který by pro výchovu dětí byl lepší než tento... Nebo snad jo?

Tak jsem si dnes na blogu vyventilovala trošku svého naštvání. Snad z toho teď nejste rozladění. V příštím článku se určitě budu zabývat něčím milejším. :))

Kam dál?
Deprivace a subdeprivace

Štítky:

Proč Češi milují hnusné jídlo

Z televizní kuchařské šou v USA

Dobrý večer Ameriko! Jak se všichni máte? Já skvěle! Dnes si uvaříme krajovou specialitu z Evropy: Moravského vrabce. Budeme potřebovat tyto ingredience:
- Vepřovou plec, pokud chcete zdravější a levnější variantu, použijte vykostěné kuřecí stehno,
- cibuli,
- hlávkové zelí,
- pravý český knedlík, ten je těžko k sehnání, můžete nahradit třeba bagetou nakrájenou na kolečka...


Jsou to ti Američani ale hovada, co? Delikátní kuře se zelím a bagetkou prezentují jako Moravského vrabce.

Ale kdeže. O gurmánech za velkou louží si nedělám iluze. Jak bystřejší čtenáři určitě postřehli, šlo o fiktivní příklad. Takhle totiž vaříme zahraniční speciality u nás v České republice.

Úžasný byznysplán

Vezměte prasečí sračky a řepný cukr. Slisujte, zabalte jako čokoládu a nazvěte "Tmavá pochoutka". Složení poctivě napište na obal. Navezte do marketů, označte jako "Akce". Výdělek jistý.

Velké části našich spotřebitelů totiž záleží jen na 4 věcech: Ceně, konzistenci, barvě a obalu. Vypadá-li něco jako čokoláda, nezkoumají, zda je to čokoláda. Zaslepeni úsporou finančních prostředků berou plné vozíky.

Tupí čeští výrobci

Bohužel člověk, který vyžaduje alespoň elementární kvalitu, často nemá v běžné obchodní síti jinou volbu než koupit zahraniční výrobek. Několik příkladů:

- kečup bez zahušťovadel s přijatelným obsahem rajčat,
- paštika, která má alespoň tolik součástí živočišného původu, aby se člověku při čtení složení nezvedl kufr,
- grilovací klobásy z masa...

Pokud vidím srovnatelné produkty za dobrou cenu, vždycky se snažím vybírat dle země původu a upřednostnit ten od nás. Čeští výrobci mě ale nutí nakupovat od zahraniční konkurence. Netěší mě to, byl bych rád, kdyby mé peníze zůstaly doma.

Proč Češi milují hnusné jídlo

1) Češi žijí v přesvědčení, že jsou sociálně slabí. V rámci svých pracovních zkušeností jsem se opakovaně setkával s chudými lidmi. Garantuju Vám, že to nejsou skuhralové vykupující diskonty. Život je otázkou priorit. Kdybych do sebe cpal odpad, ušetřím cca 1 000,- Kč za měsíc. Každý rok bych si mohl koupit pár kousků značkového oblečení nebo zajet na skromnou zahraniční dovolenou. Za 20 let bych si našetřil na auto nižší střední třídy. Je to dostatečná odměna za takové strádání? Pro mě ne. Pro velkou část obyvatel ČR ano.

2) Komáři zvládli lidi nasytit. Jezdit jakýmkoli novým auťákem, koupit si zahraniční elektroniku (i shitovou), podívat se ven (kamkoli na západ), to bylo něco. Jídlo nemělo tuto exkluzivitu, alespoň nějaké bylo k dispozici pořád. Samozřejmě výběr pokulhával, školní jídelna mě děsí ve snech do dnešních dnů. Na druhou stranu se některé potraviny dělaly poctivěji.

3) Za komárů byla spousta věcí k mání pouze nárazově. Lidi proto měli tendenci, vyskytl-li se požadovaný výrobek, nakoupit obrovské množství bez nějakých větších úvah. Báli se, že to v budoucnu nebude. Z toho dle mého názoru plyne bezmyšlenkovité skupování všeho, co se tváří jako časově omezená nabídka.

4) Češi jsou mistři improvizace. Mají tendenci nedržet se osvědčených postupů, přidávat něco ze sebe. V případě mimořádné situace úžasná vlastnost. V běžném provozu cesta do průseru.

5) Češi rádi někoho přechytračí. "Ta Máňa je úplně blbá. Bere párky u řezníka. Já je kupuju v Lidlu za polovic." S tím souvisí neschopnost uvědomit si, že stejně jako jsou propastné rozdíly ve kvalitě např. aut, jsou i propastné rozdíly v potravinách. Koupili byste káru, u které neznáte jméno a adresu výrobce? Ne. Ale dávat takto tajemné jídlo dětem, to jo.

Blýská se na lepší časy

Jsem optimistou. Lidé se pomalu učí rozlišovat, co je hnusné a co dobré. Čím dál častěji vidím v marketech nakupující, kteří pečlivě zkoumají složení toho, co budou jíst. Roste množství spotřebitelů vyhledávajících kvalitní produkty mimo obchodní řetězce. Snad se jejich počet zvýší natolik, že bude dobré jídlo za rozumnou cenu brzy dostupné pro všechny. A když píšu dostupné, myslím při ruce. Bez nutnosti absolvovat okružní jízdu po kraji.

Štítky: ,

Bazény, Google a Seznam: Náš SEO experiment

Ještě než začala letní vedra, napsal +JA+ článek o svých zkušenostech se zahradními bazény. Je to takový pro stránky Zrcadlo.blogspot.com netypický text, zmiňují se různé výrobky, ceny, rady.

Experiment

Na trhu bazénů s příslušenstvím je tvrdá konkurence. Inu napadlo nás, že uděláme malinký SEO experiment a vyzkoušíme se pomocí vhodně zvoleného nadpisu porvat o přízeň Googlu a Seznamu se stránkami, které touto problematikou žijí roky. Do nadpisu jsme dali 3 klíčové fráze: "Jak vybrat bazén, údržba bazénů, bazénová chemie".

Cílem experimentu bylo zjistit, zda má Zrcadlo.blogspot.com samo o sobě takovou sílu, že dokáže dostat na přední místo ve vyhledávačích bez externí podpory i článek, který nemá se zaměřením tohoto webu nic společného. Slovo "bazén" se v našich předchozích textech vyskytuje jednou. Na článek nemíří žádné jiné odkazy, než od nás (jen linky automaticky generované v levém menu + ten zmíněný tady).

Výsledek

Moc velkou šanci na úspěch jsem neviděl. O to příjemnější překvapení mě čekalo. Přestože nemáme za sebou ještě ani půlku prázdnin, článek již brzy navštíví z vyhledávačů čtyřstý čtenář.

Rozložení dle vyhledávačů
Výsledky článku o bazénech na Googlu a Seznamu

Pokud se divíte, proč vládne Google, nevím. Ale je to tak u celých stránek Zrcadlo.blogspot.com. Zahraničních návštěvníků máme zanedbatelné minimum, Seznam je v ČR vyhledávací jedničkou a indexuje aktuálně víc z obsahu než Google. Třeba je náš náhled málo sexy, třeba je naše description lepší než seznamácká.

Dle Nástrojů pro webmastery jsme na titulce Googlu u těchto slovních spojení: bazén údržba, jak vybrat bazén, bazén s konstrukcí, bazénové savo, bazény údržba, bazénová chemia (po slovensky). Těsně pod piedestalem se nachází například údržba bazénů a jak zalepit bazén.

Po zadání jakých frází přišlo z obou vyhledávačů nejvíce lidí? Údržba bazénů, jak vybrat bazén, jaký bazén.

Poučení

Soudruzi, kteří se zabývají on-line prodejem bazénů s příslušenstvím, zřejmě dělají někde chybu, když místo do jejich dlouhodobě optimalizovaných shopů a podpůrných webů chodí návštěvníci k nám.

Publikujete-li články, nejlepší pro Google i Seznam jsou originální a kvalitní texty na webu s dobrou pověstí (její vybudování nějakou dobu trvá) + dodržování všeobecně známých zásad pro SEO. Pak stačí jen vhodně zvolený nadpis, meta tagy, případné vytučnění. Úspěch zaručen :)

Štítky:

Betty MacDonaldová - O autorce knížky Vejce a já

Ve svém minulém článku jsem upozorňovala na knihu Betty MacDonaldové Vejce a já. A taky jsem slíbila, že se k Bettyině tvorbě a jejímu zajímavému životu ještě na blogu vrátím. Dnes tak tedy činím.

Životopis Betty MacDonaldové


Betty MacDonaldová se narodila 26. 3. 1908 (ve znamení berana :) ) v Boulderu v Coloradu jako druhá nejstarší z pěti sourozenců. Její otec byl důlní inženýr, což zapřičinilo časté stěhování velké rodiny, která se nakonec usadila v Seattlu. Podle toho, co Betty píše, zemřel v jejích dvanácti letech, což rodinu emočně i finančně silně zasáhlo. Betty se poprvé vdala v roce 1927 za Roberta E. Hesketta. Období svého prvního manželství popisuje v románu Vejce a já vydaném v roce 1945. Po zhruba čtyřech letech života na venkovské slepičí farmě se vrátila i s dvěma malými dcerami Anne a Joan (v českých překladech Ankou a Jankou) do Seattlu k matce a sourozencům.

To se odehrálo v době hospodářské krize, a tak se pro Betty samozřejmě horkým tématem stalo hledání práce. Za přispění své starší sestry Mary ji vždycky nakonec nějak sehnala. Zážitky z řady kanceláří, večerní školy a firemních večírků líčí ve své druhé knize s názvem Kdokoli může dělat cokoli (1948). Její další kniha Morová rána (1950) se věnuje času, který strávila v sanatoriu s diagnózou plicní tuberkulózy. A na rozdíl od jiných spisovatelských počinů nešlo o žádnou proslulou alpskou kliniku, nýbrž o americké sanatorium Firland, které poskytovalo pacientům léčbu zdarma. Poslední román Dusím se ve vlastní šťávě vydala MacDonaldová v roce 1955. Týkal se jejího života s dospívajícími dcerami a druhým manželem Donem na ostrově Vashon nedaleko od města Seattle. Věnovala se také tvorbě pro děti. Hrdinkou jejích čtyř knih povídek je Mrs. Piggle Wiggle - paní Láryfáry, která s humorem léčí dětské neduhy. Roku 1958 v nedožitých padesáti letech její život v Seattlu ukončila rakovina.

Čím mě Betty MacDonaldová zaujala


Za prvé: MacDonaldová je člověk. Zná sebe, zná lidi a píše o nich s laskavým nadhledem. Nepranýřuje nikoho nějak extrémně pro jeho nectnosti a přistupuje k ostatním s pochopením. Což ovšem neznamená, že by si z někoho nemohla udělat tak trochu legraci nebo nebo že by jí byl cizí kritický pohled na sebe sama či nějaká ta ironie.

Za druhé: MacDonaldová je žena. Žena s velkým Ž. Snad nejpřesněji to vyjádřila ona sama, když napsala: "Jsem skrznaskrz domácká ženská, schopná bojovat jako tygr za svoje děti, za svého muže nebo za poslední skopovou kýtu u řezníka. Moje oblíbená píseň je ´Jakpak je dnes u nás doma´." Je to žena, která mně jakožto dnešní ženě připomíná, o čem vlastně ženství je. Ukazuje sama na sobě a na svém plném životním příběhu, jak fungovat a jít životem s hlavou vztyčenou, s humorem, s nadhledem a láskou ke svým blízkým, ať se kolem děje cokoliv.

Za třetí: MacDonaldová může být kamarádka. Betty je upovídaná a vtipná. A přečtete-li si všechny její romány jako jsem to udělala já, máte pocit, že ji tak trochu znáte. Soucítíte s ní. Máte ji rádi. Inspiruje vás. A řekla vám spoustu věcí, na které si třeba někdy časem vzpomenete. Pro mě tou, která mi nejvíc leží v hlavě, jsou věty hned ze začátku jejího prvního románu: "půjdu, kam ty půjdeš - budu dělat, co ty budeš dělat - a budu tím, čím budeš ty, a tvoje štěstí bude mé štěstí". Což Betty označuje jako filosofii své maminky, která v ní v rámci života s jejím tatínkem byla šťastná. Velmi krásné a následováníhodné. Dlužno ale uznat, že samotný příklad spisovatelky ukazuje, že asi ne úplně vždy to může fungovat...

A na závěr pár zajímavostí

Spisovatelskou kariéru MacDonaldové nastartovala její sestra Mary Bardová (která se později také stala spisovatelkou). Ta na některém večírku potkala vydavatele hledajícího nové autory. Nabídla mu spolupráci s Betty, která v té době neměla napsanou ze svého románu ani stránku. Pustila se ale do díla a výsledkem byl bestseller Vejce a já, jež z ní a její rodiny udělal během krátké doby celebrity. Humoristicky laděná kniha o strastech a slastech života na farmě s předpotopním vybavením byla totiž zřejmě právě tím, co bezprostředně po skončení druhé světové války čtenáři v různých koutech světa potřebovali.

Věřte nebo ne, ale román Vejce a já je dle literárního vědce a vysokoškolského profesora Jiřího Trávníčka nejpopulárnější knihou v Česku. Překonala v jeho výzkumu konaném pod patronací Národní knihovny a Ústavu pro českou literaturu Akademie věd dokonce Švejka nebo Harry Pottera. Je ovšem pravda, že výzkumu se účastnilo jen 1500 lidí. A alespoň pro mě jako velmi špatného statistika je otázkou, nakolik bylo šetření reprezentativní. Každopádně pro MacDonaldovou celkově dopadlo velmi dobře, neboť hned na sedmé příčce se umístila její kniha Co život dal a vzal, která obsahuje její romány Kdokoli může dělat cokoli, Morová rána a Dusím se ve vlastní šťávě.

Kniha Vejce a já byla také zfilmována (1947, režisér Chester Erskine) a na jejím základě vznikl také komediální seriál (1951, režisér Jack Gage). U nás se ale ani jeden z těchto počinů neobjevil.

Zdroje:
Betty MacDonaldová: Vejce a já, Betty MacDonaldová: Co život dal a vzal,
Betty MacDonaldová na Historylink.org a Wikipedia.org
Rozhovor s Jiřím Trávníčkem
Fim Vejce a já a seriál Vejce a já na IMDb.com

Štítky:

Co mi dalo psaní blogu aneb Proč psát blog

Motto:
"Každý autor píše nejdřív pro sebe, později pro čtenáře a nakonec pro peníze."


Nevím, kdo má tento (mnou možná trochu zkomolený) citát na svědomí. Ale vím, že já se i po dvou letech psaní blogu pořád nacházím v první fázi. Sobecky přiznávám: Přínosy vidím hlavně na své straně. Mám radost, když si někdo článek přečte a líbí se mu. Ale pokud by tomu tak nebylo, nehroutil bych se. Nelžu teď sám sobě? :)

Co mi dalo psaní blogu?

1) Pokoru

Spousta lidí (především těch, kteří prožili většinu života za "komárů") žije v zajetí představ o vlastní dokonalosti a úžasnosti. Setkávají se pořád se stejným okruhem přátel, s nimiž se navzájem utvrzují o pravdivosti svých skvělých názorů. Kdo s něčím nesouhlasil, byl již dávno vyobcován a označen za blba.

V dnešní době je publikování na Internetu tak jednoduché, že to zvládne každý, kdo je gramotný. Ovšem "kafralové" nepublikují. Asi cítí červíčka, který hlodá a říká: "Co když s Tebou nebude nikdo souhlasit?" Nebo (horší varianta): "Co když Tvá moudra nebudou vůbec nikoho zajímat?"

Je to holt risk dát své názory celému národu všanc. Reálně totiž hrozí, že jako bloger dospějete k poznání vlastní malosti. Což se dá řešit buď agresí nebo pokorou. Já se snažím o pokoru.

2) Vypsal jsem se

Obrovským plus, které mi blog dal, je to, že jsem se aspoň trochu naučil psát souvislé texty, které mají svůj začátek, prostředek a konec (většinou). Také jsem oprášil znalosti z pravopisu. Když už strávím čas s vymýšlením článku, chci, aby nebyl plný gramatických chyb.

3) Poznal jsem zajímavé lidi

Poznal jsem zajímavé lidi nikoli osobně, ale přes jejich tvorbu. Téměř o nikom nevím, jak se jmenuje. A je mi to fuk. Blogerská komunita není jako Facebook. Je to neviditelná sociální síť. Člověk se primárně neprezentuje (krom pár exhibicionistů) jménem a pár výkřiky, ale dává o sobě vědět konkrétními postoji a sděleními.

4) Naučil jsem se něco málo o tvorbě stránek

Jsem sice 100 let za opicema, neovládám redakční systémy (Joomla, Drupal, Wordpress...), php, javascripty a podobné věcičky. Ale o HTML a CSS díky blogu něco málo vím. Kdybych měl cit pro grafiku (z výtvarné výchovy jsem měl na základce za 3), uměl bych asi vytvořit stránku (plus mínus autobus), jakou chci.

5) Seznámil jsem se s reklamními a provizními systémy

Popravdě ani nevím, proč. Žádné velké love nebyly, nejsou a nebudou. Ale prostě mě to baví. Vyhrál jsem si s Adsense, Billboardem, VRS, Aukrem, Inviou, Wedosem, Vivantisem, Sklikem...

6) Naučil jsem se základy optimalizace pro vyhledávače

Na této problematice mi přijde zajímavé, že není žádný přesný návod, jak u vyhledávačů uspět. Kdyby ho někdo znal, ovládl by celý Internet. Samozřejmě jsou veřejně dostupné zásady, bez kterých to nejde. Ale taky je v tom troška alchymie. +JA+ rozjíždí nový projekt, u kterého bych měl fungovat jako konzultant. Kdo ví, jestli budu za moudrého SEO šamana nebo za idiota.

Tak co, nalákal jsem někoho, kdo ještě nebloguje? Pokud jo, budu si připadat jak pátý z Beatles :)

Štítky: ,

Simulátor rozlišení, rychlost načítání stránek, měření dostupnosti

Dnes Vám představím 3 užitečné aplikace, které se hodí pro každého, kdo má stránky na Internetu. Možná se už teď ptáte: "To nás máš za blbce? Neumíme snad googlovat? Proč otravuješ s takovýmto článkem?" Rovnou odpovídám: Skutečně existují podobných "vychytávek" mraky. Snad Vás přesvědčím, že jsou tyto 3 ve svém oboru na špičce a má smysl o nich psát.

Infobyip.com - Nejlepší simulátor rozlišení

Zajistit, aby se Vaše stránky zobrazovaly důstojně na obstarožních monitorech i na obřích LCDčkách není jen tak. Popravdě krom některých diskusních fór nevím o nikom, kdo by to zvládnul. Pevné rozměry stránek nejsou tím pravým ořechovým, ať už zarovnáte doleva či na střed. Zbývá tedy v rámci možností "pružit", ovšem od 800px do 1920px se jen tak "nedopružíte".

Účelem simulátorů rozlišení je ukázat, jak Vaše stránky vypadají na různých monitorech. Všechny (mnou nalezené), až na ten, který dnes představuji, mají jednu zásadní nevýhodu: Umí pouze menší rozměry, než máte aktuálně Vy. Simulátor od Infobyip.com zvládá všechny. Rada pro podobné lamy jako jsem já: U větších rozlišení si stránku zmenšete pomocí svého prohlížeče, tak získáte dokonalý přehled.

Kdybyste náhodou podléhali depresím kvůli tomu, že na tom není Váš web dobře, zadejte do simulátoru některého z velkých hráčů. Ani oni neví, jak na to. Je to kvadratura kruhu.

Pingdom Tools - Měření rychlosti načítání webu

Odborníci by Vám pravděpodobně pro účely měření rychlosti doporučili doplňky pro Firefox od Googlu či Yahoo. Vyzkoušel jsem, pokud se v této problematice chcete nimrat, doporučuji také.

Výsledky jednoduchého měření pomocí Pingdom Tools jsou velmi podobné. Výhodou je, že nemusíte nic instalovat + následně študovat šílené manuály, abyste se dozvěděli, jak na tom s rychlostí jste. Prostě jen naklepete adresu, odentrujete a víte. Vyskočí Vám nejen rychlost načtení u celé stránky, ale i u jednotlivých elementů.

Možnosti nastavení jsou široké dle vkusu každého soudruha. Pokud necháte zaškrtnuté políčko "Save test", výsledek měření se automaticky uloží a bude k dispozici při dalším testování stránky.

Monitoring-serveru.cz - Měření dostupnosti stránek

Nakonec něco z českých luhů a hájů. Nemáte-li webhosting, který to dělá automaticky, určitě oceníte službu, jež umí monitorovat, zda jsou Vaše stránky nepřetržitě dostupné.

Jak to funguje? Zaregistrujete se, umístíte na svůj web ikonku a oni zadarmo každých 10 minut ověří, jestli je vše OK. K dispozici máte nejen číslo z ikonky, ale i podrobnější statistiky, které uvidíte po přihlášení.

Závěrem

Asi od svých 17 let vím, že jsem nesežral všechnu moudrost světa. Mimochodem, spousta lidí k tomuto poznání u sebe nedospěje nikdy :) Pokud tedy máte tipy na lepší podobné služby, rychle s nimi do diskuse pod článkem.

Kam dál?
Využití RSS: Feedburner, widgety a novinky na web

Štítky:

Knížky z dovolené: MacDonaldová, Pagnol a Herriot

...aneb jedna zajímavá autorka, jedno zklamání a jeden zmatek.

Ve svém minulém článku jsem se svěřila s tím, které knížky se mnou pojedou k moři. Teď už jsem z dovolenky zpátky, a tak vám nabízím komentář ke všem z nich. Třeba Vás některá upoutá.

1) Betty MacDonaldová - Vejce a já


Z vypůjčených knížek rozhodně nejpříjemnější překvapení. Vejce a já je zábavný román o tom, jak se jedna americká dívka na sklonku 20. let 20. století vdala za sympatického finančníka. Tomu ale po svatbě lidově řečeno trochu "hráblo" a rozhodl se zakoupit slepičí farmu. Novomanželka, od dětství vedená k tomu, že má následovat svého muže kamkoli on chce a zamilovat si, cokoli dělá, jde samozřejmě s ním.

Román s nadhledem líčí první léto, kdy manželé dávají dohromady polorozpadlou farmu, i roky následující, jejichž koloběh se pro hlavní hrdinku mění jen v závislosti na tom, jaké je roční období. Vstát ve čtyři, vybojovat bitvu s věčně nefungujícím sporákem, nakrmit kuřata, uvařit, uklidit, vydrhnout podlahu, a pak taky prát, prádlo věšet, česat ovoce, zavařovat, asistovat u zabíjení prasete a podobně. Mezitím stihnout rodit, kojit a starat se o děti. Určitá naděje svítá po třech letech, kdy se manželovi podaří stávající farmu prodat a zakoupit lepší - s vodou a dokonce i elektřinou. Hezkou vyhlídku na pozdější vstávání v důsledku času ušetřeného technikou ale Betty rozbíjí manželova nekompromisní věta: Čím dříve se kuřata nakrmí, tím dříve začnou snášet. Vstává se pořád ve čtyři.

Takže jaké je z této knížky poučení? Pokud máte trochu rozumu, v žádném případě nekupujte slepičí farmu... Neb jste tam jen otroky slepic, ač veškerým vašim příbuzným připadá kouzelné, jak tradičně a postaru žijete.

Román je psaný v ich-formě a čerpá z vlastních zážitků autorky, která skutečně se svým mužem na slepičí farmě žila. Dokud mu po nějakých třech nebo čtyřech letech neutekla i s dětmi zpátky do města.

2) Marcel Pagnol - Jak voní tymián


Tak knížku s tímto poetickým názvem jsem brala do ruky s radostným očekáváním pohodového počtení. Musím ale přiznat, že jsem zvládla jen něco přes šedesát stránek. Jedná se stejně jako v případě MacDonaldové o autobiografickou záležitost. Ovšem chybí jí humor a vůbec nějaké emoce. Nedokázala jsem najít víc než nudný a zbytečnými podrobnostmi přetékající popis Pagnolova dětství. Dále se pravděpodobně vyvíjí do jeho dospělých let, ale tam už se zřejmě nedopinožím. Kdykoli jsem totiž vzala tuhle bichli do ruky, chtělo se mi po dvou třech stránkách neodolatelně spát. Pokud jste ale detailisti a potrpíte si na zcela konkrétní představu o nábytku v pokojích, tramvajových zastávkách a křidýlkách lučních kobylek, nemůžete zvolit lépe. Pozitivní je také to, že s touhle knížkou budete rozhodně donuceni zvolnit. Rychlé tempo je totiž jejím totálním opakem.

3) James Herriot - Zvěrolékař na blatech


Zajímavou autorku i zklamání už máme za sebou. Knížka Zvěrolékař na blatech spadá do poslední kategorie: zmatek. Od tohohle velmi příjemně a laskavě píšícího autora už jsem před časem přečetla knihu To by se zvěrolékaři stát nemělo. Věděla jsem, že vyšly i nějaké jeho další knížky a zcela náhodně jsem si zvolila Zvěrolékaře na blatech. Ale ouha! Nakladatelé si se mnou zahráli ošklivou hru. Až u bazénu hotelu Marina v Rabacu jsem totiž zjistila, že se jedná o překlad první části právě té knihy, kterou už jsem četla. No koukněte na to: To by se zvěrolékaři stát nemělo je tvořené překlady anglických originálů s názvy "If only they could talk" a "It shouldn´t happen to a vet" a Zvěrolékař na blatech je překladem "If only they could talk". Tak mi řekněte, jak má tohle člověk poznat, když to nijak do hloubky nekoume. No nic, příště budu pozornější. Zdá se, že kompatibilní k To by se zvěrolékaři stát nemělo jsou například Když se zvěrolékař ožení, Zvěrolékař mezi nebem a zemí a Zvěrolékař a jeho přátelé.

Jinak ale knížky tohoto anglického veterináře rozhodně doporučuji. Je to velmi hezky strávený relax. A nahlédnutí do zajímavého prostředí, do kterého se jen tak někdo z nás asi nedostane.

Na závěr

Možná si říkáte, že jsem nakonec s dovčou a knížkami dopadla jak Baťa s dřevákama či jak sedláci u Chlumce, neb dvě ze tří se prakticky nedaly číst. Nebojte se ale. Já se pojistila. Vzala jsem s sebou nakonec i MacDonaldové knihu Co život dal a vzal, která je tvořená jejími třemi dalšími romány. Takže co číst bylo. A protože se mi Bettyina tvorba zalíbila, určitě se časem dočkáte článku, v kterém se budu koncentrovat jenom na ni a na její zajímavý život.

Kam dál?
Betty MacDonaldová - O autorce knížky Vejce a já

Štítky: ,

Situace na D1 a pravomoci dálniční policie

Známý mě požádal, jestli bych mu nepomohl s prací. V pátek 2. 7. 2010 těsně před prodlouženým víkendem (svátky 5. a 6. července) potřeboval odvézt nějaké zboží do Kolína. Bylo mně jasné, že to nebude procházka růžovým sadem. Byl jsem na to upozorněn, ale jelikož jsem se dříve jako řidič nějaký čas živil a jelikož je můj známý velmi seriozní člověk, který mně v životě též hodně pomohl, tak jsem se k této akci uvolil.

Pohodový provoz

Ráno nebyla situace tak dramatická. Provoz byl sice hustší než obvykle, ale nic tragického to nebylo. Silnice E50 byla volně průjezdná a před nájezdem na D1 před Holubicemi jsem se zastavil na pumpě na kafe. Měl jsem v plánu, že přes dálnici pojedu jenom zhruba padesátikilometrový úsek, abych se vyhnul případným kolonám a nepříjemnému čekání. Dodávka, kterou jsem řídil, je téměř nový, velmi spolehlivý stroj, který dosahuje rychlostí a zrychlení jako běžný osobní automobil. Není žádný problém předjet osobní auto či kamion bez toho, aby někomu bylo bráněno v plynulé jízdě.

Blbec na dálnici

Po tom, co jsem vjel na naši chloubu D1, jsem zvýšil pozornost a začal se ještě důkladněji věnovat řízení a celkovému ovládání vozidla. Po asi 8 ujetých kilometrech jsem přejel do levého pruhu, abych mohl předjet kolonu kamionů a držel se v něm nějakou dobu při rychlosti, která je v daném úseku povolena. Nevšiml jsem si, že pán ve fialovém těžce nadupaném fáru Ford Ka spěchá. Ten imbecil mě předjel a okamžitě dupl na brzdy tak, že jsem téměř neubrzdil. Chybělo pár metrů a naboural jsem ho. Pak jsem si povšiml, že se v autě nějak podivně rozmachuje a ukazuje, ať jedu do pravého pruhu. To jsem udělal. Tento strašně spěchající člověk do toho pravého pruhu přejel taky a ihned znovu dupl na brzdy, takže jsem musel zpomalit. Celá situace se opakovala asi šestkrát. Potom už jsem rezignoval a za tím blbem se vlekl devadesátkou. Nevím, co tím ten pán sledoval. Asi chtěl způsobit nehodu a někoho zabít, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Teplej bonz, dobrej bonz

Při těchhle eskapádách, které tento človíček předváděl, při tom, jak ohrožoval mě a ostatní, jsem usoudil, že některé lidi by za volant neměli vůbec pustit. Byl jsem fakt docela bezradný. Nejsem práskač, ale tohle už bylo moc. Tak se přece nemůže chovat normální člověk. Přes handsfree jsem zavolal na policii, nahlásil jeho auto i značku. Pak jsem si připadal dost hloupě, protože takové věci teda rozhodně nedělám, ale kdo jiný by mi v takové situaci mohl pomoct než dálniční policie? Napadlo mě, že je možná někde poblíž nějaká hlídka, která by mohla toho neandrtálce zastavit a dát mu třeba pendrekem přes držku. To by bylo asi nejlepší řešení, ovšem vím, že takové pravomoci bohužel policie nemá. Případ byl postoupen dálniční policii a po chvíli mně volal příslušník.

Těžká práce a svázané ruce dálničních hlídek

Po rozhovoru, ve kterém jsem hlásil svoje nacionále a co se vlastně stalo, jsme přešli na to, jak se celý případ bude řešit. Nakonec jsem své oznámení stáhl, protože bych nedosáhl ničeho. Každopádně Vám nastíním, jakým směrem by se celý případ ubíral.

Policie by majitele vozidla samozřejmě našla, to není podle SPZ žádný problém. Dotyčný majitel by ovšem musel uvést řidiče, který řídil, a to samozřejmě dle našich výborných zákonů nemusí. I kdyby osoba, na kterou je auto psáno, uvedla, kdo byl v inkriminovaný okamžik za volantem, neznamenalo by to ve finále nic. Museli bychom se dostavit ke správnímu řízení a to by pravděpodobně dopadlo tak, že by nebylo nijak rozhodnuto, protože by to bylo slovo proti slovu. Něco jiného by bylo, kdybyste v autě byli dva. To byste to správní řízení pravděpodobně vyhráli. Takže tady jasně vidíme, že na darebáky není žádný metr a kdybych oznámení nestáhl, tak jediné, co dosáhnu, bude, že se dálniční policie bude muset zatěžovat papírováním, které k ničemu nepovede, a to jsem nechtěl, protože si dovedu představit, jakou práci ti chlapi asi mají.

Kam dál?
Bezpečnější silnice: Návrh řešení

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů